28 Cdo 3772/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J.
B., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká
74/2, proti žalované JUDr. Jarmile Týčové, advokátce v Rosicích u Brna, Nad
Nádražím 775, jako správkyni konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva
Vladislav v likvidaci, se sídlem ve Vladislavi, o uložení povinnosti
protokolárně předat nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn.
5 C 168/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
6. 5. 2009, č. j. 54 Co 124/2009-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným (I.) byl potvrzen ve výroku
II. a III. rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 C
168/2006-155, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby byla
žalované uložena povinnost předat žalobci nemovitosti nacházející se v k. ú. S.
na M., obci S., a dále předat, sepsat a podepsat v této souvislosti písemný
protokol. Tento dokument měl podle navrhovaného znění žalobního petitu
obsahovat minimálně seznam předávaných nemovitostí, datum předání, označení
subjektu, který nemovitosti předává, včetně označení osoby jednající za
předávající subjekt, a subjektu, který nemovitosti přejímá, včetně označení
osoby jednající za přejímající subjekt, a uvedení stavu, v jakém se předávané
nemovitosti ke dni předání nacházejí. Odvolacím soudem bylo dále (II.)
odmítnuto odvolání žalobce do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým
nebyla připuštěna změna žaloby ve smyslu jejího rozšíření navrženého tak, že se
žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zajistit částku
11.330.000,- Kč, která byla jako rezerva vyčleněna v transformačním projektu
úpadce Zemědělského družstva Vladislav v likvidaci. Odvolací instancí bylo
rovněž (III.) stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci
nesvědčí žádný právní důvod, na základě něhož by se mohl oprávněně domáhat
protokolárního předání nemovitostí, k nimž v minulosti pozbyl užívacího práva,
ale které však převzal již v roce 1992 a od té doby je také znovu užívá. Z
uvedených skutečností dovodila odvolací instance rovněž nesoulad žalobcova
návrhu s účelem občanského soudního řízení, kterým je především spravedlivá
ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků řízení. Uplatněný nárok žalobce
nebylo totiž podle názoru odvolacího soudu možno dovodit ani výkladem zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(dále jen „zákona o půdě“), když tento povinnost protokolárního předání
nemovitostí nestanovil. Pokud jde o odmítnutí odvolání žalobce do výroku I.
rozsudku soudu prvního stupně, kterým nebylo připuštěno rozšíření žaloby, pak
tento závěr odůvodnila odvolací instance na základě ustanovení § 202 odst. 1
písm. f) o. s. ř., podle něhož platí, že proti usnesení, kterým byla nebo
nebyla připuštěna změna návrhu, není odvolání přípustné. V tomto směru bylo
odvolacím soudem uzavřeno, že ačkoli rozhodnutí soudu prvního stupně o
nepřipuštění změny žalobního návrhu bylo učiněno součástí rozsudku, zachovává
si charakter usnesení, a citované ustanovení zákona na něj tedy bezpochyby
dopadá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako
důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci, jakož i skutečnost, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Za právní otázku zásadního významu označil problematiku, zda je
oprávněným požadavek, aby k předání (vrácení) nemovitostí osobou povinnou
oprávněné osobě (původnímu vlastníkovi) podle zákona č. 229/1991 Sb. došlo
formou sepsání předávacího protokolu o předání vrácených nemovitostí. V rámci
vylíčení dovolacího důvodu tvrdil, že v situaci, kdy k odnětí užívacího práva
žalobce došlo mimo jiné taktéž protokolárně, je v duchu principu reciprocity a
rovnosti před zákonem nutné dovodit, že i vrácení takto odňatých nemovitostí má
být realizováno analogicky, a to formou sepsání předávacího protokolu.
Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl
uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné
právní posouzení věci, a dále ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., tedy pro vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního
právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o
obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost
věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111,
203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná
zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné
aplikační ani výkladové obtíže.
Nejvyšší soud v tomto směru ve shodě se závěry nižších instancí konstatuje, že
v dané věci právní úprava skutečně nevytvořila zákonný podklad pro to, aby mohl
být žalobcův návrh shledán důvodným.
Jak plyne již z článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, povinnosti
mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování
základních práv a svobod. Zákon č. 229/1991 Sb., tj. zákon o
půdě, však ve svých ustanoveních povinnost k protokolárnímu předání nemovitostí
neobsahuje; odvolací soud zde správně poukázal na absenci takové úpravy v jinak
relevantních ustanoveních § 9, § 22 a § 23 zákona. Bez výslovného zakotvení
takové povinnosti v zákoně tudíž není možné se soudní cestou úspěšně domáhat
jejího uložení. Žalobce proto s uplatněným nárokem nemohl uspět.
Navíc lze rovněž přisvědčit názoru odvolacího soudu, že by v této věci ani
nemohl být naplněn účel občanského soudního řízení, kterým je ve smyslu
ustanovení § 1 o. s. ř. zejména zajištění spravedlivé ochrany práv a
oprávněných zájmů účastníků. Jelikož však v daném případě nebylo možno dovodit
porušení nebo nesplnění předmětné povinnosti, když zákon sám takovou vůbec
neukládá, nelze usuzovat na oprávněnost nároku žalobce. Ten by snad mohl
tvrzený nárok opírat o stav, při němž by o předání nemovitostí či rozsahu
jejich užívání vznikly pochybnosti. Realita je však taková, že žalobci byly
nemovitosti vydány v roce 1992 a žádná naznačená okolnost jejich užívání
prokazatelně nebrání.
Pokud jde o podání dovolání do výroku II. odvolacího soudu, pak je třeba
odkázat vedle § 239 o. s. ř. a contrario i na konstantní judikaturu, z poslední
doby například na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29
Odo 381/2005. I v něm dovolací soud dospěl k závěru, že proti usnesení, jímž
odvolací soud odmítá odvolání (lhostejno, z jakých příčin), není dovolání
přípustné, jelikož nejde o měnící ani o potvrzující rozhodnutí odvolací
instance. Přestože bylo odmítnutí odvolání učiněno součástí rozsudku, nemění to
nic na jeho charakteru usnesení, a proto lze uvedený závěr vztáhnout i na
posuzovanou věc.
Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1
o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť
žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu