28 Cdo 4874/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyň a) A. M., b) I. N., obou zastoupených JUDr. Mgr.
Vladimírem Severinem, advokátem se sídlem v Hlinsku, Adámkova 149, proti
žalované Místní odborové organizaci Odborového svazu UNIOS, se sídlem v
Chrudimi, V Hliníkách 4, zastoupené Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Střelecká 672, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u
Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 107/2006, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7.
dubna 2014, č. j. 18 Co 118/2014-377, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7.
dubna 2014, č. j. 18 Co 118/2014-377, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze
dne 22. listopadu 2013, č. j. 4 C 107/2006-337, ve výrocích, jimiž bylo
rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit druhé žalobkyni částku 186.622,50 Kč,
a dále ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky před
soudy obou stupňů a vůči státu se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresního soudu v Chrudimi k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. 4.
2014, č. j. 18 Co 118/2014-377, k odvolání žalované potvrdil (v pořadí druhý)
rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 11. 2013, č. j. 4 C
107/2006-337, v napadených výrocích, kterými byla žalované uložena povinnost
zaplatit první žalobkyni částku 35.262,50 Kč a druhé žalobkyni částku
186.622,50 Kč, a dále ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost nahradit
České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi náklady státu ve výši
11.344,- Kč; ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaná je
povinna „nahradit první žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve
výši 22.368,- Kč a druhé žalobkyni ve výši 75.432,- Kč k rukám jejich
zástupce“; dále rozhodl, „že žalovaná je povinna nahradit první žalobkyni
náklady odvolacího řízení ve výši 6.285,30 Kč a druhé žalobkyni ve výši
17.978,30 Kč k rukám jejich zástupce“.
Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobkyň na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo tím, že v době od 1. 1. 2004 do
31. 12. 2008 bezesmluvně užívala pozemky v katastrálním území S. u H., kde jsou
na stavebních parcelách č. 215, 216, 217, 301, 302, 303, a 304 postaveny stavby
žalované (převedené do jejího trvalého užívání hospodářskou smlouvu ze dne 9. 7. 1991), přičemž tyto stavby a dále pozemková parcela č. 1290/1 ve výměře
4.396 m2 byly žalovanou užívány k provozování dětského letního tábora (za toto
období žalovaná zaplatila druhé žalobkyni jako úhradu za užívání těchto pozemků
pouze částku 12.000,- Kč). Vzaly za prokázané, že vlastnicí označených pozemků
byla (na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 2. 6. 1992, ze dne 12. 11. 1993 a ze dne 5. 8. 1996) do 16. 9. 2005 původní žalobkyně A. P., která se
domáhala po žalované zaplacení částky 70.525,- Kč za období od 1. 1. 2004 do
16. 9. 2005 a která darovací smlouvou ze dne 15. 9. 2005 s právními účinky
vkladu do katastru nemovitostí ke dni 16. 9. 2005 převedla tyto pozemky na I. N., jež za období od 17. 9. 2005 do 31. 12. 2008 - po změně žaloby soudem
prvního stupně připuštěné - požadovala zaplacení částky 163.411,- Kč. Vzhledem
k tomu, že žalobkyně A. P. dne 2. 2. 2010 zemřela, rozhodl soud prvního stupně
podle ustanovení § 107 o. s. ř. o procesním nástupnictví tak, že v řízení bude
pokračováno namísto této žalobkyně s dědičkami A. M. a I. N., které na základě
pravomocného usnesení soudu o schválení dědické dohody vstoupily do práv a
povinností zůstavitelky každá v rozsahu jedné poloviny. Z listinných důkazů
předložených žalovanou bylo zjištěno, že tržní cena pronájmu stavebních parcel
v k. ú. S. u H. činí 3,50 Kč/m2 ročně a tržní cena pronájmu pozemkové parcely
č. 1290/1 činí 1,50 Kč/m2 ročně (viz zpráva realitní kanceláře TANA ze dne 27. 2. 2008), podle zprávy realitní a finanční společnosti BiB a.s. z téhož data
činí tržní cena pronájmu stavebních parcel v k. ú. S. u H. 3,40 Kč/m2 ročně a
tržní cena pronájmu pozemkové parcely č. 1290/1 činí 1,50 Kč/m2 ročně, a ze
znaleckého posudku Ing. Františka Machače, znalce z oboru ekonomika, odvětví
ceny a odhady nemovitostí, ze dne 15. 10. 2012 (který soudy obou stupňů
hodnotily podle ustanovení § 127a o. s. ř.) vyplývá, že znalec dospěl k tržnímu
nájemnému ve výši 1,80 Kč/m2, což za rok činí 9.713,- Kč, když vycházel z toho,
že tábor je možné užívat jen dva měsíce v roce, že je situován v chráněné
krajinné oblasti a že žalované nepřináší žádný zisk. Znaleckým posudkem soudem
prvního stupně ustanoveného znalce z oboru ekonomika, ceny a odhady
nemovitostí, Petra Brodského ze dne 23. 7. 2008 a z výpovědi znalce při jednání
u soudu prvního stupně dne 5. 3.
2009 bylo dále zjištěno, že obvyklé tržní
nájemné za předmětné pozemky v daném místě činilo v letech 2004 - 2006 částku
9,- Kč/m2 ročně, v letech 2007 až 2008 pak částku 12,- Kč/m2 ročně, že znalec
nepovažoval za rozhodující, zda jde o letní dětský tábor nebo rekreační
zařízení, jelikož areál může sloužit k rekreaci kohokoliv, může být provozován
na komerční bázi a generovat určitý zisk, že areál představuje jeden funkční
celek, že chatky (v počtu 30) jsou využívány k ubytování a sociální zařízení se
nachází v hlavní budově, přičemž na stanovení tržní ceny nájmu nemá vliv
okolnost, že areál je situován v chráněném území a že chatky lze užívat pouze v
letních měsících a že obce v okolí, pokud vlastnily pozemky pod rekreačními
objekty, uplatňovaly ve vztahu k vlastníkovi objektů ceny podle výměru
Ministerstva financí ČR o cenové regulaci (regulovaný nájem v letech 2004 až
2006 činil 7,- Kč/m2 ročně a v letech 2007 až 2008 činil 8,- Kč/m2 ročně). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalované, že
vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržela, jelikož již v roce 1997 byla
vyzvána buď ke koupi pozemků nebo k uzavření nájemní smlouvy, a za nevýznamné
považoval „zjištění o tom, v jaké míře a jak často žalovaná v rámci jí
provozovaného rekreačního areálu pozemky užívala“, neboť výše bezdůvodného
obohacení je dána předmětem užívání a tím, v jakém rozsahu bylo vlastníkovi
upřeno oprávnění věc užívat. Pro účel právního posouzení výše bezdůvodného
obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu (§ 451 a § 458 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb.), k němuž je povolán jedině soud, je podle odvolacího
soudu taktéž bezcenný odhad obvyklého nájemného vycházející z faktického
způsobu a intenzity užívání pozemků a z ekonomické bilance toho, kdo se
bezdůvodně obohatil. Protože na pozemcích žalobkyň stály stavby žalované, došlo
k omezení užívacího práva žalobkyň, které tak přicházely o částku, za kterou by
mohly za obvyklých okolností volné pozemky pronajmout. Právě o tuto částku,
kterou by byla nucena zaplatit jako nájemné ze srovnatelných pozemků, se
žalovaná jako vlastnice staveb na úkor žalobkyň obohatila; rozhodnutí nájemce,
jakým způsobem bude pozemek užívat, nemůže mít na výši nájemného žádný vliv. Za
správný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně ohledně způsobu
výpočtu a určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované
určeného znaleckým posudkem znalce Petra Brodského s přihlédnutím k celkové
ploše pozemků jí užívané (celkem 4.587 m2, tj. plocha všech stavebních parcel a
část parcely č. 1290/1), která odpovídá nájemnému obvyklému v daném místě a
čase; původní vlastnici A. P. tak vzniklo právo na vydání bezdůvodného
obohacení za rok 2004 a 259 dní roku 2005 ve výši 70.525,- Kč (tj. 35.262,50 Kč
pro každou z dědiček, a druhé žalobkyni za 106 dní roku 2005 a za léta 2006 až
2008 ve výši 151.360,- Kč + 35.262,50 Kč - 12.000,- Kč, celkem 186.622,50 Kč).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož „nestanovil výši bezdůvodného
obohacení získaného užíváním nemovitosti bez právního důvodu ve výši obvyklého
nájemného v daném místě a čase (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004)“. Naplnění dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, spočívá podle dovolatelky v tom, že soudy
obou stupňů při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházely ze znaleckého
posudku znalce Petra Brodského, který „tvrdil, že dětský tábor může být
využíván k rekreaci prakticky kohokoliv a sloužit ke komerčnímu využití“, a na
základě toho dospěl k závěru, že výše obvyklého nájemného v roce 2004 až 2006
činila 9 Kč/m2 ročně a 12,- Kč/m2 v roce 2007 a 2008. Znalec však nepřihlédl
ke způsobu užívání pozemků a neučinil tak ani odvolací soud, ačkoliv podle
ustanovení § 671 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
platilo, že nájemce je povinen platit nájemné podle smlouvy, jinak nájemné
obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a
způsobu jejího užívání. Dovolatelka je proto přesvědčena o tom, že „otázce
vlivu způsobu užívání předmětných pozemků a vyčíslení bezdůvodného obohacení je
třeba přiznat zásadní právní význam“. V tomto ohledu namítá, že již z názvu
„letní dětský tábor“ vyplývá, že jej lze používat jen v letních měsících, tj. v
období školních prázdnin, přičemž pouze tímto způsobem byl také využíván, což v
řízení bylo prokázáno. Skutečnost, že dětský tábor nelze využívat ke komerčním
účelům celoročně, vyplývá z toho, že chatky nejsou vybaveny a určeny k
celoročnímu užívání, nelze je vytápět, není v nich zavedena voda, elektřina ani
instalováno sociální zařízení, a v areálu tábora není možno parkovat motorovými
vozidly; nejedná se tudíž o rekreační středisko. Dále odvolacímu soudu vytýká,
že nepřihlédl k tomu, že pozemky se nacházejí v chráněném území, což je podle
dovolatelky hledisko zásadní, které výrazným způsobem snižuje jejich hodnotu. Naopak za správný považuje závěr jí předloženého znaleckého posudku znalce Ing. Františka Machače, který stanovil výši obvyklého nájemného částkou 1,80 Kč/m2
ročně, což odpovídá i zprávám obou realitních kanceláří, podle nichž tržní cena
pozemků (správně zřejmě obvyklého nájemného) činila 1,50 Kč/m2 ročně. Protože v
průběhu řízení byly předloženy dva znalecké posudky, mezi nimiž je zcela
zásadní rozdíl, měl být vyžádán revizní znalecký posudek, který by tyto rozpory
odstranil. Jestliže odvolací soud ve svém rozhodnutí nevysvětlil, proč přihlédl
jen k jednomu z nich, porušil tím právo žalované na spravedlivý proces. Dále
dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, „i pokud jde o ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. (§ 2
zákona č.
89/2012 Sb.)“; s poukazem na to, že je odborovou organizací, která
nepodniká a podnikat ani nemůže, že letní dětský tábor byl zbudován v
minulosti, přičemž žalobkyně, resp. jejich právní předchůdkyně pozemky nabyla
na základě rozhodnutí pozemkového úřadu již tímto táborem „zatížené“, dovozuje,
že „výkon práva žalobkyněmi ve výši přiznané odvolacím soudem je v rozporu s
dobrými mravy“ a že způsobí zánik její činnosti. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhly, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť odvolací soud rozhodl
„zcela v intencích tehdy platného hmotného či procesního práva“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první,
čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č.
293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno,
bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle § 237
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy
ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým žalované byla uložena povinnost
zaplatit první žalobkyni částku 35.262,50 Kč, bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, přičemž nejde o některou z výjimek uvedených
v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., není v tomto rozsahu dovolání přípustné;
Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Pokud jde o dovolání žalované proti výroku o věci samé ve vztahu mezi ní a
druhou žalobkyní, pak je třeba připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. není od 1. ledna 2013 budována na kriteriu „zásadní
právní významnosti“ napadeného rozhodnutí, jak z jeho znění vyplývá (k tomu
srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29
Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky rozhodnutí a stanovisek).
Toto kritérium dovolatelka v dovolání zmiňuje (přes přiléhavé poučení
odvolacího soudu o podmínkách přípustnosti dovolání), zjevně vycházeje ze znění
občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2012. Dovolání přesto z
obsahového hlediska splňuje náležitosti, které vyplývají z ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je naplněn
formulací shora uvedené otázky, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí, a
tvrzením dovolatelky, že tuto otázku dovolací soud posoudil v rozporu s
ustálenou praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, kterým žalované byla uložena povinnost zaplatit
druhé žalobkyni částku 186.622,50 Kč, dospěl k závěru, že dovolání je proti
tomuto výroku podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť v tomto rozsahu
závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to
výkladu a aplikace ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák., a že dovolání je důvodné.
Se zřetelem k ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z
něho vzniklé, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především z
toho, že odvolací soud při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel ze
závěru znaleckého posudku znalce Petra Brodského, že „dětský tábor může být
využíván k rekreaci prakticky kohokoliv a sloužit ke komerčnímu využití“, a na
základě toho stanovil výši obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků
částkou 9 Kč/m2 ročně v letech 2004 až 2006 činila a částkou 12,- Kč/m2 v
letech 2007 a 2008, přičemž znalec ani soud nepřihlédli ke skutečnému způsobu
užívání pozemků žalovanou v těchto letech.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným
obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z
neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ustanovení § 458 odst. 1
obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li
to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být
poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při
absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného
obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve
věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vráceno, je
zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze
vydat (ustanovení § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. příkladmo uvádí plnění v
podobě výkonů). Citované ustanovení výslovně upravuje, že tehdy se poskytuje
peněžitá náhrada, která musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění
získaného obohacení. V případě užívání cizí nemovitosti bez nájemní či jiné
smlouvy spočívá obohacení v užívání cizí věci bez placení úhrady za užívání.
Uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu
vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud
její výše není předpisem stanovena, určí ji soud postupem podle § 136 o. s. ř.
opírajícím se o jeho volnou úvahu. Tato úvaha musí vycházet z finančního
ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením
tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným
obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu, a kterou by
nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy.
Jestliže je v daných poměrech výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a
způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem
obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl
nucen za normálních okolností platit. Bylo-li nájemné v posuzovaném období
regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku
omezenou cenovými předpisy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6.
1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30
Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, a ze dne 14. 4.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009).
Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která
je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení § 451 a § 454
obč. zák. Výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu se
proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše
(nikoliv více), co sám získal (§ 451 odst.1, § 456 věta první a § 458 odst. 1
obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv
prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten
prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o
nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.
V posuzované věci bylo zjištěno (a vyplývá z obsahu spisu), že hospodářskou
smlouvu ze dne 9. 7. 1991 o odevzdání národního majetku do trvalého užívání (§
70 hospodářského zákoníku a § 10 vyhl. č. 119/1988 Sb.), uzavřenou mezi
Československým státem - Okresním úřadem Chrudim a žalovanou, byly žalované s
účinností od 1. 8. 1991 odevzdány do bezplatného trvalého užívání pozemky č.
kat. 1290, 214, 215, 216, a 217 v kat. území S., na nichž je vybudován dětský
letní tábor, který je ve vlastnictví žalované. Rozhodnutími pozemkového úřadu
(ze dne 2. 6. 1992, ze dne 12. 11. 1993 a ze dne 5. 8. 1996) se vlastnicí
těchto pozemků stala A. P., která dne 2. 2. 2010 zemřela, a jejími dědičkami
jsou obě žalobkyně. Žalovaná v rozhodném období užívala tyto pozemky k
provozování letního dětského tábora, resp. pozemkovou parcelu č. 1290/1 v
rozsahu 4.396 m2, přičemž za toto období žalovaná zaplatila druhé žalobkyni
jako úhradu za užívání těchto pozemků částku 12.000,- Kč.
Při určení výše bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo užíváním
předmětných pozemků k provozování letního dětského tábora v rozhodném období,
vyšly soudy obou stupňů ze znaleckého posudku znalce Petra Brodského ze dne 23.
7. 2008 a z jeho výpovědi před soudem. Pokud dovolatelka namítá, že v řízení
nebyl odstraněn zásadní rozpor mezi znaleckým posudkem tohoto znalce a
znaleckým posudkem znalce Ing. Františka Machače ze dne 15. 10. 2012 (který
soudu předložila), je možno poukázat na to, že odvolací soud (shodně se soudem
prvního stupně) při hodnocení těchto znaleckých posudků dovodil, že rozpor mezi
nimi nespočívá v odlišných odborných závěrech při stanovení obvyklého
nájemného, ale v rozdílných skutečnostech, z nichž znalci vycházeli (znalec
Ing. Machač vycházel z toho, že tábor je možné užívat jen dva měsíce v roce, že
je situován v chráněné krajinné oblasti a že žalované nepřináší žádný zisk).
Znalec Petr Brodský ve svém posudku ze dne 23. 7. 2008, vyžádaném soudem
prvního stupně, a ve své výpovědi před soudem (mimo jiné) uvedl, že zkoumal
obvyklé ceny pronájmů pozemků zastavěných rekreačními objekty a zjistil, že
obce v okolí, pokud vlastnily pozemky pod rekreačními objekty, uplatňovaly ve
vztahu k vlastníkovi objektu ceny dle výměru Ministerstva financí ČR o cenové
regulaci (v letech 2004 až 2006 ve výši 3,- Kč/m2 ročně a v roce 2007 ve výši
5,- Kč/m2), že v roce 2003 sjednal vlastník pozemku (ve vzdálenosti cca 200 m
od dětského tábora) pod rekreační chatou a přilehlého pozemku s vlastníkem
stavby smlouvu o pronájmu pozemku ve výši 9,- Kč/m2 ročně, že obvyklá cena
pozemků pro výstavbu rekreačních chat se v obdobných místech pohybuje v rozmezí
cca 100,- Kč až 150,- Kč/m2 za rok, takže částka 9,- Kč za 1 m2 pozemku se jeví
jako přiměřená, že „dětský letní tábor může být využíván k rekreaci prakticky
kohokoliv a sloužit ke komerčnímu využití a generovat určitý zisk“, že „u
obdobných funkčních celků se v běžném obchodním styku nerozlišuje, zda se jedná
o zastavěný nebo nezastavěný pozemek“, přičemž v těchto vztazích „jsou
rozhodující vztahy užívací, nikoliv vlastnické“. Na základě těchto východisek
dospěl znalec k závěru, že obvyklé tržní nájemné za předmětné pozemky v daném
místě činilo v letech 2004 - 2006 částku 9,- Kč/m2 ročně a v letech 2007 až
2008 částku 12,- Kč/m2 ročně. Dále znalec uvedl, že pokud by šlo „o nekomerční
nájem“, pak by podléhal cenové regulaci dle výměru Ministerstva financí,
přičemž za roky 2004 až 2006 by činil 7,- Kč/m2 ročně a v roce 2007 a 2008 by
činil 8,- Kč/m2 ročně. Skutečnost, že areál tábora se nachází v chráněném
území, nemá na stanovení ceny vliv.
Z tohoto znaleckého posudku zcela nepochybně vyplývá, že stanovil-li znalec
obvyklou cenu nájemného za užívání předmětných pozemků částku 9,- Kč/m2 ročně v
letech 2004 - 2006 a částku 12,- Kč/m2 ročně v letech 2007 až 2008, vztahuje se
tento jeho závěr k pozemkům užívaným v daném místě a čase ke komerčnímu
využití. Jestliže však bylo dokazováním zjištěno, že předmětné pozemky byly
žalovanou v letech 2004 až 2008 výhradně užívány jen jí, a to za účelem
provozování letního dětského tábora, k čemuž předložila i fotodokumentaci (že
by žalovaná areál tábora pronajímala jinému subjektu nebylo žalobkyněmi ani
tvrzeno, natož prokázáno), nejednalo se o pozemky sloužící v této době k
podnikání.
Nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo v posuzovaném období
regulovanou cenou ve smyslu ustanovení § 3 a 5 zákona č. 526/1990 Sb., o
cenách, a stanovení maximální výše nájemného se proto odvíjelo od příslušného
výměru Ministerstva financí za roky 2004 až 2008 (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014), a nebylo proto
možné v souladu s právem sjednat nájemné vyšší, než stanovil cenový předpis. Z
toho důvodu ani bezdůvodné obohacení záležející v užívání pozemků nesloužících
k podnikání nemohlo přesáhnout takto omezenou částku. Jestliže totiž nájemce
nebyl povinen ani v případě platného nájmu platit na nájemném více, než stanoví
cenový předpis, nemohl se ani užíváním pozemků bez právního důvodu na úkor
pronajímatele obohatit ve větším rozsahu. Byla-li výše nájemného z pozemků
nesloužících k podnikání nájemce regulována cenovým předpisem a účastníci
smlouvy tak nebyli oprávněni sjednat nájemné vyšší, nelze uvažovat o tom, že by
obvyklé nájemné představovalo vyšší částky a že v důsledku toho by se ten, kdo
bez smlouvy užívá cizí pozemky, na úkor vlastníka obohatil o více než o takto
omezenou částku.
Ačkoliv soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že „žalované
nic nebránilo areál dětského tábora např. pronajmout třetí osobě“, jinými
slovy, že „ho může užívat ke komerčním (podnikatelským účelům)“, a „proto také
na daný případ nedopadá cenová regulace uvedená ve věstníku Ministerstva
financí České republiky“, a ačkoliv žalovaná již v řízení před soudem prvního
stupně, jakož i v odvolání proti jeho rozsudku se závěry uvedeného znaleckého
posudku nesouhlasila, přičemž namítala, že areál tábora nelze využívat ke
komerčním účelům a že byl užíván jen jí za účelem provozování letního dětského
tábora, ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, když
dovodil, že pro účel právního posouzení výše bezdůvodného obohacení vzniklého
užíváním pozemků bez právního důvodu (k němuž je povolán jedině soud), je
bezcenný odhad obvyklého nájemného vycházející z faktického způsobu užívání
pozemků“, a že „rozhodnutí nájemce, jakým způsobem bude pozemek užívat, nemůže
mít na výši nájemného žádný vliv“. Tento právní názor odvolacího soudu na
výklad ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. je tak v rozporu se zákonem i s
ustálenou praxí dovolacího soudu.
V důsledku tohoto právního názoru pak odvolací soud - vycházeje rovněž z
možnosti využití letního dětského tábora ke komerčním účelům, jak znalec uvedl
- přisvědčil soudu prvního stupně v závěru o výši bezdůvodného obohacení, které
žalované užíváním předmětných pozemků v rozhodné době mělo vzniknout (vzniklo),
neboť taktéž nevycházel z toho, jakým způsobem žalovaná v rozhodném období
předmětné pozemky skutečně užívala (tedy jako pozemky nesloužící k podnikání),
a že výše nájemného z pozemků nesloužících k podnikání byla regulována cenovým
předpisem.
Bylo však třeba zjistit výši nájemného pro podmínky srovnatelné s užíváním
předmětných pozemků (pro provozování dětského letního tábora) v daném místě a v
rozhodné době, popř. určit výši peněžité náhrady úvahou podle ustanovení § 136
o. s. ř., která však musí být podložena zjištěním konkrétních skutečností o
výši nájemného v daném místě a čase, na jejichž posouzení lze úvahu soudu podle
tohoto ustanovení založit, přičemž bylo-li nájemné z pozemků nesloužících k
podnikání v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného
obohacení přesáhnout částku omezenou výměry Ministerstva financí ČR za roky
2004 až 2008.
Dovolatelce však nelze přisvědčit, pokud namítá, že pro rozhodnutí v dané věci
je významné, že „dětský letní tábor lze používat jen v letních měsících, tj. v
období školních prázdnin“, a nikoliv celoročně. V tomto ohledu odvolací soud
správně vycházel z toho, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka
pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho
oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem
své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. právní názor vyslovený např. v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či v
rozsudku téhož soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu o výši nároku druhé
žalobkyně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České
republiky proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jímž byl
potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým žalované byla uložena
povinnost zaplatit druhé žalobkyni částku 186.622,50 Kč, a v závislých výrocích
o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky a vůči státu zrušil (§ 243e
odst. 1 věta první o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném výroku zrušeno, platí i na rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto jeho rozhodnutí a věc v tomto
rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 věta
druhá o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami uplatněnými
v dovolání.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu