28 Cdo 4216/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně
Bank Polski Kasa Opieki S.A., č. KRS 0000014843, se sídlem ve Varšavě,
Grzybowska 53/57, Polská republika, zastoupené Mgr. Piotrem Adamczykem,
advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Havlíčkova 190/12, proti žalované Firma
Haller CZ s.r.o., IČ 26839016, se sídlem v Orlové - Lutyni, Školní 861,
zastoupené JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě
859/2, o zaplacení částky 660.526,33 Kč s příslušenstvím z částky 12,305.886,67
Kč a z částky 660.526,33 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v
Havířově pod sp. zn. 166 C 32/2010, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. června 2013, č. j. 56 Co 83/2013-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 13.648,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Piotra Adamczyka do
tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
12,305.886,67 Kč za dobu od 6. 8. 2008 do 28. 8. 2008 (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně své právo na žalovanou částku
dovozovala z toho, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila tím, že
žalobkyně omylem zaslala na účet žalované z účtu, jehož majitelem je polská
obchodní společnost Cementownia „ODRA“, S.A., částku 532.399,70 EUR místo
správné částky 532.399,70 Kč. Z částky takto převedené na účet žalované
(12,305.886,67 Kč) bylo žalobkyni vráceno pouze 11,645.360,34 Kč, tj. o
660.526,33 Kč méně, než bylo omylem poukázáno na účet žalované, neboť žalovaná
dle svých tvrzení tuto částku započetla na svou pohledávku za společností
Cementownia „ODRA“, S.A. Okresní soud, vázaný při svém rozhodování právním
názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho předchozím zrušujícím rozsudku, se s
ohledem na mezinárodní prvek daný tím, že žalobkyně je polskou právnickou
osobou, zabýval nejprve mezinárodní příslušností soudu. Dovodil, že mezinárodní
příslušnost soudu je dána článkem 24 nařízení Rady č. 44/2001, o příslušnosti a
uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť
se žalovaná účastnila jednání před soudem, aniž by vznesla námitku vůči jeho
mezinárodní příslušnosti a současně se nejedná o případ výlučné příslušnosti
dle čl. 22. Za aplikovatelný je přitom v dané věci třeba považovat český právní
řád, neboť dle čl. 38 dvoustranné mezinárodní dohody mezi Českou a Polskou
republikou publikované pod č. 42/1989 Sb. se odpovědnost za způsobenou škodu
nevyplývající ze smluvních závazků (porušení právních povinností) řídí právním
řádem smluvní strany, na jejímž území došlo k jednání nebo události zakládající
nárok, za něž je v daném případě třeba považovat připsání peněz na účet u
tuzemské banky. Předběžnou otázku obsahu právního vztahu žalobkyně a jejího
klienta soud ovšem posoudil dle polské právní úpravy, neboť se jedná o vztah
mezi dvěma polskými subjekty.
Provedené dokazování vedlo soud k následujícím závěrům. Žalobkyně na základě
příkazu klienta převést žalované částku 532.399,70 Kč odeslala na její účet
částku 532.399,70 EUR, přičemž z účtu klienta odepsala pouze částku, na niž
zněl příkaz, neboť si svůj omyl bezprostředně uvědomila. Plnění nad rámec
částky uvedené v příkazu klienta představuje bezdůvodné obohacení dle § 451
obč. zák. vzniklé plněním bez právního důvodu, přičemž vzhledem k tomu, že
žalovaná byla k jeho vydání bance – žalobkyni vyzvána i svým obchodním
partnerem a klientem žalobkyně, společností Cementownia „ODRA“, S.A., muselo jí
být zřejmé, že na její účet byla připsána částka nepocházející od jejího
obchodního partnera. Bránila-li se žalovaná tím, že žalovanou částku nevrátila,
jelikož ji započetla na pohledávku za svým obchodním partnerem (společností
Cementownia „ODRA“, S.A.), pak tuto její obranu není možno pokládat za
důvodnou, neboť k započtení lze použít pouze vzájemné pohledávky a žalovaná ke
dni započtení věděla, že její obchodní partner vůči ní nemá pohledávku ve výši
částky nesprávně připsané na její účet a že se jedná o omyl banky, jíž mají být
peníze vráceny. Žalovaná navíc zápočet realizovala v době, kdy její pohledávka
ještě nebyla splatná (k započtení došlo dne 8. 10. 2008, splatnost nastala dne
10. 10. 2008). S ohledem na tyto závěry soud přiznal žalobkyni právo na
požadovanou jistinu, jakož i na úrok z částky, s jejímž vrácením byla žalovaná
v prodlení.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž
je rozsudkem ze dne 7. 6. 2013, č. j. 56 Co 83/2013-193, v napadeném výroku I.
potvrdil (výrok I.), změnil je v nákladovém výroku III. (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). S ohledem na v odvolání
uplatněné námitky se odvolací soud zabýval procesním postupem soudu prvního
stupně. Zrekapituloval základní předpoklady koncentrace řízení dle § 118b o. s.
ř. a připomněl, že s ohledem na ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu ze
dne 27. 7. 2011 zdůrazňovanou rozpornost a neúplnost žalobních tvrzení byl
správný postup soudu prvního stupně vyzývající žalobkyni dle § 118a odst. 1 a 3
o. s. ř. k dolíčení skutkových okolností, jakož i jejich prokázání. Nelze
přitom mít za to, že by doplněním neúplných, nepřesných či zcela chybějících
skutečností došlo ke změně žaloby, a výtka žalované, že o tzv. nové žalobě soud
nerozhodl postupem dle § 95 o. s. ř., tak není případná. Nedůvodný je i poukaz
na to, že soud prvního stupně nepřihlédl k důkazním návrhům žalované uplatněným
před koncentrací řízení, jelikož žalovaná navrhovala výslech svědků k otázce
dohody o zápočtu mezi žalovanou a jejím obchodním partnerem, kterou však nelze
mít pro posouzení žalovaného nároku za podstatnou.
Odvolací soud dále uvedl, že přebírá skutková zjištění soudu prvního stupně,
pro stručnost na ně odkázal, ovšem s ohledem na výhrady odvolatelky ke
zjištěným skutečnostem stěžejní současně zrekapituloval s přihlédnutím k
podkladům, z nichž vyplývají. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že
žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila ve výši částky omylem
zaslané na její účet pracovníkem žalobkyně. Žalovaná se přitom nemohla
domnívat, že jí předmětná částka, několikanásobně převyšující zůstatek na účtu
a nepochybně jsoucí předmětem pozornosti jejích příslušných pracovníků, může
náležet. Navíc na převodním příkazu, jak se taktéž objevilo i ve výpisu z účtu,
bylo jasně uvedeno, že se jedná o plnění pohledávky žalované vůči Cementownia
„ODRA“, S.A., dle faktur specifikovaných čísel. Při běžné kontrole muselo být
jasné, že dle uvedených faktur činí její pohledávka pouze 532.399,70 Kč.
Následně, na základě nového příkazu, žalobkyně žalované poukázala správnou
částku 532.399,70 Kč, a aby její klient neutrpěl škodu, předmětnou částku mu na
účet znovu připsala. Jediným poškozeným se tak stala banka, což bylo známo všem
dotčeným osobám. Postup společnost Cementownia „ODRA“, S.A., jež požadovala
nejprve vrácení nesprávně poukázané částky na účet žalobkyně a následně na účet
svůj, lze vysvětlit jen tím, že v pořadí druhý dopis psal nekompetentní
pracovník uvedené společnosti, anebo průběhem jednání mezi žalovanou a
společností Cementownia „ODRA“, S.A., směřujícího k dalším úkonům – tedy k
tomu, že žalovaná vypracovala následně fakturu s neurčitým odůvodněním, jíž
požadovala žalovanou částku. Ať přitom žalovanou zdůrazňované započtení mělo
nastat na základě dohody či jednostranným úkonem žalované, nemohl mít tento
úkon ve vztahu k žalobkyni žádné právní účinky, neboť částka připsaná na účet
nad rámec příkazu společnosti Cementownia „ODRA“, S.A., nenáležela ani této
společnosti, ani žalované. Žalovaná si musela být vědoma toho, že předmětná
částka byla na její účet připsána omylem, a to nikoliv omylem pracovníka
uváděné společnosti, ale pracovníka žalobkyně, a že jí tudíž nárok na výplatu
této částky nepřísluší, což muselo být zřejmé i společnosti Cementownia „ODRA“,
S.A. Bez významu je, že částka byla poukázána jakoby na účet společnosti
Cementownia „ODRA“, S.A., neboť bylo zřejmé, že převáděné prostředky náleží
žalobkyni, na jejímž účtu také skončí. Odvolací soud tedy přitakal závěru soudu
prvního stupně o povinnosti žalované vydat, oč se takto na úkor žalobkyně
bezdůvodně obohatila, a jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné
ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatelka předně vytýká odvolacímu soudu, že své
skutkové závěry formuloval bez náležité opory v řádně provedeném dokazování,
což doplnila obsáhlou citací judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu
vyjadřující se k náležitému hodnocení provedených důkazů ve smyslu § 132 o. s.
ř. Odvolací soud dle dovolatelky zjistil skutkový stav jen zčásti a částečně si
jej domyslel bez jakékoliv opory v provedeném dokazování, respektive v
extrémním rozporu s provedenými důkazy. Za důkazně nepodloženou pokládá
dovolatelka především úvahu odvolacího soudu, dle níž obsah výzvy smluvního
partnera žalované ze dne 12. 9. 2008 k vrácení peněz na jeho účet lze vysvětlit
tím, že byla napsána věci neznalým pracovníkem obchodního partnera žalované,
nebo že v dané době již mezi žalovanou a společností Cementownia „ODRA“, S.A.,
probíhala určitá jednání směřující k dalším úkonům (vypracování faktury dne 12.
9. 2008). Názor odvolacího soudu, dle nějž nehledě na důvody vedoucí žalovanou
k převodu peněz na účet společnosti Cementownia „ODRA“, S.A., bylo zřejmé, že
tyto prostředky náleží žalobkyni, na jejímž účtu také skončí, zcela ignoruje k
důkazu čtené listiny (zejména listinu ze dne 12. 9. 2008), z nichž nevyplývá,
že by žalovaná byla o uvedeném informována. Závěr odvolacího soudu, že se tak
stalo zřejmě převodním příkazem, je pouhou dedukcí, nikoliv posouzením
objektivně zjištěného skutkového stavu. Prokázán rovněž nebyl průběh
přeshraniční transakce, třebaže se na něj odvolací soud při jednání dotazoval a
žalobkyně v rámci reakce na dotaz soudu začala tvrdit nové skutečnosti o
depozitu svých peněž u Komerční banky, a.s. Dovolatelka dále poukázala na to,
že ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolací soud uložil soudu prvního
stupně, aby se zabýval, na čí účet žalovaná peníze vrátila – zda na účet
žalobkyně či svého smluvního partnera, po zjištění, že peníze byly vráceny na
účet společnosti Cementownia „ODRA“, S.A., odvolací soud změnil názor a shledal
tuto skutečnost bez významu. Odvolací soud tedy v průběhu řízení přehodnotil
důležitost skutkových zjištění nesouladných s jeho dedukcemi o vědomostech a
jednání žalované, jež soud pro své posouzení přijal za své. Tento postup
odporuje jak dovolatelkou zmiňované judikatuře, tak i platnému právnímu řádu.
Dalším nedostatkem je dle dovolatelky provádění důkazů i po nastalé koncentraci
řízení. Doplnění odvolání žalobkyně ze dne 8. 4. 2011, jakož i doplnění
skutkových tvrzení ze dne 30. 11. 2010, je třeba pokládat za změnu žaloby,
neboť obsahují skutková tvrzení a důkazní návrhy zcela odlišné od obsahu podané
žaloby, k připuštění změny žaloby však v projednávané věci nedošlo. Zrušujícím
usnesením odvolacího soudu nebylo soudu prvního stupně uloženo realizovat výzvu
k vylíčení skutkových okolností dle § 118a odst. 2 o. s. ř., nýbrž pouze
vytknuto pochybení v porušení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Okresní soud však po
zrušení svého původního rozhodnutí z takto doplněných skutkových tvrzení
vycházel a prováděl další důkazy dle vlastní úvahy, jiné však nikoliv, a to s
odůvodněním, že řízení je již koncentrováno, aniž by formálně změnu žaloby
vůbec připustil. S ohledem na koncentraci řízení pak účastníky u jednání dne 4.
10. 2012 ani nepoučil dle § 119a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud pak tuto vadu
zcela přehlédl, pokračoval v dokazování, maje za to, že vyzval-li soud prvního
stupně žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení dle pokynu krajského soudu,
řízení nemohlo být koncentrováno, a okresní soud zcela správně ke koncentraci
nepřihlížel. Soudy tak byla pominuta úprava koncentrace obsažená v § 118b odst.
1, 2 i § 119a odst. 1 o. s. ř. Názor, že účinky koncentrace zůstávají zachovány
i po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelka podpořila odkazem na
komentářovou literaturu. Zdůraznila, že okresní soud sice tvrdil, že zachovává
koncentraci z prvního jednání, což mu ovšem nebránilo provádět další důkazy a
vzít straně žalované možnost na ně reagovat. Úvaha odvolacího soudu, dle níž
uložil-li soudu prvního stupně vyzvat žalobkyni dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
k dolíčení skutečností, nemohlo dojít ke koncentraci, a soud prvního stupně
nepochybil, prováděl-li další nově navržené důkazy, opomíjí, že ke koncentraci
nedochází pouze v případě výzvy dle § 118a odst. 2 o. s. ř., jež zrušujícím
usnesením požadována nebyla, pročež měly účinky koncentrace zůstat zachovány.
Obsáhlou citací judikatury pak dovolatelka poukázala na to, že v posuzované
věci nebyly dány podmínky pro poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř.
K pochybení dle dovolatelky došlo i při zjišťování obsahu polského práva
okresním soudem, neboť soud se nevypořádal s otázkou, zda předložený překlad
příslušných ustanovení polského občanského zákoníku je doslovným překladem
platného a účinného znění tohoto předpisu, jakož i s tím, zda na případ
nedopadají jiná právní ustanovení. Závěr soudu je tedy v tomto nepřezkoumatelný
a stižený vadou řízení. Byť bylo zjišťování obsahu polského práva jediným
důvodem zrušení původního rozsudku soudu prvního stupně, v napadeném rozsudku
se odvolací soud námitkou stran zjištění obsahu polského práva a jeho aplikace
nezabýval vůbec. Žalovaná zdůraznila, že otázka, nakolik je v daném řízení
potřeba zjistit obsah polského práva a jakým způsobem, dovolacím soudem doposud
řešena nebyla.
Dovolatelka dále předestřela, v čem má za naplněné dovolací důvody, shrnutím
svých výtek stran koncentrace řízení, hodnocení důkazů i zjišťování obsahu
polského práva. Závěr, že by se bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, má za
postrádající opory v provedeném dokazování. Soud se přitom nevypořádal ani s
otázkami, do kdy a od kdy je banka vlastníkem peněžních prostředků na účtech
klientů. K problematice vlastnictví finančních prostředků v Polsku navrhla
žalovaná k důkazu stanoviska dokládající, že okamžikem připsání peněžních
prostředků na účet u jiné banky přestala být žalobkyně jejich vlastníkem. K
bezdůvodnému obohacení tak nemohlo dojít, byly-li prostředky připsány z účtu
společnosti Cementownia „ODRA“, S.A., a nikoliv žalobkyně. Za nesprávné pokládá
dovolatelka i to, že odvolací soud dovodil, že žalovaná věděla, že peníze patří
žalobkyni a že skončí na jejím účtu, ač ze žádného z dokumentů provedených k
důkazům nevyplývá, že by žalobkyně informovala žalovanou o jejích transakcích
se společností Cementownia „ODRA“, S.A., a že by tak žalovaná mohla mít
informace o aktivní věcné legitimaci žalobkyně.
Závěrem dovolatelka zrekapitulovala základní skutečnosti i rozhodnutí
předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Připomněla skutkové
okolnosti průběhu platby (dle příkazu klienta žalobkyně ze dne 8. 7. 2008) na
její účet, jakož i to, že jako odesilatel těchto peněž byla uvedena společnost
Cementownia „ODRA“, S.A., jež následně přípisem ze dne 12. 9. 2008 požádala
žalovanou o vrácení zaslané částky na svůj účet. Dle dohody s touto společností
vyhotovila žalovaná fakturu na dohodnutou výši úroku z prodlení, jež nebyla
jako neoprávněná vrácena. Zbytek předmětné částky byl zaslán na účet
společnosti Cementownia „ODRA“, S.A., jež žalované nesdělila, že by ji snad
nebyla oprávněna přijmout. Žalovaná se domnívala, že přijala-li částku od
subjektu uvedeného na výpisu z účtu jako odesilatel, aniž by jí bylo prokázáno,
že by peníze patřily jiné osobě, pak je jedinou osobou, s níž může jednat o
vrácení částky, právě tento subjekt. Tomu odpovídá i fakt, že banka je
vlastníkem peněz klienta do doby jejich zúčtování. Lze souhlasit se závěrem
krajského soudu, že žalovaná nemohla být v dobré víře, že jí žalovaná částka
náleží, avšak je pouhou dedukcí, že žalované i společnosti Cementownia „ODRA“,
S.A., byla známa skutečnost, že jediným poškozeným, u nějž došlo ke zmenšení
majetku, je žalobkyně. Dokazováním bylo doloženo pouze to, že žalobkyně i
společnost Cementownia „ODRA“, S.A., se začaly domáhat vrácení peněz každá na
svůj účet. Pokud by bylo provedeno dokazování v navrhovaném rozsahu, bylo by
zjištěno, že žalovaná se dohodla se společností Cementownia „ODRA“, S.A. na
postupu při vrácení peněz. Důkazní oporu postrádá naopak tvrzení žalobkyně, dle
něhož zaslané prostředky odepsala z finančních prostředků uložených v depozitu
Komerční banky, jakož i to, že žalovaná měla informace o jednání žalobkyně se
společností Cementownia „ODRA“, S.A. Nebylo prokázáno ani doručení výzvy k
úhradě ze strany žalobkyně, jež by obsahovala informace o interním toku financí
mezi žalobkyní a společností Cementownia „ODRA“, S.A. Nepodloženým je rovněž
názor odvolacího soudu, dle nějž výzva ze dne 12. 9. 2008, jíž zmiňovaná
společnost žádala o vrácení peněz na svůj účet (a nikoliv na účet banky), byla
napsána nekompetentním a s věcí neobeznámeným pracovníkem společnosti. V
kontextu ostatních důkazů se jeví jako možné, že společnost Cementownia „ODRA“,
S.A., skutečně žádala zaplacení finančních prostředků na svůj účet. Závěr, že
žalovaná věděla, že jediným poškozeným je žalobkyně, je třeba mít za
nepodložený vývod odvolacího soudu.
Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem, aby
dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu, žalobu zamítl a žalobkyni
zavázal k náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatnění námitek
žalované a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto, a aby jí
byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013,
které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázku, pro niž by bylo možno dovolání pokládat za přípustné, však
dovolatelka ve svém obsáhlém dovolání nepředestřela.
Výtky dovolatelky týkající se průběhu dokazování přitom nejen
nepoukazují na právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., ale postrádají i
jakékoliv opodstatnění. Jsou-li zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu vytčeny
soudu prvního stupně nedostatky týkající se procesního postupu a dostatečného
zjištění všech relevantních skutečností, pak se jako zcela korektní jeví postup
soudu prvního stupně směřující k odstranění vytýkaných vad. V opačném případě
by totiž následné rozhodnutí soudu prvního stupně nemohlo obstát jako správné
ani při následném odvolacím přezkumu. Názor dovolatelky, že k provádění dalších
důkazů nemělo být přistoupeno s ohledem na koncentraci řízení nastalou v
souladu s § 118b o. s. ř., neboť žalobkyni se nedostalo výzvy ve smyslu § 118a
odst. 2 o. s. ř., ale dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., zcela přehlíží povahu
poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že
poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním
principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda
se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku
potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát,
došlo i v tomto případě k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3007/2009, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209). Nejvyšší soud dále ve svém rozhodnutí ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo
1829/2011, uveřejněném pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (na něž navázal např. i v rozhodnutí ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32
Cdo 4255/2011, či ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012), zdůraznil, že
zásada koncentrace si žádá, aby soud splnil poučovací povinnost podle
ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. do skončení přípravného jednání (§
114c o. s. ř.), nebo – nekonalo-li se přípravné jednání – do skončení prvního
jednání ve věci. Jestliže tak neučiní (lhostejno z jakých důvodů), poruší
uvedenou povinnost uloženou mu zákonem. V takovém případě – je-li podáno
odvolání – musí být poučení poskytnuto odvolacím soudem v odvolacím řízení (§
213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci
řízení. Jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného
právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení § 118a o. s. ř. považováno za vadu řízení (§ 213b odst. 2 o. s. ř.), pro kterou odvolací soud
rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (§ 219a odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního
stupně v dalším řízení přitom (logicky) musí umožnit účastníkovi řízení vylíčit
chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu na to, že již
došlo ke koncentraci řízení. Může-li pochybení soudu prvního stupně spočívající
v absenci poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. napravit
odvolací soud v odvolacím řízení, popř.
soud prvního stupně poté, kdy odvolací
soud (i) z tohoto důvodu zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, a to bez ohledu
na již nastalou koncentraci řízení, není ani rozumného důvodu, aby tak nemohl
učinit soud prvního stupně sám z vlastní iniciativy poté, kdy si uvedenou vadu
uvědomí (na okraj lze podotknout, že s účinností od 1. 1. 2013 byla koncentrace
řízení dle dikce § 118b o. s. ř. výslovně prolomena i v případě výzvy dle §
118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Nebylo-li tedy žalobkyni v původním řízení před
soudem prvního stupně poskytnuto náležité poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení, ač se tak
objektivně mělo stát, nebránilo ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby k
výzvě soudu tyto skutečnosti vylíčila, resp. aby označila důkazy potřebné k
prokázání svých skutkových tvrzení, v řízení následujícím po zrušujícím
rozsudku odvolacího soudu, i poté, kdy zákonná koncentrace nastala. Ze spisu se
současně nepodává, že by žalované zůstala upřena možnost reagovat na tvrzení
žalobkyně a navržené důkazy, avšak žalovaná nevznesla žádná tvrzení či důkazní
návrhy, jimiž by zpochybnila k návrhu žalobkyně prováděné důkazy a z nich
učiněná skutková zjištění. Jak již připomněl odvolací soud, žalovanou dříve v
řízení navrhovaný výslech osob nebyl realizován proto, že jejich výpověďmi
neměly být objasněny skutečnosti významné pro rozhodnutí o žalovaném nároku.
Zmínka o tom, že odvolací soud ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí
akcentoval odlišné skutečnosti oproti těm, na něž kladl důraz ve svém
rozhodnutí následném, pak taktéž nikterak nepoukazuje na nesprávnost tohoto
rozhodnutí. Bylo by naopak nesmyslné, měl-li by odvolací soud bezvýhradně
setrvávat na svém předchozím náhledu na projednávanou věc nehledě na to, jak se
mu v daném skutkovém i právním kontextu věc jeví v době, kdy o ní rozhoduje.
Občanský soudní řád výslovně stanoví, v jakých situacích je s ohledem na řádný
průběh civilního řízení třeba, aby soudy byly vázány v řízení již jednou
vysloveným právním názorem. V daném případě se ovšem o žádnou z těchto situací
nejedná, a odvolacímu soudu tak není důvodu v tomto směru cokoliv vytýkat.
Zcela nepřípadná je i námitka dovolatelky, že doplněním skutkových tvrzení
došlo v podstatě ke změně žaloby, o níž však v řízení nebylo rozhodnuto. O
změnu žaloby dle § 95 o. s. ř. by se mohlo jednat pouze tehdy, pokud by se
žalobkyně domáhala něčeho jiného oproti původní žalobě či pokud by se téhož
domáhala na základě odlišného skutkového základu (k tomu srov. více např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000,
uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném
případě je však již ze žaloby zřejmé, že žalobkyně si od počátku řízení
nárokovala tutéž částku a svůj nárok dovozovala z téhož skutkového děje, byť až
posléze detailněji specifikovaného.
Hovoří-li dovolatelka o pochybení soudu při zjišťování obsahu polského práva,
opět nepředestírá otázku, pro niž by na dovolání bylo možno pohlížet jako na
přípustné, ani neobjasňuje, jak by případný nedostatek v tomto směru mohl
ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci. Je rovněž možné podotknout, že soudy
shledaly pro posouzení stěžejní a dovolatelkou rozporované otázky vzniku
bezdůvodného obohacení aplikovatelné české právo, přičemž správnost tohoto
kroku dovolatelka nikterak nezpochybňuje. I z tohoto úhlu pohledu je ovšem
zřejmé, že uvedená výtka dovolatelky není způsobilá dovodit přípustnost,
potažmo důvodnost projednávaného dovolání. Otázkou způsobu zjišťování obsahu
cizího práva se nadto Nejvyšší soud zabýval již opakovaně (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3117/2010, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1012/2013).
Brojí-li dále dovolatelka proti závěru, že se bezdůvodně obohatila na úkor
žalobkyně, poukazem na vlastnické právo banky k prostředkům na účtech a
ohraničení trvání tohoto práva, pomíjí, že vztah z bezdůvodného obohacení je
vztahem závazkovým, pro nějž je kruciální rozšíření majetkové sféry jedné osoby
na úkor osoby jiné. K úbytku i přírůstku v majetkové sféře přitom může dojít
nejen nabytím či pozbytím vlastnictví, ale i vznikem dluhu či pohledávky.
Proto, aby na žalobkyni bylo možno pohlížet jako na ochuzenou, tedy není v
daném případě rozhodující, zda úbytek v její majetkové sféře nastal pozbytím
vlastnictví či vznikem dluhu. Nebylo-li v projednávané věci sporu, že na účet
žalované zaslaná částka byla poskytnuta ze zdrojů žalobkyně (což dovolatelka v
podstatě nepopírá ani svými dovolacími námitkami), není důvodu soudu vytýkat,
že se detailně nezabýval otázkou, od kdy a do kdy byla žalobkyně přímo
vlastníkem těchto prostředků.
Rovněž námitka dovolatelky, že za daných okolností nemohla mít povědomí o tom,
že na její účet připsaná částka nebyla ze zdrojů společnosti Cementownia
„ODRA“, S.A., s níž o jejím vrácení jednala, nelze pokládat za opodstatněnou.
Vznik bezdůvodného obohacení je objektivní stav (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3215/2011) nastalý při
splnění zákonem daných podmínek, jenž není ve své podstatě ovlivněn
subjektivními okolnostmi na straně obohaceného či ochuzeného. Vědomost
žalované, že k jejímu obohacení došlo na úkor žalobkyně, nemůže změnit zákonem
jednoznačně dané určení stran závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení.
Povinnost vydat nabytý prospěch má obohacený právě vůči osobě, na úkor jejíž
majetkové sféry se obohatil, jíž v daném případě byla dle skutkových zjištění
žalobkyně. Okolnost, kdo byl uveden na výpisu z účtu jako osoba odesílající
spornou částku, samozřejmě mohla způsobit nejasnosti a ztížit zjištění osoby,
na jejíž úkor k obohacení skutečně došlo, ani ona však nemohla modifikovat
zákonem dané vymezení stran závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení.
Využije-li jiný subjekt navzdory daným skutečnostem nejasnosti provázející
nabytí obohacení a dožaduje-li se plnění, na něž nemá právo, pak je na
obohaceném, aby se případně domáhal zjednání nápravy vůči osobě, jíž poskytl
prostředky po právu náležící tomu, na jehož úkor se obohatil.
Ve světle předestřených úvah je tedy zřejmé, že zvrátit správnost závěrů
odvolacího soudu by nebyly způsobilé ani výtky dovolatelky proti skutkovým
zjištěním odvolacího soudu, jež nadto v souladu s účinnou právní úpravou nejsou
zákonem připuštěným dovolacím důvodem a Nejvyššímu soudu jako instanci pouze
přezkumné, a nikoliv nalézací, není umožněno zabývat se prověřováním jejich
správnosti.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na
přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, § 146 odst. 3 o. s. ř. V
dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s
účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za
jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.980,- Kč, společně s
paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle
ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 13.648,80 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu