28 Cdo 4219/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobce: JEDNOTA, spotřební družstvo v Novém Jičíně, IČ: 000 32 395, se
sídlem v Novém Jičíně, Smetanovy sady 3, zast. JUDr. Josefem Jugou, advokátem
se sídlem ve Zlíně, Záramí 92, proti žalované: obec Bernartice nad Odrou, IČ:
006 00 717, se sídlem v Bernarticích nad Odrou č. p. 200, zast. JUDr. Ondřejem
Michnou, MBA, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Myslbekova 1722/11, o
zaplacení 2.255.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém
Jičíně pod sp. zn. 24 C 372/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 31. května 2011, č. j. 51 Co 512/2010-291, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Ondřeje Michny, MBA, advokáta, do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací
výrokem pod bodem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2.
června 2010, č. j. 24 C 372/2005-228, jímž byla zamítnuta žalobu, kterou se
žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2.255,400,- Kč (výrok I) a
žalobkyni bylo uloženo nahradit žalované náklady řízení (výrok II). Současně
bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího
soudu).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce ve dnech 27. 12. 1975 a 1.
12. 1977 uzavřel s bývalým Místním národním výborem v Bernarticích dvě
hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku [§ 349 zákona č.
109/1964 Sb., hospodářský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen
„hospodářský zákoník“], a to „budovy pohostinství při Kulturním domě v B.“ a
„části budovy závodu veřejného stravování v B.“, za cenu stanovenou v
jednotlivých smlouvách částkami 2,175.400,- Kčs a 80.000,- Kčs, tj. celkem
2.555.400,- Kčs. Jelikož smlouvami měla být převáděna toliko (reálně
neoddělená) část věci, shledal i odvolací soud smlouvy neplatnými; uzavřel
proto, že vlastnictví zůstalo zachováno státu a k 24. 5. 1991 přešlo na
žalovanou obec, jež k nemovitostem měla právo hospodaření a fakticky s nimi i
hospodařila [§ 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů]. Za
neplatný právní úkon odvolací soud označil i prohlášení vlastníka (žalované) ze
dne 10. 4. 2000, již proto, že jde o úkon učiněný v majetkoprávní věci obce
pouze starostou obce bez souhlasu obecního zastupitelstva [§ 36a odst. 1 písm.
a/ zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění platném do 12.
11. 2000]; návrh na jeho vklad do katastru nemovitostí nebyl proto povolen a
podle tohoto úkonu si účastníci (tedy ani žalobce žalované) neposkytli žádné
plnění. Žalovaná – dle závěru odvolacího soudu – nezískala majetkový prospěch
ani ze shora označených hospodářských smluv, jelikož peněžité plnění podle
smluv bylo v letech 1975 a 1977 poskytnuto státu jako vlastníku nemovitostí,
nehledě na to, že i případně vzniklé právo na vydání neoprávněného majetkového
prospěchu podle § 123 odst. 1 hospodářského zákoníku by v posuzovaném případě
bylo již prekludováno (§ 130 odst. 1, § 130 odst. 2 písm. b/ a § 131 odst. 4
hospodářského zákoníku). V jednání, jímž žalovaná pouze plnila svou zákonnou
povinnost chránit obecní majetek a nepřenechala žalobci dobrovolně část svého
obecního majetku, odvolací soud neshledal ani porušení prevenční povinnosti
podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“), které by jinak mohlo zakládat odpovědnost
žalovaného za vznik (žalobcem současně tvrzené) majetkové újmy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení „§ 237 odst. 2 písm. c) o. s. ř.“, co do
důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu – dále
jen „o. s. ř.“), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že „krajský soud dospěl k nesprávným
skutkovým zjištěním, která nemají oporu v provedeném dokazování“. Konkrétně pak
namítá, že o věci v prvním stupni rozhodl věcně nepříslušný soud, ačkoliv jde o
věc, která podle názoru žalovaného patřící do kompetence krajských soudů. Jako
nesprávný žalobce označuje i závěr odvolacího soudu o neplatnosti prohlášení
vlastníka (žalované) ze dne 10. 4. 2000, podle něhož měl nabýt do vlastnictví v
prohlášení vymezené jednotky; má za to, že takový úkon mohl učinit i sám
starosta obce bez souhlasu obecního zastupitelstva a současně tvrdí, že takový
souhlas byl zastupitelstvem nepochybně dán, byť tuto okolnost sám doložit
nemůže. Jednání obce pokládá za odporující dobrým mravům, které nepožívá právní
ochrany, a současně namítá, že jím obec zasáhla do jeho „legitimního očekávání
ve znovunabytí majetku“ a porušila přitom i obecnou prevenční povinností podle
§ 415 obč. zák. Nesouhlasí ani se závěrem, že jeho právo na zaplacení peněžité
částky – je-li soudem kvalifikováno jako právo na vydání neoprávněného
majetkového prospěchu – může být prekludováno. Brojí i proti výroku o náhradě
nákladů řízení, pokládaje úspěch žalované v řízení za toliko částečný. Navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů „s tím, že věc bude
projednána nadále věcně příslušnými soudy a zavázal žalovanou k náhradě nákladů
odvolacího řízení“. Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání, které podle jejího názoru postrádá označení otázek
zásadního právního významu, jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Objektivně přípustné není dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu,
jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má povahu
usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou
vyjmenovány v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (k otázce
přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto se dovolací soud
námitkami žalobce směřujícími proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku
zabývat nemohl. Proti části výroku I, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé (aniž jde o případ předvídaný ustanovením § 237 odst. 1
písm. b/ o. s. ř., neboť žaloba byla zamítnuta i dřívějším rozsudkem soudu
prvního stupně, jenž byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 26. března
2009, č. j. 51 Co 470/2008-159), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. K vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s.
ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Jak Nejvyšší soud ve své judikatuře
již dříve vyložil, námitka účastníka, že o věci v prvním stupni rozhodl věcně
nepříslušný soud, přestavuje argumentaci tzv. jinou vadou řízení a sama o sobě
přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněné pod č. 68/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 7. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006). Již z tohoto důvodu nemůže být ani k této námitce žalobce
přihlédnuto, nehledě na to, že v tomto řízení byla otázka věcné příslušnosti
vyřešena již pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2005,
č. j. Ncp 1307/2005-24; jím jsou účastníci a soudy ve smyslu § 104a odst. 7 o. s. ř. vázáni, což mimo jiné znamená, že tato otázka již nemůže být v řízení
znovu nastolena. V souladu s ustálenou judikaturou – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, nebo nález Ústavního soudu ze dne
10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů
Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103) – je pak i závěr
odvolacího soudu o neplatnosti majetkoprávního úkonu učiněného starostou obce
bez předchozího schválení obecním zastupitelstvem (do jehož kompetence patří i
rozhodování o nabytí a převodu nemovitých věcí; srov. § 36a odst. 1 písm. a/
zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění platném do 12. 11. 2000). Starosta
obce (města) nemůže vytvářet sám vůli obce; může pouze tuto vůli navenek
sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva nebo obecní rady je
třeba považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis). Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně
obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku
neplatný podle § 39 obč. zák. Ostatní námitky žalobce, mezi nimi i námitka, že k danému majetkoprávnímu úkonu
byl starosta obce vybaven rozhodnutím obecního zastupitelstva, jsou pak
polemikou nikoliv s právním posouzením věci, nýbrž se skutkovými zjištěními
soudu, ačkoliv dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (určený k nápravě
vad skutkových zjištění) zde dovolateli k dispozici není a při zkoumání, zda je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolací soud k
okolnostem uplatněným tímto důvodem nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby přitom odvolací soud zakládá i na závěru o
nedostatku pasivní věcné legitimace žalované (vycházeje z toho, že majetkový
prospěch plněním z neplatných smluv, uzavřených žalobcem v letech 1975 a 1977,
mohl v daném případě získat nanejvýš stát, jenž byl převodcem a vlastníkem
nemovitostí), přičemž tento posléze uvedený závěr žalobce dovoláním nenapadá a
dovolacímu přezkumu tudíž otevřen není.
V takovém případě stávají se
nezávažnými ostatní dovolatelem položené otázky, včetně té, zda jím nyní
uplatňované právo (jemuž podle odvolacího soudu nekoresponduje povinnost
žalované obce) prekludováno je či není; řešení této otázky se za daného stavu v
poměrech dovolatele neprojeví a i proto dovolání přípustné není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přes řečené
sluší se i k poslední z uvedených otázek odkázat na ustálenou judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo
586/2002; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze
dne 8. března 2005, sp. zn. I. ÚS 90/04), z níž je pro posuzovanou věc
významné, že i nároky na vrácení plnění, jde-li o právní vztah z neoprávněného
majetkového prospěchu podle § 123 hospodářského zákoníku, vzniklý před 1. 1. 1992, se řídí hospodářským zákoníkem (srov. § 763 obch. zák.). Podle jeho
původní úpravy, platné do 31. 4. 1990, byla majetková práva z hospodářských
závazkových vztahů zásadně předmětem prekluze (srov. § 130 odst. 1
hospodářského zákoníku, v tehdy platném znění), a to nejenom práva vzniklá
porušením právní povinnosti, ale i práva vzniklá z neoprávněného majetkového
prospěchu. S tímto závěrem právní posouzení věci odvolacím soudem v kolizi
evidentně není.
Dovolává-li se žalobce uplatnění korektivu dobrých mravů, je třeba uvést, že
podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze právo založit, lze pouze (pro
rozpor s dobrými mravy) odepřít ochranu jeho výkonu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. 22 Cdo
1148/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 2001, sv. 4, s. 113,
nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. prosince 1995, sp. zn.
II. ÚS 190/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník
1995, sv. 4, s. 313 pod č. 87). Soud proto nemůže s odkazem na § 3 odst. 1 obč.
zák. svým rozhodnutím konstituovat povinnost žalované k poskytnutí požadované
náhrady, pokud tato povinnost nevyplývá z žádného zákonného ustanovení.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá
po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a
ani proti němu dovolání tudíž přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř, podle nichž je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen
nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné výši. K
těmto jejím nákladům patří odměna advokáta stanovaná paušální sazbou 20.000,-
Kč (§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
účinném do 29. 2. 2012), krácená o 50% na částku 10.000,- Kč, jelikož advokát
žalované učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby (§ 18 odst. 1
cit. vyhlášky), spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částkou
2.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137
odst. 3 o. s. ř.) celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu