ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci
žalobců 1) Mgr. O. J. a 2) Mgr. E. J., zastoupených JUDr. Josefem Vrabcem,
advokátem, se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, proti žalované H. F.,
zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7,
PSČ 120 00, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 10 C 79/2007, o dovoláních žalobců a žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2014, č. j. 19 Co
411/2013-453, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Dovolání žalované se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se žalobou podanou dne 31. 7. 2006 domáhali po žalované
vydání bezdůvodného obohacení ve výši 357.000,- Kč s příslušenstvím, které mělo
spočívat v užívání pozemků parcelní číslo 980/55 a 980/102, katastrální území
P., obec P., zapsaných na listu vlastnictví 545 u Katastrálního úřadu pro Hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a které jsou ve vlastnictví žalobců
(dále též jen „pozemky“). Na těchto pozemcích je umístěna nemovitost ve
vlastnictví žalované. O vlastnickém právu k pozemkům bylo rozhodnuto v
přecházejícím řízení tak, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. června 2004, č. j. 23 C 364/2002-131, zamítl žalobu žalované H. F., která se v
tomto řízení domáhala určení, že je vlastníkem pozemků. Uvedený rozsudek byl
potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, č. j. 17 Co
548/2005-161 (a následně dovolacím soudem usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2007, č. j. 30 Cdo 2441/2006-187, respektive odmítnutím ústavní
stížnosti proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, usnesením Ústavního soudu
ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 1452/07). Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl
mezitímním rozsudkem ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 10 C 79/2007-71, že nárok
žalobců na vydání bezdůvodného obohacení je co do základu důvodný. Soud prvního
stupně vzal za prokázané, že žalovaná pozemky užívá a že žádná smlouva mezi
stranami nebyla ohledně těchto pozemků uzavřena. Současně soud prvního stupně
neshledal důvodné námitky žalované, kterými zpochybňovala vlastnické právo
žalobců k pozemkům a dospěl k závěru, že žalobci mají ve smyslu ustanovení §
456 obč. zák. právo na plnění z titulu bezdůvodného obohacení. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 11. září 2008, č. j. 19 Co 263/2008-102, potvrdil mezitímní rozsudek
soudu prvního stupně. Po doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil s
právním posouzením soudu prvního stupně, které vedlo k závěru, že žalobci
platně nabyli předmětné pozemky na základě smlouvy uzavřené se správcem
konkurzní podstaty úpadce J. S., Mgr. Henyšem, dne 22. dubna 2002. Poté, co bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, č. j. 29 Cdo 317/2009-147, zamítnuto dovolání žalované, se soud prvního stupně
zabýval v dalším řízení pouze výší bezdůvodného obohacení za užívání pozemku. V
průběhu tohoto řízení připustil soud prvního stupně usnesením ze dne 2. října
2010, č. l. 10 C 79/2007-227, rozšíření žaloby co do žalovaného období, tj. do
září 2010. Následně další návrhy na rozšíření žaloby za období od října 2010 do
září 2012 a na zaplacení částky 463.080,- Kč za období do září 2010 soud
prvního stupně z důvodu procesní ekonomie usnesením ze dne 11. března 2013, č. l. 10 C 79/2007-391 a 392, zamítl. Žalovaná celková výše bezdůvodného obohacení
tak byla po celou dobu řízení stejná. Konkrétně předmětem řízení bylo vydání
bezdůvodného obohacení za období od května 2002 do září 2010 (to je 101 měsíců)
ve výši 357.000,- Kč. O takto ustaveném nároku rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 21.
března 2013, č. j. 10 C 79/2007-401 tak, že uložil žalované zaplatit
žalobcům částku 357.000,- Kč s blíže určeným příslušenstvím (výrok I.), v části
požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech
řízení (výroky III. a IV.). Z důkazu znaleckým posudkem Ing. Milana Babického,
soudního znalce z oboru ekonomiky a stavebnictví, vzal soud prvního stupně za
prokázané, že obvyklá nájemní hodnota pozemků za žalované období (tedy od 1. května 2002 do 30. září 2010) odpovídá částce 1.064,873,- Kč. Soud neshledal
důvodným argument žalované, že na nájem pozemků dopadala cenová regulace a
proto není možné ve věci uplatnit tržní nájemné, neboť ta se dle právního
posouzení soudu prvního stupně vztahovala pouze na nájem bytu. Nájmu jiných
nemovitostí – například pozemků – se netýkala. Soud prvního stupně také nepřisvědčil kompenzační námitce žalované
ve výši 412,425,- Kč, jež odpovídá částce, kterou – dle svých tvrzení –
vynaložila na zhodnocení pozemků. Soud dovodil, že tento nárok doposud
vzniknout nemohl, neboť nedošlo k vrácení předmětu držby vlastníkovi (§ 130
odst. 3 obč. zák.). Odmítl také přiznat žalované náhradu nutných nákladů, které
na pozemek vynaložila dle § 458 odst. 3 obč. zák., neboť žalovaná nevydává
předmět bezdůvodného obohacení, nýbrž částku odpovídající výši obvyklého
nájemného. Soud prvního stupně však shledal částečně důvodnou námitku promlčení, nicméně
pouze ve vztahu k následným rozšířením žaloby. Dospěl k závěru, že právo na
vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno za období od 1. května 2002 do 31. července 2004 a za období od 1. srpna 2006 do 15. ledna 2007. Promlčení části
nároku soud promítl do výroku, kterým zamítl část požadovaného úrokového
příslušenství. Co se jistiny týče, bylo soudem prvního stupně přiznáno
bezdůvodné obohacení pouze za období od 1. srpna 2004 do 31. července 2006 a za
období 16. ledna 2007 do 30. září 2010 (rozhodnutí uvádí jen do 31. 12. 2008). Celkem přiznaná částka činila žalovaných 357,000,- Kč, a to na základě výše
obvyklého nájemného uvedeného ve znaleckém posudku, která však za tato období
zřejmě přesahovala žalovanou částku. K odvolání žalobců i žalované změnil prvostupňové rozhodnutí
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2014,
č. j. 19 Co 411/2013-453, tak, že žalované uložil zaplatit částku 200.072,- Kč
s blíže určeným příslušenstvím a žalobu co do částky 156.928,- Kč s určeným
příslušenstvím zamítl. Dále odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního
stupně ohledně části příslušenství (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud posoudil rozsah uplatňovaného nároku odlišně od soudu prvního
stupně, neboť dovodil, že žalobci požadovali za celé žalované období měsíčně
vždy stejnou částku. Po výše uvedených změnách žaloby to konkrétně znamená, že
při nezměněné celkové výši požadovaného plnění 357.000,- Kč za období od 1. května 2002 do 30. září 2010 (celkem tedy 101 měsíců), se žalobci domáhali
reálně po žalované pouze částky 3.534,65,- Kč měsíčně, a z takto vymezeného
rozsahu nároku ve svých dalších úvahách odvolací soud vycházel.
Shodně se
soudem prvního stupně dospěl odvolací soud dále k závěru, že v důsledku
promlčení nemůže být přiznáno právo na vydání bezdůvodného obohacení za období
od 1. května 2002 do 31. července 2004 a období od 1. srpna 2006 do 15. ledna
2007. Odvolací soud se však neztotožnil s právním posouzením prvostupňového
soudu v otázce určení výše obvyklého nájemného pozemků, neboť dospěl k závěru,
že předmětné pozemky neslouží k podnikání a svým charakterem spadaly pod režim
regulace cen ve smyslu § 3 a 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a stanovení
maximální výše nájemného se proto odvíjí od příslušného Výměru Ministerstva
financí za rok 2004 a až 2010. Odvolací soud odkázal také na konstantní
judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2578/98, 30 Cdo
5484/2007, 28 Cdo 2777/2009 či dále 28 Cdo 1332/2012 a 28 Cdo 319/2012), z níž
dovodil, že: „bylo-li nájemné v posuzovaném období regulováno cenou, nemůže
výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.“ V
projednávané věci to konkrétně znamená, že pokud až do roku 2006 byla cena
nájemného v Praze regulována na 30,- Kč/m2 ročně, pak při výměře pozemků 713m2
odpovídá maximální výše obvyklého nájemného částce 1.782,50,- Kč měsíčně, tedy
méně, než žalobci nárokovali. Následně od roku 2007 bylo regulované nájemné z
týchž pozemků zvýšeno na 85,- Kč/m2, což při stejné výměře odpovídá částce
5.050,- Kč měsíčně. Jinými slovy, odvolací soud žalobcům přiznal za období do
prosince 2006 právě částku odpovídající výši regulované ceny nájemného pozemků
ve výši 1.782,- Kč měsíčně a za období od ledna 2007 dále, kdy výše
regulovaného nájemného pozemků odpovídala částce 5.050,- Kč, přiznal odvolací
soud žalobcům pouze jimi nárokovanou částku 3.534,64,- Kč za každý měsíc. V
návaznosti na závěr o promlčení části nároku odvolací soud dovodil, že za
žalované období 1. května 2002 do 30. září 2010 náleží žalobcům plnění z titulu
bezdůvodného obohacení ve výši 200.072,- Kč spolu s příslušenstvím. Odvolací soud s odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu
(např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2029/2009, 28 Cdo 2056/2009 a
další) neshledal důvodnou námitku žalované, že pozemky vůbec nevyužívá. „Bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor
vlastníka dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl
uzamčenou a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na
to, nakolik intenzivně ji skutečně využíval (v jakém časovém rozsahu, časovém
období apod.), to vše v cenové úrovni odpovídající tomu, jaké částky by musel v
daném místě a čase vynaložit, aby si (zpravidla) formou nájmu zajistil užívání
nemovitosti obdobného charakteru.“ Jako nedůvodnou posoudil odvolací soud
rovněž obranu žalované spočívající v námitce započtení. Odlišně od soudu
prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že nelze aplikovat
ustanovení § 130 obč. zák, neboť pokud žalovaná měla od počátku vědomost o
skutečném vlastnictví pozemků, pak na ni nelze pohlížet jako na oprávněného
držitele ve smyslu § 130 obč. zák.
Odvolací soud však navíc uvedl, že práce,
které žalovaná na pozemku provedla, nejsou zhodnocením pozemku, protože byly
provedeny především pro ochranu majetku žalované, tedy rodinného domu na
pozemku stojícím.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. ledna 2014, č. j. 19 Co
411/2013-453, podali žalobci i žalovaná dovolání.
B. 1. Dovolání žalobců
Žalobci považují dovolání za přípustné dle § 237 o. s. ř. neboť „v
napadeném rozhodnutí odvolacího soudu má být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.“ Uvádí také, že odvolací soud posoudil řešenou právní
otázku – aplikace předpisů cenové regulace na pozemky nesloužícího k podnikání
– v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Dovolací důvod nesprávného
právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. vymezuje dovolatel tak, že
odvolací soud nesprávně zařadil předmětné pozemky pod režim § 3 odst. 1 a § 5
zák. 526/1990 Sb., o cenách. Maximální výše nájemného (respektive z ní odvozená
výše bezdůvodného obohacení) u pozemků určená cenovými výměry Ministerstva
financí nerespektuje tržní nájemné v daném místě a čase, tak jak je stanovil
znalec ve svém posudku. Žalobci dále argumentují nálezem Ústavního soudu ze dne
29. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08, ve kterém byly stanoveny meze
zasahování do vlastnického práva prostřednictvím cenové regulace. Žalobci
akcentují absenci veřejného zájmu na regulaci nájemného v posuzovaném případě,
který je dle zmíněného nálezu Ústavního soudu nutnou podmínkou pro možnost
ústavně konformní regulace maximální výše nájemného u pozemků pronajímaných k
nepodnikatelským účelům. Uvádí, že „Ústavní soud jednoznačně uzavřel, že při
užívání pozemků určených k bydlení není žádný veřejný zájem na regulaci
nájemného dán.“ Nezbytnost podmínky veřejného zájmu pro možnost regulace cen
nájemného dovozují žalobci též ze skutečnosti, že odpovídající cenové výměry
Ministerstva financí č. 1/2012, 1/2013 a 1/2014 požadavek veřejného zájmu
výslovně požadují. Žalobci také argumentují skutečností, že ve skutkově totožné
věci rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2013, č. j. 28 Co
192/2013-493, tak, že zmiňovaný nález Ústavního soudu se použije i na
projednávanou věc, a proto mají žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení,
které se rovná výši tržního nájemného, jež byla určena znaleckým posudkem. Ve
svém vyjádření, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno 18. 11. 2014, pak dále
argumentují žalobci tím, že zvláštní ochrana práva na bydlení v projednávané
věci není dána, neboť žalovaná jednak sama předmětnou nemovitost neužívá ke
svému bydlení, jednak se tato ochrana vztahuje na nájem bytů, tedy nájem v
nájemních domech, pokud v bytech bydlí nájemníci, nikoliv však v domech
patřících vlastníkovi, pokud v domě bydlí vlastník sám.
Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila v tom smyslu, že těžiště problematiky
nespočívá v aplikaci cenových předpisů, nýbrž v tom, jak by se okolnosti, za
kterých žalobci nabyli předmětné pozemky, měly projevit ve výši bezdůvodného
obohacení.
B. 2. Dovolání žalované
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání také žalovaná,
neboť má za to, že „k problematice, která byla řešena soudy obou stupňů, chybí
potřebná judikatura.“ Konkrétně uvádí, že „nebyl řešen případ, kdy by někdo si
vědomě koupil pozemek pod cizí stavbou za zlomek tržní ceny a pak požadoval
vydání bezdůvodného obohacení v podobě tržního nájemného.“ V dovolání žalovaná
zejména zdůrazňuje specifické okolnosti souzené věci, neboť na pozemku ve
vlastnictví žalobců je umístěna budova žalované a žalobci pozemky koupili,
přestože si byli vědomi, že vlastníkem na nich umístěné budovy je žalovaná,
která současně za pozemky již dříve zaplatila kupní cenu. Dále namítala
žalovaná, že kupní cena, za kterou pozemky získali žalobci, odpovídá pouze
zlomku reálné tržní ceny za srovnatelné pozemky v daném místě, a to i vzhledem
ke snížení hodnoty pozemku tím, že je na nich umístěn dům žalované. Žalovaná
současně napadá také skutečnost, že žalobci požadují bezdůvodné obohacení
odpovídající výši tržního nájemného, a to za situace, kdy se sami žalobci
aktivně zasloužili o to, aby se dostali do pozice oprávněných z titulu
bezdůvodného obohacení. Dovozuje, že právní úprava bezdůvodného obohacení dle §
451 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), předpokládá, že
bezdůvodné obohacení bude vydávat ten, kdo se na úkor jiného obohatil a
nikoliv, že ho bude získávat ten, kdo se snaží dostat do pozice oprávněné osoby
na úkor povinné. Do této pozice se dostali žalobci tím, že zakoupili zastavěnou
nemovitost, kterou proto nelze samostatně užívat, a proto také kupní cena
odpovídala přibližně třetině ceny odhadní. Z uvedeného žalovaná dovozuje, že
újma, která žalobcům vznikla, může odpovídat maximálně výši úroků, kterou by
získali, pokud by peněžní prostředky – za které pozemky koupili – uložili v
peněžním ústavu. Dále žalovaná namítá „nízké úmysly údajně poškozeného, ve
skutečnosti však subjektu, který spekulativně zneužil situace,“ z čehož
dovozuje, že v posuzovaném případě nejde o bezdůvodné obohacení, neboť „právní
doktrína v případě institutu bezdůvodného obohacení hovoří o tom, že jde o
objektivně vzniklý stav, kde nemá význam případná deliktní způsobilost či
nezpůsobilost obohaceného nebo i nezpůsobilého“ (zřejmě myšleno ochuzeného). Žalovaná také navrhuje, že na daný případ je třeba aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., kdy soudy se měly zabývat tím, která ze stran postupuje šikanózně. Konečně žalovaná namítá nesrozumitelnost znaleckého posudku, na základě kterého
soud prvního stupně určil výši bezdůvodného obohacení. Z uvedeného důvodu je i
rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné. Žalovaná dále dovozuje, že
kritéria způsobu výpočtu výše bezdůvodného obohacení by měla rovněž reflektovat
okolnosti, za jakých žalobci získali pozemky. Výslovně uvádí, že „na trhu
nejsou nabízeny k pronájmu pozemky pod domem, protože by to nedávalo žádný
smysl.
Proto hodnota takového pozemku je velice nízká.“
Žalobci se k dovolání žalované vyjádřili tak, že odkázali na
přiloženou repliku, jíž se vyjádřili k dovolání ve věci, ve které bylo
rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn 28 Cdo
18/2014, neboť jde o skutkově totožné věci. Rozporují žalovanou tvrzené důvody
a okolnosti koupě pozemků či pochybení správce konkurzní podstaty. Dále
opětovně odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 29. prosince 2009, sp. zn I. ÚS 2229/08, týkající se regulace nájemného v případě užívání pozemků a
připojují argumenty již obsažené v jimi podaném dovolání. K argumentu
žalované, kterým zpochybňuje závěr soudu zda se jedná o bezdůvodné obohacení
uvádí, že o této otázce již bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem a že otázka,
jakým způsobem či z jaké pohnutky a na základě jakých okolností došlo k vzniku
bezdůvodného obohacení není – v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího sodu –
rozhodující při řešení, zda bezdůvodné obohacení vzniklo. C. Přípustnost a důvodnost dovolání
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalobců i žalované jsou včasně
podaná oprávněnými osobami, které jsou zastoupeny advokátem a že dovolání
splňují formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání
nesměřují proti žádnému usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř,
zbývá určit, zda jsou dovolání přípustná dle § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud předesílá, že vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší
soud rozsudkem ze dne 16. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014, rozhodl ve
skutkově obdobné věci, která byla vedena týmiž žalobci proti žalovanému, který
byl zastoupen stejným advokátem jako žalovaná v této projednávané věci, s tím,
že i obsah obou dovolání se z velké části překrývá, lze v souvislosti s
odůvodněním rozhodnutí o dovolání z podstatné části odkázat právě na rozhodnutí
č. j. 28 Cdo 18/2014-523.
C. 1. Dovolání žalované
Dovolání žalované shledal dovolací soud přípustné, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to konkrétně otázky, zda okolnosti,
za kterých došlo k nabytí vlastnického práva, mohou mít vliv na rozsah
povinnosti vydat bezdůvodné obohacení u osoby, která věc bez právního důvodu
užívá, a to s ohledem na možnou aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností dovolání žalované. O
nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudí-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. „musí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“
Důvodnost dovolání žalované nemůže být založena námitkami, které se
vztahují k okolnostem, za kterých došlo k nabytí vlastnického práva k pozemkům
žalobci, respektive specifičností vzájemných poměrů mezi žalobci a žalovanou,
neboť v projednávané věci bylo o základu nároku žalobců na vydání bezdůvodného
obohacení již rozhodnuto mezitímním rozsudkem Okresního soudu Praha – Západ ze
dne 16. listopadu 2007, č. j. 10 C 79/2007-71, potvrzeným rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 11. září 2008, č. j. 19 Co 263/2008-102. Z uvedeného
důvodu nejsou a nemohu být okolnosti, za kterých žalobci nabyli předmětné
pozemky a které žalovaná ve svém dovolání popisuje, předmětem tohoto dovolacího
řízení. Pro úplnost dovolací soud připomíná, že o řádnosti nabytí vlastnického
práva k pozemkům žalobci bylo již (jak shora popsáno) rozhodnuto i v řízení o
určení vlastnického práva k pozemkům pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 1. června 2004, č. j. 23 C 364/2002, potvrzeným rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2006, č. j. 17 Co 548/2005-161. Za
této situace je pojmově vyloučeno, aby dovolací soud v probíhajícím řízení
přezkoumával opětovně otázky, které se týkají základu nároku, a proto také
předmětem dovolacího řízení zůstala pouze výše nároku. V návaznosti na předeslané, dospěl dovolací soud k závěru, že právo
na vydání bezdůvodného obohacení lze sice poměřovat § 3 odst. 1 obč. zák, avšak
pouze v tom smyslu, zda jeho výkon je či není v rozporu s dobrými mravy;
zákonný rozsah (výše bezdůvodného obohacení), tak jak vyplývá z § 458 odst. 1
obč., zák. nemůže soud snížit poukazem na dobré mravy. Jinými slovy, namítá-li
žalovaná, že výše bezdůvodného obohacení, tak jak byla určena soudy nižších
stupňů, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba
poukázat na skutečnost, že tímto ustanovením soud posuzuje základ nároku,
nikoliv jeho výši. Jestliže tedy bylo v projednávané věci o základu nároku
rozhodnuto již mezitímním rozsudkem, není možné v navazujícím řízení uplatnit
korektiv dobrých mravů ve vtahu k výši bezdůvodného obohacení. Je tomu tak
proto, že opačný závěr by de facto připouštěl soudcovské moderační právo
rozsahu bezdůvodného obohacení, které však nemá zákonný podklad a jehož absenci
nelze nahrazovat aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Moderace rozsahu
vydávací povinnosti u bezdůvodného obohacení nepřichází v úvahu (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 33 Odo 921/2006).
V tomto smyslu lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu, která se vztahuje k otázce moderace (omezení) sankce z důvodu
rozporu s dobrými mravy v případě smluvní pokuty (např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005 nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004), nebo moderace sazby
zákonných úroků z prodlení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014,
sp. zn. 33 Cdo 3562/2013). Tato rozhodovací praxe stojí na závěru, dle kterého
lze-li ujednání (o smluvní pokutě) podle ustanovení § 39 obč. zák. posoudit z
hlediska souladu nebo rozporu (dohodnuté výše smluvní pokuty) s dobrými mravy
toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do
výše rámec dobrých mravů přesahující), může být obdobně i výkon práva (na
smluvní pokutu) podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. pouze v souladu či v
rozporu s dobrými mravy. Je-li na základě této rozhodovací praxe vyloučeno, aby
soud – vzhledem k absenci zákonné úpravy – pro rozpor s dobrými mravy moderoval
(snížil) smluvní pokutu sjednanou v občanskoprávních vztazích, respektive výši
zákonného úroku z prodlení, bude totéž platit v případě bezdůvodného obohacení,
jako samostatného právního důvodu vzniku závazku. Ke stejnému závěru dospěla
též právní nauka, která komentované ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. vykládá
tak, že „(t)en, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, nemusí své
právo na jeho vydání uplatnit v plném rozsahu,; soud sám však výši plnění
nemůže snížit, jako je tomu např. při rozhodování o náhradě škody (§ 450 obč. zák.). Okolnosti zvláštního zřetele hodné i dobrá víra na straně obohaceného je
z hladiska § 458 odst. 1 bez významu. Avšak aplikace § 3 odst. 1 ve výjimečných
případech není vyloučena.“ Viz Škárová, M. In: Občanský zákoník I. § 1-459
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1198. K samotné možnosti
odepřít vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor uplatnění práva v rozporu s
dobrými mravy lze odkázat na shora uváděné rozhodnutí, č. j. 28 Cdo
18/2014-523, které podmínky tohoto postupu zevrubně rozebírá, popřípadě na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002 či
rozhodnutí v něm uvedená. Obdobně důvodnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, pokud tvrdí, že
výše bezdůvodného obohacení, které užíváním získala, by měla reflektovat
hospodářskou situaci v tom smyslu, že žalobci předmětné pozemky získali za
zlomek tržní ceny, respektive, že pozemky jsou znehodnoceny tím, že jsou
zastavěny, v důsledku čehož je nelze samostatně užívat. Pro určení výše
bezdůvodného obohacení je však částka, za kterou žalobci předmětné pozemky
získali, nerozhodná. Plně lze proto souhlasit s odvolacím soudem pokud uvádí,
že argumentace žalované by vedla k absurdním závěrům, kdy by vydání
bezdůvodného obohacení bylo vyloučeno například u všech věcí užívaných bez
právního důvodu, které vlastník nabyl bezúplatně, například dědictvím či darem.
Správně také odvolací soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které
se výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí nemovitosti určuje
peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a
čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu, a kterou
by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo
2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006). Jinými slovy, z hlediska rozsahu práva na vydání bezdůvodného obohacení není
rozhodující, jaká majetková újma vznikla jinému, nýbrž jaký majetkový prospěch
získal obohacený, a to v okamžiku kdy prospěch získal (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011). V tomto
směru jsou úvahy žalované o rozsahu újmy, která mohla vzniknout žalobcům tím,
že zakoupili pozemky, na nichž je umístěna cizí stavba, bezpředmětné. Konečně důvodnou není ani námitka žalované, že výpočet obvyklé
tržní výše bezdůvodného obohacení, určené na základě znaleckého posudku nelze
přezkoumat pro nesrozumitelnost. Shodně s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014, i na tomto místě má
dovolací soud za to, že hodnocení závěru vyslovených ve znaleckém posudku
náleží především do sféry skutkových zjištění, k jejichž přezkumu není Nejvyšší
soud jako instituce pouze přezkumná (a nikoliv nalézací) oprávněn (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř.). (k tomu srov. více např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010. sp. zn. 28 Cdo 1024/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 837/2012). Jinými slovy, dikce zákona dovolacímu soudu neumožňuje
přezkoumávat a korigovat správnost skutkových zjištění nalézacích soudů, pročež
výtky v tomto směru nelze pokládat za způsobilé přivodit důvodnost podaného
dovolání. Současně je třeba zdůraznit, že ze spisu vyplývá, že znalecký posudek
vypracovaný Dipl. Ing. Milanem Babickým, ze kterého soud prvního stupně při
určení výše bezdůvodného obohacení vycházel, dostatečně reflektoval skutečnost,
že pozemky zastavěné rodinnými domy se v daném místě a čase běžně samostatně
nepronajímají, proto pro stanovení obvyklého nájemného bylo použito metodiky
procentního podílu z obvyklé ceny stavebního pozemku.
Soud prvního stupně také
dostatečně zřejmě osvětlil důvody, kterými se pří posuzování a hodnocení
znaleckého posudku v dané věci řídil a na základě kterých zjistil výši obvyklé
nájemní hodnoty předmětných pozemků, když v odůvodnění svého rozhodnutí
výslovně uvedl, že „soud v tomto směru nemá žádné výhrady ani ke zpracování
znaleckého posudku ani ke způsobu jakým znalec své výsledky presentoval a není
zde ani žádný jiný důvod, proč nevycházet z tohoto znaleckého posudku.“
Skutkový charakter těchto zjištění je patrný i z toho, že ačkoliv odvolací soud
skutková zjištění soudu prvního stupně převzal (tedy i zjištění týkající se
obvyklé výše nájemného předmětných pozemků), výši přiznaného bezdůvodného
obohacení – vzhledem k jinému právnímu posouzení věci – změnil. Z důvodů shora uvedených shledal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v
rozsahu napadeném dovoláním žalované za správné, a proto dovolání žalované dle
§ 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. C. 2. Dovolání žalobců
Žalobci spatřují přípustnost svého dovolání s odkazem na ustanovení
§ 237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud dospěl k právnímu posouzení odlišnému od
ustálené praxe Ústavního soudu. Konkrétně, odvolací soud dospěl k nesprávnému
právnímu posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), když na
projednávaný případ aplikoval cenovou regulaci podle § 3 odst. 1 a § 5 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách. V uvedeném směru dovolací soud opětovně odkazuje na obsahově shodný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014,
jímž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, který (na rozdíl od odvolacího soudu
v projednávané věci) dospěl k závěru, že – s ohledem na nález Ústavního soudu
ze dne 2. prosince 2012, sp. zn. I. ÚS 2229/08 – se při posuzování výše
obvyklého nájemného pozemků určených k bydlení cenová regulace nepoužije. Ke
kasačnímu rozhodnutí ve věci projednávané pod č. j. 28 Cdo 18/2014-523,
přistoupil Nejvyšší soud z toho důvodu, že v předchozím řízení odvolací soud
přijal kategoricky formulovaný závěr, dle nějž při užívání pozemků určených k
bydlení není žádný veřejný zájem na regulaci nájemného dán, aniž by z
odůvodnění vyplývalo, že náležitě zvážil, zda je bez dalšího právní závěr
Ústavního soudu obsažený v rozhodnutí ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS
2229/08, aplikovatelný i v situaci, v níž jsou pozemky užívány k zajištění
potřeb bydlení, jež v rámci právního řádu požívá zvláštního statusu. Jinými
slovy, dovolací soud ve výše uvedeném kasačním rozhodnutí dospěl k závěru, že
aplikace cenových předpisů stanovících maximální nájemné za pozemky užívané k
jiným než podnikatelským účelům je rozhodovací praxí akceptována (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012,
či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. I. ÚS 2772/08) a
může být vyloučena jen za konkrétních skutkových okolností. Nález ze dne 29. prosince 2009, sp. zn I.
ÚS 2229/08, v němž Ústavní
soud dospěl k závěru o neaplikovatelnosti cenové regulace, je založen na úvaze,
že pokud je pozemek využíván za účelem parkování – tedy je využíván ve prospěch
družstva a jeho členů – a tím vzniká družstvu (podnikateli) majetkový prospěch,
absentuje i veřejný zájem, a regulace výše takovéhoto nájemného postrádá nejen
smysluplnost, ale také nesplňuje podmínky ústavnosti. Ústavní soud však rovněž
uvedl, že „ochrana vlastnických práv nevylučuje regulaci nájemného jako ústavní
formu realizace politiky státu v případě, že se pohybuje v rámci vymezeném
ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky.“. Dále dospěl
Ústavní soud k závěru, že k samotnému zrušení příslušné cenové regulace nájmu
pozemků nesloužících k podnikání není důvod, neboť tato ustanovení nejsou sama
o sobě v rozporu s normami ústavního pořádku. Z uvedeného tedy zjevně vyplývá,
že závěry Ústavního soudu učiněné v tomto rozhodnutí vztahující se k otázce
vyloučení cenové regulace výše nájemného lze v jiných řízeních zohlednit jen za
specifických skutkových okolností. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že z právě
uvedeného nálezu Ústavního soudu se nepodává závěr dovozený z něj žalobci v
dovolání, podle něhož „při užívání pozemků určených k bydlení není žádný
veřejný zájem na regulaci nájemného“. Za této situace není dovolání žalobců přípustné, neboť ustálenou
judikaturou dovolacího i Ústavního soudu je cenová regulace nájemného za
pozemky užívané k jiným než podnikatelským účelům akceptována a její vyloučení
je možné jen s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti. Konkrétní skutečnosti,
na nichž zakládají závěr o vyloučení cenové regulace v souzené věci, uvádí
žalobci teprve v dovolání, a jedná se proto o skutkovou novotu ve smyslu § 241a
odst. 6 o. s. ř., jíž však nelze založit přípustnost dovolání. Neústavnost
cenové regulace v obecné rovině žalobci namítali již v řízení před soudem
prvního stupně, což však s ohledem na výše uvedenou judikaturu týkající se
akceptovatelnosti cenové regulace není dostačující pro závěr o vyloučení cenové
regulace nájemného v souzené věci. Z důvodů shora popsaných Nejvyšší soud dovolání žalobců dle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §
243b o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z
účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, neboť s ohledem na
výsledek odvolacího řízení neměl žádný z účastníků ve věci plný úspěch. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.