28 Cdo 4041/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce: hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeno
JUDr. Ing Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám.
18, proti žalované: MATILOR, s. r. o., se sídlem Konviktská 263/5, Praha 1, IČ:
27161030, zastoupena Dr. Michaelou Jorgensen, advokátkou v Praze 1, Senovážné
náměstí 870/27, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 19 C 353/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 30. 6. 2011, č. j. 20 Co 210/2011-105, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení
částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její
právní zástupkyně Dr. Michaely Jorgensen.
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2010, č. j. 19 C
353-2009-58, kterým byl návrh žalobce na určení vlastnického práva k pozemku –
zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 574 m2 a budově, postavené na pozemku, vše
v kat. úz. N. M., zapsaných na LV u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu,
Katastrální pracoviště P. (dále též „věci“ nebo „nemovitosti“), zamítnut. Ve
výroku II. rozsudku odvolacího soudu byla žalobci uložena povinnost zaplatit
žalované náklady odvolacího řízení ve výši 24.720,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je
vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobce svůj nárok opíral o ustanovení § 2
a § 2a zákona č. 172/1991 Sb. s tvrzením, že nemovitosti mu byly jako konfiskát
podle dekretu prezidenta republiky č. 108/45 Sb. přiděleny rozhodnutími
Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 31. 12. 1949 (v rozsahu ?
spoluvlastnického podílu) a 29. 6. 1954 (v rozsahu ? podílu); ke dni účinnosti
zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, tj. dne 24. 5. 1991, na něho přešlo vlastnické právo v
rozsahu ? a ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tj. dne 1. 7. 2000,
vlastnické právo v rozsahu ? spoluvlastnického podílu k nemovitostem. Žalovaná
však dne 26. 7. 2006 nemovitosti vydražila a nabyla k nim dne 25. 10. 2006
úhradou dražební ceny ve výši 139 mil. Kč vlastnické právo. V katastru
nemovitostí je jako vlastník předmětných věcí zapsána žalovaná.
Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce měl
vzhledem k nabytí spoluvlastnických podílů nerušenou možnost domáhat se svých
práv ode dne účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy od 24. 5. 1991, a po jeho
novelizaci provedené zákonem č. 114/2000 Sb. opět ode dne účinnosti, tj. od 1.
7. 2000. Od konstruovaného přechodu vlastnictví k věcem ze státu na obec do
doby, než věci nabyla žalovaná, uplynula doba více než 15 let; žalobce nečinil
žádné kroky ani proti vydražení věcí ve veřejné dobrovolné dražbě v roce 2006.
Vyhovění návrhu, kterým žalobce napravuje své letité opomenutí, by bylo
nepřijatelné z hlediska práv třetí osoby.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ačkoliv upozornil
na některé nesrovnalosti při hodnocení provedených důkazů. Proto přikročil k
zopakování některých důkazů, mj. výměru ministerstva dopravy ze dne 31. 12.
1953, podle něhož bylo dne 19. 7. 1954 vloženo vlastnické právo k nemovitostem
pro Československý stát – Československé státní dráhy – Správa Pražské dráhy.
Odvolací soud se však ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ve věci samé,
zejména pokud jde o okolnost dlouhodobé nečinnosti žalobce, a to i v případě
dražby nemovitostí. Soud zdůraznil povinnost žalobce podle ustanovení § 8
zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož je obec povinna do jednoho roku od nabytí
vlastnictví nemovitosti učinit návrh na její zápis do katastru nemovitostí. I
když se nejedená o lhůtu prekluzívní, žalobce tuto svou povinnost bezdůvodně
nesplnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost odvodil od tvrzeného zásadního právního významu napadeného
rozhodnutí a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Jako
otázku zásadního právního významu uvedl posouzení existence vlastnického práva
žalobce ve vztahu k nabytí vlastnického práva žalovanou ve veřejné dražbě v
dobré víře od nevlastníka. Navrhl zrušení rozsudků obou nižších instancí a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictví právního zástupce vyjádřila žalovaná.
Napadené rozhodnutí odvolací instance označila za správné a navrhla dovolání
jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a
dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti
dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena
jinak.
Dovolání je přípustné, neboť právní otázka konkurence potenciálního
nabytí vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. a nabytí vlastnictví jinou
osobou od státu na základě zákonného titulu dosud nebyla v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu (i s ohledem na konkrétní okolnosti nyní posuzované věci) v
úplnosti řešena.
Dovolání však není důvodné.
II.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS
34/09, Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že
vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého
případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé
případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně
komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat
vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině
jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů
posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního
ustanovení § 3 odst. 1 OZ, které je v rovině jednoduchého - podústavního -
práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého
řešení z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených osob. Garance
vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se sice bezprostředně týká toliko
vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí, avšak kromě toho, že tato ustanovení
zajišťují povinnost veřejné moci jednat tak, aby do vlastnického práva
jednotlivce sama nezasahovala, zavazují veřejnou moc ve smyslu povinnosti
poskytovat vlastníkovi ochranu v případě, kdy je jeho vlastnické právo rušeno
či omezováno ze strany třetích subjektů. Při střetu dvou základních práv, tak
jako je tomu v daném případě, musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která
základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím
ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby,
je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li
to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí
obecná idea spravedlnosti, resp. týž obecný princip. V projednávané věci jsou proti sobě postavena dvě základní práva
stejného druhu – vlastnická práva k totožným nemovitostem. V případě žalobce je
vlastnické právo k předmětným nemovitostem dovozováno z přídělových rozhodnutí
a tedy z existence tzv. historického vlastnictví obce, u žalované vyplývá
vlastnické právo z vydražení totožných nemovitostí. Poněvadž nelze zachovat
toto právo současně oběma subjektům, bylo nutné přistoupit k závěru o existenci
vlastnického práva pouze jedné ze stran sporu. Je žádoucí zopakovat, že žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným
nemovitostem dne 25. 10. 2006 na základě uhrazení dražební ceny v dobrovolné
veřejné dražbě konané dne 26. 7. 2006. Od této doby je zapsána v katastru
nemovitostí jako vlastník těchto nemovitostí. Žalobci je podle zjištění nižších
instancí potenciální vlastnický (restituční) titul k nemovitostem založen
rozhodnutími Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 31. 12. 1949 (v
rozsahu ?) a 29. 6. 1954 (v rozsahu ? spoluvlastnického podílu); ke dni
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) na něho mělo přejít vlastnické
právo ke ? podílu na nemovitostech, ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. (1. 7. 2000) vlastnické právo k ? podílu. Na straně žalobce však nelze dovozovat jakoukoliv dřívější snahu o
výkon vlastnických oprávnění.
Nemovitosti nebyly podle ustanovení § 8 zákona
č. 172/1991 Sb. na jeho návrh zapsány do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho
roku od nabytí vlastnictví. Jako jedinou aktivitu lze zaznamenat, že žalobce (s
uvedeným právem hospodaření s věcmi) uzavřel v roce 1998 s Českými drahami, s. o., smlouvu o zřízení věcného břemene, spočívajícím v právu přístupu ke
vzduchotechnickému objektu, nacházejícím se v budově. Na straně žalované lze od
roku 2006 dovodit dobrou víru v nabytí vlastnictví vzhledem k jejich vydražení
i zápisu do katastru nemovitostí. Žalobce podal žalobu o určení vlastnického
práva k nemovitostem až dne 21. 12. 2009. Při nabytí věci, dojde-li k němu na základě řádného, pravomocného a
nezrušeného individuálního právního aktu opřeného o zákon, lze nabyvateli
přiznat dobrou víru v takto nabyté vlastnické právo a v důsledku toho i
vlastnické právo samotné. Je třeba tu interpretovat relevantní právo obdobně,
jako při nabytí vlastnictví v dobré víře v platnost aktu orgánu veřejné moci
(srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 276/2011). V nyní
posuzované věci přitom nelze bez dalšího dovodit, že by šlo o nabytí od
nevlastníka. Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných
dražbách, je dobrovolná dražba prováděna na návrh vlastníka (v pozici vlastníka
vystupovala Česká republika). Podle odst. 4 téhož ustanovení se vlastníkem
rozumí též osoba, která je oprávněna s předmětem dražby hospodařit a je
vlastníkem zmocněna nebo na základě zvláštního právního předpisu oprávněna
předmět dražby zcizit, dále též likvidátor a správce konkursní podstaty. Podle
§ 20 odst. 1 téhož zákona dražebník vyhlásí konání dražby dražební vyhláškou,
kterou uveřejní způsobem vzhledem k předmětu dražby v místě obvyklým nejméně 15
dnů před zahájením dražby, není-li dále stanoveno jinak (§ 20 odst. 2). Je-li
předmětem dražby nemovitost, podnik nebo jeho organizační složka, uveřejní
dražebník dražební vyhlášku způsobem vzhledem k předmětu dražby v místě
obvyklém i na centrální adrese nejméně 30 dnů před zahájením dražby (odst. 3). S ohledem na náležitosti veřejné dražby je zřejmé, že řadu let trvající
nečinnost žalobce nelze opomenout tím spíše, že se o konání veřejné dražby –
pokud by o předmětné nemovitosti projevoval zájem, hospodařil s nimi či jinak s
nimi nakládal – mohl dozvědět. V takovém případě by přicházel v úvahu postup
podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. b) zákona č. 26/2000 Sb. - „dražebník
upustí od dražby nejpozději do jejího zahájení, je-li dražebníkovi doloženo, že
navrhovatel není oprávněn navrhnout provedení dražby“. Nejvyšší soud poukazuje též na rozsudek ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21
Cdo 32/2005, ve kterém dovodil, že „veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen
jestliže její neplatnost vyslovil soud“ a že „neplatnost této dražby soud
nemůže posuzovat v jiném řízení, než v řízení podle ustanovení § 24 odst. 3
zákona č. 26/2000 Sb., a to ani jako otázku předběžnou".
Soud „může vyslovit
neplatnost veřejné dobrovolné dražby jen v případě, že byl splněn některý z
důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 24 odst. 3
téhož zákona, jestliže žalobu o určení neplatnosti podala osoba, která je k
návrhu podle tohoto ustanovení oprávněna (legitimována) a byla-li žaloba podána
v prekluzivní lhůtě uvedené v tomto ustanovení". Veřejná dražba však nebyla žádným z výše uvedených způsobů napadena a
nedošlo tak ani k jejímu zrušení. Jde tak o stále platný úkon – nabývací titul,
na jehož základě žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem s
vědomím a vírou, že jejich vlastníkem v době konání dražby byla Česká republika. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalovaná věci nabyla v dobré víře,
jako vlastník s nimi nakládala a vykazovala tak znaky řádného výkonu
vlastnického oprávnění od roku 2006. Žalobce uplatnil způsobem předvídaným v
rozhodné restituční právní normě, jíž je zákon č. 172/1991 Sb., nárok teprve v
roce 2009. Podal tedy žalobu až po 18, resp. 9 letech od nabytí účinnosti
zákona a jeho změny v roce 2000, aniž bral ohled na svou zákonnou oznamovací
povinnost podle ustanovení § 8 téhož zákona, vázanou navíc lhůtou v délce
jednoho roku. Důvody, které vedly k časově tak podstatnému odkladu uplatnění
nároku, nutno interpretovat k tíži žalobce, ať již šlo o důvody jakékoli
(například nesrovnalosti v listinných podkladech apod.). Z pohledu požadavku právní jistoty subjektivních práv osob, dlouhodobé
stability a předvídatelnosti těchto práv, a zejména při respektu k obecnému
principu spravedlnosti je podle Nejvyššího soudu nutné s ohledem na výše
uvedená zjištění učinit závěr, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem
náleží nikoli žalobci, ale žalované. Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci odvolacím soudem jako
správné. Dovolání tak nenaplňuje dovolací důvod spočívající v tvrzeném
nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto podle ustanovení § 243b
odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání strany žalující zamítl. Úspěšné žalované vzniklo podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a § 142
odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné
vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000
Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná na polovinu (§ 18
odst. 1 cit. vyhlášky), tj. na 10.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní
paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tj. v součtu
10.300,- Kč. Po zohlednění 20 % DPH činí celkem náklady řízení přiznané
žalované 12.360,- Kč. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.