28 Cdo 403/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.
v právní věci žalobce Města P., proti žalované L. s. P., a.s., zastoupené
advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Tachově pod sp. zn. 4 C 364/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 21.8.2002, č.j. 18 Co 367/2002-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 8.12.1995 u Okresního soudu v Tachově domáhal se žalobce
vydání rozsudku, kterým se určuje, že je vlastníkem nemovitostí blíže popsaných
v petitu žaloby.
Okresní soud v Tachově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14.6.1996,
č.j. 4 C 364/95-29, žalobě vyhověl. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni
jako soud odvolací usnesením ze dne 19.1.1999, č.j. 18 Co 374/98-81, rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodů
nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 19.12.2000, č.j. 4 C 364 /95-160, ve
znění doplňujícího rozsudku ze dne 15.10.2001, č.j. 4 C 364/95-187 a opravného
usnesení ze dne 10.4.2002, č.j. 4 C 364/95-198, žalobě opět v plném rozsahu
vyhověl. Vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětné nemovitosti ke dni
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. byla Česká republika. Vzal za prokázáno, že
budova staré školy je totožná s předmětnou stavbou, a že nedošlo k zániku
původní stavby a ke vzniku stavby nové. Rovněž vzal za prokázáno, že původní
školní stavba čp. 213 stojí v daném místě nepřetržitě dosud, nikdy nebyla
demolována, nikdy nezanikla a na jejím místě také nebyla nikdy postavena budova
jiná. Zaujal názor, že současný stav stravovacího zařízení L. z. P. lze
definovat v souladu s § 139 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., v úplném znění
zákona č. 197/1998 Sb. pouze jako přístavbu, kterou se původní stavba půdorysně
rozšířila a která je s původní stavbou vzájemně provozně propojena. Dospěl k
závěru, že předmětná budova přešla do vlastnictví žalobce ze zákona, neboť byly
splněny zákonné podmínky pro přechod státního majetku obcím podle § 2 odst. 1
písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Uzavřel, že žalobce prokázal naléhavý právní
zájem, jedná se o historický majetek obce. Vyslovil závěr, že budova bývalé
školy byla ve vlastnictví obce před rozhodným datem 31.12.1949 a na věci nemůže
nic změnit ani skutečnost, že tuto budovu zrekonstruoval a přestavěl žalovaný.
Na základě odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 21.8.2002, č.j. 18 Co 367/2002-212, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho právním posouzením s tím, že předmětné nemovitosti vlastnil žalobce ke
dni 31.12.1949 a tyto nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.,
tj. ke dni 24.5.1991, ve vlastnictví České republiky. Uzavřel, že předmětná
budova tak přešla do vlastnictví žalobce v souladu s ustanovením § 2 odst. 1
písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud nepovažoval za rozhodující
skutečnost, že se v důsledku přístaveb předmětná nemovitost nachází i na
dalších parcelách, které žalobce nevlastnil ke dni 31.12.1949. Vyslovil názor,
že současný stav stravovacího zařízení L. z. P. lze definovat pouze jako
přístavbu, která je součástí věcí ve smyslu § 120 odst. 1 o.z.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 25.11.2002 dovolání,
jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s
odkazem na § 237 odst. 3 o.s.ř. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající ve vyřešení právní
otázky, zda je pro přechod vlastnictví z majetku České republiky do vlastnictví
obce podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. nezbytné, aby
předpoklady zde předepsané byly naplněny jak na straně stavby, tak na straně
pozemků tvořících s touto stavbou jeden funkční celek existující ke dni
31.12.1949. Namítala, že z provedených důkazů nevyplývá, že vlastníkem
předmětných nemovitostí byla ke dni 24.5.1991 Česká republika. Podle
dovolatelky Československý stát, který je jako vlastník uveden, nelze
ztotožňovat s Českou republikou. Odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
ze dne 18.12.2001, sp.zn. 30 Cdo 677/2001 a ze dne 28.1.1998, sp.zn. 3 Cdon
1305/96. Dále tvrdila, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s
příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, konkrétně s ustanovením § 18
odst. 1 o.s.ř., § 132 o.s.ř. a § 157 odst. 2,3 o.s.ř., řízení tedy trpělo
procesními vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Poukazovala též na skutečnost, že pokud odvolací soud nepovažoval závěry
znaleckého posudku o zániku stavby jejím obestavěním za nesprávné, nebyl tedy
oprávněn nahradit tyto závěry názorem vlastním. V této souvislosti odkazovala
na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 582/01. Navrhla proto zrušení
rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby
na určení vlastnictví v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalobce je
vlastníkem předmětných nemovitostí. Z nesporných skutkových zjištění učiněných
již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom
dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož původní
budovu školy čp. 213 v k.ú. P. postavené na stavební parcele č. 271/1 vlastnil
žalobce ke dni 31.12.1949 a tyto nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č.
172/1991 Sb. ( tj. ke dni 24.5.1991 ) ve vlastnictví České republiky. Lze
přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že byly splněny zákonné
podmínky přechodu vlastnictví z majetku České republiky do vlastnictví obcí
podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Dovolací soud se ztotožňuje s
právními závěry odvolacího soudu o tom, že současný stav stravovacího zařízení
L. z. P. lze hodnotit jako přístavbu, která je součástí věcí ve smyslu § 120
odst. 1 o.z. Okolnost, že přístavba se zčásti nachází na pozemku, resp.
pozemcích, které ve vlastnictví žalobce nejsou, nemůže na shora uvedených
správných závěrech odvolacího soudu nic změnit. Platný právní řád takovou
možnost nevylučuje, dokonce s ní počítá, když podle ustanovení § 120 ost. 2
o.z. stanoví, že stavba není součástí pozemku.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní
judikatury. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla
založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost
nutno uvést, že odkaz dovolatelky na jí uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
ze dne 18.12.2001, č.j. 30 Cdo 677/2001, ze dne 28.1.1998, č.j. 3 Cdon 1305/96
a rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 582/01, je nepřípadný, neboť řeší
odlišné otázky, než které byly předmětem právního posouzení v této věci.
Dovolací soud neshledal důvodné rovněž procesní námitky dovolatelky. Obsahově
jde totiž o polemiku se správností skutkových zjištění a následného právního
posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud však ve stylizaci odůvodnění
odvolacího soudu neshledává žádné okolnosti svědčící pro rozpor s požadavky
uvedenými v § 157 odst. 2 o.s.ř., jak se to tvrdí v dovolání. Odvolací soud
správně soustředil pozornost na zjištění těch skutkových otázek, které byly
právně významné z hlediska závěru jím zaujatého. To plyne dostatečně
srozumitelně z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, přičemž ani následné právní
hodnocení odvolacího soudu nelze označit za nesprávné.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného
ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §
243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch, vyjádření žalobce k podanému
dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu § 11
odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu