U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause.,
ve věci žalobce Odborového svazu pracovníků obchodu, občanského sdružení, se
sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, proti žalované Majetkové,
správní a delimitační unii odborových svazů, občanskému sdružení, se sídlem v
Praze 3, nám. Winstona Churchilla 2, zastoupené Mgr. Petrem Jahodou, advokátem
se sídlem v Praze 10, Boloňská 310, o určení, že rozhodnutí orgánu občanského
sdružení není v souladu se zákonem a statutem, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 11/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. 23 Co 15/2009 – 90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení
částku ve výši 3.360,- Kč k rukám Mgr. Petra Jahody, advokáta, do 3 dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl
žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal určení, že rozhodnutí valné
hromady žalované, kterým se schvaluje delimitace finančních prostředků
odborovým svazům Majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů (dále
jen „MSDU OS“) za rok 2007 v celkové výši 60,000.000,- Kč, přijaté na valné
hromadě žalované konané dne 14. 12. 2007, a to jako usnesení č. 5 (dále jen
„předmětné rozhodnutí“), není v souladu se zákonem a statutem žalované. Dále
odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Jestliže žalobce nesouhlasí s výší svého ideálního podílu, jenž je v souladu s
čl. 3 odst. 3 statutu jeho podílem na majetku MSDU OS a je určující pro výši
částky, která na žalobce připadá z vypořádávaného majetku, nenapadl správné
rozhodnutí valné hromady. Výše ideálního podílu byla v souladu s výše uvedeným
ustanovením statutu naposledy schválena valnou hromadou žalované dne 17. 12.
2004 a pro žalobce byl stanoven podíl ve stejné výši jako při předcházejícím
rozhodnutí valné hromady ze dne 19. 12. 2003. I když rozhodnutí valné hromady
žalované ze dne 17. 12. 2004 bylo napadeno žalobou, o níž dosud nebylo
pravomocně rozhodnuto, nemůže mít výsledek tohoto řízení vliv na výši ideálního
podílu žalobce, neboť valná hromada dne 17. 12. 2004 rozhodovala o změně
ideálních podílů pouze s ohledem na sloučení dvou svých členů ve člena jednoho.
I kdyby toto řízení skončilo pravomocným rozhodnutím soudu o rozporu rozhodnutí
valné hromady se zákonem nebo se statutem žalované, zůstává ideální podíl
žalobce nezměněn. V téže výši byl již nastaven rozhodnutím valné hromady ze dne
19. 12. 2003. Toto rozhodnutí nebyl žalobou napadeno a s ohledem na omezenou
možnost zásahu státu do vnitřních poměrů sdružení není možné, aby soud toto
rozhodnutí na základě jiné než zákonem předvídané žaloby věcně přezkoumal.
Napadeným rozhodnutím žalovaná rozhodla již jen o celkové výši částky určené k
delimitaci. Nelze taktéž přisvědčit námitce žalobce o neurčitosti napadeného
rozhodnutí, neboť částka určená žalobci je z tohoto rozhodnutí a z rozhodnutí o
podílech na majetku zcela jasně určitelná. Za situace, kdy měl žalobce zákonnou
možnost obrany proti rozhodnutím valné hromady žalované schvalujícím výši
ideálních podílů a nevyužil ji, není možné označit postup žalované za rozporný
s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost staví na
tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolání
považuje žalobce za důvodné, neboť řízení před odvolacím soudem bylo postiženo
vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé a rozhodnutí
samo spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí orgánu občanského
sdružení musí kritérium určitosti, stejně jako srozumitelnosti, splňovat. Vadu
řízení dovolatel spatřuje v tom, že „odvolací soud nevyčkal pravomocného
rozhodnutí soudu ve věci žaloby odvolatele proti žalované o určení, že
rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 17. 12. 2004, není v souladu se
zákonem a statutem.“ Jestliže by soud v tomto jiném řízení rozhodl o
nezákonnosti rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 17. 12. 2004, pak by
muselo být nezákonné i majetkové vypořádání provedené v roce 2007. Za nesprávný
považuje dovolatel závěr, že předmětné rozhodnutí je rozhodnutím výlučně o výši
prostředků určených k delimitaci. Předmětnému delimitačnímu rozhodnutí je
imanentní, jakým způsobem bude celková částka rozdělena mezi členy sdružení,
neboli kolik finančních prostředků obdrží na majetkovém vypořádání v rámci
delimitace jednotliví členové sdružení. Jestliže statut žalované ukládá valné
hromadě provést vypořádání členů podle ideálních podílů, musí se soud zabývat
otázkou, co je ideální podíl, jak byl nastaven a zda skutečně bylo provedeno
vypořádání podle ideálních podílů. Žalovaná neprovedla majetkové vypořádání
dovolatele v rámci delimitace finančních prostředků za rok 2007 podle jeho
ideálního podílu, jak stanoví její statut. Od výše ideálních podílů se přitom
odvíjí téměř všechna práva a povinnosti členů žalované, včetně jejich
majetkového vypořádání. Jestliže byly ideální podíly nastaveny dohodou všech
členů žalované při jejím vzniku, lze jejich nastavení měnit pouze dohodou všech
členů žalované, nikoliv většinovým rozhodnutím valné hromady. Dovolatel navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná k dovolání žalobce uvedla, že odvolací soud a soud prvního stupně se v
odůvodněních svých rozhodnutí prakticky ztotožnily s argumentací žalované a
plně se vypořádaly se všemi argumenty žalobce. Tvrzení žalobce jsou nepravdivá
a účelová. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu,
že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s.
ř. Vhledem k tomu, že dovolací soud se již ve svém rozhodování zabýval skutkově i
právně téměř totožným sporem mezi týmiž účastníky, v němž žalobce v dovolání
brojil proti obsahově totožnému usnesení valné hromady žalované o delimitaci
finančních prostředků za rok 2006, a to za použití týchž argumentů, nebylo
třeba v tomto řízení o dovolání žalobce již znovu opakovat závěry, na nichž je
předchozí (odmítací) rozhodnutí dovolacího soudu založeno, a dovolací soud tedy
pouze na tomto místě odkazuje na odůvodnění usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3910/2009 (veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího
soudu, www.nsoud.cz). Jestliže dovolatel argumentuje tím, že soudy nepřípustně omezily jeho právo na
„nelimitovaný soudní přezkum“, považuje dovolací soud za potřebné dovolateli
zpřístupnit judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu respektovaný princip
odloučenosti spolků od státu, jakož i navazující princip členské samosprávy, do
kterých stát nesmí nijak zasahovat. Zakazuje mu to ústavní princip odluky
soukromoprávních korporací spolkového práva od státu (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1061/2009, 28 Cdo
1521/2009, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz). Následný soudní přezkum podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. je potom limitován; může se koncentrovat pouze do posouzení, zda byl dodržen
procedurální postup při přijímání příslušného rozhodnutí (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 635/05, veřejnosti dostupné
na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). Z výše vyložených důvodů je tedy dovolání nepřípustné, a proto jej dovolací
soud za postupu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč
(srov. § 5 písm. d/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004
Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), a dále v částce odpovídající dani z
přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad
odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 560,- Kč celkem tedy ve výši 3.360,- Kč. Žalobce je povinen
přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalovanou v
tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 9. března 2010
JUDr.