U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobkyně: Z. D., zastoupena Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem v
Třebíči, Bráfova 50, proti žalovaným: 1) R. H. a 2) E. H., oba zastoupeni JUDr.
Alenou Jirovcovou, advokátkou v Jičíně, Šafaříkova 161, o zaplacení 300.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 14 C
999/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 6. 10. 2010, č. j. 25 Co 274/2010-111, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 14.372,50 Kč, a to do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně JUDr. Aleny Jirovcové,
advokátky k Jičíně.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl ve výroku
I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 1. 2010, č. j. 14 C
999/2009-66, kterým byl návrh žalobkyně na zaplacení částky 300.000,- Kč s
příslušenstvím zamítnut. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo
rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě ve výši
57.844,- Kč byla ve vztahu k žalovaným zavázána žalobkyně.
Předmětem řízení je návrh žalobkyně na zaplacení částky 300.000,- Kč s
příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež měli žalovaní získat tím,
že jako vlastníci domu č. p. 1084 v ulici U. P. (s přilehlými pozemky),
zapsaného v katastru nemovitostí pro kat. úz. P. na LV č. 663, získali na úkor
žalobkyně majetkový prospěch bez právem uznaného důvodu. Žalovaní nabyli
předmětný dům na základě kupní smlouvy ze dne 3. 8. 2006; dne 29. 6. 2009 jej
prodali třetí osobě. V mezidobí navázala žalobkyně známost s jejich synem (R.
H. ml.), se kterým sdílela od léta roku 2006 společnou domácnost do února roku
2009 (pozn. - žalovaní v rámci vyjádření k odvolání tvrdili, že žalobkyně s
jejich synem sdílí společnou domácnost i nadále); od prosince roku 2006
společně žili v předmětném rodinném domě, který též opravovali. Žalobkyně dne
23. 11. 2006 získala pro potřeby oprav domu úvěr ve výši 300.000,- Kč, a to na
základě smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření. Z něj na
přelomu let 2006/2007 investovala do oprav a úprav předmětného domu 210.000,-
Kč, přičemž poslední investici vložila dne 24. 1. 2007. Žalovaní o průběh a
rozsah stavebních prací neprojevovali zájem, jejich vzájemné vztahy s žalobkyní
nebyly od počátku ideální a neuzavřeli s žalobkyní dohodu o vrácení investic
použitých na opravy a úpravy domu před ani po skončení prací, a to ani ve formě
ústní ani písemné. Po rozchodu žalobkyně se synem žalovaných zaslala žalobkyně
žalovaným návrh dohody o vrácení investic v písemné formě s datem 7. 2. 2007,
ale žalovaní jej neakceptovali. Žaloba napadla na soud dne 20. 7. 2009.
Soud prvního stupně ve věci zamítl návrh žalobkyně na zaplacení shora
uvedené částky, jelikož dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo spolehlivě
prokázat, že by se žalovaní ústně či písemně zavázali k vrácení peněžitých
prostředků použitých na zvelebení domu. Soud též zohlednil námitku žalovaných o
promlčení nároku žalobkyně a dodal, že v případě, kdy žalobkyně poslední
investici do domu provedla dne 24. 1. 2007 a žaloba k soudu došla až 20. 7.
2009, uplatněné právo se promlčelo v zákonné (subjektivní) době dvou let a
nelze jej žalobkyni přiznat.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
žalobkyně své důkazní břemeno neunesla a jeho rozhodnutí ve věci potvrdil.
Pramenem uplatněného subjektivního práva měla být podle tvrzení žalobkyně ústní
dohoda mezi synem žalovaných s žalovaným 1), a to v rámci telefonického hovoru
v blíže neurčený den v měsíci září roku 2006. Avšak z žádné z výpovědí
předvolaných svědků nevyplynulo spolehlivé a jednoznačné skutkové zjištění o
existenci takové ústní dohody. Soud se dále též zabýval námitkou promlčení
nároku žalobkyně vznesenou žalovanými. K tomu uvedl, že pro počátek běhu
promlčecí doby pro vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodný den, kdy
se oprávněný skutečně dozví o tom, že na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení
došlo a kdo jej získal; přitom se vyžaduje skutečná (prokázaná) vědomost
oprávněného. Touto vědomostí se ve smyslu ustanovení § 107 obč. zák. nemíní
znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze
odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. V situaci, kdy vyšlo najevo, že
žalobkyně od samého počátku věděla, že předmětný dům je ve vlastnictví
žalovaných, pak též věděla, kdo získal majetkový prospěch z investic
vynaložených do jeho oprav a úprav. Žalobkyně též, jakožto osoba žádající o
úvěr, zajisté též věděla, že na její úkor došlo k bezdůvodnému obohacení.
Pokud byla poslední investice do domu vložena dne 24. 1. 2007 a žaloba došla na
soud dne 20. 7. 2009, postupoval soud prvního stupně správně v tom, že
přihlédnul k námitce promlčení nároku a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé
a jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku
zásadního významu však v dovolání neuvedla; pouze označila za důvody
nesprávného právního posouzení věci otázky aplikace druhu skutkové podstaty
bezdůvodného obohacení a tím nesprávného stanovení počátku běhu promlčecí doby,
a též neúplné posouzení relevantních skutečností pro otázku, zda vznesená
námitka promlčení odporuje dobrým mravům. V rámci vylíčení dovolacího důvodu
tvrdila, že ve věci nešlo o investici do cizí nemovitosti bez dalšího, jelikož
bylo podle jejího názoru v řízení prokázáno, že syn žalovaných jejím jménem
jednal telefonicky s žalovaným 1) o tom, že žalobkyně má v úmyslu brát si pro
potřeby úprav a oprav domu úvěr. Dále též žalobkyně odkázala na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2145/2004 či 28 Cdo 2716/2008. Jako počátek
běhu promlčecí lhůty žalobkyně udává konec roku 2008, resp. počátek roku 2009 –
prodej nemovitosti třetí osobě, a nikoliv leden roku 2007, jak dovodily soudy
ve svých rozhodnutích. K námitce promlčení, resp. jejímu rozporu s dobrými
mravy žalobkyně uvedla nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 262/10; soud nižší
instance se podle názoru žalobkyně dostatečně nezabýval individuálními
okolnostmi případu založenými na skutkových zjištěních soudu. Na závěr navrhla
zrušení rozsudků soudů obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřili
žalovaní. Ztotožnili se v něm s rozhodnutími obecných soudů a odkázali na
odůvodnění jejich rozsudků. Dále se v textu postupně vyjadřovali k jednotlivým
tvrzením žalobkyně uváděným v dovolání; zejména poukázali na skutečnost, že
není možné posuzovat případ z pohledu skutkové podstaty bezdůvodného obohacení
získaného z právního důvodu, jenž odpadl. Jak již uzavřely soudy nižších
instancí, žalobkyně neprokázala existenci dohody, ať již ve formě ústní či
dokonce písemné. K tomu navíc doplnili, že je to právě syn žalovaných, kdo
splácí úvěr, jenž žalobkyně získala za účelem oprav a úprav domu (pozn.-totéž
tvrdí i syn žalovaných v protokolu o jednání před soudem prvního stupně, č. l.
49), které však jeho hodnotu nijak nezvýšily. Na závěr navrhli dovolání
žalobkyně odmítnout, popř. zamítnout.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně
dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti
dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka
posouzena jinak.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního
právního významu za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp.
interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím
skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Předpokládá
se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na
právní otázku, kterou odvolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura
č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada
dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka
nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání
určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím
soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal celkovou revizí věci, jež by se ocitla
v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §
242 o. s. ř.
Žalobkyně v podaném dovolání otázku, pro kterou by dovolací soud mohl
dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, nikde
nevymezuje. Již tato skutečnost je schopná přivodit závěr Nejvyššího soudu o
nepřípustnosti podaného dovolání. Nejvyšší soud však přistoupil k posouzení
věci i bez výslovného uvedení otázky zásadního právního významu. Avšak ani
takový postup soudu neměl za následek odlišné posouzení otázky přípustnosti,
když Nejvyšší soud ve věci pochybení odvolací instance neshledal. Dovolání
nebylo z tohoto důvodu shledáno přípustným.
Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Právo toho, kdo se domáhá vydání
bezdůvodného obohacení, se promlčí v subjektivní promlčecí době podle § 107
odst. 1 obč. zák. za dva roky ode dne, kdy se dozví, že se na jeho úkor někdo
jiný obohatil.
Jak již uvedla i sama žalobkyně v textu dovolání, Nejvyššímu soudu
nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry učiněné soudem nižší instance (k tomu
srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 710/2008
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4232/2010).
Soudy nižších instancí po provedení všech navržených důkazů shodně uzavřely, že
žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně existence dohody mezi ní a
žalovanými o vrácení investic vynaložených na opravy a úpravy domu. V takovém
případě je dovolací instance těmito závěry vázána.
Pokud jde o právní posouzení věci ve vztahu ke zjištěným skutkovým
okolnostem případu, je posouzení otázky bezdůvodného obohacení soudy nižších
instancí správné. V situaci, kdy nebyla prokázána existence dohody mezi
žalobkyní a žalovanými o vrácení investic vynaložených na opravy či úpravy
domu, není možné věc posuzovat z hlediska skutkové podstaty bezdůvodného
obohacení vzniklého z právního důvodu, který odpadl.
Žalobkyně v dovolání uvádí některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, která
se podle ní k předmětné věci vztahují a jež soudy nižších instancí opomněly při
svém rozhodování zohlednit. Předmětem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.
2005, sp. zn. 25 Cdo 2145/2004 je však problematika náhrady škody ve smyslu
zákona č. 82/1998 Sb.; bezdůvodným obohacením se tu soud zabýval pouze
okrajově, a to v otázce, zda nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti tomu,
kdo je získal, zaniká v důsledku skutečnosti, že předmět bezdůvodného obohacení
byl následně zničen.
V posledně jmenovaném rozsudku Nejvyššího soudu se též uvádí, že pro
vznik bezdůvodného obohacení je rozhodující stav v okamžiku, kdy bylo získáno
(přijetím plnění bez právního důvodu) nebo kdy se přijaté plnění stalo
bezdůvodným obohacením (právní důvod odpadl). Rozsah práva na vydání
bezdůvodného obohacení není dán tím, jaká majetková újma vznikla jinému, nýbrž
jaký majetkový prospěch získal obohacený v okamžiku jeho získání (předmětem
bezdůvodného obohacení není hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení
věci, jež se obohacenému dostalo). V tomto ohledu je nutné odkázat na správné
závěry soudů nižších instancí ohledně povahy uplatněného nároku.
Rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008 Nejvyšší soud
rozhodoval o existenci bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu,
který odpadl. V tomto případě však – na rozdíl od posuzované věci - byla v
průběhu řízení prokázána existence dohody mezi účastníky řízení.
Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo
355/2001, že plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat
neoprávněného majetkového prospěchu, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše,
čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Prospěch z plnění bez
právního důvodu vzniká přijetím plnění, k němuž právní důvod od počátku chyběl
(právním důvodem k plnění může být smlouva, povinnost ze zákona apod.). Jedná
se tedy o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval.
Plněním bez právního důvodu mohou být i investice vynaložené na cizí věc (srov.
Správu o zhodnotení úrovne rozhodovania súdov SSR vo veciach zodpovednosti za
neoprávnený majetkový prospech podľa § 451 a nasl. O. z., prejednanej a
schválenej občianskoprávnym kolégiom Najvyššieho súdu SSR, Cpj 37/78 z 21. 12.
1978, která byla publikována pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1979), jestliže neexistoval právní důvod (např. smluvní
ujednání s vlastníkem apod.), aby někdo jiný než vlastník do věci investoval
své prostředky. Vlastníku nemovitosti v tom případě vzniká prospěch v rozsahu,
v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila
(nikoliv v rozsahu vynaložených investic), a to k okamžiku, kdy k tomuto
zhodnocení (zlepšení kvality či charakteru věci) došlo, tedy kdy se majetkový
stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci. Okolnost,
kdy osoba, která investici provedla, nemovitost vyklidí, je z tohoto hlediska
bez významu.
Na základě citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo
355/2001) je možné učinit následující závěry ve vztahu k projednávané věci.
Prospěch z plnění bez právního důvodu vzniká jednak přijetím plnění, k němuž
právní důvod od počátku chyběl, přičemž plněním bez právního důvodu mohou být i
investice vynaložené na cizí věc, jestliže neexistoval právní důvod, aby někdo
jiný než vlastník do věci investoval své prostředky. Jak však žalobkyně sama
tvrdí – a výpovědi svědků i žalovaných toto nepopírají - bydlela v předmětném
domě po celou dobu, kdy se prováděly jeho úpravy, které financovala ze
získaného úvěru. Úpravy tudíž prováděla na domě, který obývala spolu se synem
žalovaných a jejich vnučkou; ve věci proto není možné s jistotou tvrdit, že
žalobkyně do domu vložila peníze „bezdůvodně“. Důležitějším je však v tomto
případě závěr výše uvedené citace, který se zabývá okamžikem běhu promlčecí
doby k vydání bezdůvodného obohacení. Počátek běhu promlčecí doby je tu
stanoven na okamžik, kdy došlo ke zhodnocení nemovitosti, tj. v nyní
posuzovaném případě se jedná o datum provedení poslední úpravy domu.
Žalobkyně v dovolání též namítá rozpor vznesené námitky promlčení s
dobrými mravy a na podporu svého tvrzení uvádí nález Ústavního soudu sp. zn.
IV. ÚS 262/10. Nálezem však bylo rozhodováno v mimořádně komplikované věci, kdy
se samotným obecným soudům dlouho nedařilo o žalobě stěžovatelky rozhodnout a
jež se týkala náhrady škody na zdraví. Podle názoru dovolacího soudu je však
nutné odlišovat případ, kdy jsou „zapůjčené“ peníze vkládány do oprav domu po
určitou dobu, a případ, kdy je nárokována náhrada škody na zdraví. V případě
zdraví totiž není možné bez dalšího jednoznačně stanovit okamžik, kdy poškozená
měla dostatečně prokazatelnou vědomost o vzniku škody a její výši. Ve věci
navíc není řešena ani otázka vzniku bezdůvodného obohacení či promlčení nároku
v subjektivní lhůtě dvou let od okamžiku vzniku takového obohacení. Při
posuzování otázky promlčení nároku mají soudy povinnost brát v úvahu
individuální okolnosti každého případu, musí se však opírat o prokázané
skutečnosti a z nich příslušné závěry vyvozovat. Podle názoru Nejvyššího soudu,
i kdyby bylo možné uvažovat o nesprávném posouzení okamžiku vzniku bezdůvodného
obohacení (dne 24. 1. 2007) soudy nižších instancí, k promlčení nároku
žalobkyně by došlo nejpozději dnem 7. 2. 2007, resp. v době následujících
několika dní, kdy byla žalovaným doručena dohoda o vrácení finančních
prostředků, kterou neakceptovali. Závěr odvolacího soudu o promlčení případného
nároku žalobkyně je tudíž správný. Pro výsledek řízení není podle názoru
Nejvyššího soudu nepodstatné ani to, že – je-li tomu tak – syn žalovaných
bankovní úvěr splácí. Daleko spíše totiž mohl vzniknout závazkový vztah mezi
ním a žalobkyní, a to okamžikem, kdy skončilo společné užívání domu žalobkyní a
synem žalovaných, resp. jejich rozchodem. Pak by od tohoto okamžiku mohla běžet
obecná tříletá promlčecí doba.
Z důvodů výše uvedených proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.), když
nelze dovodit ani judikatorní přesah napadeného rozsudku podle § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Úspěšným žalovaným, zastoupeným společnou zástupkyní JUDr. Alenou
Jirovcovou vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na
náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala
odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání.
Výchozí sazba odměny tu činila 43.300,- Kč, a to podle § 3 odst. 1 bodu 5.
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., krácená dvakrát o
polovinu za jediný úkon v řízení a odmítnutí dovolání (§ 14 odst. 1, § 15, § 18
odst. 1 cit. vyhl.) na 10.825,- Kč. Po zvýšení sazby odměny o 30 % z důvodu
zastupování v řízení více účastníků ve stejné věci (§ 19a cit. vyhl.) činí
základ odměny částka 14.072,50 Kč. Po přičtení 300,- Kč režijního paušálu (§ 13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) činila konečná výše nákladů dovolacího řízení
14.372,50 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu