U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Myslivecké sdružení Brdo, se sídlem Na Výšinách 101, Řevnice, IČ: 18608728, zastoupeno Mgr. Ondřejem Blahou, advokátem v Praze 9, Na Jetelce 69/2, proti žalovanému: J. J. K., zastoupen JUDr. Antonínem Janákem, advokátem v Příbrami, nám. TGM 142, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 19/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 30 Co 146/2010-236, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Antonína Janáka.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 1. 2010, č. j. 16 C 19/2008-203, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným nahradit mu škodu obnovením v původní stav – vydáním objektu bydlení č. p. 931 na D., postaveného na pozemku parc. č. 318, včetně příslušenství a pozemků parc. č. st. 318, 319 a 320, všech zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram na LV č, 2738. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl žalobce zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému ve výši 11.520,- Kč.
Ve věci se žalobce domáhal vydání výše specifikovaného objektu (nemovitostí) s odůvodněním, že žalovaný nedodržel při jejich restituci zákonnou lhůtu k uplatnění výzvy, když navíc neměl vyzvat osobu povinnou k vydání pozemků a pro samotné vydání nesplnil podmínky, čímž mělo jeho právo zaniknout. Protiprávní jednání žalovaného spatřoval v tom, že 29 měsíců po uplatnění restitučního nároku v době, kdy jeho právo bylo prekludováno, přesvědčil pozemkový úřad, aby rozhodl o vydání předmětných nemovitostí v jeho prospěch, ač si musel být vědom toho, že tak nemůže postupoval kvůli uplynulé lhůtě.
Soud prvního stupně při rozhodování vycházel zejména z příslušných rozhodnutí soudů v rámci restitučního řízení, přičemž Nejvyšší soud si dovoluje na tuto část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pro stručnost odkázat. V návaznosti na tato rozhodnutí soud dovodil, že v žádném z řízení nebylo prokázáno (včetně řízení před Nejvyšším a Ústavním soudem), že by restituce neproběhla v souladu se zákonem; naopak ve všech typech řízení byl žalovaný uznán oprávněnou osobou s nárokem na vydání nemovitostí. Na straně žalobce tak nebyly splněny podmínky pro možnost domáhat se náhrady škody po žalovaném, protože u něj soud neshledal porušení právní povinnosti, resp. vznik škody, neboť žalovanému byly nemovitosti vydány v souladu se zákonem. Soud prvního stupně tak žalobu jako naprosto nedůvodnou zamítl.
Odvolací soud ve věci potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, když nezjistil opodstatněnost odvolacích důvodů a se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. K tomu dodal, že na základě skutkových zjištění nebylo možné dospět k závěru, že by žalovaný jednal při podání žádosti v rozporu s dobrými mravy či zákonem, nebo že by porušoval právní povinnosti stanovené v § 415 obč. zák. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že ve věci nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů pro možnost žalobce domáhat se náhrady škody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako otázku zásadního právního významu uvedl, zda osoba, která nechala své subjektivní občanské právo prekluzí zaniknout a zánik práva zakryla nepoctivým jednáním, jehož důsledkem je zabrání žalobcova vlastnictví, nese deliktní odpovědnost za neoprávněný zásah do vlastnických práv (absolutních) jiné osoby. V dalším textu dovolání žalobce rekapituloval skutkový a právní stav věci a na závěr navrhl zrušení rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl vydání usnesení o odkladu vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
K dovolání se prostřednictvím advokáta vyjádřil žalovaný, který navrhl jeho odmítnutí.
Dne 5. 4. 2011 bylo doručeno žalobcovo sdělení k vyjádření žalovaného, jehož obsah však není možné označit jako právně relevantní, a to stejně jako obsah sdělení ze dne 16. 3. 2011, kterým žalobce „doplnil důkazy“ vyjádřením Mysliveckého sdružení Žďár.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený na základě plné moci advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání odvozoval od ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné