U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně Náboženské matice, se sídlem v Praze 6, Thákurova 3, zastoupené Mgr.
Stanislavem Hykyšem, advokátem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovanému
Českému vysokému učení technickému v Praze, se sídlem v Praze 6, Zikova 1905/4,
zastoupenému JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem v Praze 1, Vodičkova 28, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 20 C 128/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 5. 5. 2010, č. j. 13 Co 519/2009-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího
řízení částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jeho advokáta JUDr. Jiřího Kovandy.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2009, č. j. 20 C
128/2008-79, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení
vlastnického práva k nemovitostem, konkrétně k budově č. p. 269 (stavba
občanské vybavenosti) a pozemku parc. č. 1074 (zastavěná plocha a nádvoří),
nacházejícím se v kat. úz. Nové Město, obci Praha, části obce Nové Město.
Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení,
které byly (v částce 24.700,- Kč) uloženy k platbě žalobkyni ve prospěch
žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva k výše
označeným nemovitostem, založená především na neplatnosti darovací smlouvy ze
dne 15. 11. 1957, uzavřené mezi žalobkyní (dárcem) a Československým státem
(obdarovaným, právním předchůdcem žalovaného); účinnost převodu nemovitostí
nastala ke dni 1. 1. 1958 podle dodatku k tomuto ujednání. Neplatnost smlouvy
byla namítána vzhledem k absenci předchozího souhlasu státní správy ve smyslu §
10 odst. 3 zákona č. 218/1949 Sb. Přestože spolu strany po uzavření předmětné
smlouvy jednaly (dne 8. 2. 1960 došlo k předání nemovitostí atd.), dovodil z
tohoto důvodu soud prvního stupně její neplatnost. Podané žalobě ovšem
nevyhověl, neboť uzavřel, že v daném případě bylo třeba domáhat se svého práva
cestou speciálních restitučních předpisů, a neobcházet tak obecnou žalobou na
určení účel a smysl restitučního zákonodárství. Kromě toho usoudil na vydržení
vlastnického práva ze strany žalovaného, resp. jeho právního předchůdce,
vzhledem k jejich dobré víře v existenci vlastnického vztahu k předmětným
nemovitostem (§ 134 obč. zák.). Odvolací instance se s právními závěry soudu
prvního stupně ztotožnila – v posuzované věci ovšem neshledala postup
spočívající v obcházení restitucí, poněvadž žádný speciální restituční zákon
(včetně zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních
řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého) se na žalující stranu
nevztahuje. K naplnění předpokladů institutu vydržení pak odvolací soud s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo
469/2004, dodal, že v daném případě došlo k omluvitelnému omylu, který
oprávněnou držbu nenarušil (stát nejednal vědomě v rozporu se zákonem, naopak
dodržel veškeré stanovené náležitosti, byť v chybném pořadí – souhlas státní
správy k převodu byl dán dodatečně).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila
přípustnost dovolání pro judikatorní přesah napadeného rozsudku ve věci samé a
jako důvody dovolání označila vadu řízení s možným následkem nesprávného
rozhodnutí, jakož i nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam
spatřovala v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena
otázka právního zájmu veřejného fondu sui generis na určení vlastnického práva
k majetku, jehož prostřednictvím má plnit veřejnoprávní povinnosti, financovat
potřeby Církve římskokatolické apod., když v České republice přetrvává
dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR, spočívající v nepřijetí zvláštního právního
předpisu, který by vypořádal majetek církví a náboženských společností (viz
nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07). Dovolatelka
rovněž namítala, že odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího a
Ústavního soudu otázku vydržení vlastnického práva, přičemž se také zcela
formalisticky zabýval posouzením přípustnosti určovací žaloby. V rámci vylíčení
dovolacích důvodů žalobkyně dále zdůraznila, že usuzuje na absolutní neplatnost
darovací smlouvy ze dne 15. 11. 1957 z důvodu absence předchozího souhlasu
státní správy (dobrou víru na straně státu tudíž dovodit nelze). V souvislosti
s otázkou přípustnosti podané určovací žaloby odkázala rovněž na nález
Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06, a na závěry v něm
uvedené ohledně uplatňování restitučních nároků cestou obecných předpisů a
nutnosti v tomto směru přihlížet k okolnostem konkrétního případu. Dovolatelka
proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i
rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních
tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud
dovolání žalobkyně odmítl, resp. zamítl, a přiznal žalovanému právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně
dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro
vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a taktéž
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy z důvodu tvrzeného nesprávného
právního posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Z konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu České republiky se
podává, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel
restitučního zákonodárství (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05). Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů
ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo v době minulé a zvláštní
restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy
– stejně tak jako v daném případě ve vztahu k osobě a nároku žalobkyně.
V posuzované věci jde rovněž o zánik možnosti uplatnit ochranu práva v
důsledku uplynutí dlouhé doby (obdobně jako u vydržení); stát je povinen hájit
právní zájmy osob, které podléhají jeho jurisdikci – tedy především zájem na
tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z
hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů. V
případě, že stát nabytý majetek mezitím převedl na třetí osobu (zde přechod
vlastnictví na žalovaného podle § 101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o
vysokých školách – rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze
dne 29. 1. 1999), ze zásady legitimního očekávání zároveň vyplývá, že tomuto
vlastníku musí být dána možnost počítat s udržením určitého právního stavu a
měla by mu být poskytnuta ochrana proti jakékoli změně tohoto stavu, kterou
nemohl rozumně očekávat. V opačném případě, za situace, kdy by neexistovala
jistota, zda lze nabýt vlastnické právo k nemovitostem, aniž by hrozilo, že za
vlastníka bude následně prohlášen někdo, u nějž se mělo za to, že jeho právo
zaniklo před půlstoletím, a tato situace ani s největší možnou péčí nemohla být
v okamžiku nabývání vlastnického práva předvídána, by stát tuto povinnost
nesplnil. Nelze tedy napadnout, mimo zvláštními zákony vymezený rámec,
vlastnické právo osob, které je nabyly od státu, cestou zpochybnění
relevantních právních skutečností, byť nastalých v období deformací právního
řádu (relevantní teze Ústavního soudu, stanovisko sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05).
S ohledem na shora vyslovené závěry lze tedy usuzovat i na nedostatek
naléhavého právního zájmu na podání předmětné určovací žaloby (§ 80 písm. c/ o.
s. ř.). Ač je možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem
na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu
naléhavý právní zájem žalobkyně dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy
žalující strany k věci byly dotčeny před několika desítkami let (zde s
účinností od 1. 1. 1958 – podle dodatku k darovací smlouvě), nikoliv dnes, a
staly se nejistými právě až prostřednictvím žaloby na určení vlastnického
práva. Zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobkyně zaniklo, je
uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy
není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní
prostředky ochrany legislativou neposkytnuté a zpochybněny důsledky před nyní
již více než padesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve
skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobkyně, nýbrž k
jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry
v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04).
V předmětné věci je žalovaný náhle konfrontován se situací, že jeho
vlastnické právo je zpochybňováno někým, kdo si po dobu více než 50 let na
sporné nemovitosti nečinil žádný nárok. Žalovaný si přitom ze všech okolností,
které mu byly známy, mohl odůvodněně učinit závěr, že vlastnické právo nabyl v
souladu s platnými zákony. Dobrá víra, že své právo nabyl od státu v souladu se
zákonem, musí být chráněna.
Závěrem je třeba dodat, že nelze připustit takovou interpretaci
obecných předpisů, která by vedla k rozšíření majetkových restitucí nad rámec
nároků vyplývajících z restitučních předpisů. Ve vztahu k církevním právnickým
osobám ani vůči žalobkyni, která jakožto veřejný fond s právní subjektivitou
(mající za cíl zejména financování potřeb Církve římskokatolické) jejich
majetek zčásti spravuje, dosud nebyl vydán speciální restituční předpis (zákon
č. 298/1990 Sb. nebo zákon č. 403/1990 Sb. na tento případ a na osobu žalobkyně
nedopadají). Poněvadž k jeho vydání nedošlo, nelze ve vztahu k těmto subjektům
usuzovat na existující restituční nárok.
Z výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně pro nedostatek zásadního
právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Žalovaný má podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči
žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním
písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží
podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,-
Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§ 14, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhlášky),
tj. 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané
žalovanému činí 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu