U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně obce Roblín, IČ
006 40 760, se sídlem v Třebotově, Karlštejnská 4, zastoupené JUDr. Václavem
Veselým, advokátem se sídlem v Praze 10, Gutova 3297/4, proti žalované RENTAX
CZ s.r.o., IČ 250 20 641, se sídlem v Bohušovicích nad Ohří, Komenského 188,
zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751,
o 305.118 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn.
5 C 181/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
27. ledna 2016, č. j. 18 Co 39/2015-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) i státu (výrok
III.) a do částky 594 Kč s příslušenstvím návrh žalobkyně zamítl (výrok IV.).
Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaná je uživatelkou dobývacího prostoru
R. nacházejícího se na pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Jelikož jí však za
jeho užívání ničeho neplatí, přičemž mezi nimi nebyla sjednána nájemní smlouva
či jiná dohoda, přisvědčil žádání žalobkyně domáhající se vydání bezdůvodného
obohacení, jehož se na její úkor žalované dostává. Za nevýznamné považoval
tvrzení žalované, dle něhož v dobývacím prostoru nepodniká, neboť tento je v
tzv. stavu zajištění. Výši nároku pak určil na základě znaleckého posudku za
dobu od 15. 5. 2011 do 15. 5. 2013 částkou 305.118 Kč.
K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 18 Co 39/2015-126, v části výroku I.
týkající se blíže specifikovaného příslušenství zrušil a v tomto rozsahu řízení
zastavil, ve zbylé části výroku I. rozsudek potvrdil (výrok I.), rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně (výrok II.) i
soudem odvolacím (výrok III.), jakož i o náhradě nákladů řízení státu (výrok
IV.). Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně, uzavřel, že nedohodla-li se žalovaná se žalobkyní, jakožto majitelkou
pozemku v dobývacím prostoru, navzdory své zákonné povinnosti vyplývající z §
33 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (dále jen
„horní zákon“), a ničeho jí za jeho užívání nehradí, bezdůvodně se na její úkor
obohacuje ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), okupací pozemku bez právního
důvodu. Nelze přisvědčit obraně žalované, že dobývací prostor nemůže bez své
viny užívat, a nedostává se jí proto žádného prospěchu, neboť rozhodným je, že
brání žalobkyni v realizaci jejího vlastnického práva. Soudu prvého stupně
přitakal rovněž stran výše bezdůvodného obohacení určené na základě znaleckého
posudku vycházejícího z v místě a čase obvyklého nájemného u srovnatelných
nemovitostí. K parciálnímu zastavení řízení přistoupil odvolací soud jednak z
důvodu dílčího zpětvzetí žaloby, dále pak pro nedostatek podmínek řízení ve
vztahu k části příslušenství, neboť bylo okresním soudem přiznáno nad rámec
žalobního žádání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (dle obsahu toliko
proti jeho potvrzující části), pokládajíc je za přípustné ve smyslu § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), pro otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která je Nejvyšším soudem
rozhodována rozdílně. Za ni považovala možnost vzniku bezdůvodného obohacení v
situaci, v níž se její majetek užíváním dotčených pozemků „nezvýšil a
samozřejmě ani nesnížil“. Nadále zdůrazňovala, že s ohledem na stav dobývacího
prostoru, jenž je (bez jejího zavinění) uzavřen pro jakoukoliv činnost, nemůže
vykonávat žádnou aktivitu, natož podnikatelskou, pročež nelze hovořit o
obohacování na její straně. Poukázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1408/2004, v němž vyslovené závěry stran
vzniku bezdůvodného obohacení byly nalézacími soudy při posuzování dané věci
opomenuty. Z uvedených důvodů závěrem navrhla odložení vykonatelnosti
napadeného rozsudku, jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustné není.
Nejvyšší soud již ve své dřívější rozhodovací praxi dospěl k názoru, že
neupravuje-li horní zákon institut bezdůvodného obohacení, je v případech
obdobných nynějšímu nutné v tomto směru aplikovat ustanovení občanského
zákoníku (srovnej krom jiného rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 521/2003). Z ustálené judikatury dovolacího soudu se pak stran
samotného bezdůvodného obohacení podává, že příkladem plnění bez právního
důvodu, jakožto jedné z jeho skutkových podstat (§ 451 obč. zák.), může být
užívání cizí věci bez smlouvy o nájmu či jiného titulu zmocňujícího osobu
odlišnou od vlastníka věc užívat. V popsaném případě vzniká prospěch subjektu,
jenž realizuje uživatelská oprávnění, aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o
prostředky obvykle vynakládané v souvislosti s právním vztahem takové právo
zakládajícím, ačkoliv by se tak za běžných okolností stalo. Jelikož však
uživatel není v nastíněné situaci schopen spotřebované plnění v podobě výkonu
práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení
peněžitou formou (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Z hlediska posouzení otázky získání
bezdůvodného obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu, případně na
základě neplatné smlouvy pak není významné, zda a jakým způsobem bylo užívání
věci konzumováno nebo zda byla držba věci hospodářsky zhodnocována, jinými
slovy, přinesla-li konzumentovi zisk (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 882/2006, jakož i další v něm uvedená
rozhodnutí, dále jeho usnesení ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1608/2006, či
jeho rozsudek ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013). Analogicky lze v
naznačeném aplikovat též závěry judikatury dovolacího soudu řešící problematiku
staveb na cizím pozemku, v níž se Nejvyšší soud opětovně přihlásil k názoru,
dle něhož nevyplývá-li pro vlastníka pozemku z žádného zákonného ustanovení či
smluvního ujednání povinnost strpět bezplatné užívání jeho majetku jiným
subjektem, náleží mu za ně odpovídající náhrada, a to bez ohledu na formu
realizace vlastnického práva ke stavbě (srovnej především rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, dále např. jeho usnesení
ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1056/2012). Ve světle uvedeného je zde tudíž
bez významu způsob a rozsah užívání předmětného pozemku žalovanou, jakož i
skutečnost, zda svá práva k dobývacímu prostoru fakticky vykonává, a
dosahuje-li tím zisku, neboť povinnost k náhradě má původ v omezení
vlastnického práva žalobkyně [jež bez zřetele na (ne)činnost žalované nadále
trvá], aniž by jí za to byla poskytována patřičná náhrada. Akcentuje-li
dovolatelka, že zmiňovaná omezení ekonomického využití dobývacího prostoru
nezavinila, sluší se podotknout, že se jedná o argumentaci primárně skutkové
povahy, nepostihující právní otázku, jež by odpovídala některému z kritérií
předvídaných § 237 o. s. ř.
Nadto lze zopakovat, že vznik bezdůvodného
obohacení je judikaturou konstantně pojímán jako objektivní stav nastalý při
splnění zákonem daných podmínek, jenž není ve své podstatě ovlivněn
subjektivními okolnostmi na straně obohaceného či ochuzeného (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013).
Finančním vyjádřením zmiňovaného prospěchu je peněžitý obnos odpovídající
částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného
předmětu, a to nejčastěji formou nájmu. Jedná se tedy o sumu, již by byl
nájemce za standardních okolností povinen platit podle nájemní smlouvy (srovnej
zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000,
eventuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1185/2014). Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pak podle okolností
věci (zejména při závislosti výše bezdůvodného obohacení na účelu užívání)
zapotřebí zkoumat a následně zohlednit konkrétní specifika případu (srovnej
například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2020/2013, a v něm odkazovaná rozhodnutí, či ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4874/2014). Vycházely-li tedy v nyní projednávané věci soudy ze znaleckého
posudku, jenž krom jiných podkladů přihlédl i k nájemní smlouvě uzavřené mezi
žalobkyní a právním předchůdcem současné žalované týkající se téhož pozemku,
lze považovat jejich posouzení i v tomto směru za korespondující s citovanou
judikaturou dovolacího soudu. Přesná kvantifikace výše majetkového prospěchu
žalované skrze určení hladiny nájemného korelující charakteru dotčeného
objektu, včetně relevantních omezení dopadajících na způsob jeho využití, je
pak opět problémem převážně skutkovým (navíc do značné míry odborným), a tudíž
v zásadě nezpůsobilým dovolacího přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4489/2015).
Nepřípadný je rovněž odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1408/2004, jenž se nezabýval samotnou existencí
bezdůvodného obohacení, nýbrž spornou byla toliko jeho výše a hledisko, od
něhož je jí třeba odvozovat. Řešen byl tedy odlišný aspekt sporu než v nyní
souzené věci. Dovolací soud nadto v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že
omezení vlastníka pozemku spočívá právě v užívání jeho nemovitosti, nikoliv
vody, jež se na něm nachází a k níž nemá příslušná práva, a konkrétní částku je
tak nutné stanovit dle obvyklého nájemného za užívané nemovitosti. I v
současném případě byla výše bezdůvodného obohacení stanovena jako odpovídající
běžnému nájemnému za užívání pozemku, pročež nelze dovodit, že by se odvolací
soud v aktuálním sporu od závěrů citovaného rozhodnutí jakkoliv odchýlil.
Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že žalovanou nastíněná otázka vzniku
bezdůvodného obohacení je v judikatuře dovolacího soudu řešena konstantně,
přičemž posouzení daného sporu odvolacím soudem se v ní vyřčeným závěrům
nikterak nevymyká. Jinou otázku, pro niž by na dovolání mohlo být nahlíženo
jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., žalovaná nepředložila, pročež
Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 1. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu