32 Cdo 2959/2010

32 Cdo 2959/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Dagmar Křesťanovou, advokátkou, se sídlem v

Brně, Masarykova 31, proti žalovanému Ing. K. V., zastoupenému Mgr. Bc. Ivo

Nejezchlebem, advokátem, se sídlem v Brně, Joštova 4, o zaplacení částky

110.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C

244/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.

listopadu 2009, č. j. 47 Co 231/2007-200, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 47 Co

231/2007-200, v měnícím výroku pod bodem II a ve výrocích o nákladech řízení

pod body III až VI, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. dubna

2007, č. j. 21 C 244/98-182, v části výroku pod bodem I o zamítnutí žaloby na

zaplacení částky 110.000,- Kč s 16,5 % úrokem z prodlení od 18. ledna 1998 do

zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení pod body II a III, se zrušují a věc

se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil

rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2007, č. j. 21 C 244/98-182, v

části zamítavého výroku pod bodem I týkající se úroků z prodlení ve výši 2,5 %

z částky 110.000,- Kč (výrok pod bodem I), ve zbývající části výrok pod bodem I

změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 110.000,- Kč s úrokem

z prodlení ve výši 16,5 % od 18. ledna 1998 do zaplacení (výrok pod bodem II),

a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III - VI). Poté, co zopakoval důkaz smlouvou ze dne 23. května 1997 a co doplnil

dokazování provedené soudem prvního stupně, vzal odvolací soud za prokázané, že

účastníci uzavřeli dne 23. května 1997 smlouvu, jíž se žalovaný jako

zprostředkovatel zavázal pro žalobce jako zájemce zprostředkovat prodej vozidla

LIAZ 110571 za podmínek ve smlouvě dohodnutých, a to za „prodejní“ cenu

330.000,- Kč bez DPH. Smlouva byla uzavřena na dobu třiceti dnů od předání

předmětu prodeje zprostředkovateli za uvedenou prodejní cenu. V článku II odst. 4 smlouvy bylo ujednáno, že „pokud nebude v této lhůtě prodej zprostředkován:

a/ zájemce souhlasí se snížením prodejní ceny o (na) … % (Kč) na dobu dalších

30 dnů; b/ je zájemce povinen si předmět prodeje převzít u zprostředkovatele

nejpozději do pěti dnů po uplynutí 30denní zprostředkovatelské doby, pokud se

smluvní strany nedohodnou v dodatku ke smlouvě jinak.“

Na základě toho odvolací soud dovodil, že žalovaný se ve smlouvě zavázal

zajišťovat prodej vozidla za stanovenou cenu po dobu třiceti dnů po předání

vozidla. Přestože podle formuláře smlouvy se předpokládalo pokračování

smluvního vztahu i po uplynutí třicetidenní lhůty, a to za podmínky snížení

prodejní ceny, k uzavření písemné dohody v tomto směru nedošlo. Žalovaný

vozidlo prodal dne 29. října 1997 kupujícímu se sídlem v Litvě, k odhlášení

vozidla došlo dne 3. listopadu 1997 a celní deklarace je ze dne 4. listopadu

1997. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný

neprokázal tvrzení, že by žalobce, popřípadě jeho zástupce (manželka),

souhlasil se snížením prodejní ceny na 220.000,- Kč bez DPH. Ze znaleckého

posudku Ing. Jaroslava Kolíska odvolací soud dovodil, že obvyklá cena obdobných

vozidel se v roce 1997 pohybovala kolem 330.000,- Kč bez DPH, z čehož usoudil,

že prodejní cena vozidla ve výši 330.000,- Kč bez DPH nebyla zcela nereálná. S právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil potud, že

smlouvu posoudil jako smlouvu komisionářskou podle ustanovení § 577 obchodního

zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jíž se žalovaný zavázal zařídit pro

žalobce prodej automobilu za dohodnutých podmínek. Dovodil však, že žalobce

ponechal vozidlo u žalovaného po uplynutí třicetidenní lhůty platnosti písemné

smlouvy se záměrem, že žalovaný zařídí jeho prodej, tudíž došlo k ústní dohodě

o pokračování smluvního vztahu, jehož obsahem mohly být pouze původně dohodnuté

podmínky, pokud jde o prodejní cenu.

Odvolací soud vyjádřil názor, že pokud se

chtěl žalovaný odchýlit od písemných pokynů ohledně prodejní ceny, měl si

vyžádat souhlas žalobce, a to (s ohledem na průkaznost) v písemné podobě. Jestliže žalobcův souhlas neprokázal a jestliže přesto uskutečnil prodej

vozidla, byl povinen tak učinit za cenu původně dohodnutou. Žalobce pak nemohl

odmítnout jednání žalovaného, neboť vozidlo bylo prodáno třetí osobě. Odvolací

soud s odkazem na ustanovení § 373 a § 379 obch. zák. uzavřel, že žalovaný

porušil smluvní závazek zařídit prodej vozidla za cenu ve výši 330.000,- Kč a v

příčinné souvislosti s tím vznikla žalobci škoda ve výši 110.000,- Kč

představující rozdíl mezi dohodnutou kupní cenou a vyplacenou částkou. Liberační důvody odvolací soud neshledal, žalobu proto posoudil co do jistiny

jako důvodnou a korigoval toliko výši požadovaných úroků z prodlení na základě

statistických dat České národní banky. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body II až VI, podle obsahu

dovolacích námitek však pouze ve výroku pod bodem II, napadl žalovaný

dovoláním, jež z hlediska přípustnosti opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů o

ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., namítaje, že napadené

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze

skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v

provedeném dokazování. Dovolatel podrobil kritice především skutkové závěry odvolacího soudu. Na

základě polemiky s výsledky, k nimž soudy nižších stupňů dospěly při hodnocení

důkazů, argumentoval ve prospěch svého tvrzení, že žalobce po skončení

platnosti původní smlouvy souhlasil s postupným snižováním prodejní ceny až na

částku 220.000,- Kč a že o prodeji vozidla za tuto částku byl informován a

vyjádřil s ním souhlas. V rovině právního posouzení dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího

soudu, že došlo k uzavření ústní dohody o pokračování smluvního vztahu za

původně dohodnutých podmínek. Argumentoval, že platnost smlouvy byla omezena na

dobu určitou, jejíž prolongace byla vázána na snížení kupní ceny, „resp. převzetí vozidla či k jiné písemné dohodě“. S odkazem na ustanovení § 272 odst. 2 obch. zák., stanovící povinnou písemnou formu dohody stran o změně nebo

zrušení písemně uzavřené smlouvy, a na skutečnost, že nebylo prokázáno uzavření

písemné dohody o prodloužení platnosti smlouvy či o změně podmínek v ní

sjednaných, vyjádřil názor (aniž uvedl, kde má být ujednání o písemné formě

obsaženo), že závazkový vztah založený smlouvou ze dne 23. května 1997 zanikl

uplynutím dohodnuté třicetidenní lhůty. Z toho pak podle jeho mínění vyplývá,

že pokud jím byl prodej vozidla kupní smlouvou ze dne 29. října 1997

zprostředkován, stalo se tak na základě nového závazkového vztahu „uzavřeného

ústní formou“, jehož obsah nebyl s původní smlouvou totožný. V té souvislosti

znovu vyjádřil přesvědčení, že projednání podmínek dalšího zprostředkování

prodeje s žalobcem a jeho manželkou bylo prokázáno.

Podle jeho mínění tato

skutečnost vyplývá i z toho, že z textu písemné smlouvy ani z provedených

důkazů nevyplývá, že by byl zmocněn k odhlášení vozidla za podmínek touto

smlouvou stanovených. Jestliže tedy k prodeji a odhlášení došlo, musel jej

žalobce k tomuto úkonu před podpisem kupní smlouvy a po uplynutí „platnosti“

původní smlouvy výslovně zmocnit, čímž za trvání nového závazkového vztahu

vyjádřil souhlas s realizací prodeje. Dovolatel argumentoval též tím, že

žalobce od něho realizovanou kupní cenu převzal, aniž uplatnil jakékoliv

výhrady. Byl to podle jeho přesvědčení naopak žalobce, kdo neunesl důkazní

břemeno stran svých tvrzení. Závěrem dovolatel označil za nepřezkoumatelný závěr odvolacího soudu o obvyklé

ceně vozidla. Namítl, že soud vyšel bez zcela jasného zdůvodnění toliko ze

znaleckého posudku Ing. Jaroslava Kolíska, a zdůraznil, že tento znalec nebyl

seznámen se skutečným stavem vozidla a z posudku není zřejmé, jakou bral v

potaz výbavu vozidla. Podle názoru dovolatele měl soud vzít v úvahu pouze

znalecký posudek Ing. Josefa Horského, který jediný měl přímé poznatky o stavu

vozidla; z jeho posudku dovolatel dovozuje, že vozidlo bylo zpeněženo za částku

odpovídající ceně obvyklé. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu (maje zjevně na mysli toliko

jeho napadenou část) byl zrušen a věc (v tomto rozsahu) vrácena odvolacímu

soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby

dovolání bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné, případně zamítnuto. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy

nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009

Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 1

přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a

rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července

2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného

zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že

dovolání proti přisuzujícímu výroku pod bodem II napadeného rozsudku je

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti

výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního

stupně ve věci samé. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku z

hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho,

jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda

řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a

b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že dovolatel se mýlí, domnívá-li se, že

písemně uzavřená smlouva ze dne 23.

května 1997 obsahuje ustanovení, že může

být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě (v intencích § 272

odst. 2 obch. zák.). Vychází zřejmě ze skutkového zjištění soudu prvního

stupně, které odvolací soud po zopakovaní důkazu touto smlouvou nepřevzal. Takové ujednání nelze nalézt ani v článku I (resp. v článku II) odst. 4 písm. b) smlouvy, na nějž soud prvního stupně odkázal, ani jinde v textu smlouvy. Tím

ovšem padá argument, jehož prostřednictvím dovolatel dovozuje, že tomu (při

nezpochybňované absenci jakýchkoliv dalších písemných ujednání) nemohlo být

jinak, než že závazkový vztah založený smlouvou ze dne 23. května 1997 zanikl

uplynutím dohodnuté třicetidenní lhůty a k prodeji vozidla došlo na základě

jiné, ústně uzavřené smlouvy. Nebyla-li v písemně uzavřené komisionářské smlouvě sjednána obligatorní písemná

forma pro její změny, mohlo dojít k její změně tak, jak dovodil odvolací soud,

totiž že žalobce ponecháním vozidla u žalovaného po uplynutí sjednané lhůty

projevil vůli, aby žalovaný zařídil jeho prodej (a žalovaný příslušnou svou

aktivitou projevil shodnou vůli), byť by vzhledem k popsaným okolnostem nešlo o

smlouvu uzavřenou v ústní formě, jak se domnívá odvolací soud, nýbrž o smlouvu

uzavřenou konkludentně (jiným způsobem než výslovně, srov. § 35 odst. 1

občanského zákoníku). Lze ovšem v této souvislosti (nad rámec dovolacího

přezkumu, v zájmu hospodárnosti dalšího řízení) upozornit na ujednání obsažené

v poslední větě článku II odst. 4 smlouvy ze dne 23. května 1997, jež navazuje

na ujednání o časovém limitu pro splnění závazku žalovaného a podle něhož „do

doby převzetí vozidla zájemcem může být zprostředkován prodej PP

zprostředkovatelem.“

Za těchto okolností jsou o to významnější skutková zjištění o tom, zda a co si

účastníci stran prodeje vozidla, zejména stran výše kupní ceny, v době po

uzavření písemné komisionářské smlouvy ujednali jinak než v písemné formě. Polemikou se skutkovým stavem, k němuž v této otázce dospěl odvolací soud,

uplatnil dovolatel dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.,

jehož prostřednictvím lze rozhodnutí odvolacího soudu vytýkat, že vychází ze

skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v

provedeném dokazování. Komentářová literatura a ustálená judikatura se shodují v názoru, že skutkové

zjištění nemá oporu v provedeném dokazování (ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř.)

tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z

přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo

jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy

prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě

poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak,

z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně

věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení

důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení

§ 133 až 135 o. s.

ř. Samotné hodnocení důkazů dovolacím důvodem stanoveným v §

241a odst. 3 o. s. ř. napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze

usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) –

jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze – li soudu v tomto

směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho

skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že

některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů

vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy

ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů

nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský

soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1920, a z rozhodovací praxe soudů např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné

pod číslem 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise

Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod číslem 161). V souzené věci dovolatel zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího

soudu toliko prostřednictvím polemiky s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů,

tedy způsobem, jenž, jak shora vyloženo, při uplatnění dovolacího důvodu

stanoveného v § 241a odst. 3 o. s. ř. k dispozici nemá. V postupu soudů při

hodnocení důkazů neshledal Nejvyšší soud z pohledu ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. žádné pochybení. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že tvrzení dovolatele,

podle něhož došlo po skončení závazkového vztahu založeného písemnou smlouvou k

uzavření ústní smlouvy zakládající nový závazkový vztah mezi účastníky, nemá v

provedených důkazech oporu. Respektování pravidel formální logiky při hodnocení

důkazů (a všeho, co při řízení vyšlo najevo, srov. § 132 o. s. ř.) se

dovolateli nezdařilo zpochybnit ani argumentací poukazující na předpoklady

změny zápisu v evidenci motorových vozidel. Jeho argument, že jej žalobce musel

k tomuto úkonu před podpisem kupní smlouvy a po uplynutí platnosti původní

smlouvy výslovně zmocnit, neobstojí již z důvodů zřejmých ze smlouvy. Vedle již

zmíněné poslední věty článku II odst. 4 písm. b), jež připouští výklad, že

závazkový vztah smlouvou založený mohl za sjednaného předpokladu trvat i po

uplynutí třicetidenní lhůty, nelze přehlédnout ujednání v článku III odst. 4

obsahující závazek dovolatele provést odhlášení vozidla u Policie ČR. Rozhodně

nelze vyloučit, alespoň podle poznatků, které jsou v této věci podle obsahu

spisu k dispozici, že dovolateli při přepisu vozidla postačila jako průkaz jeho

zmocnění tato smlouva. Stejně je tomu s další námitkou; z toho, že žalobce

převzal kupní cenu, nelze dovozovat, že souhlasil s její výší, a zjištěný

skutkový stav věci nezahrnuje poznatek o tom, zda žalobce při převzetí peněz

uplatnil výhrady či nikoliv.

Zpochybňuje-li pak dovolatel též závěry odvolacího soudu v otázce obvyklé ceny,

pak opomíjí, že odvolací soud ve svých závěrech, v tomto ohledu dovoláním

nenapadených a tudíž nepodléhajících dovolacímu přezkumu, nespatřuje škodu v

rozdílu mezi kupní cenou a cenou obvyklou, nýbrž mezi kupní cenou, za niž

žalovaný vozidlo prodal, a kupní cenou, za niž byl podle komisionářské smlouvy

oprávněn vozidlo prodat. Obvyklou cenou se zabýval pouze z toho pohledu, zda

kupní cena nebyla v komisionářské smlouvě sjednána ve výši zcela nepřiměřené

(rozuměj ve výši nereálné, za niž bylo vozidlo neprodejné), aniž vysvětlil,

jaký význam této skutečnosti v rámci právního posouzení věci přikládá. Jestliže byl prodej vozidla uskutečněn na základě komisionářské smlouvy ze dne

23. května 1997 [ať již na základě dohody smluvních stran o prodloužení

účinnosti smlouvy, jak dovodil odvolací soud, či bez dalšího vzhledem k

ujednání v poslední větě článku II odst. 4 písm. b) smlouvy] a jestliže tato

smlouva mohla být měněna i jinak než písemně, je pro rozhodnutí ve věci

určující, zda došlo mezi účastníky k dohodě (uzavřené jinak než v písemné

formě) o snížení kupní ceny na částku 220.000,- Kč bez DPH. Soudy nižších

stupňů dovodily, že dovolatel své tvrzení stran uzavření takové dohody

neprokázal. Nejedná se tu o nic jiného než o závěr, že dovolatel neunesl stran

tohoto svého tvrzení důkazní břemeno. Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení § 120 o. s. ř., podle něhož účastníci jsou

povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1 věta první), a

neoznačí-li důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při

zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3 věta

druhá). Rozumí se jím tedy procesní odpovědnost účastníka řízení za výsledek

dokazování v tom smyslu, že nebudou-li prokázána jeho tvrzení, tj. nesplní-li

důkazní povinnost vyplývající z ustanovení § 120 odst. 1 věty první o. s. ř.,

bude rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je

umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v tzv. důkazní nouzi, tedy v situaci,

kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci,

nebyla prokázána, takže výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout

závěr ani o existenci této skutečnosti ani o tom, že tato skutečnost nenastala

(srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21

Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod

číslem 86). Nejvyšší soud ve své judikatuře soustavně zdůrazňuje, že založit rozhodnutí na

závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní

břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně

poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. Podle ustanovení 118a odst. 3

o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud

nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej,

aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích

nesplnění této výzvy.

Účelem této poučovací povinnosti je zabránit situaci, že

by se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě,

že podle hodnocení soudu neunesl důkazní břemeno, a dát účastníku příležitost

navrhnout další důkazy a splnit tak svou důkazní povinnost (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 35/1999 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura

č. 4, ročník 2003, pod číslem 59). Poučení o důkazní povinnosti podle

ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o

sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení

důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat,

ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy,

jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení

důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. shodně

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009,

in www.nsoud.cz). V projednávané věci soud prvního stupně učinil závěr o tom, že dovolatel

neunesl důkazní břemeno, aniž mu, jak vyplývá z obsahu spisu, poučení podle

ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytl a dal mu tak příležitost doplnit (se

zřetelem na takto ohlášený výsledek jeho předběžného hodnocení důkazů) důkazní

návrhy. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci. Odvolací soud mohl zjednat nápravu v odvolacím řízení

[srov. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.] tím, že by dovolateli sám příslušné

poučení poskytl (srov. § 213b odst. 1 o. s. ř.) a jím případně navržené důkazy

sám provedl [srov. § 205a odst. 1 písm. d) a § 211a o. s. ř.], ztotožnil se

však závěrem soudu prvního stupně, aniž jeho pochybení napravil. Tím i odvolací

soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci [srov. dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jde o

vadu, k níž je Nejvyšší soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, i když

nebyla v dovolání uplatněna, (srov. § 242 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.), a v jejímž důsledku nemůže rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části

obstát. Dlužno podotknout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi hodnotí

takovéto procesní pochybení jako porušení ústavně zaručeného práva na

spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 12. února 1998, sp. zn. IV. ÚS

295/96, uveřejněný pod číslem 21/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,

nález ze dne 3. března 2005, sp. zn. III. ÚS 618/04, uveřejněný pod číslem

44/2005 téže Sbírky, a nález ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/2006,

uveřejněný pod číslem 177/2006 tamtéž). Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů v napadené části

správné, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta

první, o. s. ř.), v této části podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za

středníkem, o. s. ř.

zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242

odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí

odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud

zrušil v příslušné části i toto rozhodnutí a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu

řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. června 2012

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu