Žalobou podanou dne 27. 6. 1995 u Okresního soudu v Karviné domáhali se žalobci
vydání rozsudku o určení, že jsou vlastníky každý jedné ideální poloviny
nemovitostí blíže popsaných v petitu žaloby, eventuálně uložení povinnosti
žalovaným uzavřít s nimi dohodu o vydání těchto nemovitostí, eventuálně
určovacího výroku deklarujícího vlastnické právo žalobců k těmto nemovitostem.
Tvrdili, že každý z nich byl vlastníkem jedné ideální poloviny předmětných
nemovitostí podle odevzdací listiny z 9. 12. 1949. Další ideální třetina byla
ve vlastnictví jejich otce JUDr. A. T., který zemřel dne 18. 5. 1962 a po němž
jeho podíl nabyli rovným dílem podle usnesení bývalého Státního notářství v
Ostravě ze dne 24. 6. 1976, sp. zn. 4 D 468/68, které nabylo právní moci dne
24. 6. 1976.
Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 6. 1998,
č.j. 17 C 163/95-81, připustil v odstavci I. výroku změnu žaloby, v odstavci
II. zastavil řízení v části, v níž se žalobci domáhali stanovení povinnosti
žalovaných vydat první žalobkyni ideální polovinu nemovitosti zapsaných na LV
č. 1 pro okres K., obec K., kat. území K. blíže popsaných ve výroku rozsudku.
Stejně tak zastavil řízení v části, v níž se první žalobkyně domáhala po
žalobcích vydání eventuálního rozsudku, kterým by byla obci K. a České
republice – zastoupené Ministerstvem financí ČR, stanovena povinnost uzavřít se
žalobci dohodu o vydání nemovitosti blíže popsaných v této části výroku. V
odstavci IV. zamítl návrh, aby bylo určeno, že žalobci jsou spoluvlastníky
každý ideální poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. 1 pro okres K., obec K.,
kat. území K. a označených tam způsobem blíže popsaným ve výroku rozsudku.
Rovněž tak v odstavci V. výroku svého rozsudku zamítl žalobu v části, v níž se
druhý žalobce domáhal po žalovaných vydání eventuálního rozsudku, kterým by
byla Obci K. a České republice – zastoupené Ministerstvem financí ČR stanovena
povinnost uzavřít s žalobci dohodu o vydání nemovitostí ve znění blíže popsaném
ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodl současně o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací shora uvedeným
rozsudkem zastavil odvolací řízení ve vztahu k odstavcům II. a III. výroku
shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně. Potvrdil rozsudek okresního
soudu v napadené části ve shora označených odstavcích IV., V. a VI. a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání
nevyhověl.
Ve vztahu k potvrzujícímu výroku vycházel odvolací soud předně ze zjištění
podávajících se ze spisu, podle nichž oba žalobci jsou státními příslušníky
USA, s trvalým bydlištěm na území tohoto státu. Ve vztahu k první žalobkyni
bral odvolací soud do úvahy její vlastní údaj v tom, že provdáním v roce 1945
pozbyla státního občanství ČSR a nikdy později již nenabyla občanství tohoto
státu ani žádného jeho nástupce.
Pokud jde o státní občanství druhého žalobce, měl odvolací soud k dispozici
jednak listinný důkaz, totiž potvrzení Okresního úřadu v K. obsahující tvrzení
o tom, že první žalovaný má nadále občanství ČR, když nebylo prokázáno, že by v
mezidobí byl propuštěn ze státního svazku. Rovněž tak odvolací soud bral do
úvahy obsah dokladu předloženého druhým žalobcem o jeho naturalizaci, k níž
došlo dne 7. 6. 1943, při kteréžto příležitosti mu byla též povolena změna z
„F. T. „ na „F. T. „. Odvolací soud tato zjištění hodnotil v návaznosti na
ustanovení Úmluvy o naturalizaci, uzavřené v roce 1928 mezi tehdejším
Československem a USA, publikované pod č. 169/1929 Sb. Podle čl. 1) Úmluvy,
platilo o příslušnících Československa, kteří byli nebo budou naturalizováni na
území Spojených států amerických, že se pro ten případ bude míti v
Československu za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se
příslušníky Spojených států, s výhradou dle odstavce 3) čl. 1), podle něhož
předcházející ustanovení tohoto článku nebudou platit pro příslušníka jedné z
obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede
válku. Odvolací soud vyslovil právní závěr, že z Úmluvy neplynou podklady pro
závěr, že válečný stav na straně domovského státu naturalizovaného občana by
vylučoval platnost odstavců 1) a 2) čl. 1) Úmluvy jednou pro vždy. Úmluva sama
totiž nic nestanoví o tom, zda důsledky, vyplývající z existence válečného
stavu, vylučují pozbytí občanství při naturalizaci občana na území druhé
smluvní strany jednou pro vždy, či zda válečný stav má za následek pouhé
pozastavení účinnosti výše citovaných ustanovení, které by trvalo do ukončení
válečného stavu, s tím, že po jeho ukončení důsledky naturalizace nastanou,
jestliže přetrvávají ostatní její podmínky. Vyšel poté z historického výkladu
daného dobou uzavření Úmluvy a dobou, pro něj se zmíněná výhrada v Úmluvě
ocitla. Dovodil, že účelem tohoto ustanovení byla skutečnost, že pozbytí
státního občanství naturalizací v době válečného stavu domovského státu
naturalizované osoby by mohlo být na újmu tohoto státu, když naturalizace by se
mohly domáhat osoby mínící se zbavit dosavadního státního občanství, a tím se
vyvázat vůči svému domovskému státu z povinnosti, jež válečný stav zpravidla
přináší, totiž povinností vojenské služby počínaje a daňovými povinnostmi
konče. Logickým výkladem Úmluvy proto dospěl k závěru, že existence válečného
stavu na straně domovského státu naturalizovaného občana mohla pouze odložit či
pozastavit důsledky dané předchozími ustanoveními, když takový postup byl jak v
zájmu občana, tak v zájmu státu, jehož občan byl na území druhého
naturalizován. Jakmile ovšem odpadla překážka daná válečným stavem, pak podle
názoru odvolacího soudu důsledky naturalizace ve smyslu odst. 1) odst. 2) čl 1)
Úmluvy musely nastat dodatečně.
Odvolací soud pak vyslovil závěr, podle něhož, ať už se otázka válečného stavu
v ČSR posuzuje podle zákona o branné pohotovosti státu (zákon č. 131/1936 Sb.),
podle něhož válečný stav trval od 23. 9. 1938 a byl ukončen rozhodnutím vlády
ČSR ke dni 31. 12. 1945, nebo zda v závislosti na spojeneckých svazcích ČR
trval až do 7. 5. 1957, jakožto data, k němuž došlo k ukončení válečného stavu
ve vztahu k Japonsku, pak v každém případě druhý žalobce pozbyl státní
občanství ČSR nejpozději k 8. 5. 1957, přičemž nebyl prokázán žádný akt, jímž
by tohoto občanství znovu nabyl.
V návaznosti na tento dílčí závěr odvolací soud převzal skutková zjištění soudu
prvního stupně učiněná zejména z listinných důkazů, z nichž vyplývá okolnost,
že čsl. stát hospodařil s majetkem, jehož vydání je předmětem tohoto sporu, již
před účinností vládní dohody mezi ČSSR a USA ze dne 29. 1. 1982. Mimo jiné vzal
za prokázané z obsahu návrhu rozhodnutí Komise Spojených států pro vyřizování
nároků v cizině ze dne 14. 6. 1961, že odškodnění bylo vlastníkům přiznáno k
tíži budoucí dohody o vypořádání nároků. Podle článku 1) uvedené dohody
všechny nároky vlády USA nebo jejich státních příslušníků zakládajících se na
znárodňovacích, vyvlastňovacích a takových opatřeních, na jejichž základě bylo
s majetky, právy a zájmy nakládáno, nebo zakládajících se na jiných opatřeních,
zahrnujících převzetí vlastnictví nebo výkon kontroly nad jejich majetky, právy
a zájmy, nebo nad jakýmkoliv jinými majetky, které vznikly přede dnem platnosti
Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených
států amerických, o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek
ze dne 29. 1. 1982, považují se za vypořádány touto Dohodou.
Odvolací soud nepřiznal váhu argumentaci žalobců, podle nichž zmíněná dohoda se
nikdy nestala součástí právního řádu ČSSR, případně ČSRF a ČR, neboť nebyla
ratifikována a publikována ve Sbírce zákonů, takže k ní nelze přihlížet. Tato
úvaha se podle odvolacího soudu příčí teorií státního práva i mezinárodního
práva veřejného. Vládní dohoda, týkající se práv a nároků občanů smluvních
stran, je totiž součástí vnitřního právního řádu smluvních států, je tedy pro
obě strany i právně závazná. Závaznost dohody pro občany USA, jejichž práv a
nároků se týká, by musela být posuzována nikoliv podle státního práva ČR, nýbrž
dle státního práva USA.
V této souvislosti odvolací soud provedl systematický výklad obsahu a důsledků
ustanovení jak zákona č. 403/1990 Sb., tak zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Z ustanovení § 6 odst. 4 prvně zmíněného
zákona ukládajícího devizovému cizozemci, který je oprávněnou osobou podle
tohoto zákona, přiložit k výzvě k vydání věci potvrzení příslušné Správy pro
věci majetkové a devizové, že nemovitost nebyla vypořádána mezistátními
dohodami. Zmíněné ustanovení tedy přiznání náhrady podle tohoto zákona
podmiňovalo skutečností, že nárok nebyl vypořádán, přičemž důkazní břemeno v
tomto ohledu měla osoba, která nárok uplatnila. Zákon č. 87/1991 Sb. nemá
takové výslovné ustanovení když podle jeho původního znění § 3 odst. 1 v
postavení oprávněné osoby mohla být pouze fyzická osoba, která má státní
občanství a zároveň trvalý pobyt na jejím území. Bylo tedy vyloučeno, aby nárok
dle tohoto zákona mohl být vypořádán příslušnou mezivládní dohodou. V důsledku
nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. podmínka trvalého pobytu byla
vypuštěna, takže teprve tím vznikla možnost, aby nárok podle tohoto zákona
uplatnily osoby, které trvalý pobyt na území ČR nemají a mají případně vedle
občanství ČR i státní občanství jiného státu. Nálezem Ústavního soudu tak byl
rozšířen okruh oprávněných osob nově i na osoby, jejichž nároky byly nebo mohly
být vypořádány mezistátními dohodami. Přesto, že novelizované znění zákona č.
87/1991 Sb. neobsahuje klausuli vylučující restituční požadavky již odškodněné
v důsledku mezistátních dohod, není tato skutečnost důvodem k tomu, aby při
rozhodování o restituci majetku soud takovou možnost nezvážil a nepřihlížel k
ní. Opačný postup by byl v rozporu s dobrými mravy. Lze však dovodit, že
důkazní břemeno v tom, že nárok byl na základě mezivládních dohod uspokojen, je
již na osobě povinné. V daném případě pak žalovaní prokázali, že k vypořádání
majetkových nároků došlo.
Odvolací soud proto uzavřel, že návrhu na určení vlastnického práva podle
obecných předpisů nelze vyhovět, když vlastnická práva k uvedeným nemovitostem
na základě výše zmíněné dohody převzal stát. Pokud pak jde o nárok druhého
žalobce opírající se o zákon č. 87/1991 Sb., je vyhovění tomuto žalobnímu
požadavku vyloučeno, ježto tento nesplňuje podmínky státního občanství ČR.
Výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tak, že vzhledem k
formulaci přípustnosti dovolání uplatněné žalobci nesoucí se k řešení právního
poměru věcí opuštěných a skrytých podle § 453 tehdy platného o.z., o přechodu
vlastnictví k věci opuštěné na stát, jde o otázku, která pro rozhodnutí ve věci
samé byla bezpředmětnou.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání podáním
předaným osobně dne 3. 5. 1999 u Nejvyššího soudu ČR. Tento soud postoupil
dovolání soudu prvního stupně, jemuž bylo podání doručeno 24. 5. 1999. Vzhledem
k ustanovení 240 odst. 2 o.s.ř. jde tedy o podání učiněné ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci
výslovně pokud jde o zamítavý výrok na určení jejich vlastnického práva k
nemovitostem popsaným ve výroku a eventuelně vydání nemovitostí prvnímu
(správně měli zřejmě na mysli druhému) žalobci.
Dovolatelé dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. s
tím, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá:
1) jednak v otázce, zda mohlo přejít vlastnictví na československý stát na
základě Dohody mezi vládou ČSSR a USA o vypořádání určitých otevřených nároků a
finančních otázek z 29. 1. 1982, a dále
2) v posouzení, zda českoslovenští občané, kteří byli naturalizováni v USA v
době válečného stavu, ztratili podle Úmluvy o naturalizaci mezi Československem
a USA z roku 1928 československé občanství.
Dovolatelé uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (zřejmě
podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Podrobně zdůvodnili nesouhlas s výkladem
zaujatým odvolacím soudem v obou shora uvedených bodech a navrhli, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný sub 1) navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil předně, že dovolání
bylo podáno včas, účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1
o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), Pokud jde o přípustnost dovolání, vychází
dovolací soud z obsahu spisu, podle něhož původně žalobci podali odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně dne 25. 8.1998, přičemž nesouhlasili s právními
závěry tohoto soudu v celé řadě otázek, počínaje kvalifikací vztahující se k
výkladu ustanovení § 453 odst.2 o.z. (věc opuštěná), přes použití ustanovení
dříve platného ustanovení § 91 o.z., jakož i nesoucích se k otázce platnosti
Dohody mezi vládou ČSSR a vládou USA. V posledně uvedeném směru namítali, že
dohoda nebyla nikdy ratifikována, ani publikována ve Sbírce zákonů, takže se
nemohla stát součástí právního řádu České republiky, respektive dříve právních
předchůdců této republiky. Konečně namítali nesprávnost závěrů soudu prvního
stupně ve vztahu k navrhovanému znění dohody o vydání věci, jíž se žalobci
domáhali. Teprve při odvolacím jednání na základě výzvy soudu formuloval právní
zástupce žalobců otázku, jejíž připuštění mělo činit rozhodnutí odvolacího
soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud ovšem
nemůže přehlédnout závěry dnes již ustálené dovolací praxe, podle níž při
podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.
není zásadně povinností účastníka konkretizovat právní otázku, jejíž řešení má
rozhodnutí odvolacího soudu činit rozhodnutím po právní stránce zásadního
významu. Výzva soudu (odvolacího), aby účastník specifikoval, pro kterou otázku
má být dovolání připuštěno, tak není v souladu se zásadami na spravedlivou
ochranu práv účastníků občanského soudního řízení, neboť postrádá oporu v
ustanovení platného práva. V důsledku toho nemohl dovolací soud přihlédnout k
závěrům odvolacího soudu, který (v souladu s tím, že pro jeho rozhodnutí otázka
právního osudu věci opuštěné nebyla rozhodující) nepřipustil přípustnost
dovolání v této věci. Výše uvedené zásadě odpovídá, že dovolání je zde zásadně
přípustné pro všechny otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá,
pokud tyto splňují pojem otázky zásadního právního významu.
Za rozhodnutí „po právní stránce zásadního významu\" je nutno považovat (jak
bylo vyloženo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95,
uveřejněném pod č. 19 ve svazku 4, ročník 1995 - II. díl Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu) zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené
judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na
rozhodování soudů v obdobných případech.
Aplikováno na posuzovaný případ nutno dospět k závěru, že dovolání je zde
přípustné ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. pro posouzení správností právních
závěrů odvolacího soudu, na nichž je rozhodnutí založeno, a to pouze v rozsahu
vymezeném v podaném dovolání pod 2) shora. Naproti tomu pokud jde o
přípustnost dovolání vymezenou pod bodem 1) shora, nesplňuje otázka předložená
dovolacímu přezkumu požadavek otázky činící z rozhodnutí odvolacího soudu
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolání směřující proti výroku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně v
odstavci IV. tak muselo být dovolacím soudem odmítnuto podle § 243b odst. 4
o.s.ř. za použití § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Otázky související s důsledky dohody mezi vládou ČSSR a USA ze dne 29. 1. 1982,
o vypořádání vzájemných nároků a otevřených finančních otázek, která nabyla
účinnosti 2. února 1982, byly řešeny již soudní praxí před účinností
restitučních předpisů (zejména tedy zákona č. 87/1991 Sb.). V tomto směru lze
poukázat na rozsudek Nejvyšší soudu ČSR uveřejněný pod číslem 31 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989). Uvedené rozhodnutí stanovilo
zásadu, podle níž i pro řízení majetková (v posuzované věci v otázce
spoluvlastnictví) je třeba posoudit případný dopad Dohody mezi vládou ČSSR a
vládou USA z 29. 1. 1982 o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních
otázek na právní vztahy mezi účastníky (spoluvlastníky). Tento závěr vyplýval z
důsledků vyplývajících z Dohody, podle nichž vlastnické právo subjektu
oprávněného k výkonu svého vlastnického práva k předmětu vlastnictví dotčeného
uvedenou Dohodou, zaniklo. Ve vztahu k otázkám platnosti této mezinárodní
smlouvy lze jinak zmínit z novější doby důvody vyjádřené v rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, použitelné i pro
hodnocení Dohody mezi ČSSR a USA z roku 1982. Ze závěrů tohoto rozhodnutí lze
zejména uvést, že podle tehdejších předpisů publikace mezinárodní smlouvy nebo
dohody, popřípadě vyhlášky o jejím sjednání, nebyla nezbytnou podmínkou vstupu
v platnost. Podle ustanovení § 2 písm. e) zákonného opatření předsednictva
Národního shromáždění (ve znění zákona č. 164/1968 Sb.) se ve Sbírce zákonů
vyhlašovaly vyhlášky o sjednání mezinárodních smluv a dohody, o jejich
ratifikaci nebo výpovědi nebo o jiných otázkách jich se týkajících, bylo-li
jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů nutné nebo účelné. Spolu s vyhláškou bylo
možno za téže podmínky vyhlásit i znění mezinárodní smlouvy nebo dohody. V
případě Dohody mezi ČSSR a USA z roku 1982 nešlo o mezinárodní politickou ani
mezinárodní hospodářskou smlouvu obecné povahy ani o mezinárodní smlouvu, k
provedení které by bylo zapotřebí zákona Federálního shromáždění, takže Dohoda
nevyžadovala před ratifikací souhlas Federálního shromáždění (srov. článek 36
odst. 3 úst. zák. č. 143/1968 Sb.). Proto mohla smlouva nabýt účinnosti
způsobem v ní stanoveným, a to dne 2. 2. 1982. Pak ovšem nelze pominout
důsledky plynoucí z procesu realizace tohoto smluvního dokumentu spočívajícího
jmenovitě v dohodě o výši náhrad za majetek náležející rovněž druhému
žalobci. Obsahově šlo o případ zániku nároku v důsledku splnění, což je jeden z
obecných důvodů zániku závazků v občanském právu vůbec. Není rozumné
neaplikovat tyto důsledky rovněž na oblast předpisů restituční povahy, tedy i
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jde sice o předpis
speciální vůči obecné občanskoprávní úpravě provedené v ustanoveních občanského
zákoníku, který nicméně vychází z požadavku (z hlediska okruhu oprávněných
osob, druhů nároků a časově omezené doby) alespoň částečné nápravy křivd
způsobených nezákonnými akty státu blíže popsanými v zákoně.
Jednotícím prvkem
mezi oběma skupinami předpisů je existence újmy na straně oprávněných osob, ve
formách v zákoně uvedených. O majetkové křivdě však nelze uvažovat v případě,
kdy nárok takové (nezákonným aktem státu) dotčené osoby vzniklý, byl uspokojen
jiným způsobem. Za takový případ uspokojení nároků třeba považovat rovněž
výplatu náhrady způsobem stanoveným ve shora zmíněné mezivládní dohodě. Pojmově
je tak aplikace příslušných ustanovení zákona č. 87/1989 Sb. vyloučena.
Rozhodnutí odvolacího soudu rozhojněné o argumentaci opírající se o
systematický výklad a o účel sledovaný příbuznými restitučními předpisy
(zákonem č. 403/1990 Sb. a zákonem č. 87/1991 Sb.), na něž se pro stručnost
odkazuje, tak odpovídá zásadám vysloveným a vyřešeným již dostupnou dřívější
judikaturou. Nejsou proto v tomto směru splněny podmínky pro závěr, že by
rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru řešilo otázku činící je rozhodnutím
po právní stránce zásadního významu. Dovolání směřující proti výroku odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně v odstavci IV. tak
muselo být dovolacím soudem odmítnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití §
218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ve shora vymezeném zbývajícím rozsahu přípustnosti dovolání (uvedené pod bodem
2 shora vztahující se k druhému žalobci) zkoumal dovolací soud, zda je dán
dovolací důvod uplatněný v dovolání opírající se o ustanovení § 241 odst. 3
písm. d) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem) O takový
případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl
správně posoudit, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej
vyložil. Právním předpisem (právem) jsou zde především normy práva hmotného, v
případech, kde věci (předmětu řízení) se týkají i procesní předpisy, je třeba
správně aplikovat i tyto právní normy.
Odvolacímu soudu nelze upřít správnost postupu vyplývajícího z
ustanovení § 136 o.s.ř., totiž povahy veřejné listiny, kterou v této věci bylo
potvrzení Okresního úřadu v K. osvědčujícího státní občanství ČR ohledně
druhého žalobce, ježto nebylo prokázáno, že by v mezidobí byl propuštěn ze
státního svazku. Odvolací soud rovněž přiléhavě vysvětlil důsledky, které vedou
k důkazu opaku u veřejné listiny, je-li tato výsledkem činnosti státního
orgánu, který ji vydal na základě vadného právního posouzení jinak správně
zjištěného skutkového stavu. Závěry odvolacího soudu odpovídají důsledkům z
hodnocení dalšího dokladu, totiž dokladu o naturalizaci druhého žalobce, k níž
došlo 7. 6. 1943. Z hlediska správnosti aplikace ustanovení procesního práva
jsou proto shora uvedené závěry správné.
Rovněž pokud jde o důsledek vyplývající ze skutkových zjištění (jež jinak
nepodléhají přezkumu se strany dovolacího soudu) a nesoucích se k výkladu
ustanovení Úmluvy o naturalizaci, uzavřené mezi Československem a spojenými
státy z roku 1928 vyhlášené pod č. 169/1929 Sb., je třeba přisvědčit závěrům
odvolacího soudu uvedených podrobně v odůvodnění dovoláním napadeného
rozhodnutí. Odvolací soud v tomto směru přiléhavě a srozumitelně vyložil za
využití gramatického a systematického výkladu důsledky, k nimž za platnosti
uvedené Úmluvy vedl stav vyhlášení válečného stavu dnem 23. 9. 1938. Účelu
ustanovení článku 1 odst. 3, jakož i logickému výkladu jejich předcházejících
ustanovení tak plně odpovídá závěr odvolacího soudu, podle něhož existence
válečného stavu na straně domovského státu naturalizovaného občana mohla pouze
odložit či pozastavit důsledky dané ustanoveními článku 1 odst. 1 a odst. 2
Úmluvy, neboť tento závěr odpovídal jak zájmům naturalizovaného občana, tak
zájmu státu, jehož občan byl na území druhého státu naturalizován. Dovolací
soud proto pro stručnost odkazuje na uvedenou část odůvodnění odvolacího soudu
pro jeho přesvědčivost s tím, že při jinak nesporném závěru plynoucím z dokladu
o naturalizaci ke dni 7. 6. 1943 nelze dospět k jinému závěru, než že druhý
žalobce nejpozději ku dni 8. 5. 1957 státního občanství tehdejší ČSR pozbyl.
Pak ovšem obstojí jako správný i závěr hodnocení odvolacího soudu, podle něhož
druhý žalobce podmínku státního občanství ČR (nezbytnou z hlediska uplatnění
nároků podle zákona č. 87/1991 Sb.) nesplňoval. Tomu odpovídající potvrzující
výrok odvolacího soudu ve vztahu k zamítavému výroku soudu prvního stupně
ohledně požadované povinnosti žalovaných uzavřít s druhým žalobcem dohodu o
vydání jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991
Sb., je třeba považovat za správný. Podle ustanovení § 243b odst. 1 musel proto
dovolací soud dovolání směřující proti uvedenému potvrzujícímu výroku soudu
prvního stupně zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 150 odst. 1 o.s.ř.
Žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní, prvnímu žalovanému vznikly pak
výdaje v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Dovolací soud však bral
do úvahy, že dovolání bylo podáváno zčásti rovněž za účelem posouzení
správnosti právního posouzení relativně složité a obtížné otázce výkladu
mezinárodní úmluvy, která nepředstavuje předmět ustáleného a běžného výkladu
patrného z rozhodovací praxe soudů. Jsou proto dány podmínky pro výjimečné
nepřiznání nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová