30 Cdo 3562/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce D. F., zastoupeného zákonnou zástupkyní M. F., právně zastoupeného
JUDr. Zdeňkou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Komenského 23, proti
žalovaným 1) D. K., a 2) J. K., zastoupeným JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se
sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o zaplacení 750.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 248/2011, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2.
dubna 2013, č. j. 69 Co 738/2012-268, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. dubna 2013,
č. j. 69 Co 738/2012-268, se zrušuje ve výrocích II. a IV., kterými byl změněn
rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. srpna 2012, č. j. 21 C 248/2011-
134, tak, že se zamítá žaloba v části, v níž se žalobce domáhá po každém z
žalovaných zaplacení úroku z prodlení z částky 375.000,- Kč ve výši 5 % ročně
za dobu od 9. 2. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 4,75 % ročně za dobu od 1. 7.
2010 do 30. 6. 2012, ve výši 4,5 % ročně za dobu od 1. 7. 2012 do 20. 8. 2012 a
za dobu od 21. 8. 2012 do zaplacení v roční výši, která v každém jednotlivém
kalendářním pololetí trvání prodlení žalovaného odpovídá v procentech součtu
čísla 4 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky
vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné k prvnímu dni příslušného
kalendářního pololetí, a v souvisejících výrocích V., VI., VII., VIII. a IX. o
nákladech řízení; věc se v uvedeném rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě –
pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Žalobce se po každém z žalovaných domáhal zaplacení 375.000,- Kč s
příslušenstvím z titulu nezaplacení kupní ceny nemovitostí. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. srpna 2012, č. j. 21 C
248/2011-134, uložil každému ze žalovaných povinnost zaplatit žalobci 375.000,-
Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8 % za dobu od 9. 2. 2010 do 30. 6. 2010,
ve výši 7,75 % za dobu od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % za dobu od
1. 7. 2012 do 20. 8. 2012 a za dobu od 21. 8. 2012 do zaplacení v roční výši,
která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení žalovaného
odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo
operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné
vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že žalobce spolu se
žalovanými (každý podílem jedné třetiny) nabyl v dědickém řízení po Z. K. nemovitosti v katastrálním území H., zapsané na LV č. 542, konkrétně budovu
stojící na pozemku č. 113 a pozemky č. 113 a 44/1. Rodiče účastníků se dohodli,
že žalovaní rovným dílem žalobcův podíl odkoupí. Matka žalobce využila služeb
právní zástupkyně, které otec žalovaných sdělil, že zamýšlenou kupní smlouvu
posoudila banka a neměla k jejímu znění výhrady. Dne 2. 9. 2009 uzavřeli
účastníci, zastoupeni svými rodiči, kupní smlouvu, na základě které žalobce
prodal svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech žalovaným, každému jejich
jednu ideální šestinu. Kupní cena byla sjednána částkou 750.000,- Kč, přičemž
každý z žalovaných se zavázal k úhradě její poloviny (tj. 375.000,- Kč), a to
do dvou měsíců od právní moci rozsudku opatrovnického soudu, kterým bude
schválena kupní smlouva za nezletilého žalobce. Dále bylo ujednáno, že návrh na
vklad vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí bude podán teprve
po zaplacení kupní ceny kupujícími, a že převáděné nemovitosti budou použity
pro zajištění závazku kupujících vůči Komerční bance, a. s., u níž budou
kupující čerpat úvěr na zaplacení kupní ceny. Rozsudkem Okresního soudu v
Prostějově ze dne 19. 11. 2009, č. j. 0P 297/97-123 byla schválena kupní
smlouva za žalobce; rozsudek nabyl právní mocí 8. 12. 2009. Rozsudkem Okresního
soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2009, č. j. 0P 559/2006-57 byla schválena kupní
smlouva za žalované; rozsudek nabyl právní mocí 30. 12. 2009. S požadavkem
zástupkyně žalobce, aby mu žalovaní zaplatili ještě 7.938,- Kč z titulu
dorovnání daňové povinnosti, zástupci žalovaných dne 25. 9. 2009 souhlasili. Dopisem z 21. 12. 2009 adresovaným rodičům žalovaných vyzvala zástupkyně
žalobce žalované k zaplacení kupní ceny nejpozději do 8. 2. 2010. Dne 5. 3. 2010 sdělila matka žalobce otci žalovaných, že v případě neuhrazení kupní ceny
do jednoho měsíce prodá žalobce nemovitosti jinému zájemci.
V dubnu 2010
sdělila banka rodičům žalovaných, že čerpání úvěru je možné teprve po
předložení návrhu na vklad vlastnického práva s vyznačeným číslem jednacím a že
pro vznik zástavního práva k nemovitostem zajišťujícího úvěr je nezbytné, aby
zástavní smlouva byla podepsána všemi spoluvlastníky a schválena opatrovnickými
soudy. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 13. 4. 2011, č. j. P
297/97-156, udělil matce žalobce souhlas k podání žaloby o zaplacení 375.000,-
Kč s příslušenstvím za každým žalovaným. Rodiče žalovaných nejsou schopni - s
přihlédnutím ke svým poměrům - splnit podmínky pro poskytnutí úvěru; žalovaní
studují. Návrh zástavní smlouvy žalovaní žalobci nikdy nepředložili a kupní
cenu mu neuhradili. Na základě uvedených zjištění poměřoval soud prvního stupně
právní vztah účastníků ustanovením § 588 obč. zák. Uzavřel, že na základě
platné kupní smlouvy vznikla žalobci povinnost převést na žalované
spoluvlastnický podíl na nemovitostech a žalovaným synallagmatická povinnost
zaplatit mu sjednanou kupní cenu. Protože žalovaní tuto svou povinnost
nesplnili, uložil jim soud žalovanou částku žalobci zaplatit. Nepřisvědčil
námitce žalovaných, že jim žalobce neposkytl sjednanou součinnost týkající se
zástavní smlouvy, a proto se sám dostal do prodlení, že plnění ze smlouvy se
pro ně stalo nemožným, ani že výkon práva žalobce na zaplacení úroků z prodlení
odporuje dobrým mravům. K odvolání žalovaných proti výrokům týkajícím se přiznaných úroků z prodlení
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 2. dubna 2013, č. j. 69 Co 738/2012-268, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, jíž bylo
každému z žalovaných uloženo zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 3 % z
částky 375.000 Kč za dobu od 9. 2. 2010 do zaplacení; ve zbývající části jej
změnil tak, že žalobu, jíž je od každého z žalovaných požadován úrok z prodlení
převyšující 3% z 375.000,- Kč, zamítl. Současně změnil související výroky o
nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění, z
nichž vycházel soud prvního stupně, shledal odvolací soud správnými a úplnými. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobci vznikl nárok na zaplacení
úroku z prodlení. Ani on nepřisvědčil námitce žalovaných, že se nedostali do
prodlení s úhradou kupní ceny, a nejsou proto povinni platit úrok z prodlení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že požadavek žalobce na
zaplacení úroku z prodlení „je částečně v rozporu s dobrými mravy“. Akcentoval
především skutečnost, že žalovaní byli v době uzavření kupní smlouvy nezletilí
a nebyli schopni vlastními silami kupní cenu převáděných nemovitostí uhradit. Jednali za ně jejich zákonní zástupci. Text smlouvy koncipovala právní
zástupkyně žalobce a právě znění smlouvy – „nevhodně zvolený způsob zaplacení
kupní ceny“ - pak v praxi způsobilo, že nebyl poskytnut úvěr, z něhož měla být
kupní cena uhrazena. Výše úroku z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
výrazně překračuje míru inflace a přesahuje i sazby bank z vkladů a hypotečních
úvěru, je pro žalované „nepřiměřeně tíživá, míjí se se smyslem institutu úroku
z prodlení a vedla by v poměrech žalovaných k nepřiměřeným důsledkům“. Odvolací
soud proto úrok z prodlení žalobci zčásti odepřel, a to „v míře, která nepovede
ke ztrátě hodnoty jistiny v důsledku zvyšování cenové hladin“; úrok z prodlení
tedy odepřel v části přesahující 3 % ročně s tím, že „úplné odepření úroku z
prodlení by naopak poškozovalo žalobce, jehož finanční prostředky by časem
ztrácely hodnotu v důsledku zvyšující se inflace“. Proti výrokům rozsudku, jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobu zamítl v rozsahu úroku z prodlení přesahujícího 3
procenta, podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem, že jeho nárok na úroky
z prodlení měl být krácen z důvodu rozporu s dobrými mravy. Připomíná, že
rovněž on je nezletilý a že kupní smlouvu za něj uzavírala jeho matka. Zdůrazňuje, že nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy, užívá rodina
žalovaných, přičemž jemu spoluvlastnictví žádný užitek nepřineslo. Text kupní
smlouvy měli zástupci žalovaných předem k dispozici (neměli k němu připomínky)
a smlouvu konzultovali s bankou, která jim měla poskytnout úvěr na úhradu kupní
ceny. Odvolací soud dostatečně nezohlednil skutečnost, že opatrovnický soud
smlouvu bez výhrad schválil a že do doby jeho rozhodnutí žalovaní nezaplatili
ani část jistiny. Žalobce je přesvědčen, že nepochybil a nelze mu klást k tíži,
že zástupci žalovaných při vyřizování jejich záležitosti nepostupovali s
náležitou pečlivostí. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zák. č. 293/2013 Sb.), a je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalobce odvolacímu
soudu vytýká, že s odkazem na rozpor s dobrými mravy nepřípustně moderoval
(omezil v rozsahu přesahujícím 3 % z dlužné částky ročně) žalobou požadovaný
úrok z prodlení, jehož výše je stanovena ve smyslu ustanovení § 517 odst. 2
obč. zák. nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Přípustnost dovolání přitom spatřuje
v tom, že dovoláním zpochybněná právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem
řešena. Podle § 517 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve
znění do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. /dále jen „obč. zák.“/), dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle
odst.
2 citovaného ustanovení, jde-li o prodlení s plněním peněžního dluhu, má
věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li
podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a
poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat úroky
z prodlení, pokud není stanovena povinnost platit poplatek z prodlení. Pokud
jde o výši úroků a poplatku z prodlení, odkazuje občanský zákoník na prováděcí
předpis. Do 15. července 1994 byla prováděcím předpisem ustanovení § 1 a § 10
odst. 1 vyhlášky 45/1964 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), s účinností od 15. července 1994 stanoví výši úroku z prodlení nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., v rozhodném znění, odpovídá výše
ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm
procentních bodů. Nejvyšší soud se otázkou moderace (omezení) sankce z důvodu rozporu s dobrými
mravy zabýval již například ve svém rozsudku dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo
1385/2004, v němž posuzoval možnost soudu snížit sankci v podobě smluvní
pokuty, kterou si sjednaly fyzické osoby ve smlouvě o půjčce pro případ, že
dlužník věřiteli půjčku nevrátí ve sjednaném termínu. Přijal a odůvodnil zde
závěr, že zatímco podle úpravy obchodního zákoníku má soud moderační právo a
smluvní pokutu, která (na rozdíl od úroků a poplatku z prodlení) není
příslušenstvím pohledávky, může snížit až do výše škody vzniklé do doby
soudního rozhodnutí porušením zajišťovaného závazku (srov. § 301 obch. zák.),
občanský zákoník soudu právo snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu nedává a
ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě nelze na závazkové právní
vztahy upravené občanským zákoníkem použít. Stejně jako lze ujednání o smluvní
pokutě podle § 39 obč. zák. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté
výše smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez
možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující),
může být obdobně i výkon práva na smluvní pokutu podle § 3 odst. 1 obč. zák. pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004, či ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 805/2005,
nebo právní teorii např. Občanský zákoník, Komentář: Oldřich Jehlička, Jiří
Švestka, Marta Škárová a kolektiv, 8. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003). K
otázce úroku z prodlení, jehož výši si smluvní strany sjednaly podle obchodního
zákoníku, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo
1022/2004, konstatoval, že úvahy o tom, že by byl odůvodněn vyšší úrok z
prodlení než obvyklý, a že by sjednání úroku z prodlení bylo neplatné jen ve
zbývající části, jsou bezpředmětné, neboť podle ustálené judikatury stíhá
neplatnost podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy celý úkon, nikoli
pouze jeho část (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005).
Z uvedeného vyplývá, že soud nemůže pro rozpor s dobrými
mravy moderovat (snížit) smluvní pokutu sjednanou v občanskoprávních vztazích,
ani úrok z prodlení sjednaný v obchodněprávních vztazích, neboť mu to příslušná
právní úprava neumožňuje. S využitím právní argumentace „a minori ad maius“
nelze než dospět k závěru, že nemůže-li soud moderovat (snížit) ani smluvní
pokutu sjednanou v občanskoprávních vztazích, ani úrok z prodlení sjednaný v
obchodněprávních vztazích (smí v takových případech pro rozpor s dobrými mravy
toliko nárok nepřiznat), nemůže tím spíše moderovat (snížit) úrok z prodlení,
jehož výše je v občanskoprávních vztazích stanovena právním předpisem. Akceptace opačného názoru by vedla k absurdnímu závěru, že z důvodu
nepřiměřenosti může být nemravná výše úroku z prodlení stanovaná právním
předpisem. Lze proto uzavřít, že soud nemůže podle vlastní volné úvahy určit,
do jaké výše je právním předpisem stanovený úrok z prodlení z hlediska
přiměřenosti „mravný“, a podle toho výši zákonného úroku z prodlení omezit. Právo na úroky z prodlení lze poměřovat ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. pouze
v tom smyslu, zda výkon tohoto práva je či není v rozporu s dobrými mravy. Jinak řečeno, za určitých - výjimečných - okolností lze výkon práva na
zaplacení úroku z prodlení jinak oprávněnému subjektu – s poukazem na dobré
mravy (zcela, popř. od určitého okamžiku) odepřít. Absenci zákonné úpravy
moderace zákonného úroku z prodlení nelze aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nahrazovat. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že případné
odepření práva, musí být pojímáno jako opatření zcela výjimečné. Každý, kdo má
určité subjektivní občanské právo, je zásadně oprávněn je sám pod ochranou
právního řádu vykonávat a tak jeho realizací dosahovat uspokojování svých
individuálních zájmů potřeb a preferencí. Požadavek věřitele na zaplacení úroku
z prodlení soudní praxe zásadně nepovažuje za výkon práva v rozporu s dobrými
mravy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo
2895/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002). Úrok z prodlení totiž představuje sankci postihující dlužníka za to, že nesplní
svůj dluh řádně a včas. Otázka úměry sankční povinnosti byla řešena Nejvyšším
soudem již v jeho rozhodnutí ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, popř. ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 1427/2005, v nichž je dovozeno, že na
nepřiměřenost – a tudíž i rozpor s dobrými mravy – nelze usuzovat z celkové
výše sankce, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným
navyšováním, neboť opačný závěr by zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník
neplnil svou povinnost, tím více by byl zvýhodněn při posuzování přiměřenosti
sankce, resp. její kolize s dobrými mravy). Skutečnost, že předmětnou kupní
smlouvu „uzavírali žalovaní coby nezletilí a nemohli svými volními projevy
zcela ovlivnit znění smlouvy“ (jednali za ně zákonní zástupci), nelze mít v
dané věci za okolnost mimořádnou, byl-li i druhou smluvní stranou nezletilec,
za něhož jednala zákonná zástupkyně.
Lze rovněž přisvědčit žalobci, že nemůže
jít k jeho tíži neschopnost kupujících, resp. jejich zákonných zástupců,
zajistit si finanční prostředky k včasné úhradě kupní ceny a souhlasit lze i s
tím, že žalobce jako věřitel neměl žádnou právní povinnost poskytnout žalovaným
jako kupujícím součinnost směřující k zajištění jejich solventnosti (k tomu
srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Cdo
1842/2008). Protože odvolací soud v posuzovaném případě pochybil, jestliže korektivem
dobrých mravů poměřoval právním předpisem stanovenou výši úroku z prodlení,
dovolací soud jeho rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první
o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. března 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v
k o v á
předsedkyně senátu