28 Cdo 4199/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) Ing. L. H., b) Mgr. L. H., zastoupených Mgr. Ladislavem Hradilem, obecným zmocněncem, bytem Nový Jičín, Bařiny 509, proti žalovaným 1) městu Nový Jičín, se sídlem v Novém Jičíně, Masarykovo nám. 1, zastoupenému JUDr. Ondřejem Michnou, advokátem v Novém Jičíně, Slovanská 880/3, a 2) D. P., zastoupenému JUDr. Annou Vlčkovou, advokátkou v Novém Jičíně, Žižkova 2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 408/2006, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2009, č. j. 71 Co 49/2009-144, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 10. 2008, č. j. 12 C 408/2006-90, kterým bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc.č. 130 (ostatní plocha) v k. ú. Ž. u N. J., obec N. J., je první žalovaný. Odvolacím soudem byl dále změněn nákladový výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a to tak, že žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1.441,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku III. odvolací soud zavázal žalované zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 204,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v posuzovaném případě byl na straně žalobců dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež je nutnou podmínkou určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Tento postoj nižší instance odůvodnily tím, že žalobci byli účastníky původního výběrového řízení, konajícího se o záměru prodeje shora uvedené nemovitosti a zveřejněného prvním žalovaným v roce 2002, projevili v určené lhůtě zájem o koupi předmětného pozemku (nabídkou ze dne 13. 5. 2002), avšak nebyli dále informováni o rozhodnutí zastupitelstva obce ve věci tohoto majetkoprávního záměru. Bez ohledu na jimi učiněnou nabídku byl uvedený záměr ze strany prvního žalovaného zveřejněn v roce 2006 znovu, a to pod identickým označením. S ohledem na tuto skutečnost se dle názoru odvolacího soudu jednalo o totéž výběrové řízení, a tudíž nebylo podstatné, že se žalobci v roce 2006 do tohoto nabídkového řízení již opětovně nepřihlásili. Soudy obou stupňů dále uzavřely, že vzhledem k tomu, že smlouvu o převodu tohoto pozemku uzavřel s druhým žalovaným za město jeho starosta I. T. dne 24. 10. 2006, kdy mu ze zákona takové oprávnění nenáleželo (jeho mandát zanikl v souvislosti s volbami do zastupitelstva obce), je tento úkon absolutně neplatný ve smyslu § 39 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé
a jako důvod dovolání uplatnil nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu označil problematiku, zda dosavadní starosta obce v období ode dne voleb do zastupitelstva obce do dne konání ustavujícího zasedání nově zvoleného zastupitelstva byl oprávněn sdělovat a projevovat řádně konstituovanou vůli obce navenek podle konkrétního rozhodnutí zastupitelstva obce o majetkoprávním úkonu. V rámci vylíčení dovolacího důvodu dovolatel namítal, že na straně žalobců nebyla splněna podmínka naléhavého právního zájmu, neboť dle jeho názoru rozhodnutí soudu v této věci nijak neovlivní jejich právní poměry. Nesouhlasil se závěrem nižších instancí o absolutní neplatnosti kupní smlouvy v důsledku jejího uzavření starostou obce jako osobou k tomu neoprávněnou. Tvrdil, že jelikož zastupitelstvo města pověřilo starostu podpisem příslušné kupní smlouvy o prodeji předmětného pozemku, plnil tím jmenovaný orgán určitý úkol a nelze mu tak upřít právo, aby jednal v intencích takto projevené vůle obce. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání písemně vyjádřili. Trvali na svých dosavadních tvrzeních o existenci naléhavého právního zájmu na své straně i na absolutní neplatnosti uzavřené kupní smlouvy. Nesouhlasili s dovolacími námitkami a navrhli, aby dovolací soud s ohledem na nedostatek zásadního právního významu dovolatelem vymezené právní otázky dovolání odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že první žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). První žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již zabýval otázkami předestřenými jak v předmětném dovolání, tak v rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto směru je třeba předně odkázat na rozsudek ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2696/2005, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil tím způsobem, že podle § 55 odst. 1 písm. d) zákona č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích, zaniká mandát starosty dnem nových voleb do zastupitelstva obce. V meziobdobí od voleb do ustavujícího zasedání nově zvoleného zastupitelstva zabezpečuje dosavadní starosta pouze úkoly explicitně vymezené v § 107 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Mezi těmito úkony není uvedeno nakládání s nemovitostmi (ani jeho stvrzení navenek), jež náleží podle ustanovení § 85 písm. a) posledně citovaného zákona do výlučné působnosti obecního zastupitelstva. Jelikož tedy i v posuzovaném případě uzavřel (signoval) předmětnou kupní smlouvu starosta, který k jejímu podpisu ve smyslu shora uvedených ustanovení nebyl oprávněn, pak je třeba uvést, že nižší instance dospěly ke správnému právnímu závěru, když z tohoto důvodu shledaly absolutní neplatnost kupní smlouvy. To přesto, že tomuto úkonu předcházelo rozhodnutí zastupitelstva, které starostu k následnému jednání pověřilo.
Pokud jde o výklad ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., je třeba mít za to, že i když toto ustanovení dopadá zásadně na určení právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným nebo o právu žalobce vůči žalovanému, nelze vyloučit, že předmětem určovací žaloby bude právní vztah mezi jedním z účastníků řízení (zde žalovaným) a třetí osobou. Aplikace výše citovaného ustanovení je namístě, jestliže požadované určení právního vztahu, jehož subjektem je třetí osoba, ovlivní postavení žalobce vůči žalovanému; jinak by žalobce nemohl mít na takovém určení naléhavý právní zájem. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, lze dále uzavřít, že neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je neplatná. Aby se však mohl úspěšně takového určení domáhat, je nutné, aby ve výběrovém řízení nejprve projevil zájem o koupi této nemovitosti a učinil tak obci nabídku. V předmětné věci se tak skutečně stalo, neboť se žalobci ke zveřejněnému majetkoprávnímu záměru přihlásili již v roce 2002. To, že obec uvedený záměr zveřejnila podruhé v roce 2006 pod shodným označením, avšak původní žádost žalobců z roku 2002 zastupitelstvu nepředložila a ani je v této věci dále neinformovala, lze pokládat za postup obcházející zákonnou právní úpravu, jakož i zkracující práva žalobců. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ačkoli je kupní smlouva soukromoprávní úkon, je v daném případě nutno poukázat zároveň na její veřejnoprávní prvek, když jednou z jejích smluvních stran byla obec, tj. veřejnoprávní korporace. S ohledem na tuto skutečnost je nutno dodržet zákonem kogentně upravené postupy, které jsou pro subjekt veřejnoprávního charakteru stanoveny v právních předpisech, a je třeba se od nich neodchylovat, aby tak jednání obce v takových případech nevykazovalo aspekty libovůle. Jak již bylo zmíněno výše, požadované určení má navíc v posuzované věci nepochybně vliv na právní poměry žalobců, a tudíž lze podmínku naléhavého právního zájmu pro podání určovací žaloby ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. považovat za splněnou.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu k procesní stránce věci podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle § 241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů a tedy jej měnit (viz např. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k § 243a o. s. ř.). Z výše uvedených důvodů tedy nebylo možno shledat judikatorní přesah projednávané věci, rozhodnuto bylo navíc správně, a dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání prvního žalovaného odmítl.
První žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly, a to s ohledem na skutečnost, že žalobci byli právně zastoupeni obecným zmocněncem a nikoli advokátem či notářem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r. předseda senátu