28 Cdo 18/2014

28 Cdo 18/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana

Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní

věci žalobců a) Mgr. O. J., a b) Mgr. E. J., zastoupených JUDr. Josefem

Vrabcem, advokátem se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, proti žalovanému

Mgr. R. H., zastoupenému JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2,

Mikovcova 7, o zaplacení 302.756,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního

soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 8/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2013, č. j. 28 Co 192/2013-493, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, č. j. 28

Co 192/2013-493, se vyjma části výroku I., jíž byl potvrzen zamítavý výrok II.

rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2013, č. j. 47 C 8/2005-443,

zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 3. 2008, č. j. 47 C 8/2005-64,

rozhodl tak, že základ v řízení uplatněného nároku je opodstatněn. Žalobci se

domáhali vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému užíváním pozemků v

jejich vlastnictví. Žalobci předmětné pozemky, na nichž se nachází rodinný dům

žalovaného se zahradou a funkčně souvisejícími plochami, nabyli na základě

kupní smlouvy ze dne 22. 4. 2004 uzavřené se správcem konkursní podstaty. Soud

na základě provedeného dokazování neshledal důvodné výtky zpochybňující

vlastnické právo žalobců a platnost jejich nabývacího titulu, a měl je tak za

aktivně věcně legitimované v projednávaném sporu. Žalovaného je oproti tomu

možno pokládat za pasivně věcně legitimovaného, neboť bylo zjištěno, že užívá

přinejmenším zastavěnou část pozemků. Za těchto okolností tedy soud měl základ

nároku za důvodný.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž

je rozsudkem ze dne 22. 10. 2008, č. j. 28 Co 243/2008-86, potvrdil. Odvolací

soud neshledal přiléhavými argumenty žalovaného brojící proti řádnosti nabytí

vlastnického práva k předmětným pozemkům žalobci a rozhodnutí soudu prvního

stupně jako věcně správné potvrdil.

Poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2010, č. j. 29 Cdo 797/2009-109,

odmítl jako nepřípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 317/2009, řešící

obdobou problematiku, pokračoval v řízení soud prvního stupně.

Obvodní soud pro Prahu 4 následně rozsudkem ze dne 29. 1. 2013, č. j. 47 C

8/2005-443, uložil žalovanému zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku

471.439,49 Kč s příslušenstvím v rozhodnutí blíže specifikovaným (výrok I.), co

do částky 476.466,04 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o

náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). Obvodní soud s ohledem na závěry

vyplývající z provedeného dokazování shledal, že žalovaného by bylo možno

pokládat na neoprávněného držitele pozemků vlastněných žalobci, neboť smlouva,

z níž dovozoval své vlastnické právo k pozemkům, je stižena absolutní

neplatností pro porušení zákazu zcizení pozemků v době nařízeného výkonu

rozhodnutí a žalovaný současně byl obeznámen s tím, že pozemky byly pojaty do

konkursní podstaty původního vlastníka a v rámci konkursu prodány žalobcům. Neplatná pro rozpor se zákonem je i nájemní smlouva uzavřená žalovaným s

původním vlastníkem, protože k jejímu uzavření došlo v době, kdy bylo původnímu

vlastníku zakázáno s ohledem na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem pozemků

tyto pozemky zatěžovat, přičemž za zatížení lze pokládat i uzavření nájemní

smlouvy. Za daných okolností je tedy vzájemný vztah účastníků třeba vypořádat

dle ustanovení o bezdůvodném obohacení, tj. dle § 451 a násl. obč. zák., neboť

zákonná úprava vztahů neoprávněného držitele a vlastníka neřeší náhradu

prospěchu plynoucího z realizace užitné hodnoty věci. Je přitom bez významu,

zda žalovaný předmětné pozemky pronajímal, neboť žalovaným získané nájemné by

sice bylo užitkem z věci, jenž by měl být držitelem vydán vlastníkovi dle § 131

odst. 1 obč. zák., ovšem v souladu s § 457 obč. zák. by tento užitek byl

předmětem vrácení mezi stranami neplatné nájemní smlouvy. Po žalovaném jako po

neoprávněném držiteli tedy žalobci mohou požadovat pouze vydání takových plodů

a užitků, jež k věci přirostly po právu, nikoliv takových, které jsou

bezdůvodným obohacením. Z tohoto důvodu byl žalovaný povinen vydat prospěch

získaný realizací užitné hodnoty – obvyklé nájemné. Jeho výši je třeba určit v

souladu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08, dle nějž se cenová regulace maximálního nájemného neuplatní

u pozemků určených k bydlení, u nichž není dán veřejný zájem na takovéto

regulaci, ve výši znalecky určeného ekvivalentu obvyklého nájemného. Soud

odmítl jako neopodstatněné výtky žalovaného, že znalkyně nerozlišila při

stanovení výše obvyklého nájemného zastavěnost a přístupnost pozemku. Není

rovněž přiléhavá námitka, že by při stanovení výše bezdůvodného obohacení měla

být zohledněna nemožnost pronajmout pozemek pod domem, neboť v daném případě je

předmětem sporu prospěch nabytý žalovaným, jenž má z užívání tohoto pozemku,

jakož i z pozemku - zahrady za domem, plný prospěch. V daném případě je třeba

pozemky posuzovat jako celek s ohledem na jejich užívání žalovaným, a obstojí

tak závěr znalce o stejné výši nájemného u všech sporných pozemků. Soud dále

neshledal důvodnou obranu žalovaného námitkou započtení poukazující na náklady

vynaložené na údržbu a zhodnocení pozemků. Po žalobcích nelze požadovat náhradu

investic realizovaných před nabytím vlastnického práva, za způsobilé k

vypořádání je možno pokládat toliko ty, jež byly provedeny po roce 2002, kdy se

žalobci stali vlastníky.

Žalovaný si jako neoprávněný držitel může v souladu s

§ 131 obč. zák. odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci a může si

rovněž oddělit, čím ji svým nákladem zhodnotil, je-li to možné bez zhoršení

podstaty věci. Neoprávněný držitel si přitom může náklady nutné pro údržbu a

provoz odpočítat z užitků z věci získaných, jež je povinen vlastníku vydat,

nemůže však tyto náklady uplatnit samostatně. Žalovaný v projednávané věci

nevydává žádné užitky získané z věci, nýbrž bezdůvodné obohacení získané

realizací užitné hodnoty pozemků, aniž by přicházelo v úvahu uplatnění odpočtu

nákladů dle § 131 obč. zák. Žalovanému by v souladu s § 458 odst. 3 obč. zák. svědčilo právo na náhradu na věc vynaložených nutných nákladů, avšak žalovaný k

započtení nenavrhl náklady na uchování a údržbu pozemků, nýbrž náklady na

investice, jimiž pozemky zhodnotil. Vzhledem k tomu, že žalovaný uplatnil

požadavek na náhradu nákladů vynaložených v letech 2002 - 2004 až podáním ze

dne 14. 4. 2010 a žalobci vznesli námitku promlčení, nebylo by jeho žádání

možno vyhovět i s ohledem na promlčení tvrzeného práva. Soud se dále k námitce žalovaného zabýval promlčením práva žalobců. Zdůraznil,

že mezitímním rozsudkem byla určena opodstatněnost požadavku na vydání

bezdůvodného obohacení za období ledna 2003 až ledna 2005, žalovaný ovšem do

rozhodnutí mezitímním rozsudkem nevznesl námitku částečného promlčení práva

žalobců, a proto i za období, za které byl nárok žalobců zjevně promlčen (od 1. 1. do 25. 1. 2003), bylo žalobcům vyhověno. Odmítl však, že by s ohledem na

úmyslnost jednání žalovaného měla být uplatněna desetiletá subjektivní

promlčecí doba, neboť desetiletá promlčecí doba v případě úmyslného obohacení

je pojímána jako objektivní, nikoli subjektivní. Z mezitímního rozsudku je

přitom zřejmé, že si žalobci museli po celou dobu být vědomi toho, kdo se na

jejich úkor bezdůvodně obohacuje, neboť s tímto vědomím již pozemky nabyli. Žalobci postupně rozšiřovali žalobní nárok o další jednotlivé roky, za něž

žádali vydání obohacení, a to jak zpětně, tak i za období plynoucí během

řízení. Výši obohacení soud určil dle znaleckého posudku zpracovaného v souladu

se zákonnými požadavky i s ohledem na promlčení dílčích žalobních žádání

žalobců a v tomu odpovídajícím rozsahu žalobě vyhověl. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalobci i žalovaný, jenž

své podání zaměřil proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně v

částce 302.756,49 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze přezkoumal uvedené

rozhodnutí a rozsudkem ze dne 19. 6. 2013, č. j. 28 Co 192/2013-493, je

potvrdil v zamítavém výroku o věci samé, ve výrocích o náhradě nákladů řízení i

ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 302.756,49 Kč s příslušenstvím

(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací

soud měl skutkový stav za náležitě zjištěný soudem prvního stupně a přitakal

rovněž právnímu posouzení věci tímto soudem.

Připomněl, že dle pravomocného

mezitímního rozsudku je základ nároku za období od ledna 2003 do ledna 2005

opodstatněn, což bylo podpořeno závěrem, že žalobci jsou vlastníky sporných

pozemků. V této fázi řízení jsou tedy nepřiléhavé námitky žalovaného stran

nedůvodnosti nároku žalobců. Odvolací soud označil za správné i úvahy soudu

prvního stupně týkající se cenové regulace a činěné v intencích závěrů

vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08,

řešícího totožnou problematiku. Ústavní soud jednoznačně dovodil, že při

užívání pozemků určených k bydlení není dán žádný veřejný zájem na regulaci

nájemného. Není přitom důvodu pro odlišné stanovení ceny za jednotlivé pozemky,

neboť žalovaný užívá tyto pozemky jako funkční celek se svým domem,

nacházejícím se na jednom z nich. Rovněž lze přitakat závěru soudu prvního

stupně, že na žalovaného je možno pohlížet jako na neoprávněného držitele. Míní-

li žalovaný, že nárok žalobců nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat

bezdůvodného obohacení, přehlíží, že jednou z nich je i nabytí prospěchu bez

právního důvodu, za což je možné pokládat i užívání nemovitosti bez

odpovídajícího právního titulu. Majetkovým vyjádřením prospěchu takto nabytého

je peněžitá částka odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a

čase za užívání obdobné věci zpravidla formou nájemného, jež by nájemce byl

povinen platit dle řádné nájemní smlouvy. Výše tohoto obohacení byla v daném

případě zjištěna řádným znaleckým posudkem přihlížejícím i k námitkám

žalovaného, pročež soud prvního stupně nepochybil, převzal-li jeho závěry. Za

správně vypořádanou označil odvolací soud i námitku promlčení, pročež

rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž má za to, že k

problematice řešené soudy obou stupňů schází potřebná judikatura. Zdůraznil

specifičnost dané situace spočívající v tom, že si postavil dům, koupil pozemek

před, pod i za domem, přičemž později bylo zjištěno, že prodávající nemovitosti

prodal, přestože proti němu bylo vedeno exekuční a později konkursní řízení. Dovolatel přitom za pozemky zaplatil kupní cenu a jeho vlastnické právo bylo

vloženo do katastru nemovitostí, avšak ze strany konkursního správce došlo k

řadě pochybení. Nejprve dal souhlas s pokračováním v řízení, což umožnilo vklad

práva žalovaného do katastru nemovitostí, posléze však za jeho zády prodal

předmětné pozemky žalobcům, jež byli obeznámeni s tím, že žalovaný je

vlastníkem domu na jednom z těchto pozemků a zaplatil za pozemky kupní cenu. Žalobci přitom pozemky koupili za zlomek skutečné ceny, ovlivněné tím, že se na

pozemku nacházela stavba žalovaného, nyní se však dožadují částky odpovídající

tržnímu nájemnému. Koupi pozemku žalobci dle mínění dovolatele realizovali

právě proto, aby po něm mohli požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatel je toho názoru, že za daných okolností se nejedná o žádný z případů

bezdůvodného obohacení ve smyslu občanského zákoníku, neboť z postupu žalobců

je zřejmé, že se nejedná o tu stranu, která by měla být postiženou, ale naopak

o stranu, jež se aktivně zasloužila o to, aby se dostala do pozice oprávněného

z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobcům nevznikla žádná újma, jež je jedním z

předpokladů vzniku vztahu z bezdůvodného obohacení. Újmu na jejich straně by

bylo možno dovozovat pouze ze skutečnosti, že koupili nemovitosti, o nichž

věděli, že jsou zastavěny, tedy z jejich úmyslného jednání, jímž žalovaného

obešli a za jeho zády se domluvili se správcem konkursní podstaty. Pokud by

tutéž částku uložili do peněžního ústavu, tak by prakticky nic nezískali, újma

by jim však nemohla vzniknout. Dovolatel zdůraznil, že stavbu budoval řadu let

na základě smlouvy o smlouvě budoucí a následně kupní a vložil do ní veškeré

finanční prostředky své i své rodiny, avšak v důsledku jednání žalobců, jež by

nemělo požívat ochrany, je jeho stavba znehodnocena tak, že je bezcenná. Za důležité pokládá dovolatel i posouzení způsobu stanovení výše obohacení a

zodpovězení otázek, zda je v daném případě možné újmu žalobců stanovit dle výše

úroku poskytovaného peněžním ústavem ze žalobci zaplacené kupní ceny, zda je

třeba aplikovat cenovou regulaci dle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, či zda

je možné uvažovat o tržním nájemném a korigovat je prostřednictvím ustanovení §

3 odst. 1 obč. zák. Dovolatel má za to, že výpočet částky ve znaleckém posudku

je naprosto nesrozumitelný, a tomu odpovídající část rozsudku soudu prvého

stupně je pak zcela nepřezkoumatelná a postrádající vysvětlení mechanismu, jímž

soudy k uvedené částce došly.

Dovolatel vytkl znalkyni, že nebyla schopna

označit cenový předpis, z něhož vycházela, soudům, že náležitě nevyřešily

otázku cenových limitů, jež v minulosti existovaly, a předestřel otázku, zda by

se s ohledem na okolnosti získání nemovitosti (především získání pozemků v

době, kdy byly znehodnocené) neměla cena stanovit dle jiných kritérií a jiné

metodiky. V daném případě se nabízí ocenění kapitalizační míry přímým způsobem

z dat realitního trhu. Soudem rovněž nebyla vyvrácena námitka dovolatele

poukazující na různé quasinájemné v případě tří pozemků s ohledem na jejich

charakter. Soudy odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2229/2008 pro

zmiňovaná specifika na projednávanou věc vůbec nedopadá, neboť v daném případě

si žalobci museli být vědomi, že kupují pozemek pod domem za zlomek tržní ceny,

a přesto požadují fakticky tržní nájemné. Obdobná je situace v případě dalších

dvou pozemků vzhledem k tomu, že jsou pro jejich vlastníka prakticky

nevyužitelné (pozemek za domem je přístupný pouze přes dům a pozemek před domem

je malý a sloužící jim k přístupu do domu a do garáže). Žalovaný o pozemek za

domem pečuje na vlastní náklad, čímž vlastně vzniká obohacení žalobcům. Unikátnost situace si žádá, aby se jí dovolací soud zabýval. Dovolatel se dále

domnívá, že přestože dosavadní teorie a praxe nepřipouštěla aplikaci institutu

dobrých mravů ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. v případě bezdůvodného obohacení,

v daném případě by mělo být přihlédnuto k tomu, nejedná-li se o šikanózní výkon

práva i zda má být takovýto výkon chráněn. I pokud by takovýto šikanózní výkon

práva chráněn byl, měl by mít vlastník pozemku pouze právo na částku, jež by

získal v peněžním ústavu, kde by uložil obnos korespondující s kupní cenou. Judikatura vyslovující uvedené závěry by nepochybně bránila dalším

spekulativním prodejům, jimž by neměla být přiznávána právní ochrana. S ohledem

na uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou

stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci ve svém vyjádření k dovolání zpochybnili argumenty dovolatele,

poukázali na to, že k nepoctivému chování došlo především z jeho strany,

respektive ze strany jeho otce, a navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013,

které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř.

není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému

rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem

vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Akcentuje-li dovolatel v souvislosti s otázkou přípustnosti dovolání specifické

okolnosti projednávaného sporu, jež si žádají, aby byly rozebrány v judikatuře

Nejvyššího soudu, zjevně poněkud přehlíží, že právní úprava je zaměřena na to,

aby bylo možno konkrétní situace dle jejich právní povahy subsumovat pod

abstraktní právní normy, aniž by bylo třeba se uchylovat ke kasuistickému

řešení každého jednotlivého případu bez zohlednění jeho právní podstaty. Nabytí

vlastnického práva žalobci k pozemkům je tedy třeba posuzovat dle na tuto

otázku dopadajících právních ustanovení, stejně jako vztahy následně vzniklé

mezi vlastníky pozemků a osobami je užívajícími. Řádnost nabytí vlastnického

práva přitom byla předmětem soudního přezkumu a nebyl shledán žádný důvod (tj. zjevně ani rozpor s dobrými mravy), pro něž by na nabývací titul bylo možno

pohlížet jako na neplatný. Stali-li se žalobci řádnými vlastníky pozemku, pak

je jim třeba přiznat tomu odpovídající práva, tedy i právo na užívání svého

vlastnictví, a je-li užívání pozemku realizováno jiným subjektem, pak právo na

vydání prospěchu, jenž tento subjekt na jejich úkor nabyl. Užívání nemovitosti

je zpravidla (nejedná-li se o nemovitost zjevně bezcennou a z hlediska lidských

potřeb nevyužitelnou) pojímáno jako přinášející majetkový prospěch osobě ji

užívající, a to i například ve formě zajištění potřeby bydlení. Nesvědčí-li

pozemek užívající osobě odpovídající právní titul, pak zjevně nabývá tohoto

prospěchu bezdůvodně, a danou situaci je možno podřadit pod ustanovení o

bezdůvodném obohacení, tj. § 451 obč. zák. Byť dovolatel naznačuje opak, i

výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení je možno poměřovat § 3 odst. 1

obč. zák., tedy tím, zda není v rozporu s dobrými mravy. Aplikace tohoto

ustanovení si však žádá, aby byly doloženy takové mimořádné okolnosti, v

jejichž světle by se jevilo na místě v podstatě popřít dopady zákonné úpravy, a

narušit tak důvěru v právní normy, a tedy i právní jistotu dotčených osob. V

daném případě však soudy, jež se zabývaly vývojem právních vztahů mezi

účastníky, zjevně neshledaly, že by na výkon žalovaného práva bylo možno

pohlížet jako na nemravný a nepožívající právní ochrany. V tomto směru je na

místě připomenout, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

patří k právním normám s

relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby

podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní

normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek

soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě

dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv

je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně

formulovat obecné řešení této otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posouzení, zda výkon práv

odporuje dobrým mravům, přitom dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby

jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem

posuzovaného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013,

sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními

pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné

instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim

vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách, na což však v projednávané

věci není možné usuzovat. Sporuje-li dovolatel aplikovatelnost závěrů vyslovených v nálezu Ústavního

soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08, v této věci s ohledem na

specifika vzniku řešené situace, jež si vyžádala podání projednávané žaloby, a

žalovaným akcentovanou spekulativnost nabytí pozemku žalobci, pak opět pomíjí,

že Ústavním soudem vyslovené úvahy se zabývají opodstatněním omezení

vlastnického práva cenovou regulací, aniž by v nich bylo naznačováno, že

přístup soudů k této otázce by měl být určen okolnostmi, za nichž došlo k

nabytí vlastnického práva k nemovitostem a k jejich užívání osobou odlišnou od

vlastníka. I tak však nelze výtkám dovolatele v tomto směru zcela upřít

opodstatnění. Odvolacím soudem kategoricky formulovaný závěr, dle nějž „při

užívání pozemků určených k bydlení není žádný veřejný zájem na regulaci

nájemného dán“, se z odkazovaného rozhodnutí Ústavního soudu nepodává. Ústavní

soud ve zmiňovaném nálezu ve svých úvahách vyvrátil smysluplnost a ústavnost

regulace maximálního nájemného za pozemky užívané k jiným než k podnikatelským

účelům cenovými výměry ministerstva financí pro případ užívání pozemku

družstvem k parkování jeho členů s ohledem na absentující veřejný zájem na

takovéto regulaci. Pojem „veřejný zájem“ je ovšem obdobně jako termín „dobré

mravy“ pojmem relativně neurčitým, jenž si žádá náležité objasnění ve vztahu ke

konkrétní situaci s přihlédnutím k širokému, předem neomezenému okruhu

okolností relevantních právě ve vztahu k řešenému případu (k tomu srov. více

např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1642/2008, či

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3434/2013).

Důraz

na nutnost vymezovat pojem „veřejný zájem“ s přihlédnutím ke konkrétním

partikulárním zájmům a po zvážení všech rozporů i připomínek je přitom zřejmý i

z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04). Má-li být tedy s ohledem na jeho absenci popřena

smysluplnost a ústavnost cenové regulace vyplývající z obecně závazných

právních předpisů, pak se pouhé konstatování tohoto faktu nejeví jako

adekvátní. V daném případě je třeba uvážit, zda je bez dalšího zmiňovaný závěr

Ústavního soudu aplikovatelný i v situaci, v níž jsou pozemky (případně jejich

část) užívány k zajištění potřeby bydlení, jež v rámci právního řádu požívá

zvláštního statutu. Je přitom možno připomenout, že v obecné rovině byla

aplikace cenových předpisů stanovících maximální nájemné za pozemky užívané k

jiným než podnikatelským účelům rozhodovací praxí akceptována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, a

judikaturu v něm odkazovanou, výše odkazovaný nález Ústavního soudu či usnesení

Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 2772/08). Ústavní soud

vyslovil výše zmiňovaný názor při zvážení konkrétní povahy daného způsobu

užívání pozemků, již rozebral ve svém rozhodnutí, což je tedy třeba učinit i v

projednávané věci, má-li být výše obohacení vyčíslena nehledě na cenovou

regulaci vyplývající z obecně závazných právních předpisů. Nejvyšší soud se za

dané situace blíže nezabýval výtkami proti znaleckému posudku, neboť nejenže

hodnocení závěrů vyslovených ve znaleckém posudku náleží především do sféry

skutkových zjištění (k tomu srov. více např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010. sp. zn. 28 Cdo 1024/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 837/2012), k jejichž přezkumu není Nejvyšší soud jako instituce pouze

přezkumná (a nikoliv nalézací) oprávněn (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), ale

především by nebylo záhodno předjímat závěry stran způsobu vyčíslení

bezdůvodného obohacení, jímž se bude třeba v dalším řízení opětovně zabývat pod

zorným úhlem výše uvedeného. Nejvyšší soud tedy rozhodnutí odvolacího soudu shledal založené na nesprávném

právním posouzení věci, pročež je podle § 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s

§ 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí

vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.