28 Cdo 710/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Františka
Ištvánka v právní věci žalobce J. M., proti žalovanému J. M., zastoupenému
advokátkou o 47.613, Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově
pod sp. zn. 13 C 154/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. června 2006, č. j. 40 Co
721/2005-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 16. 7. 2004, č. j. 13 C 154/2002-142,
řízení o úpravu užívání domu na stavební parcele č. 41 se stavební parcelou č.
41, zapsaných na LV č. 234 pro k. ú. P. u K. ú. p. O. k., K. p. P. (dále též
jen „nemovitosti“), zastavil (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobci částku 58.428,- Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 12.684,- Kč
od 22. 5. 2001 do zaplacení a s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 45.744,-
Kč od 20. 1. 2003 do zaplacení (výrok II.), ohledně částky 3000,- Kč s
příslušenstvím řízení zastavil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky IV. až VII.). Rozhodl tak o
nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalobce domáhal za období od
1. 1. 1999 do 31. 12. 2002 v důsledku jednání žalovaného, který na úkor žalobce
užíval společné nemovitosti v rozhodném období nad míru jeho spoluvlastnického
podílu. Soud vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém
spoluvlastnictví, přičemž podíl o velikosti 1/8 (ideální) vlastní žalobce,
podíl o stejné velikosti vlastní žalovaný a další podíl o téže velikosti je
předmětem společného jmění manželů žalovaného a A. M.. Podíl o velikosti 5/8 je
předmětem dědického řízení (po dobu řízení před soudem prvního stupně nebylo
ukončeno) po otci účastníků (J. M.), když vedle účastníků jsou rovněž povoláni
dědici M. S. (sestra účastníků) a Z. M. (nevlastní bratr účastníků). Existence
dohody o rozsahu a způsobu užívání předmětných nemovitostí s ostatními
spoluvlastníky nebyla žalovaným prokázána, když svědek Z. M. i svědkyně M. S.
shodně popřeli existenci takové dohody. Pokud uvedení svědci potvrdili, že se s
nimi žalovaný určitým způsobem za užívání nemovitosti v rámci dědického řízení
vypořádal, pak ani samotný žalovaný netvrdil, že by toto vypořádání dohodl a
učinil s žalobcem. Žalovaný za celé žalované období (od 1. 1. 1999 do 31. 12.
2002) získal z nebytových prostor předmětného domu nájemné v celkové výši
420.000,- Kč. Nájemné za obytné části domu bylo za shodné období znalcem J. D.
vyčísleno částkou 120.000,- Kč (jako nájemné za obytné prostory zařazené do II.
kategorie) a hodnota obvyklého nájemného z garáže byla jmenovaným znalcem
stanovena celkem na částku 14.400 Kč (dodatek č. 1035-085/2004 ke znaleckého
posudku č. 564-47/2003). Žalovaný tak získal za celé žalované období celkový
výnos z předmětných nemovitostí ve výši 554.400,- Kč. Podle ustanovení § 460, §
461 a § 473 odst. 1 obč. zák. a rozhodnutí R 42/74 soud dovodil, že žalobci z
dědictví po otci náleží podíl ve výši 5/32 na předmětných nemovitostech. S
odkazem na § 451 a § 456 obč. zák. ve spojení s § 137 odst. 1 a § 139 obč. zák.
pak dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobce vlastní podíl na předmětných
nemovitostech o velikosti 1/8 (4/32), je důvodný jeho nárok na vydání podílu ve
výši 9/32 majetkového prospěchu získaného žalovaným za užívání nemovitostí jako
celku, tj. 155.925,- Kč. V průběhu řízení žalovaný z této částky uhradil
žalobci toliko 33.060,- Kč, když v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Soud
uzavřel, že i po odečtení podílu žalobce na prokázaných investicích do domu
vynaložených žalovaným (ve výši 37.506,- Kč) je nárok žalobce na úhradu
žalované částky 58.428,- Kč důvodný v plné výši.
K odvolání žalovaného Krajský soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne14. června 2006, č. j. 40 Co 721/2005-194, rozsudek soudu prvního stupně v
napadené části výroku II., vyjma již přisouzené částky 10.815 Kč s 10 % úrokem
z prodlení od 20. 1. 2003 do zaplacení, a ve výrocích IV, V. i VI. potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V průběhu odvolacího řízení nabylo
právní moci usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 9. 2005 ve věci
projednání dědictví po zemřelém J. M., z jehož obsahu odvolací soud dovodil, že
celkový podíl žalobce na předmětných nemovitostech (po přičtení existujícího
podílu) činí 211/800 a celkový podíl žalovaného na nich 589/800. Odvolací soud
vyšel jinak ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a doplnil
dokazování svědeckou výpovědí H. M., jejíž obsah však nebyl způsobilý zvrátit
skutkové závěry učiněné okresním soudem. Vypovídala o existenci dohody mezi
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, avšak tato výpověď byla v přímém
rozporu s výpovědí svědků M. S. a Z. M.. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že mezi spoluvlastníky předmětných nemovitostí nebyla
prokázána existence dohody o hospodaření se společnou věcí. Dále konstatoval,
že z obsahu znaleckého posudku je zřejmé, že obvyklé nájemné z dané garáže bylo
znalcem určeno již s přihlédnutím k provizornímu charakteru těchto nebytových
prostor, když současně bylo zjištěno, že garáž byla k určenému účelu užívána. S
odkazem na § 451 a § 458 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 137 odst. 1 a § 139
obč. zák. dovodil, že pro posouzení, zda na straně žalovaného vzniklo
bezdůvodné obohacení, je rozhodující zjištění, že žalovaný jako spoluvlastník
předmětných nemovitostí je užívá nad rozsah jeho spoluvlastnického podílu, aniž
by mezi spoluvlastníky byla uzavřena dohoda o hospodaření se společnou věcí.
Celkovou částku za užívání předmětných nemovitostí odpovídající
spoluvlastnickému podílu žalobce určil ve výši 146.223,- Kč (211/800 z částky
554.400,- Kč). Po odpočtu podílu žalobce na investicích do předmětných
nemovitostí v rozhodném období (35.172,- Kč) a již uhrazené částky (33.060,-
Kč) dospěl k výsledné částce 77.991,- Kč. Uzavřel, že rozsudek okresního soudu
v odvoláním napadené části výroku II. je logickým výsledkem řádně zjištěného
skutkového stavu, který ani v odvolacím řízení nedoznal změn.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdí, že existence
dohody spoluvlastníků o způsobu hospodaření se společnou věcí byla prokázána. S
žalobcem tuto dohodu uzavřel ústně již v roce 1990, když jejím obsahem bylo
mimo jiné i to, že žalobce po něm nebude za užívání předmětných nemovitostí
požadovat žádné finanční prostředky. Právě skutečnost, že žalobce se žádným
způsobem nepodílel na opravách nemovitosti, ač o nutnosti oprav věděl,
dosvědčuje existenci dohody, kterou spolu účastníci uzavřeli. Namítá, že
odvolací soud při výpočtu výše bezdůvodného obohacení nevzal v úvahu všechny
částky odečitatelné z celkového výnosu nájemného z předmětných nemovitostí,
konkrétně znalcem určenou výši nájemného za garáž, která je nezpůsobilá
pronájmu a dále všechny zaplacené daně, pojištění a plnění z jeho strany vůči
nájemci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o.
s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým
dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3078, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení
je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji
na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Všechny námitky uplatněné v dovolání se týkají otázek skutkových, tedy
hodnocení důkazů soudy obou stupňů; naplňují tak dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek
16, ročník 2002).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené
rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy
zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na
výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobci v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu