U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobkyně Darren, s. r. o., IČ: 252 78 711, se sídlem v Opatovicích nad
Labem, U elektrárny 306, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
1.633.541,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 12 C 164/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 17. září 2010, č. j. 14 Co 270/2010-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
od 15. 12. 2008 do zaplacení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Uplatněné právo odůvodňovala žalobkyně tvrzením, že jde o škodu, jež jí byla
způsobena nesprávným postupem konkursního soudu v konkurzu vedeném na majetek
úpadce VITKA Brněnec a. s. Vůči tomuto úpadci žalobkyně uplatňuje pohledávku z
bezdůvodného obohacení ve výši 1.633.541,- Kč, jíž kvalifikuje jako pohledávku
za podstatou. Zanedbáním dohledu nad průběhem konkursu – podle tvrzení
žalobkyně – konkurzní soud umožnil správci konkursní podstaty nehospodárné
provozování podniku úpadce, jež vedlo ke snížení hodnoty konkursní podstaty,
kdy lze očekávat, že pohledávka žalobkyně v konkursu již nebude uspokojena.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že konkurs na majetek úpadce VITKA Brněnec a.
s., vedený u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 21/2004, v němž
žalobkyně uplatňuje shora tvrzenou pohledávku, dosud nebyl skončen a bylo v něm
vydáno toliko částečné rozvrhové usnesení; konečný rozvrh dosud nebyl proveden
a vydána nebyla ani konečná zpráva. Dále vzal za prokázané, že právo na
zaplacení téže částky žalobkyně uplatňuje vůči dalším subjektům, v řízení
vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 183/2007, které rovněž
není skončeno. Po právní stránce věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že žaloba o náhradu škody z nesprávného
úředního postupu (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) směřující vůči státu je
za daných skutkových okolností předčasná. A to proto, že žalobkyni dosud škoda
nevznikla, neboť s ohledem na stav probíhajícího konkursu není najisto
postaveno, že její pohledávka nebude ani částečně uspokojena, a dále pak i z
tohoto důvodu, že vůči státu může být nárok na náhradu škody uplatněn teprve
tehdy, nemůže-li poškozený (žalobkyně) úspěšně dosáhnout uspokojení své
pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu
– dále jen „o. s. ř.“), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně
zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že jí dosud škoda nevznikla a že žaloba o
náhradu škody je za daného stavu konkursního řízení předčasná. Odkazujíc i na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2601/2010 namítala, že ke vzniku škody
dochází kdykoliv za konkursu, je-li zřejmé, že pohledávku poškozeného již v něm
nebude možné uspokojit; tvrdila, že o takový případ jde i ve věci nyní
posuzované. Za nesprávný označila i závěr odvolacího soudu, že žaloba o
náhradu škody vůči státu může být úspěšná až tehdy, je-li zřejmé, že poškozený
nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči jiným subjektům. Nově pak
přichází s argumentací, že nárok na náhradu škodu jí lze přiznat i z důvodu
nepřiměřené délky konkursního řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7.
2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Odvolacím soudem řešenými právními otázkami, jež jsou významné (určující) pro
rozhodnutí ve věci samé, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně
zabýval. Ve vztahu k podmínce vzniku škody jako jednoho z předpokladů vzniku
odpovědnosti státu za škodu vždy dovodil, že poškozený je povinen vznik škody
na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobkyni
leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný
předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném
nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž
ustanovení § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v
době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je
v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či
menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době
rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn
předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by
bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. V
případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka (stav k okamžiku vyhlášení
rozsudku odvolacího soudu) to znamená, že věřiteli může škoda vzniknout až
tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li nárok
vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu, vzniká majetková újma (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2288,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003,
publikovaný tamtéž pod č. C 2822, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.
2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 17,
ročník 2004, na str. 652).
Citovaný závěr byl Nejvyšším soudem upřesněn a dále rozveden v rozsudku ze dne
25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010 (publikovaném pod č. 48/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž Nejvyšší soud uzavírá, že nárok na
náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně
uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své
pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit; v případě probíhajícího
konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb. může
věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen
ani v rámci konkursu. Za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni,
kdy žalobce obdržel (částečné) plnění na základě pravomocného rozvrhového
usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení
konkursu.
Závěr odvolacího soudu, že žalobkyni dosud škoda nevznikla a že žaloba o
náhradu škody je z tohoto důvodu předčasná, je proto v souladu se shora
citovanou judikaturou, není-li konkurs na majetek úpadce, vůči němuž žalobkyně
pohledávku uplatňuje, dosud ukončen a jestliže s ohledem na stav tohoto
konkursu – v němž dosud nebylo vydáno ani konečné rozvrhové usnesení – nelze
spolehlivě uzavřít, že pohledávka žalobkyně (jež je pohledávkou za podstatou,
kterou lze uspokojit kdykoliv v průběhu konkursu; § 31 odst. 1 zákona č.
328/1991 Sb.) nebude ani částečně uspokojena a že jde tudíž o pohledávku
nedobytnou. Z částečného rozvrhové usnesení, jež bylo konkursním soudem vydáno
dne 21. 12. 2007 (pod č.j. 43 K 21/2004-6516), takový závěr spolehlivě činit
nelze, již proto, že výrokem tohoto usnesení konkursní soud rozhodl toliko o
částečném uspokojení pohledávky jednoho z věřitelů s právem na oddělené
uspokojení.
Uplatňuje-li pak žalobkyně v dovolání další skutečnosti, z nichž dovozuje, že
právo na náhradu škody v žalované výši jí náleží i z důvodu nepřiměřené délky
konkursního řízení, jde o nové skutečnosti (které nebyly uplatněny v řízení
před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím) a již proto k nim v
dovolacím řízení přihlížet nelze (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího – opřený o ustálenou /
nerozpornou/ judikaturu Nejvyššího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani v
nyní posuzované věci – není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§
237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§ 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.) – nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. za situace, kdy (oprávněné) žalované v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2011
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu