28 Cdo 4237/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: 1/ Ing. I. P., a 2/ Ing. V. P., CSc., zastoupených advokátem, proti žalovanému: P. f. ČR, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: Hl. m. P., zastoupeného advokátem, o vydání pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 10 C 237/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2008, č.j. 36 Co 111/2007-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobci se domáhali rozhodnutí, kterým bude žalovanému uloženo podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zkráceně „zákon o půdě“), převést do jejich spoluvlastnictví (podle poměru výše jejich restitučních nároků) pozemky v katastrálním území Krč, specifikované v žalobě. Tyto jim byly postoupeny původními restituenty a jsou finančně vyjádřené částkou 4.092.975,- Kč. V průběhu řízení žalobní návrh rozšířili o další restituční nároky, které jim byly taktéž postoupeny, finančně vyjádřené částkou 991.428,- Kč.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše uvedeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2007, č.j. 10 C 237/2005-66. Soud prvního stupně zamítl žalobu o určení povinnosti žalovaného uzavřít smlouvu o převodu pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (podle specifikace pozemků v rozsudku uvedených). Odvolací soud rozhodoval o nároku osob, kdy došlo k postoupení práva oprávněné osoby podle § 33a zákona o půdě. Jednalo se o nárok žalobců jako oprávněných osob, postupníků, ve smyslu § 524 obč. zák. S ohledem na zákon č. 253/2003 Sb., mj. o změně zákona o převodu státních zemědělských a lesních pozemků na jiné osoby, a nález Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05 dovodil, že pokud nebylo realizováno právo na vydání náhradního pozemku ke dni 31. 12. 2005, nelze již po tomto datu dříve uplatněný nárok uspokojit. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobci a žalovaní nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; žalobci byli povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 6.128,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. M. J.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání pro
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Otázky zásadního právního významu vymezili zejména ve vztahu k právní povaze lhůt pro převod pozemků; taktéž namítali, že nemohlo dojít k zániku jejich práva na uspokojení restitučního nároku (vydáním náhradních pozemků), neboť by se jednalo o neodůvodněný a protiústavní zásah do jejich majetkových práv. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil jej tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve prospěch strany žalované se k dovolání vyjádřil vedlejší účastník.
Nejvyšší soud shledal, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání ve lhůtě. Dovolání by mohlo být přípustné jen pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, tedy podle § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud konstatuje, že nelze namítat rozpor v nároku na vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. (změna mj. zákona o půdě), s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo. Postupníkům skončila (v intencích zmíněného článku VI. zákona 253/2003 Sb.) lhůta pro převod náhradních pozemků dnem 31. 12. 2005. Jedná se o tzv. „restituční tečku“, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05. Restituční předpisy, tedy taktéž zákon o půdě, jsou předpisy, u nichž nejsou ve všech aspektech právních norem kritériem pouze obecné předpisy. Tyto restituční předpisy vykazují značnou známku speciality a velmi úzkých limitů, nezávislých na vůli a přání restituenta. Nelze na ně klást požadavky obecných právních měřítek. Zákon o půdě poskytl restituentům určité beneficium ke dni 31. 12. 2005. Tímto dnem skončila lhůta pro převod náhradních pozemků. Ústavní soud vyšel z úvahy, že nejde o osoby, kterým byla v minulosti způsobena křivda (zákonem o půdě ostatně odstraněná), ale o osoby, které převzetím nároku od oprávněných osob jednaly jako osoby „jiné“ (třetí), a to v rámci běžných občanskoprávních nebo obchodních vztahů. Účely cesse jsou ostatně u postupníků v zásadě odlišné ve srovnání s účelem vydání náhradních pozemků původním restituentům podle zákona o půdě.
Nejvyšší soud též poukazuje na svá dřívější rozhodnutí ve věci, mezi jinými na rozsudek sp.zn. 28 Cdo 2259/2006. Postupník práva na vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění. Dále na usnesení sp.zn. 28 Cdo 2068/2007. Nárok na převod náhradních pozemků ve vlastnictví státu podle § 11 zákona o půdě, nabytý postupníky práv oprávněných osob, zaniká k 31. 12. 2005 v případech, kdy nárok vzniklý či uplatněný před účinností zákona č. 253/2003 Sb. nebyl k tomuto datu P. f. ČR uspokojen, a to i tehdy, byl-li uplatněn u soudu před datem 31. 12. 2005.
Nejvyšší soud nemůže přijmout bez výhrad způsob, jakým byly dovolateli položeny právní otázky, podle kterých dovozují zásadní právní význam napadeného rozsudku. Ostatně v dovolání se připouští, že se tyto otázky mohou jevit „jako otázky v praxi již vyřešené“. To skutečně jsou, a navíc je dovolací soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán právními závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Nelze tedy přehodnocovat judikatorní praxi tak, jak by si to představovali dovolatelé. Pokud jde o rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 436/2007, citované dovolateli, pak jde o výjimku vyvolanou zvláštními okolnostmi případu, jež byla vysvětlena v návazném rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2238/2009.
Uzavírá se tedy, že odvolací soud rozhodl ve věci správně a v intencích konstantní judikatury. Zásadní právní význam ve vztahu k napadenému rozsudku není dán a dovolání není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobců bylo proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnuto.
Kromě dovolání vznikly případné náklady jen vedlejšímu účastníkovi (viz § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.), jenž se k dovolání písemně vyjádřil. Jak ovšem dovodil již dříve Nejvyšší soud, vedlejší účastník není oprávněn podat samostatně dovolání (R 3/2004). Lze mít zato, že v rámci mimořádného opravného řízení není účast vedlejšího účastníka povolena; muselo by to být písemně zakotveno v o. s. ř., což se nestalo (srov. jinak § 203 o. s. ř.). Náklady vzniklé vedlejšímu účastníkovi tedy nelze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu