28 Cdo 436/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr.
Petra Krause ve věci žalobce F. B., zastoupeného JUDr. Jiřinou Smrkovskou,
advokátkou se sídlem v Praze 3, Vinohrady, Lucemburská 13, proti žalovanému
Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 250/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. 9. 2009, č. j. 24 Co 79/2009-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 8. 12. 2008, č. j. 6 C 250/2004-119, Obvodní soud
pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobce
domáhal určení, že je vlastníkem pozemku „č. kat. 2930/33 – nově 2930/14, o
výměře 553,72 m2, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 2208
pro okres hl. m. Praha, obec Praha, katastrální území Ž., u Katastrálního úřadu
pro hl. m. Prahu – katastrální pracoviště Praha“ (výrok I), a současně rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o výši odměny a hotových výdajů
ustanovené zástupkyně žalobce (výrok III). Věc projednal v řízení podle části
páté občanského soudního řádu (o. s. ř.), vycházeje ze zjištění, že podáním
žaloby sleduje žalobce nahrazení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy –
Pozemkového úřadu ze dne 19. 4. 2002, č.j. PÚ 6871/92/1, jenž podle § 9 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), zamítl jeho návrh na určení
vlastnictví k označeným pozemkům v kat. území Ž., včetně předmětného pozemku,
jež nese nyní označení „parc. č. 2930/14“. I soud prvního stupně vzal za
prokázané, že žalobce byl členem „Obecně prospěšného stavebního a bytového
družstva ODBOJ, zapsaného společenstva s ručením obmezených v Praze XI. –
Hrdlořezích“ (dále jen „družstvo“), jež bylo založeno jeho členy v roce 1948 a
v témže roce z prostředků shromážděných družstevníky zakoupilo pozemek č. kat.
2930 v P. XI – H. Konkrétně určené díly pozemků odevzdalo do užívání svým
jednotlivých členům; do družstevního obhospodařování takto žalobci připadl díl
označený číslem katastrálním 2930/33, o výměře 553,72 m2. Zakoupené pozemky
(podle údajů v Pozemkové knize zapsané jako vlastnictví družstva) byly družstvu
vyvlastněny rozhodnutím Obvodního národního výboru pro Prahu 3, odboru výstavby
ze dne 30. 7. 1965, zn. V7 st. 2529/65-aZ/Mk, za účelem výstavby sídliště J.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního
stupně k závěru, že předmětný pozemek byl ve vlastnictví družstva a jemu byl v
roce 1965 vyvlastněn, nikoliv ve vlastnictví žalobce jako fyzické osoby. Proto
žalobce není oprávněnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona o půdě a nemá nárok na
vydání tohoto pozemku (formou určení vlastnictví oprávněné osoby podle § 9
odst. 4 zákona o půdě). Dodal, že zákon o půdě sleduje zmírnění pouze
některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a
lesního majetku v období let 1948 až 1989; k restituci majetku odňatého
právnickým osobám jím nedochází. Současně konstatoval, že žalobce právo na
vydání pozemku neuplatnil u povinné osoby ve lhůtě uvedené v § 13 odst. 3
zákona o půdě, čímž toto právo (i pokud by zde bylo) zaniklo. Uzavřel tudíž, že
pozemkový úřad o věci rozhodl správně a žalobu zamítl (§ 250i o. s. ř.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
21.9.2009, č. j. 24 Co 79/2009-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci se
ztotožnil. K odvolacím námitkám dodal, že žalobce neprokázal nabytí vlastnictví
k předmětnému pozemku a důkazem o tom není ani listina vystavená družstvem dne
18.1.1951, označená jako „záruční list“, z níž vyplývá, že část zakoupené
parcely přidělilo družstvo žalobci jako družstevníku pouze do užívání. Pozemek
byl vlastnictvím družstva, jemu byl vyvlastněn a žalobce není oprávněnou osobou
podle § 4 odst. 1 zákona o půdě, jež může žádat jeho vydání. Již z tohoto
důvodu odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a
ostatními důvody se proto nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V otázce
jeho přípustnosti odkázal na poučení, jehož se mu dostalo v písemném vyhotovení
rozsudku odvolacího soudu. V dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, jež
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí a že rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétní námitky
vznesl toliko vůči závěru odvolacího soudu o nabytí vlastnictví k předmětnému
pozemku, posléze vyvlastněnému družstvu. Tvrdil, že ač formálně nákup pozemků
zajišťovalo družstvo, kupní cenu fakticky hradili jeho členové, jak plyne i z
dopisu družstva ze dne 13. 4. 1992. Z jeho obsahu dovozoval, že vlastnictví k
pozemkům svědčilo přímo členům družstva. S odkazem na „záruční list“ vystavený
družstvem dne 18.1.1951 a geometrické (polohopisné) plány tvrdil, že o
vlastnictví ke konkrétním pozemkům bylo v minulosti rozhodnuto a každý z členů
družstva bezpečně věděl, na kterém z pozemků může stavět. Pokládá proto za
majetkovou křivdu, že se dosud nedomohl obnovení svého vlastnického práva.
Pokud odňaté pozemky byly zastavěny, spokojil by se i s převodem jiných
(náhradních) pozemků. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném od 1.7.2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího
soudu, který byl vydán po 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
(usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným
výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v
obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství
pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), ve věcech upravených zákonem o
rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti
nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o
nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a ve věcech mezinárodních
únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo
podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství (§ 237 odst. 2 písm.
c/ o. s. ř.).
Dovoláním žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, již proto, že soudem prvního
stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovené § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně
vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo
jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Po právní stránce rozsudek odvolací soud spočívá na závěru, že
žalobce není oprávněnou osobou k uplatnění restitučního nároku ve smyslu § 4
odst. 1 zákona o půdě, neboť vyvlastněný pozemek, jehož vydání (určení
vlastnictví k němu) se domáhá, nebyl v době jeho přechodu na stát jeho
vlastnictvím (ani vlastnictvím jeho právních předchůdců; § 4 odst. 2 zákona o
půdě). Vlastníkem pozemku bylo družstvo na základě smlouvy uzavřené s třetí
osobou a žalobce byl členem družstva.
Výklad ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě rozhodovací praxi
soudů problémy nečiní; oprávněnou osobou ve smyslu tohoto ustanovení může být
jen fyzická osoba – „státní občan České a Slovenské Federativní republiky,
jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na
stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990
způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 zákona“. K právnímu názoru, že nelze žádat
restituci zemědělského majetku, jehož vlastníkem byla osoba právnická, se
Nejvyšší soud přihlásil již ve stanoviscích občanskoprávního kolegia přijatých
k výkladu restitučních předpisů, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod čísly 34/1993 a 36/1995, a neopustil jej ani ve své další
rozhodovací praxi. K prolomení uvedeného principu nedošlo ani novelizací zákona
o půdě, realizovanou zákonem č. 93/1992 Sb., jímž byl pod ustanovení § 6 odst.
1 písm. u) začleněn nový restituční titul, jež se ovšem týká pouze pozemků
lesních družstev, do nichž jejich členové převedli jako svůj podíl vlastní
pozemky (k výkladu tohoto ustanovení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15.11.2002, sp. zn. 24 Cdo 2834/99); ani o takový případ ovšem v posuzované
věci nejde.
Správný je i závěr odvolacího soudu o vlastnictví předmětného
pozemku v době jeho přechodu na stát. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu
(jejichž správnost při řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud nezkoumá; srov. ustanovení § 237
odst. 3 a § 241a odst. 3 o. s. ř.) vyplývá, že kupujícím předmětných pozemků v
kat. území Ž. podle smlouvy trhové, uzavřené dne 26. 3. 1948, ve znění jejích
dodatků z 23. 6. 1948 a 26. 6. 1948, bylo Obecně prospěšné stavební a bytové
družstvo „ODBOJ“, zapsané společenstvo s ručením obmezených, nikoliv jeho
jednotliví členové, byť k úhradě kupní ceny bylo použito i prostředků, které
družstvu poskytli družstevníci formou zápůjčky. Podle této smlouvy bylo ve
prospěch družstva (nikoliv jeho jednotlivých členů) vloženo i vlastnické právo
do pozemkové knihy. Na stát přešlo až na základě rozhodnutí o vyvlastnění ze
dne 30. 7. 1965. I v době přechodu pozemků na stát bylo družstvo subjektem práv
a povinností, právnickou osobou, jehož poměry se řídily zákonem č. 53/1954
Sb., o lidových družstvech a družstevních organizacích, ve znění zákonného
opatření předsednictva Národního shromáždění č. 20/1956 Sb. (srov. ustanovení §
2 tohoto zákona). Majetek, který ztratilo vyvlastněním, byl majetkem
družstevním, nikoliv majetkem jeho jednotlivých členů. K jinému závěru nelze
dojít ani na základě skutečností podávajících se z žalobcem předložených
listin – tzv. záručního listu či geometrických (polohopisných) plánů, jimiž
došlo pouze k přenechání určených dílů pozemku jednotlivým členům družstva do
užívání, nikoliv do jejich vlastnictví.
Jelikož pozemek byl v době přechodu na stát vlastnictvím
družstva, nikoliv vlastnictvím žalobce, je závěr odvolacího soudu, že žalobce
není podle § 4 odst. 1 zákona o půdě oprávněnou osobou k uplatnění restitučního
nároku k tomuto pozemku, správný.
K posuzování otázky, do jaké míry je rozsah restitucí vymezený
zákonodárcem dokonalý nebo úplný, není Nejvyšší soud příslušný. Tento rozsah je
ústavním pořádkem České republiky svěřen výlučně zákonodárci, nikoliv obecným
soudům. Je věcí suverénního státu, zda přistoupí k restitucím, a pokud ano, v
jakém rozsahu – z hlediska osobního, věcného a časového - tak učiní (srov.
kupříkladu nález pléna Ústavního soudu z 25.3.1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97,
uveřejněný pod č. 79/98 Sb.).
Právní názor, na němž odvolacího soudu své rozhodnutí o věci samé
založil, je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, sjednocenou
judikaturou Nejvyššího soudu. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nejde
tudíž o rozsudek po právní stránce zásadně významný (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) a
dovolání proti němu přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, §
218 písm. c/ o. s. ř.)
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 1 o.s.ř. za
situace, kdy žalovanému, který měl na náhradu nákladů dovolacího řízení zásadně
právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu