ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně A. H., zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Římská 32, proti žalovaným 1. JUDr. P. Č., a 2. JUDr. J. Č.,
zastoupené prvním žalovaným, o zaplacení částky 193.825,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 45/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2009, č. j.
25 Co 481/2009-324, takto:
I. Dovolání se zamítá v části, v níž směřovalo proti části výroku II.
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2009, č. j. 25 Co 481/2009-324,
jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žaloba byla vůči 1.
žalovanému zamítnuta o další 4.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku se dovolání
odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám advokáta JUDr. Petra Čápa.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 9 C 45/2006-239,
uložil 1. žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 93.000,- Kč s
příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byli
žalovaní uznáni povinnými zaplatit jí společně a nerozdílně částku 100.000,- Kč
s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby
žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit jí společně a nerozdílně částku 825,-
Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
IV.). Žalobou uplatňované právo zdůvodňovala žalobkyně tvrzením, že jako zálohu
na právní služby, které jí měli žalovaní poskytnout, jim zaplatila částku
200.000,- Kč, žalovaní však provedli pouze úkony, za něž jim náležela odměna ve
výši 6.175,- Kč, a povinností žalovaných tak bylo vrátit žalobkyni zbytek
poskytnuté zálohy. Soud prvního stupně přitakal tvrzení žalobkyně, že mezi ní a
1. žalovaným byla uzavřena smlouva o právní pomoci, na základě níž žalobkyně 1.
žalovanému zaplatila zálohu 100.000,- Kč, přičemž za provedené služby náležela
žalovanému odměna 7.000,- Kč. Zbytek z této zálohy představuje bezdůvodné
obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.) na straně 1. žalovaného, které je povinen
vydat žalobkyni. Ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou nedošlo k uzavření
smlouvy, platba 100.000,- Kč poskytnutá na účet 2. žalované tak byla již od
počátku bezdůvodným obohacením 2. žalované. Právo žalobkyně na vydání tohoto
obohacení se však promlčelo (§ 107 odst. 1 obč. zák.) již před podáním žaloby,
s ohledem na vznesenou námitku promlčení tak nelze žalobkyni přiznat právo na
jeho vydání.
K odvolání všech účastníků přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Praze,
jenž je rozsudkem ze dne 2. 12. 2009, č. j. 25 Co 481/2009-324, změnil tak, že
1. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 89.000,- Kč s
příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala po 1.
žalovaném, aby jí společně a nerozdílně s 2. žalovanou zaplatil dalších
104.825,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně
domáhala po 2. žalované, aby jí společně a nerozdílně s 1. žalovaným zaplatila
částku 193.825,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výroky IV., V., VI., VII.). Odvolací soud
nejprve uvedl, že neshledává žalobní tvrzení o nerozlučném postavení žalovaných
v řízení opodstatněným a že je třeba řešit žalovaný nárok ve vztahu ke každému
z žalovaných samostatně. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního
stupně o existenci platné smlouvy mezi žalobkyní a 1. žalovaným, na základě níž
byla 1. žalovanému poskytnuta záloha na předpokládané právní služby, jež však
nebyly poskytnuty v rozsahu odpovídajícím této záloze, závěr soudu prvního
stupně odvolací soud v tomto směru korigoval pouze v odlišně určené výši
odměny, na níž 1. žalovanému vzniklo právo, kterou stanovil ve výši 11.000,-
Kč. K promlčení tohoto práva přitom nemohlo dojít, neboť subjektivní promlčecí
doba počala běžet až poté, co se z vyúčtování služeb vystaveného 1. žalovaným
žalobkyně dozvěděla o existenci bezdůvodného obohacení (tj. 31. 5. 2005),
byla-li žaloba podána dne 30. 12. 2005, je zřejmé, že promlčecí doba byla
zachována. Odvolací soud rovněž potvrdil závěr, že ve vztahu k 2. žalované šlo
již od počátku (tj. od 6. 1. 2003) o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez
právního důvodu (§ 451 a násl. obč. zák.), jehož vydání však nelze přiznat s
ohledem na vznesenou námitku promlčení, neboť k uplynutí dvouleté subjektivní
promlčecí doby došlo ještě před podáním žaloby. Odvolací soud tedy shledal
rozhodnutí soudu prvního stupně založené na správném právním posouzení, jelikož
však jeho výroky považoval za zmatečně formulované, ve svém rozhodnutí zvolil
pro srozumitelnost měnící výroky ve vztahu k celému rozsudku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
je dle ní založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost
veškerými důvody připuštěnými pro dovolání občanským soudním řádem v § 241a
odst. 2 a 3. Dovolatelka předně vytkla soudům obou stupňů, že při svém
rozhodování postupovaly libovolně a opomenuly listinný důkaz představovaný
zálohovou fakturou č. 2-48/2002, kterou dne 17. 12. 2002 vystavila svým jménem
2. žalovaná. Dovolatelka plnila na účet 2. žalované právě na základě této
faktury, a nemohlo tak jít o plnění bez právního důvodu. Tato faktura pak
představuje ve spojení s fakturou závěrečnou č. 1-47/2005 ze dne 31. 1. 2005
vyúčtování právních služeb 2. žalované vůči žalobkyni, jež je významné pro
posouzení právních vztahů mezi nimi a tedy i pro posouzení promlčecí doby, jež
počala běžet až poté, co došlo k vyúčtování nákladů na právní služby závěrečnou
fakturou. Vystavení zálohové faktury přitom bylo podmíněno existencí předem
sjednané smlouvy o právní pomoci s 2. žalovanou. Počátek běhu promlčecí doby je
tedy třeba vztáhnout až k okamžiku, kdy byla vystavena společná faktura, jíž 2. žalovaná zúčtovala přijatou zálohu, tj. ke dni 31. 1. 2005. Soudy podle
dovolatelky ignorovaly i další listinný důkaz – dopis žalovaných žalobkyni ze
dne 11. 3. 2006, z nějž je patrné, že oba žalovaní vystupovali vůči žalobkyni v
solidárním postavení, oba jí odmítli vrátit nevyčerpanou část zálohy, oba
poskytovali právní služby rovnocenným dílem a oba považovali přijaté zálohy za
svoje příjmy. Společné vyúčtování služeb obou žalovaných, z nějž nebyl jakkoliv
zřejmý podíl každého z nich na poskytnutých službách, nedávalo dovolatelce
jinou možnost, než zažalovat oba žalované jako solidární dlužníky. Ani v řízení
žalovaní nijak neurčili, jaký podíl ze společné faktury uplatňuje každý z nich
vůči dovolatelce. Solidární postavení žalovaní naopak potvrdili tím, že vůči
dovolatelce v řízení solidárně uplatnili společný nárok k započtení. Solidárnost žalovaných dále vyplývá i z toho, že žalovaní jsou jako manželé za
závazky náležící do společného jmění manželů odpovědni společně a nerozdílně. Soudy rovněž přehlédly, že si 2. žalovaná jasně protiřečí, uváděla-li původně,
že částka 100.000,- Kč byla zálohou, zatímco v závěru řízení tuto částku
účelově překvalifikovala na bezdůvodné obohacení. I když nebylo podle
odvolacího soudu prokázáno zmocnění 2. žalované vůči 1. žalovanému, tak tato
skutečnost dle dovolatelky nemá žádný význam, neboť již vystavení faktury 2. žalovanou vůči dovolatelce prokazuje existenci právního vztahu mezi nimi, neboť
bez platně uzavřené smlouvy, byť i konkludentní, by nebylo možno fakturu
vystavit. Existenci písemné smlouvy prokázal svou výpovědí i svědek –
zprostředkovatel jejího uzavření – M.H., žalovaní pak tuto skutečnost účelově
zapřeli v závěru řízení. Uváděli-li původně, že nemají k dispozici plné moci od
dovolatelky, je zřejmé, že existenci právního vztahu mezi nimi a dovolatelkou
připouštěli. Soudy měly zjišťovat důvod vystavení faktury č.
2-48/2002, zda
důvodem byl úmysl obohatit se nepoctivě na úkor žalobkyně, a pokud byla faktura
vystavena bezdůvodně, měl takové jednání soud hodnotit jako zneužití pozice
advokáta a nikoliv jako bezdůvodné obohacení 2. žalované. Soudy dále pochybily
nerespektováním závazného právního názoru Krajského soudu v Praze vyjádřeného v
usnesení ze dne 29. 6. 2007, č. j. 25 Co 304/2007-88, jímž byl spor mezi
účastníky bezdůvodně rozdělen do dvou řízení. Nesprávné je rozhodnutí
odvolacího soudu i v tom, že soud přiznal 2. žalované právo na náhradu nákladů
za právní zastoupení 1. žalovaným, aniž by bylo zohledněno „solidární
procesněprávní postavení obou žalovaných,“ přičemž je nemyslitelné, aby při
procesním postavení dvou účastníků ve smyslu § 91 o. s. ř. soud přiznal náhradu
za právní zastupování účastníků navzájem. Soudy podle dovolatelky nedostály své
povinnosti zohlednit ve svém rozhodování veškeré v řízení zjištěné významné
okolnosti, zvážit význam všech důkazů a tyto své úvahy zhodnotit ve svém
rozhodnutí, jejich rozhodnutí jsou pro tento nedostatek nepřezkoumatelná,
rozporná s Ústavou a Listinou základních práv a svobod, a tudíž vadná. Uvedené
důvody vedly dovolatelku k návrhu, aby soud dovolací zrušil rozhodnutí soudu
odvolacího, případně i soudu prvního stupně, a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání zpochybnili jak přípustnost podaného
dovolání, tak i opodstatněnost v něm uvedených argumentů a navrhli, aby bylo
dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak
než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.
s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Přestože dovolatelka označila své dovolání jako směřující proti rozsudku
odvolacího soudu, aniž by výslovně specifikovala výroky, jež dovoláním napadá,
z argumentů obsažených v dovolání vyplývá, že dovolatelka zamýšlela zpochybnit
ty výroky rozsudku o věci samé, v nichž se odvolací soud zamítavě vyslovil k
tvrzené povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně
požadované plnění a zvláště pak k povinnosti plnit 2. žalovanou, tj. výroky II.
a III. rozsudku, a nikoliv žalobě částečně vyhovující výrok I. rozsudku, proti
němuž by navíc bylo třeba dovolání žalobkyně považovat za subjektivně
nepřípustné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28,
ročník 1998).
Dále nelze přehlédnout, že ačkoliv odvolací soud formuloval výroky svého
rozhodnutí jinak než soud I. stupně, ve svém právním posouzení se vyjma rozdílu
v částce 4.000,- Kč, o níž zvýšil částku, v níž byla žaloba soudem prvního
stupně zamítnuta ve vztahu k 1. žalovanému, nijak neodchýlil od závěrů
obsažených v rozhodnutí soudu prvního stupně. Pro posouzení, zda jde o měnící
či potvrzující rozhodnutí přitom není rozhodující, zda a jak je odvolací soud
označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah
posuzovaného právního vztahu, případně zda práva a povinnosti účastníků
stanovil odlišně oproti soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 52, sešit 9/1999). Rozsudek je tedy v tomto
rozsahu třeba považovat za potvrzující, pouze v části výroku II. rozsudku
odvolacího soudu, v jaké jím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak,
že žaloba byla ve vztahu k 1. žalovanému zamítnuta o další 4.000,- Kč s
příslušenstvím, je možné jej považovat za měnící a dovolání proti němu proto za
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož s ohledem na názor
vyslovený v této věci Ústavním soudem v usnesení ze dne 26. 4. 2010, sp. zn.
IV. ÚS 727/10, nepřichází v úvahu štěpení nároků a tedy vyloučení přípustnosti
dovolání v této části ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
zapovídajícím dovolací přezkum ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným
výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zdali lze dovodit přípustnost dovolání proti
potvrzující části napadeného rozhodnutí ze zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
(tj. vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a §
241a odst. 3 o. s. ř. (tj. skutkové zjištění bez opory v provedeném
dokazování) se nepřihlíží.
Základním předpokladem úspěšnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení je
vymezení takové právní otázky v dovolání, která napadené rozhodnutí činí
zásadně právně významným. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou
otázku, chybí zde dovolacímu soudu základní východisko pro to, aby mohl shledat
dovolání přípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007,
sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod C 5042, CD 6/2008). Tak je tomu i v uvedeném případě. Dovolatelka
svými argumenty zpochybňuje z valné části správnost skutkových zjištění soudů
nižších stupňů, jimiž je však Nejvyšší soud při zkoumání otázky přípustnosti
dovolání vázán, a dovozuje procesní pochybení ze strany soudů, aniž by však,
byť v náznaku, vymezila právní otázku, jíž by se měl dovolací soud zabývat. Již
tato okolnost je tedy překážkou bránící tomu, aby mohlo být napadené rozhodnutí
shledáno zásadně právně významným. Její výtky vůči učiněným skutkovým zjištěním
současně vycházejí z mylných premis týkajících se významu skutkových zjištění
pro právní posouzení věci, a tedy ani jejich zohlednění by nemohlo dovodit pro
ni příznivější posouzení věci. K tvrzení dovolatelky, že byla ignorována
zálohová faktura 2. žalované č. 2-48/2002, je třeba uvést, že nejenže soudy se
touto fakturou zabývaly a učinily z ní odpovídající skutková zjištění (srov.
odst. 2 na str. 5 rozsudku soudu prvního stupně, jehož skutková zjištění byla
posléze převzata i soudem odvolacím), ale především, že dovolatelka se mýlí,
považuje-li fakturu za právní důvod poskytnutého plnění. Faktura je pouhou
výzvou k zaplacení dlužné částky, jež má význam pro posouzení splatnosti dluhu
(k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 23
Cdo 688/2008), sama o sobě však nemůže jako právní důvod poskytnutí plnění
obstát, neboť přestože předpokladem jejího vystavení bude obvykle odpovídající
smluvní ujednání, ze samotné faktury existence platné smlouvy – tj.
dvoustranného právního úkonu majícího veškeré zákonem vyžadované náležitosti
dle § 37 a násl. obč. zák. - bez dalšího neplyne. Nebyla-li existence takovéto
smlouvy mezi dovolatelkou a 2. žalovanou v řízení prokázána, nezbývá než
přisvědčit závěru odvolacího soudu, že mezi těmito účastnicemi neexistoval
právní důvod pro poskytnutí sporného plnění. Tvrdí-li dále dovolatelka, že
existence smlouvy byla potvrzena svědeckou výpovědí a vyplývá současně i z
tvrzení žalovaných ohledně plné moci udělené jim dovolatelkou, je třeba opět
připomenout, že tímto zpochybňuje správnost skutkových zjištění, jíž se při
řešení otázky přípustnosti dovolání Nejvyšší soud nemůže zabývat – viz výše.
Lze však podotknout, že ani z protokolu o odkazované svědecké výpovědi neplyne,
že by učiněná zjištění v tomto směru neodpovídala provedenému dokazování, a
ani existence plných mocí udělených žalovaným, jež podle dovolatelky nepřímo
vyplývá z jejich tvrzení, by nebyla dostatečnou oporou pro to, aby mohla být
konstatována platná smlouva s konkrétním a zjistitelným obsahem mezi
dovolatelkou a 2. žalovanou.
Rozporuje-li dovolatelka zjištění týkající se solidárního postavení žalovaných,
zaměřuje svá tvrzení na okolnosti vztahující se k tomu, jak v daném sporu
vystupovali žalovaní, a přehlíží skutečnost, že v souladu s § 511 obč. zák. jsou dlužníci k úhradě dluhu zavázáni společně a nerozdílně, jestliže je to
právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto,
anebo vyplývá-li to z povahy plnění (tzn. jde-li o nedělitelné plnění, jež může
být poskytnuto kterýmkoliv ze spoludlužníků – k tomu více srov. např. Švestka
J., Spáčil J., Škárová M., Hulmák M. a kol.: Občanský zákoník II. § 460 – 880,
Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1531). Není proto rozhodující,
jak sami účastníci vystupovali v řízení či před jeho zahájením a uplatnili-li v
řízení k započtení svou pohledávku jako solidární věřitelé dovolatelky, ale
pouze to, zda jde o některý ze zákonem předpokládaných případů vzniku
solidárních závazků, z čehož je zřejmé, že i skutková zjištění, jež měla být
podle dovolatelky soudy učiněna z dopisu ze dne 11. 3. 2005, jsou ve vztahu k
otázce solidarity zcela bezpředmětná, neboť se netýkají samotného charakteru
pohledávek dovolatelky vůči žalovaným. Za námitku směřující ke zpochybnění
správnosti právního posouzení by v tomto ohledu bylo možno považovat pouze
zmínku dovolatelky o solidaritě žalovaných plynoucí z toho, že žalovaní jako
manželé jsou za své závazky odpovědni společně a nerozdílně. V tomto směru je
však třeba připomenout závěry, k nimž v posledních letech dospěl ve své
judikatuře Nejvyšší soud: splnění závazku ve společném jmění manželů sjednaného
jen jedním z nich nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto
manželů, aniž by bylo dotčeno právo věřitele domáhat se při výkonu rozhodnutí
uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 24, sešit 3/2008,
dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo
1340/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo
1766/2006). Tento závěr lze vztáhnout i na daný případ, kdy bylo žalováno na
vrácení zálohy poskytnuté na základě tvrzené smlouvy (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4450/2008, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 7564, CD 10/2009). Neshledal-li odvolací
soud, že by solidarita žalovaných v tomto případě vyplývala z toho, že smluvní
závazek byl převzatý oběma žalovanými, nelze mu vytknout ani to, že závazek k
vydání bezdůvodného obohacení nepovažoval za solidární pouze na základě toho,
že žalovaní jsou manželé. Za případnou nelze považovat ani připomínku
dovolatelky, že se soudy měly zabývat tím, zda v případě, že byla zálohová
faktura vystavena 2. žalovanou bezdůvodně, nešlo o zneužití pozice advokáta,
neboť z této poznámky není jakkoliv zřejmé, k jaké právní kvalifikaci měly
podle dovolatelky soudy dospět a proč by i za této situace neměl být žalovaný
nárok posuzován jako bezdůvodné obohacení.
Po dovolacím soudu, vázanému
uplatněnými dovolacími důvody a jejich vymezením (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přitom nelze požadovat, aby zvažoval veškeré možné právní kvalifikace
žalovaného nároku, zvláště pak, řeší-li pouze otázku přípustnosti dovolání.
Vytýkala-li dovolatelka odvolacímu soudu procesní pochybení, pak lze opět
odkázat na výše uvedené vymezení podmínek, pod jejichž zorným úhlem zkoumá
dovolací soud přípustnost dovolání, z nějž je patrné, že k vadám řízení za této
situace nemůže zvláště přihlížet, nejde-li současně o vadu řízení, jež by byla
spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo
836/2008), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Navíc
lze uvést, že vytýkaná pochybení v tomto směru směřují opět především k
nedostatečnému vypořádání se s navrhovanými důkazy a tvrzenými skutečnostmi,
jak přitom plyne již z předchozích odstavců, dovolatelce nelze přisvědčit, že
by rozhodnutí odvolacího soudu bylo těmito vadami skutečně zatíženo a že by jim
případně bylo možno přiznat vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Bylo-li
dovoláním dále vytknuto odvolacímu soudu, že nerespektoval závazný právní názor
vyslovený v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007, č. j. 25 Co
304/2007-88, pak není jakkoliv zřejmé, v jakém směru mělo k tomuto pochybení
dojít, neboť tímto usnesením se soud vyjadřoval pouze k otázce procesních
podmínek připuštění vstupu dalšího účastníka do řízení a soudy dále v řízení
postupovaly v souladu s tímto rozhodnutím; tato námitka je tak opět zcela
lichá. Z uvedeného vyplývá, že ani tvrzení dovolatelky o libovůli na straně
soudů nižších stupňů nelze shledat důvodným.
S ohledem na uvedené tedy dovolací soud neshledal dovolání ve výše uvedeném
rozsahu přípustným a podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s.
ř. je odmítnul.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností dovolání v části, v níž je shledal
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jelikož však již z výše
předestřených závěrů je zřejmé, že námitky dovolatelky týkající se vad a
skutkových zjištění soudů obou stupňů nelze považovat za opodstatněné, a
dovolatelka neuplatnila žádné další argumenty, jimiž by zpochybnila správnost
rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu, nelze v této části považovat
dovolání za důvodně podané, pročež je Nejvyšší soud zamítl (§ 243b odst. 2,
část věty před středníkem, o. s. ř.).
Vyslovila-li dovolatelka ve svém dovolání pochybnosti i o správnosti
nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu týkajících se náhrady nákladů mezi
ní a 2. žalovanou, pak v této části opět nemůže být dovolání přípustné, jelikož
nehledě na to, že jde o výrok začleněný do rozsudku - nejde o rozhodnutí ve
věci samé ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř. a současně nejde ani o některé z
usnesení, proti nimž občanský soudní řád připouští dovolání – srov. § 238 a
násl. o. s. ř., a umožňuje je tak samostatně podrobovat dovolacímu přezkumu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo
231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, str. 10, sešit 1/2002). Ani v
této části tedy není možné konstatovat přípustnost dovolání, a proto je
Nejvyšší soud i v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, § 146 odst. 3
a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení 1. žalovanému žádné náklady
nevznikly, 2. žalované vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání
podaným jejím advokátem (§ 3 odst. 1 bod 4, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. – sazba odměny ve výši 10.000,- Kč, jelikož ve
vztahu k ní šlo pouze o výroky, vůči nimž bylo dovolání odmítnuto, navýšená o
paušál ve výši 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a o 20 % daň
z přidané hodnoty dle § 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) v celkové výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. února 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v.
r.
předseda senátu