28 Cdo 4334/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa
Rakovského ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti
žalovaným: 1) THERMOSERVIS-TRANSPORT s.r.o., IČ: 269 12 643, se sídlem v Brně,
Roviny 825/4, a 2) Q-POWER, s.r.o., IČ: 255 06 919, se sídlem v Brně, Roviny
825/4, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové
náměstí 21, o zaplacení 884.256,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 54 C 120/2006, o dovolání žalované 1) proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2013, č.j. 21 Co 316/2011-272, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaná 1) napadla dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu ve
výroku I v části, ve které byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
24. května 2011, č. j. 54 C 120/2006-220, jímž bylo žalované 1) uloženo
zaplatit žalobkyni částku 794.874,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z
prodlení.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na zjištění, že žalobkyně je vlastnicí
označených pozemků v katastrálním území Š., jež v žalobou vymezeném období
užívala žalovaná 1) bez nájemní smlouvy či souhlasu žalobkyně. Užíváním pozemků
bez právního důvodu se žalované 1) dostalo majetkového prospěchu na úkor
vlastníka (žalobkyně), bezdůvodného obohacení, které je povinna žalobkyni vydat
formou peněžité náhrady (§ 451 odst. 1 a 2, § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Výši náhrady soud poměřoval s obvyklou hladinou nájemného za pronájem
srovnatelných pozemků v daném místě a čase, opíraje se zde o odborné závěry jím
ustanovené znalkyně. Námitky žalované 1), že pozemky plně nevyužívala, odmítl
jako neopodstatněné, vycházeje ze zjištění, že pozemky tvoří funkční celek,
ucelený areál užívaný žalovanou 1); jiné osoby mají vstup na pozemky zamezen či
přinejmenším omezen, i proto, že jediná přístupová cesta do areálu je opatřena
závorou. Je již věcí žalované 1), nakolik intenzivně ovládané pozemky užívá a
tato okolnost na její povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ničeho
nemění.
Žalovaná 1) stran přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení § 237 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako
důvod dovolání dovolatelka zmiňuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Konkrétně pak namítá, že odvolací soud při
právním posouzení věci nepřihlédl ke skutečnosti, že některé z pozemků v
rozhodné době užívaly i další osoby. Za nesprávný, založený na nesprávném
hodnocení provedených důkazů, pokládá i závěr odvolacího soudu o uzavřenosti
areálu, namítajíc, že soudem zmiňovaná závora nebyla užívána k zamezení
přístupu do areálu a pokud se tak dělo, šlo o situace ojedinělé, odůvodněné
ochranou majetku této žalované. Namítá, že v řízení nebylo přesvědčivě
zjištěno, v jakém rozsahu pozemky užívala a již proto není – dle názoru
dovolatelky – možné určit výši bezdůvodného obohacení. Přitom zpochybňuje i
závěry znaleckého posudku, jež se staly podkladem pro určení výše jejího
(údajného) majetkového prospěchu, a soudu vytýká, že neopatřil revizní posudek.
Dovozuje, že pokud pozemky nebylo možno pronajmout jiné osobě, z důvodu
probíhajícího restitučního sporu, nemohla žalobkyně utrpět ztrátu jejich
užíváním jinou osobou. Soudům nižších stupňů dovolatelka rovněž vytýká, že
nepřihlédly k nečinnosti žalobkyně, která – dle názoru dovolatelky – porušila
prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v napadené části zrušil a spolu s
ním zrušil i rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku II), včetně závislých
výroků nákladových (výroky IV a V). Současně navrhla, aby byla odložena
vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně pokládá dovolání za nepřípustné, rozsudek odvolacího soudu za správný
a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, eventuleně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelkou označené právní otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí,
vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k hlediskům
přípustnosti dovolaní srov. § 237 o. s. ř.).
Otázkou majetkového prospěchu získaného užíváním cizí nemovitosti bez právního
důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.) se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých
rozhodnutích, docházeje vždy k závěru, že prospěch vzniká tomu, kdo realizuje
uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho
majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem,
jenž zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen
spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto
povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady
musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci
vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která
odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci,
zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle
platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou
hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne
15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; rozsudek ze dne 15. dubna 2004, sp. zn.
33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod C 2701/2004; nebo rozsudek ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo
412/2005 – všechna rozhodnutí dostupná též na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Těchto závěrů ustálené rozhodovací praxe se drží i dovolatelkou napadené
rozhodnutí odvolacího soudu, jež nijak nekoliduje ani se závěry, na nichž jsou
založena další, v dovolání citovaná rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek ze
dne 10. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007).
Vše ostatní je zde otázkou skutkových zjištění. Mezi ně patří i závěry soudu o
rozsahu a způsobu užívání pozemků žalovanou 1) a o případné (ne)uzavřenosti
areálu provozovaného touto účastnicí. Totéž platí i v případě závěrů o určení
obvyklé hladiny nájemného v daném místě a čase, coby výsledek hodnocení
provedených důkazů, v prvé řadě znaleckého posudku (§ 127 o. s. ř.). Namítá-li
tedy dovolatelka, že právě tyto závěry odvolacího soudu nemají oporu v
provedeném dokazování (či že jsou důsledkem nesprávného hodnocení v řízení
provedených důkazů), uplatňuje tím materiálně důvod podřaditelný ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, pro který však
rozhodnutí odvolacího soudu – v režimu dovolacího řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – k dovolacímu přezkumu otevřeno
není.
Jelikož institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od
osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení
§ 451 a 454 obč. zák., odvozuje se výše plnění za užívání cizí věci (pozemky)
bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat
vše (nikoliv více), co sám získal (§ 451 odst. 1, § 456 věta první a § 458
odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení není možno považovat jakýkoliv
prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten
prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o
nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo
845/99). Odvíjí-li tedy výše peněžité náhrady od finančního ocenění prospěchu,
který vznikl uživateli věci (obohacenému), nemůže obstát ani námitka
dovolatelky, že jí bezdůvodné obohacení užíváním pozemku ve vlastnictví
žalobkyně vlastně nevzniklo, proto, že žalobkyně nebyla oprávněna s pozemky ve
svém vlastnictví v dané době nakládat.
Konečně, je-li předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení objektivně
vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává,
nikoliv snad protiprávní úkon obohaceného či zavinění (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000), jsou pro
posouzení věci nezávažné i námitky dovolatelky upínající se k předpokladům
vzniku odpovědnosti za škodu, včetně dovolatekou uplatněných (konkrétními
skutečnostmi nepodložených) tvrzení o údajném porušení prevenční povinnosti ze
strany žalobkyně (ochuzené).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první, o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodnou soudy
nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3, § 224 odst.
1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu