28 Cdo 3865/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobců a) J. Š., b) P. Š., zastoupených JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se
sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 21a, proti žalovanému Ing. P. S.,
zastoupenému JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad
Nisou, ulice 28. října 2073/31, o zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 248/2006, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci ze dne 8. dubna 2010, č. j. 73 Co 846/2009-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 15.960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
JUDr. Štěpána Maška.
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení i o soudním poplatku (výroky II.
a III.). Soud takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali vydání
bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo tím, že mu
předmětnou částku zaplatili jako kupní cenu za nemovitosti (v rozsudku blíže
určenou budovu a pozemky), které na ně žalovaný převedl, avšak k nimž bylo
později pravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Jablonci nad Nisou určeno
vlastnické právo třetích osob, v důsledku čehož byli žalobci nuceni předmětné
nemovitosti předat skutečným vlastníkům. Soud shledal kupní smlouvu, na základě
níž byl realizován převod peněz a na základě níž měli žalobci nabýt vlastnické
právo k nemovitostem, absolutně neplatnou, jelikož žalovanému nesvědčilo
vlastnické právo, které by mohl na žalobce převést, a žalovanému tak vzniklo
bezdůvodné obohacení převzetím plnění z neplatného právního úkonu. Okresní soud
oproti tomu neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným.
Subjektivní promlčecí doba zůstala zachována podáním žaloby do dvou let od
vyhlášení rozsudku určujícího vlastnické právo třetích osob (tj. od 7. 9.
2005). Současně zůstala zachována i objektivní promlčecí doba, jejíž trvání je
třeba s ohledem na úmyslnost jednání žalovaného, dovozovanou z jeho vědomosti o
tom, že vlastnické právo k nemovitostem je třetími osobami zpochybňováno,
stanovit v dálce deseti let ode dne předání peněz, tj. od 28. 1. 1997. Namítali-
li žalobci, že promlčení jejich práva brání ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.,
nelze jim ovšem dát za pravdu, jelikož toto ustanovení se vztahuje pouze na
případy, v nichž proti promlčitelnému majetkovému právu stojí vlastnické právo
druhé smluvní strany, jež však v tomto případě žalovanému nesvědčilo. Avšak i v
případě, že by jednání nebylo úmyslné a uplynula by tříletá promlčecí doba,
nebylo by možné žalovanému přiznat výkon práva vznést námitku promlčení,
jelikož za daných okolností by bylo její vznesení v rozporu s dobrými mravy.
Soud tedy shledal nárok žalobců po právu a přiznal jim současně i právo na úrok
z prodlení v zákonné výši.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci a rozsudkem ze dne 8. 4. 2010, č. j. 73 Co
846/2009-90, je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II.). Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, avšak
současně doplnil a usměrnil některé jeho právní názory. Uvedl, že s ohledem na
to, že bezdůvodné obohacení vzniklo plněním z neplatné smlouvy, dopadá na věc
rovněž ustanovení § 457 obč. zák., obsahující zvláštní úpravu restituční
povinnosti v případě plnění z neplatných či zrušených smluv. Zdůraznil
podmíněnost vzájemných nároků stran z neplatné smlouvy vyplývající z tohoto
ustanovení, která umožňuje domáhat se vydání plnění z neplatné smlouvy jen tomu
účastníku, jenž již vydal nebo je připraven vydat plnění, které on sám na
základě této smlouvy obdržel. Na tyto případy pak dopadá i ustanovení § 107
odst. 3 obč. zák., jež umožňuje soudu přihlédnout k námitce promlčení vznesené
jedním účastníkem neplatné smlouvy jen tehdy, mohl-li by ji vznést i druhý
účastník neplatné smlouvy. Přestože v projednávané věci byly nemovitosti
vráceny třetím osobám a nikoliv žalovanému, jde stále o plnění, které žalobci
vraceli v důsledku neplatnosti smlouvy. Nemohli-li se oni bránit námitkou
promlčení s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva, nelze s ohledem na
ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. přiznat možnost tuto námitku úspěšně vznést
ani žalovanému. Nad rámec těchto úvah odvolací soud uvedl, že okresnímu soudu
je třeba dát za pravdu, shledal-li námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Závěr o úmyslnosti jednání žalovaného označil vzhledem k učiněným zjištěním za
předčasný, konstatoval však, že již s ohledem na výše uvedené nemá pochybnosti
o správnosti rozhodnutí okresního soudu, pročež je v plném rozsahu potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolatel považuje
napadené rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 3 o. s.
ř., a tudíž dovolání proti němu za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., a současně pokládá za naplněné veškeré dovolací důvody připuštěné zákonem v
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel rozsudku odvolacího
soudu vytknul, že ačkoliv poukazuje na nemožnost aplikace § 107 odst. 3 obč.
zák. a odkazuje ve svém odůvodnění na názor vyslovený Nejvyšším soudem ve věci
sp. zn. 32 Odo 885/2003, z něhož vyplývá možnost aplikovat ustanovení § 107
odst. 3 obč. zák. pouze na případy, v nichž na jedné straně synallagmatického
závazku stojí vlastnické právo svědčící jedné straně proti jinému majetkovému
právu svědčícímu druhé straně, dospěl odvolací soud k závěru, že v daném
případě ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. brání úspěšnému uplatnění námitky
promlčení, přestože dovolateli žádné nepromlčitelné vlastnické právo
nesvědčilo. Dovolatel dále zpochybnil i správnost závěru o rozporu námitky
promlčení s dobrými mravy, jelikož nelze-li námitku promlčení vznést, nelze
uvažovat ani o jejím rozporu s dobrými mravy. Nebylo-li důkazně ozřejměno, že
by neplatnost smlouvy zavinil dovolatel, přičemž on sám byl stejně jako žalobci
v dobré víře ve své vlastnické právo k nemovitostem a nyní nemá ani nemovitosti
ani kupní cenu, nelze považovat závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými
mravy za náležitě podložený. Bude-li dovolacím soudem učiněn závěr o
přípustnosti dovolání, mělo by být rovněž přihlédnuto k vadě řízení spočívající
v tom, že ač odvolací soud věc v podstatě posoudil jinak, nebyl dovolatel
poučen ve smyslu § 118a o. s. ř. Dovolatel zdůraznil, že napadené rozhodnutí
odporuje judikatuře Nejvyššího soudu a způsobuje mu další náklady, a proto
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání zpochybnili opodstatněnost námitek
dovolatele, ztotožnili se závěry soudů obou stupňů a navrhli, aby Nejvyšší soud
dovolání jako nepřípustné odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Napadenému rozhodnutí však zásadní právní význam ve smyslu uvedeného
ustanovení přiznat nelze. Je především třeba korigovat tvrzení dovolatele, jež
vyznívá v tom smyslu, že odvolací soud vyloučil možnost aplikace § 107 odst. 3
obč. zák., avšak posléze právě podle tohoto ustanovení otázku promlčení
žalovaného nároku posoudil. Odvolací soud se zmínil o nemožnosti aplikace § 107
odst. 3 obč. zák. v souvislosti s hodnocením rozsudku soudu prvního stupně,
jenž tento názor vyslovil, přičemž právě tento názor soudu prvního stupně
odvolací soud odmítl. Vyloučil-li pak odvolací soud možnost přihlédnout k
vznesené námitce promlčení s ohledem na znění ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., je třeba jeho postup považovat za správný a souladný s vývojem názorů na
aplikaci tohoto ustanovení v judikatuře Nejvyššího soudu. Přestože dřívější
právní názory Nejvyššího soudu byly v tomto ohledu odlišné, byl původní postoj
Nejvyššího soudu k této otázce překonán rozhodnutím velkého senátu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009. Nejvyšší soud v tomto rozsudku zdůraznil, že
smyslem uvedeného ustanovení je zachování rovnováhy práv obou smluvních stran
neplatné či později zrušené smlouvy, a je třeba vztáhnout je na všechny
případy, v nichž dochází ke vzniku synallagmatického vztahu ze zákona. I v
případě, že neplatnou smlouvou nedošlo k platnému převodu vlastnického práva,
neboť vlastnické právo již před zamýšleným převodem svědčilo třetí osobě,
nemohlo být tedy řádně převedeno na kupujícího, a nemůže tak být jako důsledek
neplatnosti smlouvy ani navráceno prodávajícímu, je třeba při posouzení
vzájemných povinností stran vyjít z § 457 obč. zák. stanovícího každému z
účastníků smlouvy povinnost vrátit vše, co podle neplatné smlouvy dostal. Jak v
uvedeném rozhodnutí připomněl Nejvyšší soud, svou povinnost vrátit plnění z
neplatné smlouvy splní kupující i vydáním věci skutečnému vlastníku, jehož
právu se přitom sám bránit námitkou promlčení nemůže, a je tedy zcela na místě
odepřít možnost úspěšného vznesení této námitky i prodávajícímu. Odvolací soud
se tedy vypořádal s otázkou promlčení žalovaného práva zcela v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu (krom citovaného rozhodnutí dále např. rozsudek NS
ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4166/2009), a nelze jí tak přiznat zásadní
právní význam. Obstojí-li přitom závěr, že nedošlo k promlčení žalovaného
práva, již z uvedeného důvodu, nelze ani z dalších námitek, jimiž se dovolatel
snaží dovodit opačné posouzení, dovodit zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, neboť jejich přezkum již nemůže jakkoliv ovlivnit správnost
rozhodnutí ve věci samé (k tomu srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 48, svazek 6/2006).
Současně lze podotknout, že
řešení otázky rozporu s dobrými mravy, k níž směřovala další námitka
dovolatele, je natolik spjato s konkrétními skutkovými zjištěními, že je jen
obtížně zobecnitelné, a zpravidla tedy postrádá potřebný judikatorní přesah
proto, aby tuto otázku bylo možno považovat za zásadně právně významnou, a
tudíž způsobilou založit zásadní právní význam zpochybňovaného rozhodnutí
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo
337/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo
931/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
308, svazek 3/2001). Navíc zde jsou tyto úvahy s ohledem na shora uvedený závěr
o aplikaci § 107 odst. 3 obč. zák. zcela bezpředmětné.
Nebylo-li dovolání shledáno přípustným, nelze se zabývat ani dovolatelem
tvrzenou vadou řízení spočívající v nesplnění poučovací povinnosti uložené §
118a o. s. ř. odvolacím soudem, neboť zákon umožňuje k těmto vadám přihlížet
pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř. a § 242
odst. 3 o. s. ř.). Nad rámec uvedeného je možno dodat, že dovolatel se mýlí,
spatřuje-li vadu řízení v nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř.
Soud je totiž povinen vyzvat účastníky k doplnění vylíčení rozhodujících
skutečností pouze v případě, že takové doplnění považuje za potřebné pro svoji
zamýšlenou jinou právní kvalifikaci (k tomu srov. např. závěry obsažené v
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009).
Přestože se v projednávané věci odvolací soud částečně odchýlil od právních
závěrů soudu prvního stupně týkajících se námitky promlčení, není ani z
rozhodnutí odvolacího soudu ani z dovolání nijak zřejmé, v jakém směru by mělo
být provedeno doplnění skutečností rozhodných pro právní posouzení věci
odvolacím soudem, jelikož veškeré právně významné okolnosti pro posouzení věci
odvolacím soudem byly tvrzeny již v řízení před soudem prvního stupně a soud
odvolací pouze odlišně vyhodnotil jejich význam, neboť vyšel z opačného
právního názoru na podmínky aplikace § 107 odst. 3 obč. zák. Jak vyplývá ze
závěrů výše citovaného rozhodnutí, informoval-li by soud účastníky o každém
zamýšleném jiném právním názoru, byl by takový postup v rozporu s ustanovením §
5 o. s. ř., podle něhož není soudům umožněno poskytovat účastníkům poučení o
hmotném právu. Tvrzení dovolatele o pochybení odvolacího soudu při plnění
poučovací povinnosti je tedy zcela neopodstatněné.
S ohledem na uvedené tedy dovolací soud neshledal dovolání přípustným a podle §
243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 13.000,- Kč
podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18
odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. a v paušální částce náhrady výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení § 137 odst.
1, 3 o. s. ř., celkem tedy 15.960,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu