ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
v právní věci žalobce obce Prosenická Lhota, se sídlem v Sedlčanech, Prosenická
Lhota 20, zastoupeného JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou v Příbrami II,
Balbínova 384, proti žalovanému Z. B., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Trunečkem,
advokátem v Dobříši, Pleskotova 1698, adresa pro doručování Praha 2, Fügnerovo
nám. 1808/3, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 14 C 177/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, č. j. 25 Co 17/2009-253, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, č. j. 25 Co 17/2009-253, se
v celém rozsahu zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I.
změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 10. 2006, č. j. 14 C
177/2006-54, a to tak, že žaloba na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem
objektu č.p. 44, postaveného na stavebním pozemku parc.č. 137/3 (zastavěná
plocha) v k.ú. a obci P. L., se zamítá. Ve výroku II. nebylo odvolacím soudem
žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně. Výrokem III. pak odvolací soud uložil žalobci povinnost
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši
61.054,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky
JUDr. H. K.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako důvody
dovolání označil vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí a
nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních
tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud
dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací
důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro vadu,
jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále
dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní
posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že
dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, což dopadá i na posuzovaný případ.
Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud již v dané věci právní názor vyslovil, a to v rozsudku ze
dne 26. 11. 2008, č.j. 28 Cdo 5256/2007-222. V tomto směru lze tedy v plném
rozsahu odkázat na teze a výklady tam uvedené. Neřídil-li se odvolací soud
důsledně pokyny Nejvyššího soudu, ač byl ze zákona vázán jeho právním názorem,
dopustil se tak závažného procesního pochybení.
Podle ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. platí, že součástí věci je
vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc
znehodnotila.
V této souvislosti je zajisté třeba vycházet (z hlediska konstantní
judikatury) např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25
Cdo 770/1998, v němž byl učiněn závěr, že součást věci se stává samostatnou
věcí faktickým oddělením od věci hlavní. V daném případě se z hlediska faktické
stránky věci předmětná stavba samostatným objektem spíše postupně stávala,
zejména v důsledku stavebních úprav provedených v letech 1993 až 1996. Na
jejich základě byla sporná nemovitost zcela způsobilá k samostatnému užívání.
Jednalo se o vybudování odděleného vchodu do tohoto společenského sálu a jeho
vlastní sociální zařízení. V tomto směru lze též poukázat na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, dle kterého je
reálné rozdělení stavby možné tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních
úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci. Přitom k reálnému
rozdělení stavby na dvě nebo více samostatných věcí nestačí např. rozdělení
stavební parcely geometrickým oddělovacím plánem. Stavbu lze reálně dělit jen
vertikálně - k čemuž v posuzované věci nepochybně došlo. V roce 1999 bylo
stavbě formálně přiděleno samostatné číslo popisné. Nicméně je třeba rovněž
připomenout, že předmětná nemovitost v žádném z vlastnických převodů,
uskutečněných na základě příslušných kupních smluv, výslovně nefigurovala,
přičemž nelze dovodit, že by byla převáděna jako součást ostatních nemovitostí.
V daném případě se však navíc jedná o specifické a jedinečné okolnosti
případu. Obec spornou nemovitost (sál v kulturním domě, na rozdíl od vedlejší
prodejny Jednoty pod č.p. 37) dlouhodobě užívala včetně údržby a provádění
oprav. Funkční stránka oddělení vlastnictví tedy byla naplněna již podstatně
dříve. Dělo se tak od začátku 80. let; do nemovitosti byly vloženy investice,
které ji ze strany obce zhodnocovaly. Nelze tak odhlédnout od zásady právní
jistoty ve vlastnických vztazích; po dlouhou dobu ostatně nebylo vlastnictví
obce zpochybňováno.
S ohledem na výše uvedené tudíž Nejvyšší soud shledal, že odvolací
soud, jestliže v rámci zamítnutí žaloby nepřiznal žalobci vlastnické
právo ke spornému objektu č. p. 44, nevyřešil věc správně po právní stránce.
Navíc dovolací soud odvolacímu soudu připomíná jeho vázanost právním názorem
vysloveným již v předešlém rozsudku Nejvyššího soudu v této věci. Dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy byl naplněn a Nejvyšší soud
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem
Nejvyššího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 a § 226 o. s. ř., se rozhodne též o
nákladech tohoto dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu