U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) V. H., a b) M.
H., zastoupených Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská
140, proti žalovanému městu Dobříš, IČ 002 42 098, se sídlem v Dobříši, Mírové
náměstí 119, zastoupenému JUDr. Evou Dundáčkovou, advokátkou se sídlem v
Příbrami, Žižkova 708, o zaplacení částky 491.370,03 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 24/2014, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2014, č. j. 27
Co 321/2014-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokátky JUDr. Evy Dundáčkové.
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně
shledal oprávněným nárok žalobců, kteří se na žalovaném domáhali vydání výše
zmíněné částky z titulu bezdůvodného obohacení. Rozhodl tak po zjištění, že
žalovaný svou obecně závaznou vyhláškou č. 4/2011, o místních poplatcích,
zahrnul pozemky ve vlastnictví žalobců mezi plochy charakterizované jako
veřejné prostranství, a jako takové je prostřednictvím svých obyvatel i
využíval. Jelikož však nebyl vzniknuvší vztah mezi účastníky nikterak upraven,
užíval žalovaný předmětné pozemky žalobců bez právního důvodu. Na základě
uvedeného a s oporou v judikatuře Nejvyššího soudu proto shledal okresní soud
nárok žalobců důvodným a žalovaného zavázal k povinnosti vrátit, oč se na
jejich úkor obohatil ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Výši
bezdůvodného obohacení pak určil ve shodě s předloženým znaleckým posudkem,
jenž za v místě a čase obvyklé nájemné stanovil částku 43 Kč za m2 plochy
pozemku měsíčně. Současně označil za irelevantní námitku žalovaného odkazující
na výměr Ministerstva financí ČR č. 1/2012 o vydání seznamu zboží s
regulovanými cenami, neboť měl za to, že takový předpis na daný skutkový stav
nedopadá.
K odvolání žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, č. j. 27 Co 321/2014-177, změnil tak, že se
žaloba co do částky 491.370,03 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), ve zbylém
rozsahu výroku I. je potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudem prvního (výrok III.) i druhého stupně (výrok IV.). Odvolací soud se
tak ztotožnil se závěrem okresního soudu co do důvodnosti základu žalobou
uplatněného nároku, přitakávaje jeho zjištění o vzniku bezdůvodného obohacení
na straně žalovaného. Nesouhlasil však s výší nároku stanovenou soudem prvního
stupně. Zdůraznil, že jelikož žalovaným obdržené plnění spočívající v užívání
předmětných nemovitostí nelze pro jeho povahu vrátit, je třeba je nahradit
peněžitou formou (viz § 458 odst. 1 obč. zák.). Příslušná finanční suma se pak
stanoví dle prospěchu, jehož se žalovanému plněním bez právního důvodu dostalo.
Není proto možné vycházet striktně z předpokládané ceny poskytnutého plnění,
avšak z jeho skutečné hodnoty. Byly-li tedy pozemky žalovaným a jeho obyvateli
fakticky (materiálně) užívány jako veřejné prostranství, je nutné zohlednit
výměr ministerstva financí, jenž jako maximální cenu za pronájem pozemku
sloužícího veřejnému zájmu v obci Dobříš určuje částku 20 Kč za m2 jeho plochy
ročně. Jeví se naopak chybným převzít závěry znaleckého posudku, který
dostatečně nezohlednil specifický vztah účastníků řízení, faktickou funkci
pozemků a způsob, jakým s nimi bylo žalovaným nakládáno. Krajský soud proto
napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v části zamítl, a
žalobcům jako náhradu přiznal sumu poníženou v intencích výše vyložené úvahy.
Proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně do jeho výroků I., III. a IV.)
podali žalobci dovolání, jež mají za přípustné ve smyslu § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozhodnutí spočívajícímu na otázce, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu
dovolacího, eventuálně na otázce, která nebyla Nejvyšším soudem doposud
vyřešena. Souhlasí se závěry soudů o vzniku bezdůvodného obohacení na straně
žalovaného, jenž bez právního důvodu užíval pozemky v jejich vlastnictví, avšak
nekvitují úvahu krajského soudu o výši náhrady, která jim za to náleží.
Namítají, že odvolací soud se při určování rozsahu bezdůvodného obohacení
odchýlil od judikatorní praxe Nejvyššího soudu, když za rozhodující považoval
skutečnost, kdo je povinným subjektem, a privilegoval tak postavení žalovaného
jakožto veřejnoprávní korporace, neboť jiný subjekt na jeho místě by byl
povinen platit náhradu nesrovnatelně vyšší. Krajský soud tedy pochybil,
nebral-li ohled na stavební povahu předmětných pozemků. Dovolatelé jsou rovněž
názoru, že soudem přiznaná náhrada za bezesmluvní užívání pozemků by měla
reflektovat i zásah do jejich vlastnického práva, neboť v důsledku jednání
žalovaného je nemohli využívat k určenému účelu. Majíce právní posouzení
odvolacího soudu v tomto směru za nesprávné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.,
navrhují Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný, jenž se k podání žalobců vyjádřil prostřednictvím své právní
zástupkyně, považuje napadený rozsudek za zcela konformní s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a ztotožňuje se s jeho odůvodněním. Námitky
žalobců shledává nepřípadnými a navrhuje, aby bylo dovolání Nejvyšším soudem
odmítnuto, eventuálně zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013
Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a patřičně zastoupenými
podle § 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však nelze považovat za přípustné ve výše uvedeném smyslu.
Žalobci se sice ztotožňují se závěry soudů nižších stupňů o vzniku bezdůvodného
obohacení na straně obce, jež jsou zcela konformní i s názory Nejvyššího
soudu, dle nichž není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno
obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky
vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného
obohacení na straně obce (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje
právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by
obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění
užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 2. 5.
2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, nebo ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2509/2012, jakož i rozhodnutí zde odkazovaná), brojí však proti obnosu, který
jim má být žalovaným za bezesmluvní užívání pozemků vydán, jakož i proti
metodě, jíž byl stanoven. Způsob určení rozsahu bezdůvodného obohacení
vzniklého za obdobných skutkových okolností jako v nyní projednávané věci byl
však již dříve předmětem přezkumu před dovolacím soudem, pročež o něm nelze
uvažovat jako o otázce judikatorně doposud neřešené. Není rovněž možné v
rozhodnutí odvolacího soudu shledat odklon od dříve přijatých závěrů Nejvyššího
soudu, jenž v této souvislosti zastává názor, že při určování výše náhrady za
užívání cizích pozemků bez právního důvodu je zapotřebí ji odvozovat od
skutečného prospěchu, jejž obohacený získal. Povinný pak musí vydat vše
(nikoliv však více), oč se obohatil (§ 451 odst. 1, § 456, věta první, a § 458
odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení proto není možné považovat
jakýkoliv zisk, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze
takový profit, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil své jmění, anebo o
který se jeho majetek nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo
(srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo
845/99, a ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2020/2013, či jeho usnesení ze dne
2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4334/2013). Odvozoval-li tedy odvolací soud výši
náhrady od skutečných výdajů, jež by žalovaný s užíváním pozemků měl dle
nájemní smlouvy, nedbaje přitom potenciálně možných zisků žalobců, nelze mu v
tomto směru ničeho vytýkat.
Bezdůvodné obohacení pak dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v
obdobných případech odpovídá částce obvykle v daném místě a čase vynakládané na
nájem srovnatelných nemovitostí, přičemž je-li nájemné v posuzovaném období
cenou regulovanou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout maximální
limit stanovený cenovými předpisy (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále jeho rozsudky ze dne 15. 1. 2004, sp.
zn. 32 Odo 823/2003, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, i ze dne 14.
4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8.
2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015).
Krajský soud však v souzeném sporu z výše citovaných judikaturních závěrů
nikterak nevybočil, určil-li povinnost žalovaného nahradit žalobcům sumu,
kterou by jinak musel platit na základě nájemní smlouvy opravňující ho k
užívání jejich pozemků, a současně při jejím stanovení zohlednil cenovou
regulaci nájmu pozemků fakticky (materiálně) sloužících veřejnému zájmu v
dotčené obci (20 Kč za m2 plochy pozemků ročně). Sama otázka skutečného využití
dotčených nemovitostí, jakož i určení hladiny obvyklého nájemného je pak
otázkou nikoliv právní, nýbrž skutkovou, jejíž řešení v dovolacím řízení
přezkoumávat nelze, neboť taková činnost Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení
§ 237, § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. nepřísluší (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a ze
dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014).
Vzhledem ke shora vyslovenému je tudíž zřejmé, že žalobci ve svém dovolání
nepoukázali na otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné
ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je jako
nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že v dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením
advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6
vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání
vyjádření k dovolání) 10.300 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.826 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 4. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu