28 Cdo 430/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve
věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6,
Tychonova 1, jednajícího prostřednictvím Vojenského úřadu pro právní
zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471,
proti žalované Z. K., zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v
Lounech, Beneše z Loun 50, u určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního
soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 176/2006, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 9. 9. 2009, č.j. 12 Co 828/2007-150,
Rozsudek Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 9. 9. 2009, č.j.
12 Co 828/2007-150, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
u P. T. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). O věci znovu
rozhodoval po té, co dříve vydané rozsudky soudů obou stupňů, jimiž byla žaloba
zamítnuta (rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 6. 11. 2003, č.j. 5 C
1140/2002-38, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.
11. 2005, č.j. 10 Co 91/2004-57), byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 26. 5. 2006, č.j. 28 Cdo 370/2006-71; dovolací soud v něm soudům obou
stupňů připomněl právní názor, že „i posouzení platnosti dohody o vydání věci
podle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o vlastnických vztazích k půdě a
jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), je sporem
občanskoprávním, jehož projednání je v pravomoci soudu, přičemž ani schválení
dohody pozemkovým úřadem podle § 9 odst. 2 zákona o půdě nemůže zhojit
případnou neplatnost této dohody“.
Po doplnění dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že
vlastnické právo k předmětným pozemkům (jež původně svědčilo rodičům žalované
M. a Z. E.) přešlo na stát v roce 1961 způsobem uvedeným v ustanovení § 6 odst.
1 písm. h) zákona o půdě. Dohoda o vydání pozemků, kterou dne 19. 2. 1993
uzavřeli Z. E., M. E. ml. a Z. K. (oprávněné osoby podle ustanovení § 4 odst. 1
a odst. 2 písm. c/ zákona o půdě) s držitelem pozemků Zemědělským družstvem
Hříškov, byla podle § 9 odst. 2 zákona o půdě schválena rozhodnutím Okresního
úřadu – pozemkového úřadu v Lounech ze dne 27. 4. 1993, č.j.
381/93-R/1208/92/Ver, jež nabylo právní moci dne 20. 5. 1993. Spoluvlastnické
podíly náležející oprávněným osobám M. E. (bratru žalované) a Z. E. (matce
žalované) přešly na žalovanou na základě rozhodnutí soudu o potvrzení nabytí
dědictví po těchto zůstavitelích (usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 6.
3. 1996, č.j. D 1562/95-21, resp. usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 16.
9. 1996, č.j. D 247/96-29).
Námitky, které žalobkyně vznesla vůči platnosti dohody o vydání
pozemků, zpochybňujíc postavení Zemědělského družstva Hříškov při jejím
uzavření jako osoby povinné (§ 5 odst. 2 zákona o půdě), soud prvního stupně
neshledal opodstatněné. Uzavřel, že ke dni účinnosti zákona o půdě byly
pozemky ve vlastnictví České republiky a právo trvalého užívání k nim mělo
právě Zemědělské družstvo Hříškov, jemuž byly do trvalého a bezplatného užívání
odevzdány s účinností od 1. 10. 1987 na základě hospodářské smlouvy, kterou
družstvo uzavřelo dne 18. 9. 1987 (pod č. 203/29/89) s tehdejším Okresním
národním výborem v Lounech. Pozemky byly družstvem obhospodařovány i fakticky a
k plnění úkolů žalobkyně využívány nebyly. Právo trvalého užívání svědčící
Zemědělskému družstvu Hříškov a existující i v době účinnosti zákona o půdě
bylo zapsáno v evidenci nemovitostí a ani žalobkyní (Ministerstvem obrany jako
jeho organizační složkou) nebylo dříve zpochybňováno. K duplicitnímu zápisu
vlastnictví k totožným pozemkům do katastru nemovitostí došlo až po roce 2000,
kdy titulem vlastnického práva pro žalobkyni měla být hospodářská smlouva č.
6/84 (smlouva o převodu správy národního majetku, uzavřená dne 17. 7. 1984 mezi
Okresním národním výborem v Lounech jako předávající organizací a Krajskou
vojenskou ubytovací a stavební správou Litoměřice, jejímž nadřízeným orgánem
bylo Ministerstvo národní obrany, jako organizací přejímající). Označení parcel
v této hospodářské smlouvě shledal soud prvního stupně neurčitým a doplnil, že
ke dni účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991) právo hospodaření k nemovitostem
ve vlastnictví státu podle § 22 odst. 1 zákona o půdě již zaniklo. Uzavřel
tudíž, že žalobkyni se nepodařilo zpochybnit existenci práva trvalého užívání
pozemků, které ke dni účinnosti zákona o půdě patřilo Zemědělskému družstvu
Hříškov a s nímž jako s povinnou osobou podle § 5 odst. 1 a odst. 2 písm. a)
zákona o půdě uzavřely oprávněné osoby podle § 9 odst. 1 zákona o půdě platnou
dohodu o vydání nemovitostí; po vydání rozhodnutí pozemkového úřadu o jejím
schválení (§ 9 odst. 2 zákona o půdě) se dohoda stala titulem pro znovunabytí
vlastnického práva oprávněných osob k předmětným pozemkům.
Rozsudkem ze dne 9. 9. 2009, č.j. 12 Co 828/2007-150, Krajský soud
v Ústí na Labem jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně změnil a
určil, že vlastníkem pozemků parc. č. 630/18, 630/19 a 630/34 v katastrálním
území Ú. u P. T. je Česká republika. Z obsáhlého odůvodnění rozsudku (jdoucího
až nad rámec zákonem požadované stručnosti; § 157 odst. 2 občanského soudního
řádu) vyplývá především, že odvolací soud posoudil dohodu o vydání nemovitostí
jako neplatnou, vycházeje ze závěru, že Zemědělské družstvo Hříškov nebylo
povinnou osobou. Nijak přitom nezpochybnil závěr soudu prvního stupně o
postavení žalované jako oprávněné osoby, o existenci restitučního důvodu k
vydání nemovitostí ani o faktických užívacích poměrech. Z důvodu neurčité
identifikace pozemků označil za neplatnou (podle § 22 odst. 1 zákona č.
109/1964, hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) jak hospodářskou
smlouvou, jíž dne 17. 7. 1984 uzavřel tehdejší Okresní národní výbor v Lounech
s Krajskou vojenskou ubytovací a stavební správou Litoměřice, tak i
hospodářskou smlouvu, jíž ONV v Lounech uzavřel později (dne 18. 9. 1987) se
Zemědělským družstvem Hříškov. Přes zjištěný faktický stav, kdy s pozemky v
době účinnosti zákona o půdě prokazatelně hospodařilo Zemědělské družstvo
Hříškov, uzavřel, že na základě neplatné hospodářské smlouvy právo trvalého
užívání k pozemkům tomuto družstvu vzniknout nemohlo a družstvo proto nemohlo
být ani povinnou osobou podle § 5 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o půdě.
Dovodil, že předmětné pozemky jsou stále ve vlastnictví České republiky (aniž
by uvedl, které jeho organizační složce přísluší právo hospodaření s tímto
majetkem státu). Dodal, že ke zhojení neplatnosti dohody o vydání věci nemohlo
dojít ani vydáním rozhodnutí pozemkového úřadu o jejím schválení podle § 9
odst. 2 zákona o půdě, které dosud nebylo doručeno povinné osobě a nenabylo
proto právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. K otázce
jeho přípustnosti se nevyjádřila a odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o důvodech dovolání.
Konkrétně namítala, že odvolací soud při právním posouzení věci pominul otázku
naléhavého právního zájmu na žádaném určení i otázku aktivní věcné legitimace
žalobkyně k uplatnění práva u soudu. Nepřihlédl k tomu, že dohodu o vydání
nemovitostí uzavírala žalovaná v dobré víře se subjektem, jemuž i podle
evidence nemovitostí svědčilo právo trvalého užívání pozemků ve vlastnictví
státu. Hospodářská smlouva z roku 1984, o kterou žalobkyně svou aktivní
legitimaci k vedení sporu opírá, v katastru nemovitostí evidována nebyla a k
duplicitnímu zápisu vlastnického práva došlo až o mnoho let později, po
vypracování geometrického plánu. Před podáním žaloby nebylo vlastnické právo
žalované jakkoli zpochybňováno a respektovala je i sama žalobkyně, která
zpočátku s žalovanou jednala o odkoupení pozemků. Za těchto okolností pokládá
žalovaná za vyloučené, aby ji rozhodnutím soudu vydaným po téměř osmnácti
letech od uzavření dohody o vydání pozemků bylo vlastnické právo znovu odňato a
aby k její tíži byly kladeny nesrovnalosti v evidenci nemovitostí. Dovozovala,
že takový závěr odporuje smyslu a účelu restitučních předpisů a žalobu označila
za šikanosní, porušující zásadu dobrých mravů. Za nesprávný označila i závěr
odvolacího soudu, že povinnou osobou podle § 5 zákona o půdě je pouze ten
subjekt, který má k nemovitostem pouze formálně právo hospodaření, bez toho,
aniž by nemovitosti užíval i fakticky. Odlišný závěr odvolacího soudu pokládá
za nelogický, jelikož v takovém případě – nebylo-li k pozemkům platně zřízeno
právo hospodaření ani právo trvalého užívání jinému subjektu – by zde nebyla
žádná povinná osoba k vydání těchto nemovitostí. Navrhla, aby byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zopakovala, že titulem vzniku
práva hospodaření, od něhož její organizační složka odvozuje věcnou legitimaci
k uplatnění práva, je hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku ze
dne 17. 7. 1984; její nedílnou součástí je i geometrický plán ze dne 17. 2.
1978. Má zato, že nelze klást k její tíži, pokud údaje z dřívější evidence
nemovitostí nebyly příslušným katastrálním úřadem správně převzaty do operátu
katastru nemovitostí. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího
soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal
rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal
dovolání opodstatněným.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží
z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z
obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek
vymezených dovoláním – zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání.
Námitky žalované, jimiž zpochybňuje správnost právního posouzení
věci dovolacím soudem, jsou podřatitelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.; týkají se jednak závěrů odvolacího soudu o existenci
naléhavého právního zájmu žalobkyně na žádaném určení a o její aktivní věcné
legitimaci a současně i posouzení žaloby po stránce věcné. K prvnímu okruhu
námitek lze uvést, že žalujícím subjektem v posuzované věci je Česká republika,
jejímž jménem jedná Ministerstvo obrany jako organizační složka státu (§ 3
odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích). S ohledem na zjištění o duplicitním zápisu vlastnického
práva žalobkyně i žalované k totožným nemovitostem v katastru nemovitostí,
který činí otázku vlastnictví spornou, žalobkyně naléhavý právní zájem na
žádaném určení vlastnického práva ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. nepostrádá.
Tvrdí-li, že je nositelkou vlastnického práva, je k jeho uplatnění aktivně
věcně legitimována i v řízení před soudem (srov. § 14 odst. 4 zákona č.
219/2000 Sb.). Potud námitky žalované opodstatněné nejsou.
Jako správný hodnotí Nejvyšší soud i závěr odvolacího soudu, že
dohodu o vydání nemovitosti podle § 9 odst. 1 zákona o půdě může oprávněná
osoba platně uzavřít pouze s osobou povinnou, kterou určuje ustanovení § 5
zákona o půdě. Případná neplatnost dohody (jíž posouzení je v kompetenci
civilního soudu; § 7 odst. 1 o. s. ř.) nemůže být zhojena ani rozhodnutím
pozemkového úřadu o jejím schválení podle § 9 odst. 2 zákona o půdě, jak
Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon
1857/97, (uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 5/1999) a v posuzované věci
je znovu připomněl soudům obou stupňů rozsudkem ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28
Cdo 370/2006, aniž by jím současně prejudikoval, který subjekt byl v posuzované
věci osobou legitimovanou k uspokojení nároku žalované (jejích právních
předchůdců). Vycházeje ze znění ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona o půdě soudům
obou stupňů vytkl, že k určení povinné osoby jsou jimi učiněné skutkové závěry
pouze o faktickém hospodaření s národním majetkem v době účinnosti zákona o
půdě nepostačující. Tyto právní názory neopouští ani nyní a se zřetelem ke
konkrétním okolnostem případu, zjištěným v průběhu dalšího řízení, k nim
doplňuje následující.
Ustanovení § 5 odst. 1 zákona o půdě povinné osoby obecně definuje
(s výjimkami popsanými pod písmeny a/ a b/) jako stát nebo právnické osoby,
které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží. Legální definice pojmu
„právnická osoba, která nemovitost drží“, je pak obsažena v odstavci 2 tohoto
ustanovení (včleněného do zákona o půdě novelou provedenou zákonem č. 93/1992
Sb.), podle něhož se touto osobou rozumí: a/ právnická osoba, která měla ke dni
účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví České a Slovenské
Federativní republiky, České republiky nebo Slovenské republiky právo
hospodaření nebo právo trvalého užívání a b) u ostatních nemovitostí jejich
vlastník.
Je-li tudíž zjistitelné, která právnická osoba držela nemovitosti
ve vlastnictví státu v době účinnosti zákona o půdě coby subjekt odpovídající
znakům vymezeným v ustanovení § 5 odst. 2 zákona o půdě, půjde o osobu
legitimovanou k plnění vůči oprávněným osobám, a to i v (případné) konkurenci s
tzv. faktickým držitelem nemovitosti. Smyslu uvedené úpravy (předjímanému již
preambulí zákona o půdě) ovšem odpovídá, že není-li objektově zjistitelné,
která z v úvahu přicházejících právnických osob byla tou, jíž lze mít za
držitele ve smyslu legální definice obsažené v § 5 zákona o půdě, připíná se
(zástupně) povinnost k uspokojení nároku právnické osobě, jež nemovitost držela
fakticky (srov. mutatis mutandis též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
května 1996, sp. zn. 2 Cdon 88/96). Přitom platí, že pokud oprávněná osoba
vyzve k vydání nemovitosti toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných
údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že
nemovitost drží, je takové podání třeba kvalifikovat jako řádnou výzvu k
vydání věci (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 24.2.1993, sp. zn. 3 Cdo
41/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/1994).
V posuzované věci i odvolací soud dochází k závěrům, že žalovaná a
její právní předchůdci (jejichž spoluvlastnické podíly nabyla posléze děděním)
byli oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Nemovitosti,
jež patřily jejich právním předchůdcům, na stát přešly způsobem uvedeným v § 6
odst. 1 písm. h) zákona o půdě. Nárok na jejich vydání uplatnily oprávněné
osoby včas jak u pozemkového úřadu, tak i u Zemědělského družstva Hříškov jako
osoby povinné, která jejich nárok uspokojila uzavřením dohody o vydání věci,
schválené rozhodnutím pozemkového úřadu. Při uplatnění práva a jeho uspokojení
se obě strany dohody důvodně domnívaly, že povinnou osobou, jež měla ke dni
účinnosti zákona o půdě k nemovitostem ve vlastnictví státu právo trvalého
užívání, je právě Zemědělské družstvo Hříškov a v tomto směru vycházely nejenom
z faktického stavu při obhospodařování pozemků, nýbrž i z písemných operátů
evidence nemovitostí, zahrnujíce v to i hospodářskou smlouvu z 18. 9. 1987,
která měla být titulem práva trvalého užívání. Při závěru o její neplatnosti
ani odvolací soud ovšem nenalezl jiný subjekt, který by měl k nemovitostem
právo hospodaření či právo trvalého užívání; nepokládal za něj ani Ministerstvo
obrany, resp. jemu podřízenou organizační složku Vojenskou ubytovací a stavební
správu Litoměřice, jelikož i jí uzavřenou hospodářskou smlouvu označil za
neplatnou. Zmíněná organizační složka státu přitom předmětné nemovitosti k
plnění svých úkolů nevyužívala.
Vzhledem k podstatné změně skutkového stavu věci oproti stavu, jež
tu byl v době vydání předchozího rozsudku Nejvyššího soudu, bylo proto
povinností odvolacího soudu věc nyní posoudit i z výše uvedených hledisek, s
přihlédnutím k citovaným judikatorním závěrům, jež při určování povinné osoby k
uspokojení nároku na vydání věci vycházejí z legální definice uvedené v § 5
odst. 1 a 2 zákona o půdě, subsidiárně ovšem nepomíjejí ani stav faktický a
přihlížejí i k dobré víře účastníků při uzavírání dohody o vydání nemovitosti,
s důrazem na smysl a účel zákona o půdě zákonodárcem sledovaný (a předjímaný
již v jeho preambuli), jímž je v prvé řadě snaha o zmírnění následků některých
majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku
v období let 1948 až 1989. Z těchto hledisek se odvolací soud věcí nyní
nezabýval; jeho právní posouzení věci je tedy neúplné a tím i nesprávné.
Nejvyšší soudu proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b
odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu co do nyní řešené problematiky –
nedojde-li v dalším řízení k podstatné změně skutkového stavu věci – je pro
odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř. ). V konečném rozhodnutí
odvolací soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu