28 Cdo 3763/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce M. L., bytem M., proti žalovanému R. K., bytem M., zastoupeného
JUDr. Jaroslavem Krupičkou, advokátem se sídlem Praha 4, Holčovická 2924, o
zaplacení částky 270 563 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5
C 269/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
17. 6. 2010, č. j. 53 Co 112/2010-309, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) :
Žalovaný (dále také „dovolatel“) řádně zastoupený advokátem podal dne 20. 9. 2010 včasné dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2010,
č. j. 53 Co 112/2010-309, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 8. 2009, č. j. 5 C 269/2002-274. Dovolatel v
dovolání neuvádí, v čem spatřuje přípustnost nebo důvodnost svého dovolání. S
ohledem na skutečnost, že dovolatel učinil za pomocí odkazů součástí svého
dovolání i své odvolání založené ve spise a přiloženou závěrečnou řeč
pronesenou před odvolacím soudem, je v jeho podání jen velmi omezeně
reflektováno odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které jako jediné může být
dovoláním napadeno (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Za těchto okolností není
zcela zřejmé, z jakých konkrétních důvodů dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu
napadá nebo v čem přesně spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Přesto však lze dovodit, že dovolatel nesouhlasí především se způsobem, jakým
soudy nižších stupňů posoudily vzájemné závazky účastníků řízení (resp. dovolatele a právního předchůdce žalobce, neboť původní žalobce dne 9. 9. 2010,
tedy po vydání rozsudku odvolacího soudu, zemřel, a jeho procesním nástupcem se
stal jeho syn, srov. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 8. 2011,
č. j. 5 C 269/2002-339) a jak se vypořádaly se vznesenou námitkou promlčení. Dále pak dovolatel namítá, že právní předchůdce žalobce nejednal v dobré víře a
soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily jeho pohnutky a motivaci. Jelikož v posuzované věci dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů
uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Jinak řečeno, přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci, a naopak je vyloučeno, aby přípustnost
dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým
zjištěním (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebo namítanou vadou řízení /§ 241a odst. 2
písm. b)/. Pokud by proto dovolatel ve svém dovolání zpochybňoval skutková
zjištění provedená soudy nižších stupňů, přípustnost dovolání tím být založena
nemůže. V posuzované věci vycházely soudy nižších stupňů z následujících skutečností,
které nebyly dovoláním zpochybněny (a v rozsahu, v jakém se jedná o skutková
zjištění ani zpochybněny být nemohly). Právní předchůdce žalobce uzavřel dne 1. 9.
1992 s dovolatelem nájemní smlouvu, na základě které dovolatel v období od
1. 9. 1992
do 15. 6. 1994 provozoval hostinskou činnost v nemovitostech v k. ú. M. náležejících do vlastnictví právního předchůdce žalobce (dále jen „předmětné
nemovitosti“). Nájemní vztah měl trvat pět let, přičemž část nájemného měla být
splacena měsíčními splátkami ve výši 2.000,- Kč a zbývající část tím způsobem,
že si dovolatel vezme úvěr ve výši 750.000,- Kč, který bude řádně splácet, a
získanou částku předá právnímu předchůdci žalobce. Nájemní smlouva nebyla
sjednána platně (jednak z důvodu neurčitého ujednání o výši nájmu, jednak
proto, že při jejím uzavření chyběl souhlas příslušného orgánu státní správy). Dne 13. 4. 1992 uzavřel právní předchůdce žalobce s Bankovním domem SKALA, a. s. zástavní smlouvu, kterou se zavázal k zajištění závazku dovolatele, jenž si
na základě smlouvy o úvěru ze dne 14. 4. 1992 půjčil od této banky 750.000,-
Kč; právní předchůdce žalobce dal do zástavy předmětné nemovitosti. Tato
zástavní smlouva rovněž nebyla sjednána platně (z důvodu nedostatku souhlasu
spoluvlastníka). Právní předchůdce žalobce následně v souladu s nájemní
smlouvou převzal od dovolatele částku 794.000,- Kč (750.000,- + 22 x 2.000,-
Kč). Dovolatel přestal plnit podmínky úvěrové smlouvy (dne 26. 7. 1993 přestal
splácet úroky a dne 6. 12. 1993 i jistinu) a právní předchůdce žalobce, aby
předešel postižení své zástavy – předmětných nemovitostí, složil dne 4. 10. 1994 Bankovnímu domu SKALA, a. s. 800.000,- Kč, z nichž 782 409 Kč bylo použito
na úhradu dluhu dovolatele (590.000,- Kč ve prospěch jistiny, 192.409,- Kč ve
prospěch příslušenství, 17.591,- Kč bylo vráceno právnímu předchůdci žalobce) a
vyrovnal tak veškeré závazky dovolatele vůči Bankovnímu domu SKALA, a. s. Hodnota užívání předmětných nemovitostí za období od 1. 9. 1992 do 15. 6. 1994
činí 222.973,49 Kč. Ke způsobu, jakým je třeba v posuzované věci vypořádat plnění, která si
účastníci poskytli na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1992, jakož
i plnění, které právní předchůdce žalobce namísto dovolatele poskytl Bankovnímu
domu SKALA, a. s., se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000 (k dispozici rovněž na www.nsoud.cz). Od
právního názoru vyjádřeného v tomto rozhodnutí nemá dovolací soud důvod se
odchýlit a pokud dovolatel navrhuje jiný, dle jeho názoru spravedlivější
způsob, jak by měly být závazky účastníků vypořádány, nelze než souhlasit s
odvolacím soudem, že se nejedná o řešení odpovídající platné právní úpravě. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec 2). Podle § 457 odst. 1 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je
každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 458 odst. 1 musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením.
Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí
být poskytnuta peněžitá náhrada. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000
v souvislosti s plněními, která si účastníci poskytli na základě neplatné
nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1992 uvedl, že plnění podle neplatné smlouvy je
jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je
povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním podle smlouvy
nabyli. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného obohacení zpravidla
nenastávají v případech, kdy jde u obou účastníků o plnění ve věcech či
penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vráceno, je zřejmý. Jiná
je situace tam, kde plnění jednoho či obou účastníků má charakter nehmotný,
takže takové plnění nelze vydat (ustanovení § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. příkladmo uvádí plnění v podobě výkonů). Citované ustanovení výslovně stanoví,
že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí pochopitelně odpovídat
peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě neplatné nájemní smlouvy
spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného (včetně
přijatých záloh) a obohacení nájemce v tom, že užíval cizí věc. Na rozdíl od
pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované nájemné, nájemce není schopen
spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit
bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Přijetí částky 794.000,- Kč na základě
neplatné nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1992 založilo bezdůvodné obohacení na
straně právního předchůdce žalobce, které byl povinen vydat, a to oproti vydání
prospěchu 222.973,49 Kč, jež dosáhl užíváním předmětných nemovitostí dovolatel. Jelikož kompenzace těchto nároků se provádí bez návrhu, právní předchůdce
žalobce se v důsledku plnění získaného na základě neplatné nájemní smlouvy ze
dne 1. 9. 1992 obohatil na úkor dovolatele o částku 571.026,- Kč (794 000,- –
222 973,-). Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po
právu měl plnit sám. Jak bylo řečeno výše, právní předchůdce žalobce zaplatil Bankovnímu domu SKALA,
a. s. na úhradu dluhu dovolatele částku ve výši 782.409,- Kč, přičemž jak
Nejvyšší soud uvedl již ve výše citovaném rozhodnutí, právní předchůdce žalobce
takovou povinnost neměl, a je tedy třeba nároky plynoucí z úhrady dluhu bance
žalobcem ve prospěch žalovaného (dovolatele) posuzovat podle ustanovení § 454
obč. zák. o bezdůvodném obohacení. S ohledem na vznesenou námitku započtení
soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že dovolatel se na úkor právního
předchůdce žalobce v konečném důsledku bezdůvodně obohatil o částku 211.383,-
Kč (782.409,- Kč – 571.026,- Kč). Podle § 458 odst. 2 obč. zák. musí být s předmětem bezdůvodného obohacení
vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře. Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit ani námitka dovolatele, že právní
předchůdce žalobce nejednal v dobré víře.
K této námitce je v první řadě třeba
uvést, že k získání bezdůvodného obohacení se nevyžaduje protiprávní úkon,
nýbrž jde o objektivně vzniklý stav, kdy bez právem uznaného důvodu došlo k
přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému. Jinak řečeno, otázka
zavinění je z hlediska povinnosti vydat bezdůvodné obohacení bez významu. Stejně tak i dobrá víra obohaceného má jen velmi omezený význam a je relevantní
jen z pohledu § 458 odst. 2 obč. zák. (dále pak rovněž z § 459 obč. zák.),
nikoliv však z hlediska povinnosti vydat samotné bezdůvodné obohacení. Kromě
toho ani nelze přisvědčit námitce dovolatele, že právní předchůdce žalobce
nejednal v dobré víře. Dobrou vírou se rozumí přesvědčení obohaceného, že
nejedná bezprávně, tedy že oprávněně získal předmět bezdůvodného obohacení a že
mu po právu náleží, a zároveň toto jeho přesvědčení musí být vzhledem ke všem
okolnostem daného případu důvodné. Dobrá víra se presumuje a platí tudíž, že
nedostatek dobré víry obohaceného prokazuje ten, kdo se ho dovolává. Zároveň
platí, že dobrá víra, jakožto přesvědčení, nemůže být sama o sobě předmětem
dokazování. Tím mohou být jen skutečnosti vnějšího světa, jejichž
prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek (srov. ŠVESTKA, J.,
SPÁČIL., J., ŠKÁROVÁ., M. aj. Občanský zákoník I. Komentář. Praha:
Nakladatelství C. H. Beck, 2008. str. 1 200). Nedostatek dobré víry ze strany
právního předchůdce žalobce nelze spatřovat v ujednání nájemní smlouvy, na
základě kterého dovolatel prostřednictvím úvěru uhradil právnímu předchůdci
žalobce část nájemného dopředu, ani v tom, že účastníci uzavřeli neplatnou
nájemní smlouvu (k čemuž je možno uvést, že obsahové nedostatky této smlouvy
mohly být dovolateli známy stejně jako právnímu předchůdci žalobce). K tíži
právního předchůdce žalobce nelze přičítat ani to, že podnikatelské výnosy
dovolatele nedosahovaly jeho očekávání a on tak nebyl schopen splácet úvěr. Konečně, pokud dovolatel spatřuje nedostatek dobré víry právního předchůdce
žalobce v tom, že za něj zaplatil jeho dluh u Bankovního domu SKALA, a. s., ač
k tomu nebyl povinen, nezbývá než zopakovat, že tímto plněním se bezdůvodně
obohatil nikoliv právní předchůdce žalobce, ale dovolatel. Z pohledu § 458
odst. 2 obč. zák. (které pamatuje toliko na situace, kdy v dobré víře nejednal
bezdůvodně obohacený) a nároku právního předchůdce žalobce na vydání
bezdůvodného obohacení tak tato skutečnost nemůže být relevantní. Pro úplnost
lze uvést, že za situace, kdy právní předchůdce žalobce vycházel ze
skutečnosti, že dluh dovolatele je zajištěn zástavním právem váznoucím na
nemovitostech v jeho vlastnictví, dovolatel tento dluh více než rok řádně
nesplácel (přičemž úvěr byl úročen úrokovou sazbou ve výši 17 % p. a. a banka
byla oprávněna účtovat dovolateli sankční úroky ve výši 33 % p. a.), nelze na
jednání právního předchůdce žalobce shledat nic nepochopitelného nebo dokonce
zavrženíhodného. Podle § 107 obč. zák.
se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné
bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2). Jak již bylo uvedeno výše, kompenzace nároků, které si právní předchůdce
žalobce a dovolatel poskytli na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1992, se provádí bez návrhu. Do 4. 10. 1994, kdy právní předchůdce žalobce
uhradil za dovolatele jeho dluh u Bankovního domu SKALA, a. s., právnímu
předchůdci žalobce proti dovolateli žádný nárok z bezdůvodného obohacení
nepříslušel (naopak dovolateli příslušel nárok z bezdůvodného obohacení vůči
právnímu předchůdci žalobce ve výši 571.026,51 Kč). Až ve chvíli, kdy právní
předchůdce žalobce zaplatil za dovolatele jeho dluh u Bankovního domu SKALA, a. s. ve výši 782.409, tedy dne 4. 10. 1994, se postavení účastníků řízení
obrátilo a proto také teprve od následujícího dne, kterým je den 5. 10. 1994,
mohla právnímu předchůdci žalobce začít běžet promlčecí doba. Jelikož však
právní předchůdce žalobce podal žalobu již dne
1. 4. 1996, tj. ve dvouleté subjektivní promlčecí době, k promlčení jeho nároku
dojít nemohlo. Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru o nepřípustnosti
dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah
dovolání žalovaného jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu
vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné
náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 1. prosince 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu