U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce:
Občanské sdružení „ZUBATÉHO 1“, se sídlem Praha 5, Zubatého 1/269, zastoupeno
JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem v Praze 6, Českomalínská 516/27, proti
žalovaným: 1) Městská část Praha 5, se sídlem Praha 5, nám. 14. října 4,
zastoupena JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou v Praze 5, Štefánkova 65/1, 2)
Hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeno JUDr.
Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18 a 3)
DENIKA REAL 2000, a. s., se sídlem Ostrava, Mařátkova 1075/11, zastoupena Mgr.
Barborou Kubinovou, advokátkou v Praze 3, Milešovská 6, o určení vlastnictví,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 160/2006, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.3.2009, č. j. 15 Co
65/2009-182, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen uhradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši
6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní
zástupkyně JUDr. Jany Kopáčkové. Současně je žalobce je povinen uhradit
žalovanému 2) náklady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč, a to do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. Světlany
Semrádové Zvolánkové. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) nemá nikdo právo
na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen
výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci samé. Ohledně nákladů
řízení před soudem prvního stupně (výrok II., III. a IV. rozsudku soudu prvního
stupně) odvolací soud rovněž ve výroku I. rozsudku změnil rozsudek soudu
prvního stupně a náhradu nákladů žalovaným 1., 2. a 3. nepřiznal. Ve výroku II.
rozsudku odvolací soud žalovaným 1., 2. a 3. nepřiznal náhradu nákladů
odvolacího řízení.
Ve věci se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem budovy č. p. 269
nacházející se na pozemku parc. č. 2998 a vlastníkem pozemku parc.č. 2998,
obojí v kat.úz. S., obec Praha. Žalobce je občanským sdružením nájemníků, jehož
cílem bylo zajištění koupě předmětných nemovitostí a jako takový o ně jevil
zájem. V roce 2003 rada MČ (městské části) souhlasila se záměrem jejich prodeje
a oznámení o záměru vyvěsila na úřední desku Úřadu MČ. Poté, co žalobce
předložil nabídku s kupní cenou, starosta MČ na základě předchozích jednání
požádal žalobce o projednání zvýšení ceny ve sdružení. Žalobce zvýšil cenu na
33.300.000,- Kč s poznámkou, že se jedná o hraniční sumu, pokud jde o možnosti
jejího splácení. K tomuto se ve stejné době vyjádřili nájemníci, kteří žádali o
stanovení realističtější ceny a případné pozastavení přímého prodeje
nemovitostí. Rada MČ však nesouhlasila s prodejem domu pod cenou 33.400.000,-
Kč a oznámení tohoto záměru vyvěsila na úřední desku dne 6. 6. 2003 (sňato 23.
6. 2003). Nově tu bylo podmínkou, že zájemce složí na depozitní účet MČ jistinu
ve výši 5.000.000,- Kč. Své závěry žalovaná 1) sdělila žalobci dopisem ze dne
13. 6. 2003. Nová nabídka však od žalobce nepřišla a ten zaslal pouze dopis
obsahující tvrzení, že o prodej domu má stále zájem, ale žádá, aby se věcí
zabýval starosta; v té době navíc nabídku učinila a jistinu složila žalovaná
3). Dne 21. 10. 2003 byla mezi žalobcem a žalovanou 3) uzavřena kupní cena na
předmětné nemovitosti.
Soud prvního stupně rozhodoval ve věci poté, co mu byla vrácena soudem
odvolacím k novému projednání (rozsudek byl pro jeho nepřezkoumatelnost
zrušen). Soud prvního stupně se v tomto novém řízení zabýval otázkou existence
věcné legitimace žalobce i existence naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení. Při řešení se opřel o judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně o
rozhodnutí NS sp.zn. 28 Cdo 1895/2001 a 28 Cdo 865/2003), zhodnotil provedené
důkazy a uzavřel, že aktivní legitimace žalobce není dána, protože žalobce
poté, co se dozvěděl, že kupní smlouva s ním uzavřena nebude, zapojil se do
řízení o novém záměru, ale již nepodal žalované 1) žádnou nabídku na koupi
předmětných nemovitostí. Kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou 3)
podle soudu prvního stupně obsahovala všechny náležitosti a její předmět byl
náležitě specifikován. Pokud šlo o podmínku složení kauce, k tomuto soud
prvního stupně dodal, že sice nebyla schválena zastupitelstvem MČ, ale tato
povinnost ze zákona nijak nevyplývá (srov. § 89 zákona č. 131/2000 Sb.).
Odvolací soud poté dovodil, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou
správná, přesvědčivá, logická a zcela v kontextu s provedenými důkazy. Soud
prvního stupně podle jeho názoru nepochybil ani při právním posouzení věci a v
dalším se odkazuje na jeho závěry. Odvolací soud ve shodě s rozhodnutím soudu
prvního stupně uzavřel, že žalobce postrádá věcnou legitimaci k podané určovací
žalobě, neboť nebyl účastníkem právního vztahu, o nějž v řízení jde. Ohledně
tvrzeného naléhavého právního zájmu žalobce na určení ve smyslu § 80 písm. c)
o. s. ř. odvolací soud rovněž potvrdil závěry soudu prvního stupně, že žalobci
naléhavý právní zájem ve věci nesvědčí; případné vyhovění žalobě by nemohlo mít
příznivý dopad na jeho právní postavení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Tvrdil v něm, že
žalovaná 1) vložila do schváleného záměru minimálně jednu podmínku
diskriminující povahy (pouze osoby zapsané v obchodním rejstříku). Dále v
dovolání zpochybnil řádnost zveřejnění záměru, platnost smlouvy s odkazem na
nesoulad s dobrými mravy a tvrdil i další skutečnosti, kterými se soudy nižších
instancí již zabývaly; žádné své tvrzení však nespecifikoval s dostatečnou
zákonnou a judikatorní oporou.
K dovolání se postupně vyjádřily žalované 1) a 2), obě prostřednictvím svých
advokátů. Shodně tvrdily, že žalobce není věcně legitimován k podání žaloby a
nesvědčí mu ani naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem.
Žalovaná 1) navrhla dovolání jako nedůvodné odmítnout; žalovaná 2) navrhla
rovněž dovolání odmítnout jako nepřípustné (případně jej zamítnout) a
požadovala přiznání nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§
240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobce dovozoval z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (otázka zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí). Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že již z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dovolací
soud dovolatelem nastolené právní otázky již opakovaně judikoval (viz
rozhodnutí senátu 28 Cdo citovaná výše), není možné dovodit přípustnost
dovolání s ohledem na jeho tvrzený zásadní právní význam. Odvolací soud
nepochybil, jestliže dovodil v obou – též níže zmíněných – aspektech nedostatek
aktivní věcné legitimace žalobce.
Dovolání bylo proto Nejvyšším soudem shledáno jako nepřípustné.
V podrobnostech lze jen odkázat na odůvodnění rozsudků nižších instancí.
Žalobce se svou vinou nezúčastnil řízení o záměru, na jehož konci byla uzavřena
kupní smlouva mezi žalovanými 1) a 3). Účast mu nebyla nikým odepřena a podle
provedených důkazů byl o možnosti učinit nabídku ke koupi nemovitostí písemně
vyrozuměn. Právní vztah vyplývající z kupní smlouvy se nijak nedotýká právního
postavení žalobce jako občanského sdružení. Za zmínění rovněž stojí rozpor
tvrzení žalobce a jednotlivých nájemníků domu, kdy někteří dokonce nejsou členy
žalobce. Pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k
pozemkům, ten žalobci nesvědčí. I v případě, že by k uzavření smlouvy o koupi
mezi žalovanými 1) a 3) nedošlo, žalobce se rozhodujícího úkonu, tj. posledního
záměru zveřejněného MČ, nezúčastnil a žalovaná 1) by nebyla povinna vyhovět
podmínkám žalobce, resp. mu nemovitosti prodat; uvedené je pouze v kompetenci a
na uvážení obce, jak bude se svým majetkem v rámci své samostatné působnosti
nakládat.
Na základě výše uvedených závěrů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl (§ 243b
odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 243c odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž mají žalované 1) a 2) právo na náhradu
nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon
náleží podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění částka ve
výši 20.000,- Kč, dvakrát krácená o polovinu na částku 5.000,- Kč (§14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 téže vyhlášky), dále paušální náhrada hotových výdajů
advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částka 1.060,- Kč,
odpovídající 20% DPH, celkem tedy 6.360,- Kč pro žalovanou 1) a 6.360,- pro
žalovanou 2).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. ledna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu