U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce L. Ch., zastoupeného JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem
v Brně, Masná 20, proti žalovanému K. J., zastoupenému JUDr. Jiřím Kašparem,
advokátem se sídlem v Poličce, Palackého náměstí 62, o zaplacení částky
108.214,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp.
zn. 10 C 612/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. února 2009, č. j. 22 Co
456/2008-502, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 27. 5. 2008, č. j. 10 C 612/98-472,
rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit částku 108.214,- Kč s příslušenstvím i
náhradu nákladů řízení žalobci (výrok I.) a nahradit náklady řízení České
republice (výrok II.). Okresní soud poté, co doplnil skutková zjištění a
provedl dokazování v rozsahu, v jakém mu to uložil Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 14. 10. 2004, č. j. 22 Co
140/2004-275, jímž byl zrušen předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního
stupně v této věci ze dne 31. 10. 2003, č. j. 10 C 612/98-248, a usnesením ze
dne 6. 3. 2008, č. j. 22 Co 598/2007-460, jímž byl zrušen rovněž vyhovující
rozsudek okresního soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 10 612/98-429, dospěl k
následujícím závěrům. Žalovaný prováděl rekonstrukci domu žalobce, aniž by byla
mezi účastníky uzavřena připravovaná písemná smlouva o dílo, zároveň nebylo
prokázáno, že by byla uzavřena smlouva o dílo v ústní formě. Žalobce žalovanému
zaplatil zálohu na provedení zamýšlených prací ve výši 300.000,- Kč, hodnota
provedených prací přitom byla znaleckým posudkem stanovena na 164.995,43 Kč, z
čehož okresní soud dovodil, že požadavek žalobce na vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 108.214,- Kč je důvodný. Žalovanému se přitom nepodařilo
prokázat, že na jeho úkor vzniklo žalobci bezdůvodné obohacení použitím
materiálu ponechaného žalovaným na staveništi na svou stavbu. Za účinnou obranu
žalovaného soud nepovažoval ani tvrzení, že mu jednáním žalobce vznikla škoda,
když stavební materiál zakoupený pro stavbu žalobce musel se ztrátou prodat,
neboť ze strany žalobce nedošlo k porušení žádné povinnosti zakládající jeho
odpovědnost za škodu.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích a rozsudkem ze dne 12. 2. 2009, č. j. 22 Co
456/2008-502, je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že nebylo
prokázáno uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky a věc je třeba posoudit podle
ustanovení § 451 a § 458 obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Odvolací soud se
ztotožnil i s výše uvedeným hodnocením obrany žalovaného spočívající v jeho
domnělém nároku na vydání bezdůvodného obohacení a na náhradu škody žalobcem. K
tvrzení žalovaného, že při určení výše bezdůvodného obohacení nebyla zohledněna
cena dopravy a základních stavebních hmot, odvolací soud uvedl, že výše nákladů
stanovených znaleckým posudkem byla v tomto ohledu ovlivněna zjištěním, že tyto
položky do určité výše zajišťoval žalobce prostřednictvím třetí osoby. Namítal-
li žalovaný nezohlednění skutečných, jím účtovaných, nákladů, není tato námitka
rovněž důvodná, jelikož v případě nároku z bezdůvodného obohacení jsou pro
posouzení jeho výše rozhodující náklady, které by v daném místě a čase musel
žalobce vynaložit, aby získal hodnotu díla provedeného žalovaným, a je proto
třeba vyjít z cen obvyklých a nikoliv účtovaných žalovaným. Námitky žalovaného
tedy odvolací soud neshledal důvodnými, tudíž rozsudek soudu prvního stupně
jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z obsahu dovolání
vyplývá, že jeho důvodnost spatřuje dovolatel především ve skutkových
zjištěních nemajících oporu ve spise (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a vadách řízení
(§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Podle dovolatele v řízení nebyl úplně
zjištěn skutkový stav věci, která navíc nebyla správně skutkově a právně
zhodnocena. Upozorňuje především na to, že ve znaleckém posudku, z něhož při
svém rozhodování vyšel soud prvního stupně a posléze i soud odvolací, nejsou
zahrnuty všechny položky vyjadřující hodnotu provedené stavby. Dovolatel rovněž
považuje za nedostatek, že nedošlo k vypracování revizního znaleckého posudku,
který by vyvrátil pochybnosti o soudem učiněných zjištěních založených na
znaleckém posudku Ing. D., jejichž nesprávnost je zřejmá ze znaleckého posudku
předloženého v řízení dovolatelem, jenž dále zpochybňuje závěr o neexistenci
smlouvy o dílo mezi ním a žalobcem. Přestože smlouva nebyla uzavřena v písemné
formě, nebylo mezi účastníky – jak vypověděli i v soudním řízení - pochyb o
tom, co je obsahem jejich úmluvy. Další dovolací námitka směřuje ke zpochybnění
správnosti výše úroku z prodlení. Přiznaly-li totiž soudy obou stupňů žalobci
právo na úrok z prodlení od roku 1996 do roku 2009 ve výši 21 % roční úrokové
míry, je tento závěr v rozporu s dobrými mravy, neboť soudy při posouzení této
otázky nepřihlédly k délce trvání soudního řízení. Dovolatel učinil součástí
dovolání i svoje námitky proti rozsudku soudu prvního stupně uplatněné v
odvolacím řízení, s nimiž se podle něj odvolací soud vůbec nevypořádal. Těmito
námitkami jsou zpochybňovány správnost zjištění vztahujících se k okolnostem
uzavření smlouvy mezi účastníky, hodnocení důkazního materiálů týkajícího se
průběhu výstavby a rozsahu prací provedených žalovaným, správnost znaleckého
posudku, důvodnost jeho jednotlivých položek i způsob, jímž byla stanovena
hodnota provedených prací a proveden následný odpočet pro stanovení výše
bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se podle dovolatele nevypořádal ani s
pochybením soudu prvního stupně spočívajícím v neoprávněném přijímání změn a
doplňků žaloby, které měly být pojímány jako nové žaloby, a ani se zmatečným
výrokem rozsudku soudu prvého stupně. Z uvedených důvodů navrhl dovolatel, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k novému
projednání a rozhodnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen se závazným právním názorem,
který vedl soud prvního stupně k odlišnému rozhodnutí § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto
ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve
věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo soudem dovolacím rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel však v dovolání nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu,
jejíž specifikace je nutnou podmínkou pro vyslovení přípustnosti dovolání ve
smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2463, sešit
28/2004), a již tato okolnost znemožňuje dojít k závěru o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí. Zpochybňuje-li dovolatel závěr, že mezi
účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo, vtahuje se tato jeho námitka ke
zpochybnění správnosti skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, k nimž
však dovolací soud v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze, shledá-
li dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Rovněž
další námitky dovolatele považující za nedostatek rozhodnutí odvolacího soudu
skutečnost, že znalecký posudek, jež se stal základem pro určení výše
bezdůvodného obohacení dovolatele, byl chybný a nedostatečný, a že nebyl
vypracován revizní znalecký posudek za účelem odstranění jeho nedostatků,
směřují ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění, kterými se dovolací
soud, jak již bylo uvedeno výše, při zvažování přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže zabývat (k otázce přezkoumávání správnosti
znaleckých posudků při řešení otázky přípustnosti dovolání srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Totéž se týká i
ostatních skutkových námitek zmíněných v dovolání (okolnosti uzavření smlouvy,
hodnocení důkazů týkajících se průběhu výstavby apod.). V případě znaleckých
posudků navíc soudy obou stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí náležitě a
přesvědčivě osvětlily důvody, kterými se při posuzování a hodnocení znaleckých
posudků řídily v dané věci. Je rovněž třeba mít na zřeteli, že v souladu s
ustanovením § 120 odst. 1 o. s. ř. záleží na úvaze soudu, jak posoudí důkazní
návrhy a které z nich provede. Pokud soud nedospěje k závěru, že posudky
obsahují relevantní nedostatky, nemusí přistoupit k jejich přezkoumání posudkem
jiného znalce.
K dovolatelem tvrzenému rozporu přiznané výše úroků z prodlení s dobrými mravy
je třeba připomenout, že otázce rozporu s dobrými mravy nelze zpravidla přiznat
zásadní právní význam, neboť její posouzení se odvíjí od jedinečných okolností
každého případu, a přezkum této otázky tak postrádá potřebný judikatorní přesah
pro dovození zásadní právní významnosti rozhodnutí (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 308, svazek 3/2001).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002 civ., sešit 1, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008) dále zdůraznil, že při
posouzení rozporu přiznaného úroku z prodlení s dobrými mravy je třeba dbát
především jeho účelu, spočívajícího v poskytnutí ochrany věřiteli působením
hrozbou zvyšujícího se dluhu na dlužníka, v sankcionování dlužníka za porušení
povinnosti splnit dluh řádně a včas a v kompenzaci za dobu, o kterou se
případně plnění opozdilo. Odepřít ochranu práva věřitele by pak bylo možné
pouze tehdy, pokud by požadavek na úrok z prodlení tato hlediska přehlížel,
nevycházel by ze smyslu institutu prodlení, případně by byl zneužíván k
poškození dlužníka nebo by vedl k nepřiměřeným důsledkům tím, že by dlužníka
zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný
přínos. Z řízení nevyplynulo, že by rozhodnutí o přiznaní úroku z prodlení bylo
v rozporu s těmito podmínkami. Jejich naplnění nelze spatřovat pouze v délce
trvání soudního řízení, a není tedy důvodu pro závěr, že by odvolací soud v
tomto ohledu pochybil.
Přípustnost dovolání pak nelze dovodit ani z vad řízení, ke kterým mělo podle
dovolatele dojít v řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud opakovaně
zdůraznil, že ve vadách řízení není možno spatřovat zásadní právní významnost
rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (k tomu. srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3078, svazek
CD 1/2005, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS
1970/07). Dovolatel nadto ani neuvádí, jak tyto vady měly ovlivnit správnost
rozhodnutí odvolacího soudu, což je nezbytnou podmínkou toho, aby případně
naplnily dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Je třeba
navíc dodat, že nelze považovat za vadu, pokud došlo ke změně žaloby namísto
toho, aby byly návrhy žalobce považovány za žaloby nové. Dovolatel předně tuto
vadu blíže nevymezuje a není jasné, jaké konkrétní rozšíření či změnu žaloby má
na mysli, obecně však platí, že ustanovení § 95 o. s. ř. umožňuje žalobci měnit
žalobu, změnu soud nepřipustí pouze tehdy, pokud by výsledky dosavadního řízení
nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Nelze tudíž považovat za
jakékoliv pochybení soudu, došlo-li k pozměnění žalobního návrhu, netvrdí-li
dovolatel a nejsou-li ani z řízení zřejmé skutečnosti, pro něž by nebylo možno
v řízení pokračovat o změněném návrhu. Zcela neopodstatněné je pak tvrzení
dovolatele o zmatečnosti výroku napadeného rozhodnutí, především není zcela
zřejmé, v čem dovolatel nedostatky spatřuje, dále je možno říci, že výrok je v
souladu s ustanovením § 155 o. s. ř., a není tak důvodu pro závěr, že soud
pochybil v jeho formulaci. Z dovolatelem předestřených námitek proto nevyplývá,
že by rozhodnutí bylo možno považovat za zásadně právně významné a dovolání za
přípustné.
Bylo-li dovolání ve vztahu k meritu věci shledáno nepřípustným, pak podle
ustálené judikatury Nejvyššího soudu není přípustné ani dovolání proti části
výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22
Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, svazek 1/2002).
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce žádné náklady
nevynaložil.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu