28 Cdo 3434/2013

28 Cdo 3434/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause

ve věci žalobkyně RWE Gas Storage, s. r. o., IČ 27892077, se sídlem v Praze 9,

Prosecká 855/68, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., advokátem se sídlem v

Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České republice – Úřadu pro

zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží

390/42, o zaplacení 62,802.154,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu

pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 109/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2013, č. j. 51 Co 549/2012-139, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

62,802.154,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení

(výrok II.). Požadovanou částku žalobkyně vymezila jako bezdůvodné obohacení,

které mělo žalované vzniknout v důsledku toho, že neplnila své zákonné

povinnosti, a žalobkyně musela ve veřejném zájmu v rámci svých povinností

týkajících se zajištění bezpečného a spolehlivého provozu podzemního zásobníku

plynu vynaložit náklady na likvidaci starého důlního díla – průzkumného vrtu

Hrušky 6 (dále též jen „vrt“ či „předmětný vrt“). Obvodní soud dospěl na

základě provedeného dokazování a s přihlédnutím k dikci § 35 zákona č. 44/1988

Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), dle nějž (mimo

jiné) zajišťování nebo likvidaci starých důlních děl a jejich následků, které

ohrožují zákonem chráněný obecný zájem, zabezpečí v nezbytně nutném rozsahu

Ministerstvo životního prostředí České republiky, k závěru, že žalobnímu návrhu

není možné vyhovět. Aplikaci úpravy bezdůvodného obohacení dle § 451 a násl. obč. zák. vylučuje již okolnost, že zákon č. 44/1988 Sb. je předpisem veřejného

práva, a je tedy zřejmé, že nárok žalobkyně nevychází ze soukromoprávních

vztahů k žalované. Nárok žalobkyně přitom nemá oporu ani v normách práva

veřejného, neboť podle § 35 odst. 6 zákona č. 44/1988 Sb. by se vůči žalované

mohla domáhat pouze náhrady škody, jejíž vznik však netvrdí. Obvodní soud dále poukázal na skutečnost, že v dopise ze dne 10. 3. 2006

Ministerstvo životního prostředí (dále též jen „Ministerstvo“) odmítlo svou

odpovědnost za likvidaci předmětného vrtu s tím, že předmětný vrt není starým

důlním dílem. Toto výslovné stanovisko toho, kdo měl plnit, by i v rámci

soukromoprávních vztahů vylučovalo vznik bezdůvodného obohacení dle § 454 obč. zák., neboť v souladu se zásadou, dle níž nikomu není zásadně dovoleno

zasahovat do věcí jiného subjektu, nelze nikoho proti jeho projevené vůli

obohatit. Vyloučen je rovněž vznik bezdůvodného obohacení dle § 451 obč. zák. plněním bez právního důvodu, neboť sama žalobkyně svůj nárok odvozuje od

skutečnosti, že se jednalo o staré důlní dílo, které mělo odstranit

Ministerstvo (tj. žalovaná), za nějž splnila jeho povinnost. Obvodní soud dále podotknul, že pro účely svého rozhodnutí může odhlédnout od

toho, zda je předmětný vrt důlním dílem či nikoliv (byť by se klonil k názoru,

že v daném případě se minimálně původně o důlní dílo jednalo), jakož i od

otázky existence ústně uzavřené komisionářské smlouvy mezi žalobkyní a

společností RWE Transgass, a. s., a vycházet z toho, že na veškeré jednání RWE

Transgass, a. s. je možno pohlížet jako na jednání žalobkyně, neboť i tak by

aplikace § 35 zákona č. 44/1988 Sb. nebyla důvodná. Podstatné je, že žalobkyně

prováděla likvidaci důlního díla na vlastní žádost, aby mohla pokračovat ve

výkonu své podnikatelské činnosti spočívající v provozování podzemního

zásobníku plynu v původním rozsahu, omezeném rozhodnutím Obvodního báňského

úřadu ze dne 16. 4. 2007, jímž úřad nařídil zastavit vtláčení plynu do

uskladňovacího objektu podzemního zásobníku plynu.

Nejednalo se tedy o situaci,

že by z vrtu samovolně unikal přírodní plyn v důsledku jeho špatné likvidace,

pročež by jej bylo nutno dolikvidovat, aby unikající plyn neohrožoval okolí, a

osoba, jež byla unikajícím plynem ohrožena, zasáhla a předešla tak vzniku

škody. Byť to žalobkyně odmítá, i z jejích tvrzení je zřejmé, že pravděpodobně

unikal plyn vháněný do jí provozovaného podzemního zásobníku. Tomu odpovídal i

postup báňského úřadu, jenž k žádosti žalobkyně vydal dne 23. 8. 2007

rozhodnutí podle § 10 odst. 10 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti,

který se týká likvidace mj. důlních děl, a nikoliv podle § 13 tohoto zákona

upravujícího likvidaci starých důlních děl. Z rozhodnutí jednoznačně vyplývá,

že opravná likvidace vrtu se provádí s cílem trvale zabezpečit hermetičnost

prostoru ve vztahu k prováděné hornické činnosti (podzemnímu zásobníku plynu). Stejně tak rozhodnutím báňského úřadu ze dne 21. 5. 2007 se jednoznačně

povoluje relikvidace vrtu, a nikoliv starého důlního díla, což vyplývá i z

odkazu na ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zákona č. 61/1988 Sb. I tímto

rozhodnutím příslušného správního orgánu je přitom soud vázán. Měla-li

žalobkyně za to, že báňský úřad rozhodl o něčem jiném, než o co bylo žádáno,

měla se proti tomuto rozhodnutí bránit, jinak soud z těchto rozhodnutí v

souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. vychází. Z doložených rozhodnutí je přitom

zřejmé, že nebyla vydána na likvidaci starého důlního díla, přičemž bez

povolení báňského úřadu nelze podle zákona likvidaci starého důlního díla

provést. Tyto úvahy tedy vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby jako

nedůvodné. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž

je rozsudkem ze dne 15. 3. 2013, č. j. 51 Co 549/2012-139, potvrdil (výrok I.)

a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková

zjištění soudu prvého stupně za správná i dostatečná a neshledal pochybení ani

v posouzení otázky, zda má žalovaná povinnost nahradit žalobkyni náklady

vynaložené v souvislosti s úpravami dotyčného vrtu. Odmítl přitom názor soudu

prvního stupně, dle nějž ke vzniku bezdůvodného obohacení nemůže dojít, je-li

povinnost plnit dána normami práva veřejného. Taktéž závěr, dle nějž je vznik

bezdůvodného obohacení vyloučen, plní-li jedna osoba za druhou přes její

nesouhlas, nelze absolutizovat. Zbylým úvahám, o něž soud prvního stupně opřel

své rozhodnutí, odvolací soud přitakal. Povinnost státu dle § 35 zákona č. 44/1988 Sb. zabezpečit v nezbytném rozsahu likvidaci starých důlních děl

ohrožujících zákonem chráněný obecný zájem se týká důlních děl v podzemí, jež

jsou opuštěná a jejichž původní provozovatel ani jeho právní nástupce nejsou

známi. V daném případě však především nejde o opuštěné dílo, neboť je znám

původní provozovatel vrtu, tudíž musí být znám jeho právní nástupce, jelikož

původní státní podnik byl privatizován, a to bez ohledu na to, že předmětný vrt

nebyl do privatizace zahrnut, jak tvrdí žalobkyně, jelikož předmětný vrt byl

zlikvidován v roce 1961, od té doby nebyl používán, přičemž k privatizaci došlo

někdy po roce 1990.

Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že v případě úprav

předmětného vrtu provedených žalobkyní, ať už označovaných za „relikvidaci

vrtu“, se o žádnou likvidaci ani zajištění vrtu ve smyslu § 35 zákona č. 44/1988 Sb. nejednalo, neboť je zřejmé, že vrt jako takový od své původní

likvidace v roce 1961 žádnou potřebu dodatečné likvidace nevyžadoval, a nebylo

ani prokázáno, že by tento vrt sám ohrožoval obecný zájem. Z provedeného

dokazování a nakonec i z tvrzení žalobkyně vyplývá, že dotyčný vrt byl

dlouhodobě využíván ke kontrole tlakových poměrů v dané lokalitě (využíval jej

RWE Transgass Net s. r. o., s nímž žalobkyně měla smlouvu) a k úniku plynu

začalo docházet až poté, co byl v zásobníku zvýšen tlak o 35 % oproti tlaku

ložiskovému. Potřeba úpravy dotyčného vrtu tedy nebyla vyvolána jeho

nevyhovujícím stavem po provedené likvidaci v roce 1961, ale provozem zásobníku

plynu Tvrdonice v období roku 2005. Tuto skutečnost potvrzuje ve svém odvolání

i žalobkyně, odkazuje-li na úpravy, které mají bezprostřední vliv na

provozování zásobníku, ač současně tvrdí, že tyto úpravy byly prováděny za

účelem ochrany obecného zájmu. Byly-li úpravy dotyčného vrtu prováděny v

souvislosti s provozem podzemního zásobníku Tvrdonice, nelze nárok na jejich

úhradu dovozovat z ustanovení § 35 zákona č. 44/1988 Sb. upravujícího povinnost

státu zabezpečit v případě ohrožení obecného zájmu likvidaci opuštěného důlního

díla, u něhož není znám jeho původní provozovatel či jeho právní nástupce. Pouze pokud by žalobkyně prokázala, že hájila nejen svůj, ale i obecný zájem,

mohla by se případně domáhat úhrady nezbytných nákladů po právním nástupci

původního provozovatele, nikoliv však po žalované. Uvedené nejsou způsobilé

zvrátit ani v odvolacím řízení předložené důkazní návrhy, jejichž provedení

navíc brání § 205a o. s. ř. Odvolací soud dále odmítl i námitku, dle níž soud prvního stupně nesplnil svou

poučovací povinnost v souvislosti s jeho odlišným hodnocením projednávané věci. Poučovací povinnost soudu je totiž dána pouze, pokud by neplnění povinností

účastníka tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy mohlo zapříčinit jeho

neúspěch ve sporu, nikoliv však v situaci, v níž při dostatečně zjištěných

skutkových okolnostech soud pohlíží na věc jinak po právní stránce a nevyvstane

potřeba doplnit tvrzení či důkazy ze strany účastníků. V projednávaném případě

přitom důvodem, pro nějž soud prvního stupně žalobě nevyhověl, nesplnění

některé z procesních povinností účastníka nebylo. S ohledem na předestřené tedy

odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za

přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na

otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud

odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na otázkách,

jež doposud nebyly rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešeny. Odvolací soud

se dle žalobkyně měl dopustit chybného výkladu § 35 odst. 1 zákona č. 44/1988

Sb. ve spojení se zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na

jiné osoby, dovodil-li, že majetek státního podniku přechází na právního

nástupce bez ohledu na to, že není zahrnut do privatizačního projektu. Nesprávně vyložil také pojem ohrožení zákonem chráněného obecného zájmu dle §

35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb., jakož i povinnost aplikovat § 118a o. s. ř.,

a opomněl zásady vyplývající z ustanovení § 211 o. s. ř. ve spojení s § 153

odst. 1 o. s. ř. a § 213 odst. 4 o. s. ř. K pochybení ze strany odvolacího

soudu došlo rovněž interpretací § 205a o. s. ř. jako generálního zákazu

předložení jakýchkoliv důkazních návrhů v odvolacím řízení, přičemž byla zcela

opomenuta skutečnost, že tento zákaz omezuje předmětné ustanovení pouze na v

něm uvedené případy. Dovolatelka dále rozvinula svou argumentaci týkající se výkladu § 35 odst. 1

zákona č. 44/1988 Sb. Ze zákona č. 92/1991 Sb. (zejména jeho § 6) se podává, že

příjemce privatizovaného majetku se sice stává univerzálním právním nástupcem,

ovšem ve skutečnosti je pouze právním nástupcem dílčím, a to ve vztahu k

majetku a závazkům vymezeným v privatizačním projektu jako „převáděný majetek.“

Dle § 6 odst. 1 cit. zák. je náležitostí privatizačního projektu, na jehož

základě se vydává rozhodnutí o privatizaci, mimo jiné vymezení majetku určeného

k privatizaci, což dokládá, že podmínkou privatizace není převod veškerého

majetku státního podniku, ale že může být privatizována i jeho část, ve vztahu

k níž pak nabyvatel vstupuje do právních vztahů. Závěr odvolacího soudu, dle

nějž, je-li znám původní provozovatel díla a došlo-li k privatizaci jeho

majetku, musí být znám i jeho právní nástupce ve vztahu k důlnímu dílu bez

ohledu na to, zda toto dílo bylo do privatizace zahrnuto, odporuje úpravě

obsažené v zákoně č. 92/1991 Sb. Nebyl-li předmětný vrt zahrnut do

privatizačního projektu, na jehož základě byl privatizován majetek

Českomoravských naftových dolů, n. p. Hodonín (tj. původního provozovatele),

nemohl přejít na nabyvatele majetku uvedeného v privatizačním projektu, na nějž

tak nelze pohlížet jako na právního nástupce původního provozovatele. Zanikl-li

současně původní provozovatel, je na místě zařadit předmětný vrt mezi stará

důlní díla ve smyslu § 35 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb. Odvolací soud se dle dovolatelky dále dopustil nesprávného výkladu pojmu

„zajišťování nebo likvidace starých důlních děl“ ve smyslu § 35 odst. 5 zákona

č. 44/1988 Sb. Z hlediska aplikace tohoto ustanovení je irelevantní, kolik let

uplynulo od původní likvidace starého důlního díla a po jaké době vyvstala

potřeba jeho zajištění či likvidace.

Toto ustanovení přitom dopadá nejen na

stará důlní díla jako taková, ale výslovně též na jejich následky. Povinnost

žalované ve smyslu tohoto ustanovení může vzniknout i v případě, že dílo již

neexistuje, neboť postačí, pokud se negativně projeví následky takto

zlikvidovaného starého důlního díla, což vyplývá i z odvolacím soudem opomenuté

vyhlášky č. 239/1998 Sb., jež v § 71c odst. 1 upravuje opakovanou likvidaci

vrtu, u nějž bylo zjištěno, že původní likvidací nebylo spolehlivě zamezeno

možnosti komunikace mezi jednotlivými obzory nebo jednotlivých obzorů s

povrchem a je ohrožen zájem chráněný dle zvláštních předpisů. Dle § 71c odst. 2

této vyhlášky se musí opakovaně zlikvidovat i vrt nacházející se v prostoru

podzemního zásobníku plynu, nedává-li výsledek přezkoumání a posouzení stavu

záruku bezpečného provozování podzemního zásobníku plynu po celou dobu jeho

předpokládané životnosti. Potřeba relikvidace vrtu byla přitom v řízení

jednoznačně prokázána, a tuto skutečnost konstatoval ve svých rozhodnutích i

Obvodní báňský úřad v Brně. Špatný stav vrtu nebyl zapříčiněn provozem

podzemního zásobníku plynu, jak bez opory v provedeném dokazování dovodil

odvolací soud, ač je pravdou, že netěsnost vrtu se projevila jen v souvislosti

s povoleným a řádným provozem zásobníku plynu. Odvolací soud tedy nejen

nesprávně vyložil ustanovení § 35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb., ale rovněž

opomenul aplikovat další relevantní právní předpisy, zejména vyhlášku č. 239/1998 Sb. Odvolací soud dále nezohlednil, že ničím neomezený provoz podzemních zásobníků

plynu je zákonem uznaným veřejným zájmem, jak se podává z § 2 odst. 2 písm. b)

bodu 15 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy

v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), dle

nějž je podzemní zásobník plynu zřizován a provozován ve veřejném zájmu, což

tedy lze pokládat i za obecný zájem ve smyslu § 35 odst. 5 zákona č. 44/1988

Sb. Obecný zájem na provozu podzemních zásobníků plynu je dán i významem

zajištění dostatečného a plynulého zásobování zemním plynem pro fungování státu

a zajištění potřeb jeho občanů a je zřejmý i z povinností, jež jsou jejich

provozovateli uloženy zákonem č. 458/2000 Sb., jenž v § 66 odst. 1 písm. f)

stanoví, že provozovatelé podzemních zásobníků plynu jsou oprávněni omezit

činnosti spojené s uskladňováním plynu jen v nezbytném rozsahu a v zákonem

stanovených případech, např. bezprostředního ohrožení života, majetku nebo

osob. I správní orgány jsou oprávněny provozovatele omezit jen v případě

ohrožení obecného zájmu, v souladu s čímž bylo báňským úřadem vydáno také

rozhodnutí, jímž byla žalobkyně omezena v provozu podzemního zásobníku, což tak

dokládá, že musely být ohroženy zákonem chráněné obecné zájmy. Ač tedy žalovaná

prostřednictvím svých orgánů uznala, že stav předmětného vrtu ohrožuje zákonem

chráněné obecné zájmy ve smyslu § 35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb., odvolací

soud dospěl k odlišnému závěru, přehlížeje zmiňovaný § 2 odst. 2 písm. b)

zákona č. 458/2000 Sb. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytkla nesprávnou aplikaci § 118a o. s. ř.

Jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně, žalobkyně soudu

sdělila, že má za to, že dostatečně tvrdila a prokázala naplnění všech podmínek

pro vznik uplatněného nároku, vyzvala však současně soud, aby v případě, že by

byl jiného názoru, ji poučil postupem dle § 118a o. s. ř. Soud však žalobkyni

nepoučil a žalobu zamítl na základě argumentace opírající se o odlišné právní

posouzení věci oproti tomu, jak věc posuzovala žalobkyně, aniž by ji poskytl

prostor se ke změněnému právnímu posouzení vyjádřit. Odvolací soud na námitky

žalobkyně v tomto směru reagoval tak, že soud prvního stupně údajně nebyl

povinen žalobkyni poučení poskytnout, současně však právní závěry soudu prvního

stupně posoudil jako nesprávné, připustil-li, že k uplatnění nároku na vydání

bezdůvodného obohacení může dojít i tehdy, jedná-li se o plnění povinností

vyplývajících z norem práva veřejného. V návaznosti na svůj odlišný právní

názor následně posuzoval unesení břemene tvrzení a břemene důkazního a rozsudek

obvodního soudu potvrdil, aniž by sám žalobkyni poučil dle § 118a o. s. ř. Odvolací soud tedy pochybil, dovodil-li (na rozdíl od soudu prvního stupně), že

žalobkyni nárok nenáleží, protože neunesla břemena tvrzení a důkazní, aniž by

konstatoval, že zde objektivně existovala (již v řízení před soudem prvního

stupně) povinnost soudu přiměřeně tomuto závěru žalobkyni poučit. Odvolací soud

dále opomenul, že poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. dopadá i na odvolací

řízení, a že tedy měl vůči žalobkyni poučovací povinnost, jíž nedostál. Postup

odvolacího soudu přitom odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu

(dovolatelka poukázala na závěry obsažené v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2959/2010

a v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 149/2002) i ústavním principům, tak jak byly

vyloženy Ústavním soudem v jeho rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 129/06 či sp. zn. III ÚS 501/03. Nezohlednil-li odvolací soud nesplnění poučovací povinnosti

soudem prvního stupně a nedostál-li sám své poučovací povinnosti, nebylo na

místě, aby žalobnímu žádání nevyhověl právě pro neunesení břemen tvrzení a

důkazního. K pochybení ze strany odvolacího soudu došlo i nesprávnou aplikací § 211 o. s. ř. ve spojení s § 153 odst. 1 o. s. ř. a § 213 o. s. ř., jež vyústila ve

skutkové závěry učiněné bez náležitě provedeného dokazování. Konstatování

odvolacího soudu, že „je znám původní provozovatel vrtu, tudíž musí být znám i

jeho právní nástupce“, pak je nesprávnou a s hmotným právem rozpornou

spekulací. Soud prvního stupně k otázce právního nástupce a vlastníka vrtu

žádné dokazování neprováděl a odvolací soud dokazování v tomto směru nikterak

nedoplnil. V rozporu s předestřenými procesními ustanoveními byl odvolacím

soudem učiněn i závěr, dle nějž se o likvidaci ani o zajištění vrtu dle § 35

zákona č. 44/1988 Sb. nejednalo, neboť vrt od své původní likvidace v roce 1961

žádnou potřebu dodatečné likvidace nevyžadoval. Soud prvního stupně přitom

neměl žádné pochybnosti o tom, že by žalobkyně provedla likvidaci předmětného

vrtu. Odvolací soud tedy bez zopakování důkazů dle § 213 o. s. ř. dospěl k

závěru odporujícímu zjištěním soudu prvního stupně.

Shledal-li dále odvolací soud, že nebylo prokázáno, že by vrt ohrožoval obecný

zájem, ale že na něm provedené úpravy byly realizovány s ohledem na provoz

podzemního zásobníku plynu, opomenul, že soud prvního stupně zjistil z

rozhodnutí báňského úřadu, že likvidace se provádí s cílem trvale zajistit

hermetičnost prostoru ve vztahu k prováděné hornické činnosti – podzemnímu

zásobníku plynu, jenž je, jak již bylo předestřeno výše, provozem ve veřejném

zájmu. Skutečnost, že ústí vrtu je ve stavu nezpůsobilém trvale zaručit, že

nebude zřejmě a bezprostředně ohrožen zákonem chráněný obecný zájem, přitom

byla taktéž doložena rozhodnutím báňského úřadu. Odlišné zjištění, jež odvolací

soud v tomto směru prezentoval ve svém rozsudku, tedy nevyplývá ani z důkazů

shrnutých v rozsudku soudu prvního stupně, ani z dokazování odvolacího soudu,

jenž žádné dokazování navíc neprováděl. Náležitou oporu ve skutkových

zjištěních postrádá taktéž závěr odvolacího soudu, dle nějž byly dodatečné

úpravy vrtu prováděny výhradně v souvislosti s provozem podzemního zásobníku

Tvrdonice. Z důkazů provedených před soudem prvního stupně naopak vyplývá, že

úpravy byly prováděny v příčinné souvislosti se stavem vrtu a jeho nedokonalou

likvidací. V řízení přitom nebyly provedeny žádné důkazy stran provozu

zásobníku, z nichž by bylo možno usuzovat, že žalobkyně nebyla oprávněna v

rámci provozu zásobníku plynu zvýšit tlak plynu či že by nebyla oprávněna

používat předmětný vrt ke kontrole tlakových poměrů. Tyto skutečnosti navíc

nemohly mít žádný vliv na to, že žalobkyně předmětný vrt nevlastnila a

neprovozovala, a nebyla proto povinna jej dle předpisů horního práva

relikvidovat po zjištění, že z něj uniká plyn, a činila tak pouze v rámci své

prevenční povinnosti. Dovolatelka se dále domnívá, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 205a o. s. ř. Třebaže se dovolatelce ze strany soudů nedostalo poučení dle § 118a o. s. ř., hodlala v odvolacím řízení prokázat tvrzení, jejichž doložení měl soud

prvního stupně za nadbytečné, týkající se toho, že předmětný vrt je starým

důlním dílem ve smyslu § 35 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb. a že byly naplněny

podmínky pro vznik povinnosti žalované dle § 35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb.,

odvolací soud však navrhované důkazy neprovedl, a to přesto, že s ohledem na

absenci řádného poučení dle § 118a o. s. ř. mělo být na tyto důkazy pohlíženo

jako na řádně uplatněné ve smyslu § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. Svůj postup

pak odvolací soud odůvodnil pouze konstatováním, že provedení důkazů brání §

205a o. s. ř., což je třeba pokládat za odporující zásadám spravedlivého

procesu, tak jak je vymezil Ústavní soud například v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS

549/2000. Předestřená argumentace vedla dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud

zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalovaná ve svém vyjádření rozebrala jednotlivé výtky dovolatelky, zpochybnila

jejich opodstatnění a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č.

99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je

podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,

rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou

podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přestože na podané dovolání lze pohlížet jako na přípustné, neboť otázkou

výkladu § 35 zákona č. 44/1988 Sb. se dovolací soud ve své rozhodovací praxi

doposud nezaobíral, důvodnost mu přiznat nelze. Je především třeba připomenout, že odvolací soud přitakal skutkovým

závěrům soudu prvního stupně a v podstatné části i jeho právnímu posouzení

věci, korigoval pouze závěr týkající se nemožnosti vzniku bezdůvodného

obohacení, je-li plněna povinnost dle norem veřejného práva a proti vůli

povinné osoby. Ve zbytku odvolací soud v zásadě navázal na odůvodnění rozsudku

soudu prvního stupně, jež rozvinul způsobem akcentujícím zásadní skutečnosti

pro posouzení věci, což dovolatelka zjevně v některých bodech svého dovolání

přehlíží. K výtce, dle níž byla dána podmínka pro aplikaci § 35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb. spočívající v tom, že předmětný vrt ohrožoval zákonem chráněný

obecný zájem, je třeba uvést následující. Zákonem chráněný obecný zájem lze

stejně jako obdobný termín veřejný zájem pokládat za relativně neurčitý pojem,

jehož výklad musí být blíže definován v každém jednotlivém řízení, aby bylo

možno zohlednit konkrétní okolnosti daného případu, neboť jeho obsah a rozsah

se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 7 As 67/2009),

a jeho existenci je tedy vždy nutné posuzovat ve vztahu ke konkrétní

záležitosti při zohlednění všech partikulárních zájmů a vlivů týkajících se

řešení daného problému (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne

10. 5. 2013, sp. zn. 6 As 65/2012, či nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005,

sp. zn. Pl. ÚS 24/04). Nemožnost dovozovat veřejný zájem v konkrétní věci ze

zákonné normy se podává i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/08, či nález

Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04).

V projednávané věci

tedy odvolací soud nepochybil, neusoudil-li bez dalšího na ohrožení obecného

zájmu z dikce § 2 odst. 2 písm. b) bodu 15 zákona č. 458/2000 Sb., hovořícího o

tom, že podzemní zásobník plynu je provozován ve veřejném zájmu, a zabýval-li

se konkrétními okolnostmi případu. S ohledem na úzkou provázanost výkladu pojmu

obecný zájem s konkrétními skutkovými zjištěními tedy bude na místě, obdobně

jako v případě výkladu taktéž relativně neurčitého pojmu „dobrých mravů“, aby

uvážení, zda došlo k jeho naplnění, bylo činěno především ze strany soudů

nižších stupňů a korekce posouzení této otázky Nejvyšším soudem přicházela v

úvahu jen v případě nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení

(srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo

1547/2013, a rozhodnutí v něm odkazovaná). Odvolacímu soudu ovšem v tomto směru

není důvodu cokoliv vytýkat. Byť lze na zásobování zemním plynem bezpochyby

pohlížet (v souladu se zákonem č. 458/2000 Sb.) v obecné rovině jako na

celospolečensky prospěšné, nelze pro tuto skutečnost bez dalšího pokládat za

privilegované jakékoliv počínání podnikatelského subjektu je zajišťující a

jednotlivé dílčí kroky směřující k jeho realizaci, a jejich souladnost s

obecným zájmem je třeba posuzovat vždy v kontextu konkrétních skutečností. Před

paušálním ztotožňováním kolektivního zájmu se zájmem veřejným ostatně varoval

Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. I. ÚS 189/95. Okolnost, že podnikatelská činnost směřuje k zajištění zájmu širší společnosti,

tedy nelze absolutizovat a usuzovat na obecný zájem na veškerém jejím obsahu,

což dovolatelka ve své argumentaci pomíjí, nepředestírá-li důvody, pro něž by

bylo v obecném zájmu provozování konkrétního podzemního zásobníku způsobem,

jenž si vyžádal úpravy předmětného vrtu, které by dle názoru dovolatelky měla

hradit žalovaná. Je možno podotknout, že k zajištění celospolečenských zájmů

směřuje ve své podstatě mnoho činností, ať již jsou zabezpečovány soukromými

subjekty (např. zemědělství) či prostřednictvím veřejnoprávních korporací

(např. zajištění dopravních tras), aniž by se však osoby tyto činnosti

provozující mohly dožadovat, aby na veškeré jejich aktivity bylo automaticky

pohlíženo jako na konané ve veřejném či obecném zájmu. Dále je na místě podotknout, že hovoří-li zákon č. 44/1988 Sb. o ohrožení

zákonem chráněného obecného zájmu starým důlním dílem a jeho následky, pokládá

za zdroj tohoto ohrožení pouze důlní dílo samo o sobě, nikoliv v kombinaci se

způsobem, jímž je dále využíváno ono samo či související okolí. Zákon neukládá

povinnost státu zajistit dílo nebo jeho likvidaci v případě jakýchkoliv

přetrvávajících dopadů jeho existence na okolí, nýbrž pouze dopadů

kvalifikovaných, tj. ohrožujících obecný zájem.

Je-li dílo zlikvidováno, ale v

rámci pozdějšího využití jeho zbytků či bezprostředního okolí při podnikatelské

činnosti taktéž využívající svrchní vrstvy zemského povrchu se dřívější

existence díla projeví v dopadech na tuto činnost, nelze pouze s ohledem na

zmíněnou skutečnost mít za to, že by tímto předmětné dílo ohrožovalo obecný

zájem, neboť zdrojem ohrožení není dílo samotné, a navíc toto dílo a priori

neohrožuje obecný zájem, ale realizaci dílčího záměru v rámci podnikatelské

činnosti. Poukazuje-li dovolatelka v této souvislosti na úpravu opakované

likvidaci vrtů dle § 71c odst. 1 vyhlášky č. 239/1998 Sb., je třeba zdůraznit,

že tato vyhláška provádí zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách

a o státní báňské správě, a zabývá se především bližší úpravou řádného výkonu

hornické činnosti, aniž by však specifikovala povinnosti státu ve smyslu § 35

zákona č. 44/1988 Sb. Uvádí-li dovolatelka, že potřeba relikvidace předmětného

vrtu byla v řízení prokázána, a to i rozhodnutími báňského úřadu, zjevně

poněkud mylně porozuměla skutkovým závěrům soudu prvního stupně, z nichž

následně vycházel i soud odvolací. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně

prováděla likvidaci díla na vlastní žádost, přičemž postupem báňského úřadu

bylo doloženo, že nešlo o likvidaci starého důlního díla, ale že žalobkyni byla

povolena relikvidace v zájmu zajištění hermetičnosti prostoru ve vztahu k

prováděné hornické činnosti, což dokládají i ustanovení aplikovaná v příslušném

rozhodnutí báňského úřadu. Tvrzení dovolatelky, že žalovaná prostřednictvím

svých orgánů uznala, že stav předmětného vrtu ohrožuje zákonem chráněné obecné

zájmy, se pak zcela vymyká skutkovým závěrům soudů obou stupňů a patrně opomíjí

soudem prvního stupně připomínanou odlišnost rozhodnutí dle § 10 a § 13 zákona

č. 61/1988 Sb. Zmiňuje-li dovolatelka rozhodnutí báňského úřadu, jímž byla s

ohledem na ohrožení veřejného zájmu omezena v provozu podzemního zásobníku,

pomíjí, že již jen dle terminologického označení situace je zřejmé, že v

případě ohrožení veřejného zájmu provozem zásobníku je zdrojem ohrožení právě

tento provoz, a nikoliv staré důlní dílo. Nedůvodné jsou v tomto směru i výtky dovolatelky týkající se plnění poučovací

povinnosti soudy obou stupňů, jež patrně vyvěrají z odlišného náhledu na právní

relevanci dílčích skutečností. Jak již bylo výše připomenuto, odvolací soud

posouzení soudu prvního stupně v podstatě přisvědčil a korigoval pouze dva z

jeho dílčích závěrů, stěžejní úvaze, že předmětný vrt neohrožoval obecný zájem,

a nebyla tak naplněna hypotéza § 35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb., ovšem

přitakal. Odvolací soud tedy v tomto nezastával odlišný právní názor oproti

soudu prvního stupně, a proto zde nebylo ničeho, o čem by měl žalobkyni

poučovat. Rovněž názoru odvolacího soudu, že soud prvního stupně neměl

povinnost žalobkyni poučit dle § 118a o. s. ř., nelze ničeho vytknout. Toto

ustanovení není možné interpretovat tak, že soud je povinen informovat

účastníky o každém zamýšleném jiném právním názoru, neboť takový postup by byl

v rozporu s § 5 o. s.

ř., dle něhož soudům není umožněno poskytovat účastníkům

poučení o hmotném právu, nýbrž je poučují pouze tehdy, je-li třeba, aby

účastník doplnil svá tvrzení či důkazní návrhy, tak jak naznačuje dikce § 118a

o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28

Cdo 3826/2009). Uvádí-li dovolatelka, že soud neshledal důvodným její nárok,

tak jak jej skutkově a právně vymezila, aniž by však zvážil, zda by skutkové

okolnosti neměly být hodnoceny dle odlišné právní úpravy a zda by nebylo třeba

doplnit odpovídajícím způsobem tvrzení a důkazní návrhy, nelze mít za to, že by

absence poučení dle § 118a o. s. ř. v tomto případě byla jakoukoliv vadou,

natožpak vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3

o. s. ř., k níž je dovolacímu soudu v případě přípustného dovolání uloženo

přihlížet. Přestože dovolací soud v souladu s účinnou právní úpravou dovolacího řízení

není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry soudů nižších stupňů, jeví se s

ohledem na již výše předestřené doplnit k dovolacím výtkám týkajícím se

správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu následující. Odvolací soud,

vycházeje ze závěrů soudu prvního stupně, již ve svém rozhodnutí detailně

nerozebíral průběh oprav vrtu a obsah rozhodnutí báňského úřadu, nelze však

souhlasit s dovolatelkou, že by svými úvahami byl s těmito zjištěními v

rozporu. Bylo-li soudem prvního stupně z rozhodnutí báňského úřadu zjištěno, že

likvidace probíhá s cílem zajistit hermetičnost prostoru souvisejícího s

provozem podzemního zásobníku, pak tento poznatek vedl soud prvního stupně k

závěru, že likvidace díla neprobíhala v obecném zájmu, což následně akcentoval

soud odvolací. K pochybnostem vyjádřeným k úvaze odvolacího soudu, že dodatečné

úpravy vrtu byly prováděny v souvislosti s provozem podzemního zásobníku, je

třeba uvést, že tímto nebyla popřena skutková zjištění, dle nichž existence

zlikvidovaného vrtu měla negativní dopady na provoz podzemního zásobníku, ale

vyzdviženo zjištění stěžejní, že právě provoz zásobníku si vyžádal opravy vrtu,

jehož pozůstatky samy o sobě neohrožovaly obecný zájem (což dokládá i to, že po

značnou dobu od původní likvidace vrtu se negativní následky jeho existence

nikterak neprojevily). Poznámka, že v řízení nebylo zjištěno, k čemu byla či

nebyla žalobkyně oprávněna při provozu zásobníku, je z pohledu předestřeného

právního závěru taktéž irelevantní, neboť nikterak nepopírá, že řádný provoz

podzemního zásobníku byl především v zájmu žalobkyně. V tomto směru je možné

podotknout, že povolení určité činnosti ze strany státu nepředstavuje garanci

realizace této činnosti způsobem odpovídajícím udělenému povolení, jež by stát

zavazovala k tomu, aby zajistil povolením předpokládané podmínky. K výtce stran aplikace § 205a o. s. ř. je třeba říci, že z odůvodnění rozsudku

odvolacího soudu se podává, že důkazy, jejichž provedení bylo navrhnuto v

odvolacím řízení, nebyly realizovány nejen proto, že by tomu bránil § 205a o. s.

ř., ale především proto, že byly shledány nezpůsobilými zvrátit názor

odvolacího soudu ohledně nesplnění předpokladu pro to, aby na straně žalované

bylo možno dovodit povinnost zajistit či zlikvidovat staré důlní dílo. Tuto

úvahu odvolacího soudu dovolatelka nikterak nevyvrací. Navíc je možno dodat, že

s ohledem na výše aprobovaný závěr, že v daném případě nelze na straně soudů

nižších stupňů usuzovat na nesplnění poučovací povinnosti ve smyslu § 118a o. s. ř., není případné ani tvrzení, že důkazy byly řádně uplatněny dle § 205a

odst. 1 písm. d) o. s. ř. Obstojí-li rozhodnutí odvolacího soudu už s ohledem na závěr, že žalovaná

neměla povinnost zajistit nebo zlikvidovat předmětný vrt, jelikož nebyla

splněna § 35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb. předpokládaná podmínka spočívající v

ohrožení obecného zájmu, pak zde již není důvodu, aby se dovolací soud zabýval

výtkami směřujícími proti zpochybnění úvahy odvolacího soudu, že předmětný vrt

není opuštěným dílem, neboť je znám právní nástupce původního provozovatele,

jelikož posouzení této otázky již není způsobilé ovlivnit konečné rozhodnutí ve

věci. Jak již vícekrát připomenul Nejvyšší soud, dovolací přezkum není

nástrojem řešení teoretických otázek, jejichž zodpovězení se nemůže odrazit ve

výsledném řešení sporu, v jehož rámci jsou úvahy odvolacího soudu přezkoumávány

(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo

529/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C

2878, svazek 30/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32

Odo 330/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C

2021, svazek 26/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28

Cdo 2899/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo

2213/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo

3399/2006). Dovoláním tedy nebyla úspěšně zpochybněna správnost napadeného rozhodnutí,

pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě

právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského

soudního řádu.

V Brně dne 1. dubna 2014

JUDr.

Jan E l i á š, Ph.D.

předseda senátu