USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce P. Š., IČO: XY, se sídlem v XY (jako insolvenčního správce dlužníka V.
S., narozeného XY), zastoupeného JUDr. Mgr. Milanem Dočkalem, advokátem se
sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalované Č.S. Luby s.r.o., IČO: 26355248,
se sídlem v Hazlově, Výhledy 78, zastoupené JUDr. Petrem Bayerem, advokátem se
sídlem v Chebu, nám. Krále Jiřího z Poděbrad 507/6, o zaplacení 8.481.401,60 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 48/2019, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2019, č.
j. 64 Co 162/2019-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Chebu ze dne 17. 4. 2019, č. j. 12 C 48/2019-98, jímž byla zamítnuta
žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 8.481.401,60 Kč s
příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I); současně odvolací
soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl [dle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“]. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání (o níž lze doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) a jejíž absence představuje vadu dovolání,
pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné
pod číslem 460/2017 Sb. V posuzované věci uvedl dovolatel k přípustnosti dovolání tolik, „že jsou
splněny podmínky uvedené v § 237 o. s. ř., jelikož napadeným rozsudkem se
řízení končí a rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být
dle názoru žalobce dovolacím soudem posouzena jinak“. Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., když významově
neodpovídá žádnému z tam uvedených hledisek (srov. shodně např. důvody R
80/2013 nebo R 4/2014). Mělo-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím
soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (srov. znění § 237 o. s.
ř.), šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2
o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení
otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací
soud odchýlit [k tomu dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citované), usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení ze dne 25. 8. 2014, sen. zn. 29 NSČR
88/2014, nebo usnesení ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3946/2019]. Ani
takový údaj se však z dovolání (posuzovaného dle jeho obsahu) nepodává. K současně vymezenému důvodu dovolání (potažmo k atributům přípustnosti) sluší
se snad uvést i tolik, že při řešení rozhodné otázky hmotného práva týkající se
rozsahu bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání cizí věci bez právem
aprobovaného důvodu se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil
ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit a
podle níž se výše bezdůvodného obohacení odvozuje od prospěchu, jenž vzniká
tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by se jeho majetkový stav
zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá
právo věc užívat. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v
podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné
obohacení peněžitou formou; majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá
částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na
užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by
nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo
2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53,
ročník 2000). Pro posouzení bezdůvodného obohacení (včetně jeho kvantifikace)
není rozhodné, jak je užívací právo k věci konzumováno, respektive do jaké míry
je držba zhodnocována a přináší-li konzumentovi zisk (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, jakož i další v
něm citovaný rozsudek ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 882/2006, nebo
usnesení ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3159/2016). Z uvedeného vyplývá, že
dovolání – posuzováno prizmatem vymezeného dovolacího důvodu – nebylo by možno
považovat ani za přípustné. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá u ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady, jež v dovolacím řízení vznikly žalované v
souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání (jež nebylo lze věcně
projednat již pro vady dovolání), nelze v tomto případě považovat za účelně
vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se
podává z bodu 2 článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.