ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce obce Prosenická Lhota, se sídlem v Sedlčanech, Prosenická Lhota 20, zastoupeného JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou v Příbrami II, Balbínova 384, proti žalovanému Z. B., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem v Dobříši, Pleskotova 1698, adresa pro doručování Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 177/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, č. j. 25 Co 17/2009-253, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, č. j. 25 Co 17/2009-253, se v celém rozsahu zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 10. 2006, č. j. 14 C 177/2006-54, a to tak, že žaloba na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem objektu č.p. 44, postaveného na stavebním pozemku parc.č. 137/3 (zastavěná plocha) v k.ú. a obci P. L., se zamítá. Ve výroku II. nebylo odvolacím soudem žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem III. pak odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 61.054,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky JUDr. H. K.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako důvody dovolání označil vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí a
nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, což dopadá i na posuzovaný případ.
Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud již v dané věci právní názor vyslovil, a to v rozsudku ze dne 26. 11. 2008, č.j. 28 Cdo 5256/2007-222. V tomto směru lze tedy v plném rozsahu odkázat na teze a výklady tam uvedené. Neřídil-li se odvolací soud důsledně pokyny Nejvyššího soudu, ač byl ze zákona vázán jeho právním názorem, dopustil se tak závažného procesního pochybení.
Podle ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. platí, že součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
V této souvislosti je zajisté třeba vycházet (z hlediska konstantní judikatury) např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/1998, v němž byl učiněn závěr, že součást věci se stává samostatnou věcí faktickým oddělením od věci hlavní. V daném případě se z hlediska faktické stránky věci předmětná stavba samostatným objektem spíše postupně stávala, zejména v důsledku stavebních úprav provedených v letech 1993 až 1996. Na jejich základě byla sporná nemovitost zcela způsobilá k samostatnému užívání. Jednalo se o vybudování odděleného vchodu do tohoto společenského sálu a jeho vlastní sociální zařízení. V tomto směru lze též poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, dle kterého je reálné rozdělení stavby možné tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci. Přitom k reálnému rozdělení stavby na dvě nebo více samostatných věcí nestačí např. rozdělení stavební parcely geometrickým oddělovacím plánem. Stavbu lze reálně dělit jen vertikálně - k čemuž v posuzované věci nepochybně došlo. V roce 1999 bylo stavbě formálně přiděleno samostatné číslo popisné. Nicméně je třeba rovněž připomenout, že předmětná nemovitost v žádném z vlastnických převodů, uskutečněných na základě příslušných kupních smluv, výslovně nefigurovala, přičemž nelze dovodit, že by byla převáděna jako součást ostatních nemovitostí.
V daném případě se však navíc jedná o specifické a jedinečné okolnosti případu. Obec spornou nemovitost (sál v kulturním domě, na rozdíl od vedlejší prodejny Jednoty pod č.p. 37) dlouhodobě užívala včetně údržby a provádění oprav. Funkční stránka oddělení vlastnictví tedy byla naplněna již podstatně dříve. Dělo se tak od začátku 80. let; do nemovitosti byly vloženy investice, které ji ze strany obce zhodnocovaly. Nelze tak odhlédnout od zásady právní jistoty ve vlastnických vztazích; po dlouhou dobu ostatně nebylo vlastnictví obce zpochybňováno.
S ohledem na výše uvedené tudíž Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud, jestliže v rámci zamítnutí žaloby nepřiznal žalobci vlastnické právo ke spornému objektu č. p. 44, nevyřešil věc správně po právní stránce. Navíc dovolací soud odvolacímu soudu připomíná jeho vázanost právním názorem vysloveným již v předešlém rozsudku Nejvyššího soudu v této věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy byl naplněn a Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 a § 226 o. s. ř., se rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r. předseda senátu