33 Cdo 3117/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem
Praha 10, Gutova 3297/4, proti žalovaným 1) České straně sociálně demokratické
se sídlem Praha 1, Hybernská 7, a 2) Cíli, akciové společnosti v Praze se
sídlem Praha 1, Hybernská 7, zastoupeným prof. JUDr. Janem Křížem, CSc.,
advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 13, o zaplacení částky 18,518.228,- Kč s
příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 24 C 265/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 1. dubna 2010, č. j. 20 Co 102/2010-318, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2010, č. j. 20 Co
102/2010-318, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. prosince 2009,
č. j. 24 C 265/2000-306, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1
k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. listopadu
2004, č. j. 24 C 265/2000-95, uložil první
žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku
18,518.228,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 19. 7. 2000 do zaplacení a smluvní
pokutu ve výši 0,3 % z částky 18,518.228,- Kč za každý den prodlení počínaje 9. 7. 2000 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal
po první žalované zaplacení 15 % úroku z prodlení z částky 18,518.228,- Kč od
19. 7. 2000 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu proti druhé žalované (výrok
III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Poté, co rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním žalobce (výroky III. a
V.) i první žalovaná (výroky I. a IV.), navrhl žalobce podáním ze dne 23. 10. 2008, aby na jeho místo do řízení vstoupila společnost H-Holding AG se sídlem
Steinhausen, Hinterbergstrasse 26, 6330 Cham, Švýcarsko (§ 107a o. s. ř.). Návrh odůvodnil tím, že na základě zástavní smlouvy uzavřené s H-Holding AG
(dále též „právnická osoba“) zajistil žalovanou pohledávkou pohledávku z úvěru,
který mu právnická osoba poskytla. Protože úvěr včas nevrátil, přešla zastavená
pohledávka do vlastnictví právnické osoby. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením
ze dne 22. ledna 2009, č. j. 24 C 265/2000-266, návrh žalobce podle § 107a
odst. 1 o. s. ř. zamítl. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. dubna 2009,
č. j. 20 Co 146/2009-274, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že
ujednání o propadné zástavě odporuje § 152 a § 167 odst. 1 obč. zák., a je
proto neplatné (§ 39 obč. zák.). Tvrdil-li žalobce, že podle smluvními stranami
zvoleného práva Jihoafrické republiky je ujednání o propadné zástavě přípustné,
bylo na něm, aby to ve smyslu § 120 odst. 1 a § 121 o. s. ř. prokázal. Ačkoli
žalobce avizoval, že odvolání doplní, chybějící souhlas nedoložil a přípustnost
ujednání o propadné zástavě podle zvoleného práva neprokázal. Žalobce následně podáním ze dne 12. června 2009 znovu navrhl, aby na jeho místo
do řízení vstoupila společnost H-Holding AG. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 21. prosince 2009, č. j. 24 C
265/2000-306, řízení o návrhu žalobce „na změnu účastníka, aby místo něho
vystupovala v řízení jako žalobkyně firma - společnost H-Holding AG se sídlem
Steinhausen, Hinterbergstrasse 26, 6330 Cham, Švýcarsko“, zastavil. Rozhodl tak
za stavu, kdy žalobce předložil soudu zástavní smlouvu uzavřenou dne 24. 4. 2008 se společností H-Holding AG, v jejímž článku VI. se uvádí, že vztahy
založené touto smlouvou i smlouvou o úvěru se budou řídit právem Jihoafrické
republiky a pro eventuální spory z této smlouvy bude příslušný soud v Londýně,
a dále internetový text Lidového zákona o úvěru v anglickém znění, o němž
tvrdil, že jde o platný zákon Jihoafrické republiky, jímž se smlouva řídí. Soud
prvního stupně konstatoval, že ustanovení § 121 o. s. ř. se vztahuje pouze na
právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky,
jakož i na předpisy Evropské unie.
Důkazní břemeno o platném právu Jihoafrické
republiky však leží na žalobci a ten je neunesl, neboť předložením pouhého
internetového textu zákona v anglickém znění neprokázal, že jde o autentický
oficiálně vydaný zákon Jihoafrické republiky, který byl řádně signovaný a
uveřejněný. Protože žalobce neprokázal nic dalšího, co by bylo relevantní z
hlediska aplikace § 107a o. s. ř., soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve
věci návrhu na změnu účastníka bylo již pravomocně rozhodnuto, a řízení proto
podle § 104 odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s § 159a odst. 5 o. s. ř. zastavil. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. dubna 2010, č. j. 20 Co 102/2010-318,
usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěrem, že ve
smyslu § 120 odst. 1 a § 121 o. s. ř. je na žalobci, aby prokázal, že podle
zvoleného práva Jihoafrické republiky je ujednání o propadné zástavě přípustné. Neautorizovaný výtah z internetové databáze v anglickém jazyce není důkazem o
existenci a obsahu právního předpisu nečlenské země Evropské unie. Způsobilým
důkazem by byl pouze takový text zákona, u něhož bude zřejmé, že jde o úředně
publikovaný právní předpis, jenž žalobce předloží s úředním překladem do
českého jazyka. Jelikož o návrhu bylo již jednou rozhodnuto, bylo za
nezměněného stavu namístě, aby soud prvního stupně řízení podle § 104 odst. 1
o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 5 o. s. ř. zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž rekapituluje
dosavadní průběh rozhodování o jeho návrzích na vstup nabyvatele žalované
pohledávky do řízení a soudům vytýká, že nesplnily povinnost podle § 5 a § 43
o. s. ř. srozumitelně a určitě jej poučit o tom, jakým konkrétním způsobem měl
svůj procesní návrh doplnit a jaké konkrétní důkazy měl soudu předložit. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky jeho
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“) a
je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu v případě přípustného
dovolání přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a /
a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco zmatečnosti se z obsahu spisu nepodávají, je řízení zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu vyplývá, že návrh podle § 107a odst. 1 o. s. ř. byl podán až ve
stadiu odvolacího řízení a právní skutečnost, na jejímž základě žalobce
dovozoval přechod práv, o něž v řízení jde, nastala až po rozhodnutí soudu
prvního stupně. Nejvyšší soud již dříve v usnesení ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 26 Cdo 272/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2008, formuloval právní názor, podle něhož je k rozhodnutí podle § 107a
odst. 2 o. s. ř. příslušný odvolací soud, byl-li návrh podle § 107a odst. 1 o. s. ř. podán v průběhu odvolacího řízení; je přitom nerozhodné, že návrh byl
podán ještě u soudu prvního stupně v době před předložením věci odvolacímu
soudu k rozhodnutí o podaném odvolání. Jestliže tedy o návrhu žalobce na vstup
právnické osoby na jeho místo, který byl podán po zahájení odvolacího řízení,
rozhodoval soud prvního stupně, ačkoliv k rozhodnutí podle § 107a odst. 2 o. s. ř. byl příslušný odvolací soud, je řízení zatíženo procesní vadou. Způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jsou jen ty
vady, k nimž za řízení došlo, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. soud zastaví řízení, jde-li o takový
nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Podle § 159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže
být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby
věc projednána znovu. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o níž
bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednána; soud v takovém případě
řízení zastaví.
O stejnou věc se jedná, má-li být znovu rozhodnuto o témže
návrhu mezi týmiž účastníky na základě týchž skutečností. Z obsahu spisu se podává, že o návrhu žalobce ze dne 23. 10. 2008 bylo
rozhodnuto za situace, kdy nebyl doložen souhlas nabyvatelky práv se vstupem do
řízení na místo žalobce a kdy nebyl soudu znám obsah zvoleného práva
Jihoafrické republiky. Řízení o dalším návrhu ze dne 12. 6. 2009, jímž se
žalobce domáhal s poukazem na tutéž právní skutečnost (zástavní smlouvu ze dne
24. 4. 2008), aby do řízení na jeho místo vstoupila tatáž právnická osoba, bylo
zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 12. 2009, č. j. 24 C
265/2000-306, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 1. 4. 2010, č. j. 20 Co 102/2010-318. Stalo se tak poté, co právnická osoba podáním ze dne 15. 5. 2009, které došlo soudu prvního stupně 26. 5. 2009, vyslovila se svým vstupem
do řízení na místo dosavadního žalobce souhlas (čl. 278 spisu) a co žalobce
doložil soudu dne 15. 6. 2009 „Národní zákon o úvěrech“ Jihoafrické republiky
č. 34/2005 v původním znění (čl. 279 spisu). Jakkoli se nelze ztotožnit se
závěrem, že o dalším návrhu žalobce bylo rozhodováno za zcela „nezměněného
stavu“, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, podstatné je, že není správný
názor odvolacího soudu, že důkazní břemeno prokázání obsahu cizího práva je na
žalobci. Podle § 121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé
soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve
Sbírce zákonů České republiky. Právní teorie, soudní praxe, jakož i komentářová literatura je zajedno v tom,
že předmětem dokazování nemohou být právní předpisy, pro něž platí zásada „iura
novit curia“. Byť zákon tuto zásadu výslovně uvažuje jen ve vztahu k předpisům,
jež jsou uveřejněny ve Sbírce zákonů České republiky, lze ji obecně vztáhnout i
na předpisy cizozemské, neboť se v důkazním řízení dokazují jen skutečnosti
účastníky tvrzené či v řízení jinak vyšlé najevo. Z toho plyne, že soud, který
má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým
způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu
dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva
spravedlnosti (srovnej § 53 zákona č. 97/1963 Sb.), popř. ze znaleckého posudku
z oboru právních vztahů k cizině, přičemž v posléze uvedených případech nejde o
důkaz listinou ve smyslu § 129 o. s. ř. Soud může rovněž požádat o součinnost
účastníka, který se dovolává cizího práva, aby předložil text cizí normy
(srovnej Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. 7. opravené a doplněné vydání. Brno, Plzeň: Nakladatelství Doplněk, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,
2009, str. 395-396, dále Drápal, L., Bureš., J. a kol. : Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 875, Instrukci Ministerstva
spravedlnosti ze dne 30. 4. 2004, č. j. 56/204-MO-J, rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu ČSSR, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 26/1987, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo
1143/2006, a usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 2/11). Jestliže za shora popsaného stavu řízení o dalším návrhu žalobce podle § 107a
odst. 1 o. s. ř. zastavil na namísto odvolacího soudu soud prvního stupně, je
nutno považovat tuto vadu za vadu, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody zrušení
platí i pro usnesení soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto usnesení a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty
za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V dalším průběhu řízení budou soudy obou stupňů vázány právním názorem, který
dovolací soud v tomto usnesení vyslovil (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve
spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.