28 Cdo 3748/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobkyně Ing. Z. M., bytem v P., zastoupené JUDr. Janem Svatoplukem
Bílým, advokátem se sídlem v Praze 4, Jihlavská 823/78, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zaplacení 2.284.822,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C
246/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. března 2011, č. j. 35 Co 45/2011-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací
soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. října 2010, č.
j. 12 C 246/2009-75, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala
po žalované zaplacení částky 2.284.822,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze
dne 31. října 2006, č. j. 9 C 1945/2001-500, bylo rozhodnuto o vypořádání
společného jmění manželů (SJM) žalobkyně a Ing. L. M. Označenému soudu
žalobkyně vytýká nečinnost a pochybení při zjišťování skutkového stavu, jež
mělo za následek, že při rozhodování o vypořádání nezahrnul do masy SJM cenné
papíry (znějící na jméno jejího manžela), čímž žalobkyni vznikla majetková újma
odpovídající hodnotě těchto cenných papírů.
Dle závěru odvolacího soudu však žalobkyní tvrzené skutečnosti nelze hodnotit
jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), neboť daný postup při zjišťování skutkového
stavu (včetně posouzení, které z žalobkyní označených důkazů soud provede či
nikoliv; § 120 občanského soudního řádu) jež se bezprostředně odrazil v obsahu
vydaného rozhodnutí; to však nebylo pro (tvrzenou) nezákonnost změněno ani
zrušeno (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Bez naplnění těchto podmínek
odpovědnost státu za škodu nenastává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. K otázce
jeho přípustnosti uvedla toliko, že „je přesvědčena, že dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam“. Za nesprávný má žalobkyně závěr odvolacího soudu, že podmínky vzniku
odpovědnosti státu za škody splněny nebyly. Postup Okresního soudu Praha –
západ v řízení o vypořádání SJM pokládá totiž za nesprávný úřadní postup,
namítajíc, že soud byl v řízení liknavý a pochybil zejména při opatřování jí
navržených důkazů, zejména jde-li o výpis ze Střediska cenných papírů, jímž
prokazovala rozsah majetku náležejícího do SJM. Nesprávně aplikoval i
ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku, přehlížeje, že „podáním žaloby o
vypořádání SJM se běh lhůty na vypořádání věci movitých, spadajících do SJM,
zastavil“. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím
řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu,
který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí
řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a v lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o.s.ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán jiný rozsudek, který by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Právní otázku, pro kterou má žalobkyně dovoláním napadený rozsudek za
nesprávný, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou (nerozpornou)
judikaturou; pro její jiné posouzení dovolací soud důvody neshledává. Již
odvolací soud správně připomněl, že zákon č. 82/1998 Sb. rozlišuje dvě základní
formy odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem veřejné
moci (§ 5).
Základní podmínkou vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 je zrušení či změna rozhodnutí po jeho
nezákonnost. Soud, který rozhoduje o žalobě na náhradu škody proti státu, není
oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad rozhodnutí se zákonem (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030). Druhá forma
objektivní odpovědnosti státu (§ 13) se spojuje s nesprávným úředním postupem,
jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního
orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností
nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla
způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti
rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního
postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno,
bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Oproti tomu shromažďuje-li orgán státu
podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je
posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí, a případné
nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a
mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle § 1 - 12 zákona
č. 82/1998 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999,
sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. 5, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000). Žalobkyní namítaná pochybení soudu v předchozím řízení o vypořádání SJM nemohou
proto zakládat odpovědnost státu ani za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., má-li jít (dle okruhu vylíčených skutečností) o
chyby při shromaždování podkladů pro rozhodnutí (případně též o nesprávnou
kvalifikaci zjištěných skutečností, jež vedla soud k vyloučení části majetku z
masy SJM), tedy o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí, jež se projevila
v obsahu tohoto rozhodnutí o vypořádání SJM.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, které nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1
písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek
tudíž přípustný není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání, nepřípustné dovolání odmítl (§
243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení nemá a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu