28 Cdo 3921/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce J. Ř., P., IČO: 47139528, zastoupeného JUDr. Romanem Andělem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, proti žalovaným 1) A. K., a 2) Mgr.
V. K., oběma K., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, a 3) L. T., K., IČO: 14753022,
zastoupenému JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně II,
Politických vězňů 44, o zaplacení částky 84 226 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 100/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2016, č. j. 21 Co
410/2015-298, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2016, č. j. 21 Co
410/2015-298, se ve výrocích pod body II, IV a VI zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku pod bodem III rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2016, č. j. 21 Co 410/2015-298, se
odmítá.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Rozsudkem ze dne 6. března 2015, č. j. 8 C 100/2007-258, Okresní soud v Kolíně
uložil žalovanému 3) zaplatit žalobci částku 82 731 Kč spolu s úrokem z
prodlení ve výši 7 % z uvedené částky za dobu od 12. 5. 2007 do zaplacení
(výrok I) a v části o zaplacení dalších 1 495 Kč s určeným úrokem z prodlení,
jakož i ohledně zbylé části příslušenství – žádaného úroku z prodlení za dobu
před 12. 5. 2007, žalobu proti žalovanému 3) zamítl (výrok II); vůči žalovaným
1) a 2) byla pak žaloba zamítnuta zcela (výrok IV) a bylo rozhodnuto o
nákladech řízení (výroky III a V). K odvolání žalobce a žalovaného 3) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. února 2016, č. j. 21 Co 410/2015-298, poté, co odmítl odvolání žalobce proti
výroku pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), změnil rozsudek ve
výroku pod bodem I tak, že se žaloba o zaplacení částky 82 731 Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení zamítá i ve vztahu k žalovanému 3/ (výrok II);
ve výrocích pod body II, IV a V byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen
(výrok III) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky V
a VI) a v poměru mezi žalobcem a žalovaným 3) i nákladech u soudu prvního
stupně (výrok IV). Odvolací soud vyšel z těchže zjištění jako soud prvního stupně, že mezi
žalovanými 1) a 2) jako objednateli a žalovaným 3) jako zhotovitelem byla (dne
3. 11. 2004) uzavřena v písemné formě smlouva o dílo, jíž se žalovaný 3)
zavázal pro objednatele zhotovit stavbu rodinného domu v K. Předmětem díla měly
být i stavební (instalatérské) práce, jež v roce 2005 na stavbě provedl
vlastním jménem žalobce, a to nikoliv pro žalované 1) a 2), nýbrž jako
subdodavatel žalovaného 3). Ačkoliv žalobce a žalovaný 3) měli taktéž v úmyslu
uzavřít smlouvu, jíž by byl žalobce zavázán vykonat později provedené práce, k
dovršení tohoto kontraktačního procesu nedošlo, z důvodu žalovaným 3) sporované
cenové nabídky žalobce, kdy ovšem žalobce pokládal smlouvu za uzavřenou a s
tímto vědomím také předpokládané topenářské a instalatérské práce při stavbě
rodinného domu žalovaných 1) a 2) provedl. Jejich hodnota byla oceněna posudkem
znalce částkou 82 731 Kč. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud uzavírá, že ve sporu o
zaplacení ceny prací je pasivně legitimován toliko žalovaný 3), pro nějž práce
konal žalobce jako subdodavatel (podnikatel – živnostník), nikoliv žalovaní 1)
a 2), byly-li žalobcem realizované práce předmětem díla, k jehož zhotovení byl
žalovaným 1) a 2) na základě uzavřené smlouvy o dílo povinen právě žalovaný 3). Protože žalobce prováděl práce bez uzavřené smlouvy (tj. bez právního důvodu) a
z jejich provedení měl majetkový prospěch žalovaný 3) coby „generální“
zhotovitel stavby, vzniklo tomuto žalovanému na úkor žalobce bezdůvodné
obohacení (majetkový prospěch vzniklý plněním bez právního důvodu), které byl
žalovaný 3) povinen žalobci vydat, resp. poskytnout za obohacení, jež záleželo
ve výkonech, peněžitou náhradu (§ 451 odst. 1 a 2, § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013; dále
jen „obč. zák.“).
Podle závěru odvolacího soudu nelze však uplatněné právo na vydání bezdůvodného
obohacení přiznat žalobci pro jeho promlčení a žalovaným 3) vznesenou námitku
promlčení (§ 100 obč. zák.), jež nastalo uplynutím dvouleté (subjektivní)
promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. Při určení počátku běhu promlčecí
doby vycházel odvolací soud ze zjištění, že nejpozději ke dni 19. 3. 2005 byly
žalobcem provedené práce dokončeny (provedeny tlakové zkoušky ústředního topení
a rozvodů vody a zkouška těsnosti odpadového potrubí) a předány zástupci
žalovaného 3) a tohoto dne proto žalobce věděl, že došlo k bezdůvodnému
obohacení na jeho úkor (ve výši hodnoty provedených prací) a že obohaceným je
právě žalovaný 3). Protože žaloba byla podána až 16. 4. 2007, stalo se tak po
marném uplynutí promlčecí doby (jež uplynula 19. 3. 2007). Odvolací soud také
neshledal rozpor žalovaným 3) vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.). Proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež
pokládá za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) proto, že
se odvolací soud při řešení relevantní otázky hmotného práva odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně je tato otázka dovolacím
soudem rozhodována rozdílně; jako dovolací důvod žalobce ohlásil, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1
o. s. ř.). Za ně považuje posouzení otázky promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení, kdy poukazuje na to, že vztah mezi ním a žalovaným 3)
byl obchodněprávní povahy, pročež měl odvolací soud aplikovat úpravu promlčení
v obchodním zákoníku; podle ní by právo žalobce promlčeno nebylo, jelikož
promlčecí doba podle obchodního zákoníku je čtyřletá. Nadto dovolatel
zpochybňuje také určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby odvolacím
soudem, namítaje, že dne 19. 3. 2005 sice byly provedeny tlakové zkoušky,
jejichž provedení však neznamená odevzdání díla, pročež dokončovací práce
probíhaly pak až do podzimu r. 2005. Ve vztahu k výroku III napadeného
rozhodnutí dovolatel namítá zejména nesprávné hodnocení důkazů odvolacím
soudem, kdy právě prostřednictvím kritiky skutkových zjištění následně
zpochybňuje závěr o tom, že žalovaní 1) a 2) nejsou ve věci pasivně
legitimováni. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní 1) a 2) považují napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části, jež se
týká práv a povinností těchto účastníků, za správné a navrhují odmítnutí
žalobcova dovolání. Žalovaný 3) rovněž pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za správné, uváděje, že
ve věci jde o vztah občanskoprávní povahy, neboť žalovaní 1) a 2) nebyli
podnikateli. Přitom kritizuje skutkové závěry odvolacího soudu, o tom, že byl
generálním dodavatelem stavby domu pro žalované 1) a 2), namítaje, že měl
provést toliko „hrubou stavbu s rozvody vody pod základovou deskou“, bez prací
provedených žalobcem, které pak žalovaným 1) a 2) ani nefakturoval a nemohlo mu
proto vzniknout bezdůvodné obohacení. Proto žalovaný 3) navrhl odmítnutí
dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a
vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodující pro dovolací přezkum. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení
otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, v závislosti na právní
povaze vztahu účastníků), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud přezkoumal napadený
rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají, a proto se
Nejvyšší soud v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním zabýval
správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do jeho úvah o promlčení
nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být
dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Se zřetelem k hlavě II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §
3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se práva a
povinnosti, o něž v řízení jde, řídí dosavadními právními předpisy (tj. předpisy platnými a účinnými do 31. 12. 2013). Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) tento zákon upravuje
postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s
podnikáním související. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní vztahy
uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé
otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních
zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon. Z ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. se podává, že tato část zákona
(rozumí se část třetí obchodního zákoníku) upravuje závazkové vztahy mezi
podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle ustanovení § 451 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením
je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Ustanovení § 454 obč. zák. pak určuje, že bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu
měl plnit sám. Podle ustanovení § 489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů,
zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z
jiných skutečností uvedených v zákoně. Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou
komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní, tak i pro obchodní závazkové
vztahy, když obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. § 1 odst. 2 obch. zák.). Skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu
bezdůvodného obohacení, však neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím,
kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor bylo obohacení získáno, nemůže
být svou povahou vztahem obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré
závazkové vztahy, do nichž podnikatelé vstupují, nelze jen z toho, že určitý
závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o
vztah občanskoprávní. Občanskoprávní charakter závazkových vztahů vzniklých z
bezdůvodného obohacení nevyplývá ani z § 261 odst. 6 obch. zák., neboť toto
ustanovení je aplikovatelné pouze na smlouvy neupravené v hlavě II., části
třetí obchodního zákoníku a upravené jako smluvní typy v zákoníku občanském
(srovnej např.
rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod č. 26/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v závěru, že vznikne-li ve
vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné
obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, nebo přijetím plnění bez
právního důvodu, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou
obchodního zákoníku a promlčecí doba je čtyřletá podle ustanovení § 397 obch. zák. (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4099/2011). Povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním bez právního důvodu je pak
rozhodující i pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného
obohacení získaného plněním bez právního důvodu se řídí právní úpravou zákoníku
občanského či obchodního (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního
kolegia a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo
383/2001). Pro přijetí závěru, zda vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého
přijetím plnění bez právního důvodu (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.) je
závazkovým vztahem obchodním nebo občanskoprávním, je tak nezbytné vyřešit
otázku, zda bezdůvodné obohacení, jehož vydání je požadováno, bylo získáno na
základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovení § 261 odst. 1 obchodního
zákoníku či nikoli. Z ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že ke kvalifikaci závazku jako
relativního obchodu musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že musí jít
o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odstavce pátého téhož ustanovení je
rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou
pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Podmiňuje-li ustanovení §
261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku
skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že
podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem
podnikání jeho subjektů podle veřejného rejstříku; ze slovního spojení,
týkající se‘ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje
zapsaný předmět podnikání podnikatelů, nýbrž i o závazky, které s jejich
podnikáním souvisejí (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo
660/2010, uveřejněné pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci odvolací soud předpokládá (ačkoliv takový závěr v
odůvodnění napadeného rozsudku explicitně uveden není), že i závazkový vztah z
bezdůvodného obohacení, vzniklý mezi žalobcem a třetím žalovaným (kvalifikovaný
jako majetkový prospěch vzniklý plněním bez právního důvodu), se řídí výlučně
občanským zákoníkem, dle nějž odvolací soud následně posuzoval i rozhodující
otázku promlčení práva. Učinil tak ovšem bez toho, že by se věcí zabýval i z
pohledu relevantních ustanovení o obchodních závazkových vztazích (§ 261 obch. zák.), tedy aniž by zkoumal – s přihlédnutím ke všem v řízení uplatněným
skutečnostem, včetně těch, jež vyšly v průběhu řízení před soudem prvního
stupně najevo – zda tito žalovaní vstupovali do právního vztahu jako
podnikatelé a zda se závazek týkal jejich podnikatelské činnosti. Na občanskoprávní povahu vztahu z bezdůvodného obohacení, vzniklého
mezi žalobcem a třetím žalovaným nelze bez dalšího usuzovat toliko z toho, že
občanským zákoníkem (§ 631 a násl.) řídí se již závazek ze smlouvy o dílo
uzavřené mezi žalovanými 1/ a 2/ jako objednateli a žalovaným 3/ coby
„generálním“ zhotovitelem, platí-li, že jde o odlišné právní vztahy, kdy v
právním poměru k objednatelům je toliko zhotovitel, zatímco subdodavatel (osoba
pověřená k provedení díla či jeho části zhotovitelem) je ve vztahu pouze se
zhotovitelem). Je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního
důvodu obchodním závazkovým vztahem, pak odpověď na otázku, kdy počíná běžet
promlčecí doba ve vztahu k takovému plnění, dává ustanovení § 391 obch. zák. a
otázku délky promlčecí doby zodpovídá ustanovení § 397 obch. zák. Závěr odvolacího soudu, že pro posouzení otázky, zda uplatněný nárok je
promlčen, je určující ustanovení § 107 obč. zák., který odvolací soud učinil
bez toho, aniž by vyřešil otázku, zda bezdůvodné obohacení, jehož vydání je
požadováno, bylo získáno na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá
ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku či nikoli, tedy neobstojí a se
zřetelem na výše uvedené jde o závěr přinejmenším předčasný. Za daného stavu, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nemůže ve vztahu mezi žalobcem
a žalovaným 3) obstát již z důvodů shora uvedených, je v této fázi řízení
nadbytečné zabývat se námitkami, jež dovolatel vznáší proti závěru odvolacího
soudu o určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák. (nehledě na to, že v této části jde o argumentaci postavenou převážně na
kritice skutkových zjištění o tom, kdy došlo k ukončení a předání subdodávky a
vzniku majetkového prospěchu na straně zhotovitele). Při vázanosti rozsahem, v němž byl napaden výrok rozhodnutí odvolacího soudu (§
242 odst. 2 o. s. ř.), nemohl dovolací soud dále přehlédnout, že dovolání –
verbis expressis – směřuje též proti bodu III výroku rozsudku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body II, IV a V, tedy v
části, jíž byla žaloba vůči žalovanému 3) zamítnuta v části o zaplacení dalších
1 495 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a ohledně zbylého úroku z prodlení
ve výši 7 % z částky 82 731 Kč za dobu od 15. 12.
2005 do 11. 5. 2007 (výrok II
rozsudku soudu prvního stupně), jakož i v části o zaplacení 84 226 Kč s
příslušenstvím žalovanými 1/ a 2/ (výrok IV), spolu s nákladovým výrokem ve
vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými (výrok V). Ve vztahu k těmto výrokům rozsudku ovšem dovolání postrádá náležitosti
stanovené § 241a odst. 2 o. s. ř., kdy z obsahu dovolání nelze dovodit, v čem
žalobce spatřuje přípustnost dovolání, a chybí v něm i vymezení dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. (k náležitostem dovolání a jejich
vymezení srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Vůči rozhodnutí o zaplacení částky 1 495 Kč s určeným
příslušenstvím, jakož i konkretizovaným příslušenstvím vymezeným procentuální
částkou za určené období (7% z částky 82 731 Kč za dobu 15. 12. 2005 do 11. 5. 2007) je přípustnost dovolání vyloučena i ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), neb jde o dovolání směřující proti
rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč (jež představuje
bagatelní limit přípustnosti dovolání.). V části, kterou se napadá výrok rozhodnutí o zamítnutí žaloby proti
žalovaným 1) a 2) co do celé částky 84 226 Kč s příslušenstvím, z důvodu
nedostatku pasivní věcné legitimace těchto žalovaných, dovolatel taktéž
nevymezuje hlediska přípustnosti dovolání, a co do důvodu dovolání omezuje se
vesměs na kritiku skutkových zjištění odvolacího soudu, jež byla následně
podřazena příslušné skutkové podstatě bezdůvodného obohacení (majetkový
prospěch získaný plnění bez právního důvodu), z čehož dovozuje, že i žalovaní
1) a 2) jsou (mohou být) ve sporu pasivně legitimováni. V dané souvislosti
sluší se připomenout, že není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li
z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud,
přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej
shora označené usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V rovině právního posouzení věci pak závěr o nedostatku pasivní věcné
legitimace žalovaných 1) a 2) ve sporu z bezdůvodného obohacení obstojí i
proto, že pro vznik bezdůvodného obohacení je zde rozhodující právě to, že
došlo k obohacení určité osoby na úkor jiné bez právem uznaného důvodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98).
O
takový případ však v nyní projednávané věci
– ve vztahu mezi žalovanými 1) a 2) na straně jedné a žalobcem na straně druhé
– nejde, jestliže podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů (k nimž patří
i interpretace ve smlouvě projevené vůle těchto účastníků) byly práce konané
žalobcem subdodávkou poskytnutou žalovanému 3), jenž se i k provedení těchto
prací (topenářské a instalatérské práce při stavbě rodinného domu žalovaných 1/
a 2/) zavázal smlouvou o dílo uzavřenou s žalovanými 1) a 2). Jakoukoliv argumentaci (jíž absence vylučuje dovolací přezkum) pak
dovolání postrádá ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení výroku o
nákladech řízení u soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1)
a 2). Proto Nejvyšší soud dovolání – v části směřující proti současně
napadenému výroku rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem III – odmítl, neboť v
této části trpí dovolání vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.)
odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 věty
první o. s. ř.). Přitom dovolací soud rozhodl i o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi
žalobcem a žalovanými 1) a 2), ve vztahu k nimž jde o rozhodnutí, jímž se
řízení končí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.), v situaci, kdy náklady, jež mohly vzniknout žalovaným 1) a 2) v
souvislosti s podáním velmi stručného vyjádření k dovolání (v němž se
ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu), které ve vztahu k nim bylo
odmítnuto pro vady, nelze v tomto konkrétním případě považovat za účelně
vynaložený náklad k uplatňování nebo bránění práva. Výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, jenž se stal předmětem
meritorního přezkumu – jak plyne z výše uvedeného – ovšem správný není (pročež
nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání,
pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu). Proto
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku zrušil, a to spolu s
nákladovými výroky pod body IV a VI, jež jsou na tomto výroku závislé (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.), a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.). Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
žalobcem a žalovaným 3), včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst.
1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu