28 Cdo 3799/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše,
PhD., ve věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Ing.
I. Š., zastoupenému advokátem, a 2) PhDr. Z. P., o přechod vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 105/92,
o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4.
2009, č. j. 54 Co 356/2008-340, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení
společně a nerozdílně částku ve výši 5.712,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 7. 9. 2006, č. j. 7 C
105/92-299, zamítl žalobu domáhající se převodu vlastnického práva k pozemkům
blíže specifikovaným tamtéž (dále jen „předmětné pozemky“) z podílového
spoluvlastnictví žalovaných, eventuálně spoluvlastnického podílu ke 4/6 těchto
nemovitostí, na žalobce. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 4. 2009, sp.
zn. 54 Co 356/2008-340, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vlastnické
právo k předmětným nemovitostem přechází ze žalovaných na žalobce. Stalo se tak
poté, co Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 3. 9. 2008, č. j. 28 Cdo
2209/2008-322, zrušil původně potvrzující rozsudek soudu odvolacího ze dne 15.
1. 2008, č. j. 15 Co 410/2006-314, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V daném řízení se jedná o nárok, který původní žalobkyně uplatnila s ohledem na
§ 30 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991
Sb.“). V době odnětí měly předmětné nemovitosti charakter zemědělské usedlosti,
na níž byla provozována zemědělská výroba. Aktivní legitimace původní žalobkyně
k podání žaloby na přechod vlastnického práva podle § 8 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb. ve vztahu k jedné polovině nemovitostí vyplývá z toho, že v roce
1956 bezplatně odevzdala státu do vlastnictví jednu polovinu domu č. p. 23 s
parcelou č. 43 v k. ú. R. a k další části nemovitosti z toho, že druhá polovina
nemovitostí propadla státu v důsledku odsouzení manžela původní žalobkyně
rozsudkem Krajského soudu
v Jihlavě ze dne 12. 8. 1955 ve znění rozsudku Nejvyššího soudu v Praze ze dne
22. 9. 1955. V řízení bylo prokázáno, že O. a M. Š. uzavřeli platnou kupní
smlouvu s MNV v R. dne 11. 4. 1969, přičemž kupní cena za nemovitost byla
6.691,- Kč. Odvolací soud v řízení předcházejícím vydání kasačního rozsudku
Nejvyššího soudu poučil žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) s
tím, aby doplnil tvrzení o protiprávním zvýhodnění původních žalovaných při
koupi této nemovitosti. Na tomto základě pak dospěl k závěru, že tvrzení
žalobce této skutkové okolnosti se týkající zůstávají pouze v obecné rovině.
Odvolací soud v předchozím řízení uzavřel, že právní předchůdci žalovaných
předmětné nemovitosti nenabyli v rozporu s právními předpisy a ani nebyli při
jejich koupi protiprávně zvýhodněni.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku uvedl, že postup
příslušného MNV při prodeji předmětných nemovitostí právním předchůdcům
žalovaných byl v rozporu s instrukcí ministerstva financí, která byla vydána na
základě tehdy platné vyhlášky 104/1966 Sb. (§ 15 odst. 8) – předpisu obecně
závazného, ale byl též v rozporu s pravidly slušného a poctivého jednání,
jejichž dodržování i v tehdejší době mělo být zejména ze strany orgánů státní
správy (moci) zcela jistě vyžadováno,
a taktéž se zásadou rovnosti v přístupu státního orgánu k subjektům s ním
jednajícími občany (čl. 20 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy
československé socialistické republiky ve znění pozdějších novelizací). Nadto
skutečnost, že nabyvatel byl politickým funkcionářem ve spojení se zjištěním,
že ve svém zájmu o nemovitosti uspěl a další zájemci o koupi dané nemovitosti
byli ze strany MNV zcela ignorováni, zavdává příčinu důvodným pochybnostem o
tom, zda výběr nabyvatele předmětné nemovitosti proběhl zcela v souladu s
příslušnými pravidly a zda skutečný nabyvatel nebyl v tomto procesu bezdůvodně
protiprávně zvýhodněn. Zjištěný postup MNV činí postavení žalovaného
zranitelným, neboť není logicky odůvodnitelný ničím jiným, nežli jeho dobovým
politickým postavením (dobovým politickým postavením otce žalovaných). Nejvyšší
soud vrátil odvolacímu soudu případ k dalšímu řízení s tím, aby soud odvolací s
přihlédnutím k pro něj závazným právním názorům a ke smyslu a účelu
restitučního zákonodárství znovu a důkladně posoudil, zda nabyvatel předmětných
nemovitostí nebyl protiprávně zvýhodněn ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb. To vše při zohlednění okolností, za nichž došlo k odnětí
vlastnického práva právním předchůdcům žalobce, a rovněž tak při zvážení
možných dopadů úspěšného restitučního požadavku žalobce do právní i faktické
sféry žalovaných.
Odvolací soud v následném řízení rozsudek soudu prvního stupně znovu přezkoumal
a po zopakování některých důkazů dospěl k závěru, že odvolání žalobce je
důvodné. Odvolací soud především znovu potvrdil, že v daném případě je vznesený
požadavek žalobce nutno posuzovat podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Bylo
tedy zapotřebí zabývat se tím, zda byla naplněna alespoň jedna z podmínek pro
vydání předmětných nemovitostí uvedených v citovaném ustanovení. Odvolací soud
dospěl k závěru, že rodiče žalovaných nenabyli předmětné nemovitosti v rozporu
s právními předpisy, což nebylo v odvolání žalobce ani zpochybňováno. Odvolacím
soudem nebyl taktéž shledán rozpor mezi cenou převáděných nemovitostí a „tehdy
platnými cenovými předpisy“. V tomto ohledu potvrdil závěry soudu prvního
stupně. Naproti tomu správným odvolací soud neshledal závěr soudu prvního
stupně o tom, že nebylo prokázáno protiprávní zvýhodnění rodičů žalovaných při
koupi domu č. p. 23. Při posuzování žalobcem tvrzeného protiprávního zvýhodnění
vycházel odvolací soud ze závěru obsaženého i v kasačním rozhodnutí Nejvyššího
soudu (uvedeným výše), že protiprávnost je třeba v tomto případě chápat šířeji
než rozpor s právními předpisy, že zahrnuje i případný rozpor s normami, které
nebyly obecně závaznými právními předpisy, nýbrž i předpisy interními, v
konkrétním případě tedy i se směrnicí ministerstva financí ze dne 2. 4. 1964
pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům. Podle čl. 2 odst. 2
této směrnice bylo třeba upozornit vhodným způsobem veřejnost na možnost koupě
domu. Při prodeji měl být zohledněn i společenský zájem za daných okolností
nejdůležitější. O prodej předmětného domu projevilo zájem více osob, přičemž
příslušný národní výbor na jejich žádosti nereagoval. Bylo však třeba v této
souvislosti zohlednit i skutečnost, že manželé Š. se o nemovitosti dozvěděli a
zájem o ně projevili až v roce 1969. Nemohli tak být protiprávně zvýhodněni
proti ing. M., který v této době již o nemovitosti zjevně neměl zájem. Stejně
tak nemohla protiprávní zvýhodnění rodičů žalovaných způsobit skutečnost, že
národní výbor záměr prodat nemovitost oficiální cestou nezveřejnil, když se o
tom, že nemovitost je na prodej, dozvěděli až po jiných osobách, které o
nemovitost projevily zájem. Odlišně však bylo třeba hodnotit způsob, jakým byli
při koupi nemovitosti upřednostněni rodiče žalovaných oproti manželům Š. a
manželům B., kteří o koupi projevili zájem i v roce 1969. Zájem manželů Š. a B. předcházel zájmu manželů Š. a trval i v roce 1969. Nebylo přitom zřejmé nic, co
by svědčilo závěru, že zájem manželů Š. byl ze společenského hlediska
důležitější, jak by tomu bylo v případě, že by nemovitosti chtěli pro vlastní
bydlení (danou nemovitost však manželé Š. chtěli využívat pro vlastní rekreaci
– jako „chalupu“). Dle názoru odvolacího soudu nebylo možno bez dalšího
přisvědčit žalovaným ani tam, kde dovozovali, že důvodem úspěchu jejich rodičů
při koupi nemovitosti nebylo dobové politické postavení otce žalovaných, když
ten pro své politické postoje v roce 1968 již v době uzavření kupní smlouvy
nebyl pracovníkem K. v. K.
s. Československa v B., nýbrž zaměstnancem S. d. r. a později dělníkem v továrně. Jestliže v kupní smlouvě ze dne 11. 4. 1969 byl
O. Š. označen jako politický pracovník, nebylo možno učinit jiný závěr, než že
při uzavírání kupní smlouvy jako takový vystupoval. Rodiče žalovaných tak byli
při uzavírání kupní smlouvy ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. protiprávně zvýhodněni. Možnými dopady úspěšného restitučního požadavku do
právní a faktické sféry žalovaných jsou především ztráta vlastnického práva na
straně žalovaných, a tím i právního důvodu k užívání nemovitostí. Jde o
okolnosti, které jsou vždy důsledkem úspěšného uplatnění § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., zákonodárce tedy s nimi musel nutně počítat. Jestliže odvolací
soud považoval za naplněný předpoklad nabytí nemovitosti právními předchůdci
žalovaných v důsledku jejich protiprávního zvýhodnění za okolností, jak byly
pospány výše, pak pro vyloučení postupu podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb. pro rozpor s dobrými mravy, důvody neshledal. Nespatřoval je ani ve
skutečnosti, že právní předchůdci žalovaných stejně jako žalovaní nabyli
nemovitost ve velmi špatném stavu a vlastní prací, úsilím a finančními
prostředky ji opravili. Na podobné okolnosti pamatuje § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., který v případě postupu podle § 8 odst. 1 téhož právního předpisu
zabezpečuje právo na náhradu nákladů na nemovitost účelně vynaložených.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jeho důvodnost opírá o tvrzení, že závěr
odvolacího soudu o tom, že předchůdci žalovaných (rodiče) byli při koupi
předmětných nemovitostí bezdůvodně a protiprávně zvýhodněni před dalšími
zájemci o koupi těchto nemovitostí, vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z
provedeného dokazování žádným způsobem nevyplývá současný zájem manželů Š., B.
a Š. o předmětné nemovitosti. V době podání žádosti o koupi předmětných
nemovitostí právními předchůdci dovolatele zájem manželů Š. a B. o koupi týchž
nemovitostí již netrval. Z výpovědí svědků H., S. a L. potom jasně vyplývá, že
všichni zájemci o koupi předmětných nemovitostí vždy po shlédnutí jejich stavu
od záměru nemovitosti koupit upustili. Nebylo ani prokázáno, že by osoby
rozhodující o žádosti rodičů žalovaných, tedy členové rady M. n. v. v R., znaly
politické postavení či tehdejší zaměstnání otce žalovaného, když ten ostatně v
době projednávání žádosti již nebyl pracovníkem KV KSČ v B., ale byl
zaměstnancem S. d. r. Nezveřejněním záměru státu prodat předmětné nemovitosti
oficiální cestou nemohlo dojít k protiprávnímu zvýhodnění rodičů žalovaných,
neboť manželé Š. a B. o záměru prodeje nemovitostí od obyvatel R. věděli dříve
než rodiče žalovaných. Nevyrozumění manželů Š. a B. o způsobu vyřízení jejich
žádosti mohlo být spíše administrativním selháním odpovědného pracovníka
uvedeného národního výboru. V situaci, kdy tato skutečnost má pro posouzení
celé věci zásadní význam, je neuvedení úvah, jimiž se soud při svém rozhodování
řídil, základním nedostatkem napadeného rozsudku a činí jej dále
nepřezkoumatelným. Pokud jde o domnělé protiprávní zvýhodnění, napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v této části na nesprávném právním
posouzení věci. Nelze připustit, aby každé porušení jakékoliv právní normy bez
dalšího zakládalo protiprávní zvýhodnění nabyvatele ve smyslu § 8 odst. 1
zákona
č. 229/1991 Sb. Odvolací soud při jednání konaném dne 1. 4. 2009 opakoval
důkazy, na základě kterých dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního
stupně, avšak žalovaným nedal možnost jakýmkoliv způsobem reagovat, když je
nevyzval podle
§ 118a o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů a nepoučil je
o následcích nesplnění takové výzvy. Tímto postupem odvolací soud zatížil
řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel
navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že „MNV v R. postupoval v rozporu se všemi
pravidly, které jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
3. 9. 2008, č. j. 28 Cdo 2209/2008, když zejména zájem manž. Š. a B. předcházel
zájmu manž. Š. a trval i v r. 1969, kdy právní předchůdci žalovaných předmětné
nemovitosti koupili.“ Postup podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. není v
rozporu s dobrými mravy, neboť „žalovaní předmětné nemovitosti neužívali k
uspokojení svých základních potřeb, nýbrž k rekreaci, a neuskutečnili žádné
výrazné investice, které by překračovaly účel, ke kterému žalovaní či jejich
právní předchůdci předmětné nemovitosti po dlouhou dobu užívali.“ Žalobce
navrhl, aby Nejvyšší dovolání odmítl, eventuálně zamítl.
Ačkoliv dovolání podal jen žalovaný 1/, je předmětem tohoto řízení takové
společné právo (resp. povinnost), že rozsudek se musí vztahovat na všechny
účastníky, kteří vystupují na straně žalované, a tudíž dovolání žalovaného 1/
platí i pro žalovanou 2/ (§ 91 odst. 2 věta první o. s. ř.). Dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou v souladu s § 241
odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud i přes opakování některých důkazů
nepoučil žalované podle § 118a o. s. ř. s tím, aby doplnili skutková tvrzení a
nabídli příslušné důkazy. S touto námitkou se však dovolací soud neztotožňuje.
Poučovací povinnost podle § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř. se totiž uplatní tam, kde
v řízení při jednání vyjde najevo, že existuje jiná právně významná skutková
okolnost, která dosud nebyla stranou sporu tvrzena a takové skutečnosti je pro
úspěch strany ve sporu zapotřebí (aby strana spor neprohrála pro neunesení
břemene tvrzení). Účastníci pak musí v rámci svých procesních povinností, v
zájmu toho, aby se nevystavovali závěru soudu o neunesení břemene důkazního,
takové tvrzení prokazovat. V daném případě však bylo zcela zřejmé, k prokázání
jakých skutečností řízení před odvolacím soudem, po zrušení jeho předchozího
rozhodnutí soudem dovolacím, směřuje. Řízení před odvolacím soudem bylo
soustředěno na zjištění, zda právní předchůdce žalovaných byl či nebyl
zvýhodněn při nabývání předmětné nemovitosti. Účastníci k prokázání či
vyvrácení skutkových okolností týkajících se tohoto závěru upínali svá tvrzení
a nabízeli důkazy, a to že odvolací soud v rámci hodnocení tvrzení
a důkazů dospěl ke skutkovému závěru nepříznivému pro jednoho z účastníků (a
nikoliv k závěru o neunesení břemene některou ze stran sporu) nenaplňuje
předpoklady pro postup podle § 118a o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozsudku
nevyplývá, že by odvolací soud vycházel z jiných skutkových okolností, než
ohledně kterých se vedlo dokazování před tímto soudem.
Dovolání žalovaného je založeno především na brojení proti závěru odvolacího
soudu, že právní předchůdce žalovaných byl při nabývání předmětných nemovitostí
protiprávně zvýhodněn ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Z pohledu
právního posouzení je zde nutno zopakovat závěry, z nichž dovolací soud
vycházel ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí ze dne 3. 9. 2008, č. j. 28
Cdo 2209/2008-322.
Ve shodě s četnými rozhodnutími Nejvyššího soudu i soudu Ústavního, založil
dovolací soud své rozhodnutí na teleologickém výkladu restitučních právních
předpisů, tedy na stanovisku, že legitimním cílem restituce je náprava dřívější
protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením
věci do jejího původního právního stavu s účinky ex nunc, avšak za předpokladu,
aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nepřiměřené křivdy nové.
Dovolací soud ve výše uvedeném rozhodnutí též vycházel z toho, že pojem
protiprávního zvýhodnění (viz i § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích) je nutno interpretovat v souladu s těmito principy
restitučního zákonodárství. V konkrétním případě nelze zcela přehlížet
okolnosti, za nichž jednotlivec (v tomto případě právní předchůdce žalovaných)
nabyl vlastnické právo k nárokovaným nemovitostem, a to pod zorným úhlem
pravidel slušného a poctivého jednání a dodržování zásady rovnosti v přístupu
orgánu k subjektům s ním jednajícím. Bylo-li ze strany orgánů veřejné moci při
rozhodování o nabyvateli zkonfiskovaných nemovitostí postupováno proti těmto
objektivně seznatelným pravidlům, ať už byly inkorporovány a případně dále
rozvinuty v jakémkoliv právním předpise, a to navíc z důvodů spočívajících ve
významném postavení případného zájemce v rámci tehdejších politických struktur,
jednalo se o protiprávní zvýhodnění ve smyslu uvedených restitučních právních
předpisů.
Ústavní soud v tomto ohledu též konstatoval, že „nemůže považovat fakt, že
jednotlivec byl při požívání svých práv zvýhodněn oproti jiným v důsledku
takové angažovanosti (rozum. politické angažovanosti) za rozumný a objektivní
důvod odlišného zacházení státu s různými občany. Takovému důvodu proto nemůže
poskytnout svou ochranu“ (nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I.
ÚS 2214/08, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz).
V jiném nálezu (sp. zn. I. ÚS 555/03 ze dne 23. 6. 2004, publikovaném ve Sbírce
nálezů a usnesení, svazku 33, č. 83, str. 303, veřejnosti též dostupném na
internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud
zrušil rozhodnutí obecných soudů z toho důvodu, že dostatečně neodůvodnily při
posuzování „férovosti tehdejšího výběrového řízení, jakou roli měla skutečnost,
že nabyvatel nemovitosti byl prominentním funkcionářem ve státním podniku a v
ÚV KSČ, na celý průběh a výsledek výběrového řízení ve vztahu ke všem ostatním
účastníkům tohoto řízení.“
Z obdobných důvodů tedy Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci
zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby po
přihlédnutí ke smyslu a účelu restitučního zákonodárství a k výše vyloženým
kritériím znovu a důkladně posoudil, zda nabyvatel předmětné nemovitosti nebyl
protiprávně zvýhodněn a zda případný postup podle § 8 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb. nezpůsobí nepřiměřené křivdy nové ve sféře žalovaných.
Odvolací soud před vydáním napadeného rozhodnutí znovu provedl některé důkazy a
zejména vyslechl svědkyni Š., která potvrdila ve shodě se svou dřívější
výpovědí (viz č. l. 42 spisu), že o předmětnou nemovitost měli spolu s manželem
a manželi B. zájem jak v roce 1968, tak i v roce 1969. Svědkyně sdělila, že na
jejich dotaz ohledně koupě nemovitosti jim bylo odpovězeno, že si mají podat
žádost, přičemž na tuto žádost jim nebylo ze strany příslušných úřadů nikdy
odpovězeno. Až od místních obyvatel se později dozvěděli, že nemovitost byla
prodána někomu jinému. Podobně přitom bylo zacházeno se žádostí manželů B.
Právní předchůdce dovolatele se o předmětnou nemovitost začal zajímat až
později (v roce 1969). Odvolací soud dospěl k závěru, že i proto, že právní
předchůdce žalovaných vystupoval při podpisu kupní smlouvy ohledně předmětné
nemovitosti jako politický pracovník, došlo u něj ve spojení s právě
konstatovanými okolnostmi k protiprávnímu zvýhodnění. Odvolací soud dospěl k
závěru, že nebylo zřejmé nic, co by svědčilo závěru, že zájem právních
předchůdců žalovaných (manželů Š.) byl ze společenského hlediska důležitější,
jak by tomu bylo v případě, že by nemovitosti chtěli pro vlastní bydlení.
Dovolací soud ve světle výše zmíněných okolností daného případu pokládá
skutkové i právní závěry odvolacího soudu za přiléhavé a přesvědčivé a naopak
se neztotožňuje s argumenty žalovaného 1/. Je nutné uvést, že po tak dlouhé
době, která uplynula od událostí, které jsou zde předmětem dokazování a
posuzování (jako
i v dalších restitučních sporech obecně), je mnohdy nesnadné zcela jasně a bez
jakýchkoliv pochybností postavit najisto všechny děje a okolnosti, které
provázely konkrétní jednání konkrétních osob či orgánů. Soud však musí i v
takovém případě rozhodnout a přiklonit se k takové skutkové variantě tvrzené
některou stranou sporu, která se z pohledu provedeného dokazování a z pohledu
zásad hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jeví jako pravděpodobnější. V daném
případě žalobce nabídl taková tvrzení
a takové důkazy je podporující, z nichž vyplývají okolnosti provázející převod
vlastnického práva k předmětné nemovitosti ze státu na právní předchůdce
žalovaných tak, jak byly konstatovány výše. Podává se z nich, že o tuto
nemovitost mělo ve stejné době zájem více osob, přičemž u manželů Š. a B. byl
kvalifikovaný zájem projeven dříve než v případě manželů Š. Manželé Š. a
manželé B. žádali MNV v R. o předmětné nemovitosti již v roce 1968. Manželé Š.
žádost podali až dne 4. 4. 1969, přičemž příslušná smlouva s nimi byla
podepsána již 11. 4. 1969. Tato smlouva byla schválena F. o. ONV ve Ž. nad S.
12. 5. 1969 a dne 15. 5. 1969 byla registrována S. n. ve Ž. nad S. Manželům B.,
ani manželům Š. nebylo na jejich opakovanou žádost ze strany příslušných úřadů
odpovězeno. K tomu přistupuje skutečnost, že právní předchůdce žalovaných
vystupoval při jednáních s MNV v R. i při podpisu uvedené smlouvy jako
politický pracovník, byť – jak tvrdí žalovaní – jím v té době již ve
skutečnosti nebyl. V tomto kontextu se jeví postup při prodeji dotčené
nemovitosti jako zvýhodňující manžele Š., neboť ti nejenže podali žádost jako
poslední ze všech zúčastněných, ale smlouva s nimi byla podepsána již za týden
po podání této žádosti, a to navíc bez jakéhokoliv zohlednění žádostí
předcházejících. To vše přesvědčivě vede k závěru soudu odvolacího, že manželé
Š. byli při nabývání této nemovitosti protiprávně zvýhodněni oproti manželům B.
a Š.
Dovolací soud považuje za podstatné i úvahy odvolacího soudu týkající se dopadu
vydání nemovitosti žalobci podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. do právní
i faktické sféry žalovaných, a to ve smyslu úsilí nezpůsobovat zmírňováním
některých minulých majetkových křivd nepřiměřené křivdy nové. V tomto ohledu
jsou závěry odvolacího soudu přiléhavé a dovolací soud se s nimi ztotožňuje.
Žalovaní mají právo domáhat se navrácení kupní ceny a dále úhrady nákladů
účelně vynaložených na nemovitost, a to přímo po státu (§ 8 odst. 3 citovaného
zákona). Je též důležité, že předmětnou nemovitost žalovaní neužívají k
zajištění svého bydlení ani k výdělečné činnosti, ale užívají ji za účelem
rekreace. Z toho vyplývá, že vydání předmětné nemovitosti žalobci nebude v
majetkové sféře žalovaných působit výrazně negativně, neovlivní to jejich
každodenní život, a navíc mají žalovaní právo na to, aby byly jiné nepříznivé
následky zmírněny finanční úhradou ze strany státu.
Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné
a dovolání za nedůvodné, a proto jej podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem
o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, § 140 odst. 1
věta třetí
a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši
4.500,- Kč (srov. § 8, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006
Sb. – čl. II.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby
ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek
č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006
Sb. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je
advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 912,-
Kč, celkem tedy ve výši 5.712,- Kč. Žalovaní jsou povinni přiznanou náhradu
nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, jenž žalobce v
tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu