28 Cdo 4057/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, zastoupené
advokátkou, proti žalované A. s.r.o., zastoupené advokátkou, o určení
vlastnictví, vedené Okresním soudem v Karviné – pobočkou v Havířově pod sp. zn.
112 C 296/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 8. 3. 2007, č.j. 11 Co 845/2006-109, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje do výroku o nákladech řízení, odmítá.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 3. 2007, č.j. 11 Co
845/2006-109, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově
(soud prvního stupně) ze dne 4. 10. 2006, č.j. 112 C 296/2005-80, jímž bylo
určeno, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 1233/1 o výměře 603 m2,
zapsaného na LV č. 214 pro obec H., katastrální území B., v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro M. kraj, katastrální pracoviště H.
(dále jen „sporný pozemek“, resp. „pozemek“); současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění, že na základě
ohlášení likvidátora Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“ (dále jen „Fond“) ze
dne 15. 7. 2004 byla jako vlastník sporného pozemku do katastru nemovitostí
zapsána žalobkyně a jeho správu vykonával Fond. Kupní smlouvou ze dne 27. 12.
2004 (dále jen „kupní smlouva“) bylo vlastnictví pozemku převedeno na žalovanou
(vystupující pod dřívější obchodní firmou
„T – r., s.r.o.“), přičemž téhož dne byl účastníky smlouvy podepsán i návrh na
vklad tohoto práva do katastru nemovitostí, který byl katastrálnímu úřadu
doručen dne 4. 1. 2005, a k témuž dni bylo vlastnické právo žalované ke
spornému pozemku zapsáno. Usnesením Poslanecké sněmovny č. 1347 ze dne 4. 11.
2004 (dále jen „usnesení č. 1347“) bylo likvidátorovi Fondu uloženo, aby s
výjimkou schválených bezúplatných převodů pozastavil veškeré aktivity spojené s
převodem majetku žalobkyně ve správě Fondu; likvidátor přesto dopisem ze dne
22. 11. 2004 prodej sporného pozemku na základě vyhlášené veřejné soutěže
odsouhlasil. Pozemek lze podle soudu prvního stupně považovat za tzv. zbývající
část majetku ve smyslu článku
I. bodu 5 písmene f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže
a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
364/2000 Sb.“, příp. jen „zákon“), jež měla být úplatně převedena na jiné osoby
na základě veřejné soutěže; tato nemovitost nemohla být zařazena do 3. kola
výběrového řízení pro bezúplatné převody v souladu s usnesením vlády č. 98 ze
dne 28. 1. 2004, jelikož k tomuto datu nebyla vedena ve vlastnictví žalobkyně a
správě Fondu. Jelikož bylo usnesením č. 1347 likvidátorovi uloženo, aby kromě
schválených bezúplatných převodů již další majetek nepřeváděl, neměl (za
situace, kdy veřejná soutěž byla již vyhlášena) vybírat potenciální zájemce,
schválit prodej předmětné nemovitosti
a následně uzavřít kupní smlouvu se žalovanou; tímto jednáním likvidátor
nesplnil požadavek součinnosti s vládou a Ministerstvem financí stanovený
článkem I bodem 5 zákona. Ministerstvo financí neudělilo souhlas, který je pro
úplatné převody nemovitostí ve vlastnictví státních organizací (mezi něž Fond
patřil) vyžadován ustanovením § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku
České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do
25. 1. 2006 (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“); likvidátor navíc porušil i
ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. (konkretizované vyhláškou
Ministerstva financí č. 62/2001 Sb., jež stanoví postup při úplatném převodu
vlastnictví státu na jiné osoby), neboť zveřejnil nabídky na prodej pouze v
obchodním věstníku a na centrální adrese (a nikoli již v celostátních denících
či regionálním tisku) a nezveřejnil minimální kupní cenu. Z těchto důvodů soud
považoval kupní smlouvu za neplatnou podle § 39 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) pro rozpor se zákonem. Katastrální úřad navíc nesprávně rozhodl o
vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované, neboť dne 4. 1. 2005, kdy bylo
vkladové řízení zahájeno, s majetkem Fondu již v souladu s článkem I. bodem 6
zákona bylo oprávněno nakládat pouze Ministerstvo financí; z tohoto důvodu měl
být návrh na vklad zamítnut. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem
zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právními závěry, na něž v odůvodnění
svého rozhodnutí odkázal.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná; jeho
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že likvidátor neměl s
ohledem na usnesení č. 1347 nadále vybírat na základě vyhlášené veřejné soutěže
potenciální zájemce o koupi sporné nemovitosti, schválit její prodej a následně
uzavřít kupní smlouvu. Namítá, že „základní povinností likvidátora“ (se
zřetelem k ustanovením § 70 až § 75 obchodního zákoníku – dále jen „obch.
zák.“) je zpeněžit majetek a uhradit závazky subjektu v likvidaci; povinnost
úplatně převádět majetek ve správě Fondu vyplývá z článku I. bodu 5 písmene c)
zákona, a to tzv. zbývající část majetku úplatně převést na jiné osoby na
základě veřejné soutěže. Usnesení č. 1347 vzhledem ke své „právní síle“ nemohlo
mít na postup likvidátora při likvidaci Fondu žádný vliv, neboť „zákon č.
364/2000 Sb. možnost změny zákonného postupu likvidátora uvedeným způsobem,
tedy pouhým usnesením Poslanecké sněmovny, nepřipouští ani jinak neupravuje.“
Argument, že ze strany likvidátora nebyla splněna nutná součinnost s vládou a
Ministerstvem financí předpokládaná uvozujícím ustanovením článku I. bodu 5
zákona, nemůže obstát, neboť není blíže zdůvodněn a postrádá podklad v
provedeném dokazování; zákon navíc nespecifikuje formu či obsah této
součinnosti a její případné nedodržení nespojuje s neplatností (či jinou
sankcí) učiněného právního úkonu. Jelikož zákon č. 364/2000 Sb. je ve vztahu k
zákonu č. 219/2000 Sb. předpisem speciálním, nelze souhlasit s tím, že na
činnost (postup) likvidátora dopadají ustanovení
(zde obecného) zákona č. 219/2000 Sb., který lze použít pouze tehdy, pokud
zákon č. 364/2000 Sb. nestanoví jinak; jestliže by zákon č. 364/2000 Sb.
neřešil některou z otázek souvisejících s likvidací Fondu, je likvidátor
povinen (článek I. bod 9 zákona) postupovat podle § 70 až § 75 obch. zák. Podle
dovolatelky není rozhodné, k jakému datu byl podán návrh na zahájení řízení o
povolení vkladu, neboť jeho účastníkem byla Česká republika – subjekt
existující ke dni zahájení tohoto řízení, v jehož prospěch bylo vlastnické
právo vloženo; navíc „tato skutečnost nemůže mít vliv na platnost samotné kupní
smlouvy …“. Je přesvědčena, že při převodu nemovitosti byly dodrženy všechny
zákonné podmínky a ona se stala „v dobré víře“ jejím vlastníkem. Navrhuje, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející
prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání
též sepsáno.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť
rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu,
byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam;
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (na
nichž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že likvidátor se při likvidaci Fondu
řídí (taktéž) ustanoveními zákona č. 219/2000 Sb. a že kupní smlouva je
neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.), neboť likvidátor při svém
postupu nerespektoval usnesení č. 1347 (nedodržel zákonem č. 364/2000 Sb.
vyžadovanou součinnost) a současně při uzavírání smlouvy nebyly dodrženy
podmínky stanovené § 22 odst. 1 a 3 zákona č. 219/2000 Sb.
Otázky, jež byly klíčové pro rozhodnutí odvolacího soudu a které dovolatelka
prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu otevřela dovolacímu přezkumu,
nejsou v soudní praxi běžně posuzovány (nelze hovořit o ustáleném výkladu) a
Nejvyšší soud se k nim dosud explicitně nevyjádřil; přitom jejich posouzení
může být způsobilé ovlivnit posouzení věcí obdobných, pročež má i potřebný
potenciál ke zobecnění. Nejvyšší soud tak shledal napadené rozhodnutí zásadně
právně významným a dovolání v tomto rozsahu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustným.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle článku I. bodu 5 zákona č. 364/2000 Sb. likvidátor postupuje při
vypořádání majetku České republiky, práv a závazků Fondu existujících ke dni
nabytí účinnosti tohoto zákona v součinnosti s vládou a Ministerstvem financí
tak, že … zbývající část majetku ve správě Fondu a podíly Fondu v jiných
právnických osobách úplatně převede na jiné osoby na základě veřejné soutěže
(písmeno c/).
Podle článku I. bodu 9 téhož zákona nestanoví-li tento zákon jinak, vztahují se
na likvidaci Fondu ustanovení § 70 až § 75 obchodního zákoníku.
Podle článku I. bodu 10 téhož zákona od 1. ledna 2001 má Fond postavení státní
organizace, a pokud tento zákon nestanoví jinak, vztahují se od tohoto data na
majetek ve správě Fondu zvláštní právní předpisy upravující nakládání s
majetkem České republiky.
Podle § 22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. při úplatném převodu věci se cena
sjednává nejméně ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, pokud zvláštní
právní předpis nestanoví jinak. Zásady postupu při zjišťování zájemců o koupi,
nepůjde-li o přímý prodej vybrané osobě, upraví prováděcí právní předpis.
Podle § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. schválení Ministerstvem financí
vyžadují smlouvy o převodu nemovitých věcí, bytů a nebytových prostorů,
nejde-li o převod
a) pozemku zastavěného stavbou pro bydlení nebo stavbou pro
individuální rekreaci ve vlastnictví nabyvatele a pozemku s ním přímo
souvisejícího do výměry nepřesahující v souhrnu 1 000 m2 tomuto nabyvateli,
b) spoluvlastnického podílu ve prospěch spoluvlastníka na základě
předkupního práva anebo spoluvlastnického podílu na pozemku ve prospěch
vlastníka bytu nebo nebytového prostoru podle zvláštního právního předpisu,
c) nemovité věci podle odstavce 4,
d) pozemku podle odstavce 5,
e) společného zařízení realizovaného v rámci pozemkových úprav,
f) pozemku směňovaného za účelem nabytí pozemku jiného vlastníka.
Z dikce citovaných ustanovení zákona č. 364/2000 Sb. vyplývá, že jak ustanovení
§ 70 až § 75 obch. zák., tak i zákon č. 219/2000 Sb., mají ve vztahu k zákonu
č. 364/2000 Sb. povahu norem obecných, které se uplatní tehdy, jestliže
zvláštní (speciální) zákon č. 364/2000 Sb. nestanoví jinak. Ustanovení § 70 až
§ 75 obch. zák. stanovují pravidla, jímž se proces likvidace obecně řídí, a
postup, podle kterého probíhá, zákon č. 219/2000 Sb. upravuje (mimo jiné)
způsoby a podmínky hospodaření
s majetkem České republiky, včetně převodů vlastnictví z majetku České
republiky
(§ 22 až § 24 tohoto zákona); uvedená ustanovení obchodního zákoníku nejsou s
příslušnými ustanoveními zákona č. 219/2000 Sb. ve vzájemné konkurenci, tj.
vzájemně nevylučují aplikaci ustanovení předpisu druhého, resp. mohou být
aplikována i souběžně. Nelze proto přisvědčit námitce dovolatelky, že v
otázkách souvisejících s likvidací Fondu zákonem č. 364/2000 Sb. výslovně
neupravených je možné aplikovat pouze § 70 až § 75 obch. zák., nikoliv však již
zákon č. 219/2000 Sb.
Dovolací soud považuje za správný závěr odvolacího soudu, že nesplnil-li
likvidátor při prodeji nemovitosti na základě veřejné soutěže podmínky
stanovené § 22 odst. 1 (konkretizované vyhláškou č. 62/2001 Sb.) a § 22 odst. 3
zákona č. 219/2000 Sb. pro převod nemovitostí ve vlastnictví státu (byť v
procesu likvidace státní organizace), je kupní smlouva, jíž byla nemovitost do
vlastnictví žalované převedena, absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39
obč. zák.). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak nebyl
uplatněn opodstatněně.
Je však třeba dát dovolatelce za pravdu v tom, že samotné nerespektování
usnesení č. 1347 likvidátorem Fondu nezakládá neplatnost uzavřené kupní smlouvy
pro rozpor se zákonem č. 364/2000 Sb., neboť tento zákon (ani jiný právní
předpis) neopravňuje Poslaneckou sněmovnu usnesením uložit likvidátorovi
„pozastavit, s výjimkou schválených bezúplatných převodů, veškeré aktivity
spojené s převodem majetku státu ve správě Fondu“; Poslanecká sněmovna je podle
článku I. bodu 5 písmen b/, d/ a f/ tohoto zákona oprávněna usnesením
rozhodnout toliko o bezúplatném převodu majetku Fondu na vymezené subjekty. Na
rozdíl od odvolacího soudu Nejvyšší soud
v popsaném jednání likvidátora nespatřuje porušení zákona č. 364/2000 Sb.,
neboť „povinná součinnost“ je likvidátoru (uvozující větou ustanovení článku I.
bodu 5 zákona č. 364/2000 Sb.) uložena expressis verbis pouze ve vztahu k vládě
a Ministerstvu financí (a nikoli již Poslanecké sněmovně), a navíc – jak
dovolatelka správně uvádí – zákon č. 364/2000 Sb. blíže nespecifikuje formu a
obsah takové součinnosti a s jejím nedodržením nespojuje žádné právní následky.
Tento zčásti odlišný právní názor dovolacího soudu však nemá vliv na závěr o
nedůvodnosti dovolání.
Otázka (jejíž posouzení odvolacím soudem bylo dovoláním rovněž zpochybněno),
zda rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva v
případě, že likvidátor v okamžiku podání návrhu na zahájení řízení již nebyl
oprávněn nakládat předmětem právního úkonu (§ 5 odst. 1 písm. e/ zákona č.
265/1992 Sb.), bylo nesprávné, není pro samotné posouzení věci určující (tj.
případné opačné řešení této otázky je pro výsledek sporu bez významu) a její
posouzení proto nelze otevřít dovolacímu přezkumu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, a ze dne 25. 1.
2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000, publikované
v Souboru rozhodnutí pod C 23 a C 71, sv. 1).
Dovolací soud rovněž nepřihlédl k námitce dovolatelky, že skutečnost, že ze
strany likvidátora nebyla naplněna nutná součinnost s vládou a Ministerstvem
financí, byla soudy „konstatována bez podkladu v provedeném dokazování“, neboť
za situace, kdy je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
nelze tyto „skutkové“ námitky (podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a
odst. 3 o.s.ř.) uplatnit.
Jelikož žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu, ve všech
jeho výrocích“, zabýval se Nejvyšší soud i tím, zda je dovolání přípustné proti
výroku rozsudku, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (byť žádné
konkrétní námitky proti tomuto výroku dovolání neobsahuje). Nákladové výroky,
ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci
samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení
občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání v části, v níž směřuje do nákladového
výroku, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl; ve
zbývající části, v níž napadá potvrzující výrok ve věci samé, jej jako
nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání
žalované; žalobkyni však v této fázi řízení žádné náklady nevznikly (§ 243b
odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu