33 Cdo 1842/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně V. H., zastoupené JUDr. J. Z., advokátem, proti žalovanému F. H.,
zastoupenému JUDr. P. D., advokátem, o zaplacení 866.868,60 Kč, vedené u
Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 6 C 46/2000, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co
649/2002-150, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42
Co 649/2002-156, a o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 11. května 2005, č. j. 40 Co 829/2003-203,
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42
Co 649/2002-150, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2002, č. j.
42 Co 649/2002-156, jímž Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek Okresního soudu
v Přerově ze dne 28. června 2002, č. j. 6 C 46/2000-122, ve znění opravného
usnesení ze dne 31. července 2002, č. j. 6 C 46/2000-127, tak, že žalovaný je
povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni vedle již
přiznaných 363.525,83 Kč dalších 6.983,77 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky
828.920,- Kč od 1. 1. 2002 do 13. 6. 2002, se odmítá.
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42
Co 649/2002-150, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2002, č. j.
42 Co 649/2002-156, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Přerově ze dne 28. června 2002, č. j. 6 C 46/2000-122, ve znění
opravného usnesení ze dne 31. července 2002, č. j. 6 C 46/2000-127, ukládající
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 363.525,83 Kč, se zamítá.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 11. května 2005,
č. j. 40 Co 829/2003-203, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se v konečném znění žaloby po žalovaném domáhala zaplacení 866.868,60
Kč s tím, že tato částka představuje úrok z prodlení z částky, kterou jí měl
žalovaný uhradit podle soudního rozhodnutí, jímž bylo vypořádáno jejich zaniklé
bezpodílové spoluvlastnictví.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 23. března 2001, č. j. 6 C 46/2000-69,
ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 24. dubna 2001, č. j. 6 C 46/2000-74,
a opravným usnesením ze dne 9. října 2001, č. j. 6 C 46/2000-87, zamítl žalobu
o 522.219,60 Kč a o 15.860,90 Kč s 19% úrokem z prodlení ročně z částky
828.900,- Kč od 1. 12. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení
účastníků a státu. Tato rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze
dne 3. prosince 2001, č. j. 42 Co 1002/2001-91, zrušena a věc byla vrácena
soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že požadavek
žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení z částky 828.920,- Kč není v rozporu s
dobrými mravy.
Okresní soud v Přerově poté rozsudkem ze dne 23. ledna 2002, č. j. 6 C
46/2000-98, zamítl žalobu o 866.868,60 Kč s 19 % úrokem z prodlení ročně z
částky 828.920,- Kč od 1. 1. 2002 do zaplacení (výrok I.), řízení o zaplacení
7.894,50 Kč zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu
(výrok III. a IV.). Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2002,
č. j. 42 Co 240/2002-105, ve spojení s usnesením ze dne 10. června 2002, č. j.
42 Co 240/2002-121, byl tento rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním
napadených výrocích I., III. a IV. zrušen a v tomto rozsahu byla věc znovu
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nesouhlasil se
závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně tím, že bydlí v domě žalovaného,
neposkytla žalovanému součinnost potřebnou ke splnění jeho dluhu.
Okresní soud v Přerově poté rozsudkem ze dne 28. června 2002, č. j. 6 C
46/2000-122, ve znění opravného usnesení ze dne 31. července 2002, č. j. 6 C
46/2000-127, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni 363.525,83 Kč s 19 %
úrokem z prodlení z částky 828.920,- Kč od 29. 6. 2002 do zaplacení (výrok I.),
žalobu o zaplacení dalších 503.342,77 Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky
828.920,- Kč od 1. 1. 2002 do 28. 6. 2002 zamítl (výrok II.) a rozhodl o
nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co
649/2002 150, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42
Co 649/2002-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž bylo
žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 363.525,83 Kč, změnil jej v zamítavém
výroku tak, že žalovaného uznal povinným do 3 dnů od právní moci rozsudku
zaplatit žalobkyni dalších 6.983,77 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky
828.920,- Kč od 1. 1. 2002 do 13. 6. 2002. V části, jíž bylo žalovanému uloženo
zaplatit žalobkyni 19 % úrok z prodlení z částky 828.920,- Kč od 29. 6. 2002 do
zaplacení, v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 496.359,- Kč s 19 %
úrokem z prodlení z částky 828.920,- Kč od 14. 6. 2002 do 28. 6. 2002, a v
nákladových výrocích, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v
tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Proti výrokům, jimiž odvolací soud potvrdil a změnil rozsudek soudu prvního
stupně, podal žalovaný dovolání. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že
neposoudil jednání žalobkyně jako neposkytnutí součinnosti potřebné ke splnění
dluhu ve smyslu § 522 obč. zák., ačkoli bylo prokázáno, že neměl jinou možnost,
než zaplatit jí vyrovnávací podíl (tedy částku 828.920,- Kč) z výtěžku z
prodeje domu, jenž mu byl v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů přikázán do výlučného vlastnictví. Připomíná, že žalobkyně zůstala v
domě bydlet bez právního důvodu, odmítala jej vyklidit a přistoupit na jakékoli
návrhy k „narovnání situace“. Navíc je přesvědčen, že výkon práva žalobkyně je
v rozporu s dobrými mravy, neboť „vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím
se jak ve vztahu mezi účastníky, tak i na postavení některého z nich navenek“.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 27. března 2003, č. j. 6 C 46/2000-177,
poté, kdy připustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření, uložil
žalovanému povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni
376.170,17 Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 828.920,- Kč od 1. 2. 2003 do
zaplacení, v části, jíž bylo požadováno zaplacení dalších 226.334,19 Kč žalobu
zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. května 2005,
č. j. 40 Co 829/2003-203, k odvolání žalovaného změnil rozsudek Okresního soudu
Přerově ze dne 27. března 2003, č. j. 6 C 46/2000-177, ve vyhovujícím výroku
tak, že žalobu o zaplacení 376.170,17 Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky
828.920,- Kč od 1. 2. 2003 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení
účastníků a státu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že výkon jejího práva domáhat se úroků z prodlení v
kapitalizované výši 376.170,17 Kč je v rozporu s dobrými mravy proto, že by
vedl k nepřijatelným důsledkům projevujícím se v majetkové sféře žalovaného
likvidačním způsobem, zatímco pro ni jako věřitele by neznamenal podstatný
přínos. Má zato, že rozhodnutí nedůvodně chrání dlužníka, který po dlouhou dobu
nesplnil svůj dluh, a že „došlo k narušení zásady rovnosti účastníků v
občanskoprávních vztazích“. Z odůvodnění rozhodnutí navíc není patrno, jakými
úvahami se odvolací soud řídil, když upřednostnil zájmy dlužníka oproti zájmům
věřitele. Rozhodující pro zpochybněný závěr nemůže být ani sama výše
uplatněného nároku na úroky z prodlení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony).
Obě dovolání (tj. dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne
27. listopadu 2002, č. j. 42 Co 649/2002-150, ve znění opravného usnesení ze
dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co 649/2002-156, i dovolání žalobkyně proti
rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. května 2005, č. j. 40 Co 829/2003-203)
byla podána včas osobami k tomu oprávněnými za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelů. Bylo proto namístě zabývat se v prvé řadě přípustností
těchto dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Každé podání účastníka řízení,
tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako
způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i
jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech
50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 2
písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku ze dne 27. 11. 2002, jímž odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni přiznal dalších
6.983,77 Kč a 19% úrok z prodlení z částky 828.920,- Kč od 1. 1. 2002 do 13. 6.
2002, není podle § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné a dovolacímu soudu
nezbylo než je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř.
odmítnout.
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku ze dne 27. 11. 2002, jímž odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalovanému uloženo
zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku 363.525,83 Kč, je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., nebylo však shledáno důvodným.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze
vytýkat nesprávné právní posouzení věci, žalovaný brojí v prvé řadě proti
závěru odvolacího soudu, že jednání žalobkyně, která zůstala v jeho domě
bydlet, odmítala jej vyklidit či přistoupit na návrhy k „narovnání situace“,
nelze kvalifikovat jako jednání uvažované § 520 obč. zák., tzn. jako
neposkytnutí součinnosti potřebné ke splnění dluhu.
Podle § 520 obč. zák. k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a
řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou
ke splnění dluhu.
Ustanovení § 520 souvisí s ustanovením § 522 obč. zák., neboť obě upravují
prodlení věřitele (mora creditorie). Po dobu, kdy je věřitel v prodlení,
nedochází k prodlení dlužníka, popř. vznikem prodlení věřitele přestává být
dlužník v prodlení. Jestliže věřitel odmítl přijmout řádně nabídnuté plnění, je
sice v prodlení, avšak závazek dlužníka nebyl splněn a trvá dál i jeho
povinnost splnit dluh. Ustanovení § 520 obč. zák. upravuje dva případy, kdy v
důsledku prodlení věřitele nedochází k prodlení dlužníka:
a/ nepřijal-li včas a řádně nabídnuté plnění,
b/ neposkytl-li součinnost potřebnou ke splnění dluhu (rozumí se součinnost v
době stanovené k plnění).
Žalovaný netvrdí (a v řízení nebylo ani zjištěno), že by žalobkyni nabídl
plnění, k němuž byl povinován podle pravomocného rozsudku, jímž bylo vypořádáno
zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků. Oproti odvolacímu soudu však
prosazuje názor, že k jeho prodlení se splněním dluhu přesto nedošlo, neboť
žalobkyně zůstala i po vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví
bydlet v domě, který mu byl přikázán do výlučného vlastnictví, odmítla se z
něho vystěhovat či přistoupit na jeho návrhy k „narovnání situace“, čímž
způsobila, že nemohl dům prodat a z výtěžku jí uhradit částku vyrovnávající
hodnotu podílů ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví.
Podle obsahu závazku je třeba posoudit, zda, popř. jaké součinnosti věřitele je
třeba ke splnění dluhu. Kromě součinnosti stanovené zákonem či sjednané smluvně
může jít o různé úkony ze strany věřitele, bez nichž nelze závazek splnit.
Prodlení věřitele z důvodu neposkytnutí součinnosti nepřichází v úvahu u
závazků, k jejichž splnění není třeba úkonů věřitele.
V posuzovaném případě nebyla součinnost žalobkyně coby věřitele stanovena
zákonem a nebyla ani smluvně sjednána. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že sama
skutečnost, že žalobkyně svým postojem zmařila záměr žalovaného prodat dům,
který mu byl v rámci vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví
přikázán do výlučného vlastnictví, neboť v něm zůstala bydlet (tedy využila
svého práva v domě bydlet do zajištění bytové náhrady), nelze kvalifikovat jako
jednání uvažované § 520 obč. zák.
Splnění závazku (soluce) nastává na základě jednostranného právního úkonu
dlužníka, kterým dlužník poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit
svůj dluh. Má-li dlužník splnit závazek něco dát, vyžaduje se i právní úkon
věřitele, kterým plnění přijímá. Přijetí plnění od dlužníka je jednostranným
právním úkonem věřitele, nezbytným k tomu, aby dluh byl splněn.
Ke splnění svého závazku zaplatit žalobkyni na vyrovnání hodnot podílů
zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví částku 829.920,- Kč žalovaný
nepotřeboval žádného jiného úkonu žalobkyně coby věřitele, než přijetí tohoto
plnění. Jinak řečeno, součinnost žalobkyně coby věřitele spočívala výlučně v
jednostranném právním úkonu přijetí finančního plnění. Žalovaný jako dlužník
mohl dlužnou finanční částku ve lhůtě stanovené k plnění žalobkyni osobně
předat, zaslat na adresu jejího bydliště, popř. složit do úřední úschovy (srov.
§ 599 obč. zák.). Bylo však výlučně na žalovaném (dlužníkovi), jakým způsobem
si obstará finanční prostředky na úhradu svého dluhu. Věřitel totiž nemá žádnou
právní povinnost napomáhat dlužníkovi získat finanční prostředky, aby ten mohl
dluh v penězích splnit. Hovoří-li ustanovení § 520 obč. zák. o poskytnutí
součinnosti věřitele ke splnění dluhu, nelze tím rozumět součinnost směřující k
zajištění solventnosti dlužníka. Je namístě zdůraznit, že žalovaný se proti
rozsudku, jímž mu byl do té doby společný dům přikázán do výlučného vlastnictví
s povinností zaplatit žalobkyni na vyrovnání hodnot podílů částku 828.920,- Kč,
neodvolal, z čehož lze usuzovat, že byl s tímto soudním rozhodnutím srozuměn,
znal výši svého dluhu i jeho splatnost (v daném případě šlo o případ, kdy soud
svým rozhodnutím založil závazek žalovaného, který předtím neexistoval a lhůta
stanovená v rozhodnutí je zároveň dobou splatnosti, jejímž uplynutím se dlužník
dostává do prodlení). Povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni zmíněnou finanční
částku nebyla ničím (tedy ani povinností žalobkyně vyklidit do té doby společné
nemovitosti, konkrétně dům čp. ve V.) podmíněna.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
spatřuje žalovaný rovněž v tom, že odvolací soud neshledal nárok žalobkyně na
zaplacení úroků z prodlení z částky 828.920,- Kč za dobu před 20. 8. 1998 v
rozporu s dobrými mravy.
Občanský zákoník ani jiný právní předpis neobsahuje definici pojmu dobré mravy.
Tuto definici nelze odvodit ani z § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož „výkon
práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního
důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s
dobrými mravy“. Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých
etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž
dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo
v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný
horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a
čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném
čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Při
hodnocení musí být brán zřetel na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží
tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském,
objektivizovaném.
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že v řízení zjištěné skutečnosti, tj.
nečinnost žalobkyně při odstraňování soudem vytčených vad jejího odvolání
směřujícího proti rozsudku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků, ani její chování po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
(skutečnost, že zůstala bydlet v domě, ačkoli tento připadl žalovanému),
neumožňují uzavřít, že nárok žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení z částky
828.920,- Kč za dobu do 20. 8. 1998, kdy došlo k vyznačení právní moci rozsudku
o vypořádání, je v rozporu s dobrými mravy. Jak správně konstatoval již
odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2002, žalobkyně svou nečinností
při odstraňování vad odvolání ztížila postup soudu v řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů (a mohla zato být soudem sankcionována).
Protože však odvolací řízení skončilo rozhodnutím, jímž bylo odvolání žalobkyně
odmítnuto pro opožděnost, nemohla se nečinnost žalobkyně při odstraňování vad
odvolání nikterak nepříznivě promítnout (díky tehdy platnému ustanovení § 222
o. s. ř.) v poměrech žalovaného. Navíc žalovaný svůj dluh nesplnil ani po
právní moci rozsudku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Jak již bylo
výše vyloženo, žalobkyně coby věřitelka neměla žádnou právní povinnost
poskytnout žalovanému součinnost směřující k zajištění jeho solventnosti.
Právní důvod bydlení v domě, který patřil do bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků, jí sice zanikl poté, kdy dům byl v rámci vypořádání soudem přikázán
do výlučného vlastnictví žalovaného, tímto okamžikem jí však bez dalšího
nevznikla povinnost dům vyklidit bez zajištění bytové náhrady (nárok žalobkyně
na zajištění bytové náhrady bylo namístě analogicky posuzovat podle § 712 odst.
2 věty první obč. zák. a odepření bytové náhrady přicházelo v úvahu toliko na
základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.). Skutečnost, že žalobkyně zůstala i
po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bydlet v domě, který byl přikázán
do výlučného vlastnictví žalovaného, a že vyčkávala rozhodnutí soudu o
vyklizení této nemovitosti, tudíž nemohla sama o sobě vést k závěru, že její
nárok na úroky z prodlení se zaplacením částky představující vyrovnání hodnot
podílů odporuje dobrým mravům.
Protože se žalovanému prostřednictvím námitek uplatněných v jeho dovolání
nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 11. 2002,
dovolací soud jeho dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 5. 2005 bylo
shledáno opodstatněným.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
zpochybnila žalobkyně závěr odvolacího soudu dovozující, že její nárok na
zaplacení částky 376.170,17 Kč (představující kapitalizovaný úrok z prodlení z
částky 828.920,- Kč za dobu od 21. 8. 1998 do 31. 1. 2003 při započtení
nepromlčené pohledávky žalovaného vůči žalobkyni z titulu bezdůvodného
obohacení ve výši 219.863,73 Kč) a 19 % úroku z prodlení z částky 828.920,- Kč
od 1. 2. 2003 do zaplacení sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaný žalobkyni dosud dluží
částku 828.920,-Kč, kterou jí měl podle soudního rozhodnutí z 5. 5.
1995 zaplatit na vyrovnání hodnot podílů, a kapitalizované úroky z prodlení se
zaplacením této částky, které byly žalobkyni již přiznány pravomocným soudním
rozhodnutí (tj. 363.525,83 Kč a 6.983,77 Kč), a své úvahy o „nemravnosti“
požadavku žalobkyně na další úroky z prodlení odůvodnil jen tak, že „výkon
práva vůči žalovanému by vedl k nepřijatelným důsledkům projevujícím se
likvidačním způsobem v jeho majetkové sféře, zatímco pro žalobkyni by
neznamenal podstatný přínos“. Lze přisvědčit žalobkyni, že tento závěr
odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Odvolací soud totiž především nepopsal, z
jakých údajů o poměrech žalovaného a žalobkyně vycházel, resp. jak byly poměry
účastníků konfrontovány. V posuzovaném případě jde o nárok na příslušenství
pohledávky, jehož výše není účastníky sjednána, nýbrž vychází z právního
předpisu. Požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení soudní praxe zásadně
nepovažuje za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2895/99,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002). Úrok z
prodlení představuje sankci postihující dlužníka za to, že nesplní svůj dluh
řádně a včas. Otázka úměry sankční povinnosti byla řešena Nejvyšším soudem již
v jeho rozhodnutí ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, popř. ze dne 23.
5. 2005, sp. zn. 33 Odo 1427/2005, v nichž je činěn závěr, že na nepřiměřenost
– a tudíž i rozpor s dobrými mravy – nelze usuzovat z celkové výše sankce,
je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním, neboť
opačný závěr by zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník neplnil svou
povinnost, tím více by byl zvýhodněn při posuzování přiměřenosti sankce, resp.
její kolize s dobrými mravy). Protože odvolací soud v posuzovaném případě
nerozhodl v intencích těchto výkladů, nezbylo, než jeho rozsudek ze dne 11. 5.
2005 zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem a odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
V jeho průběhu bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v
tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu