28 Cdo 4362/2011

28 Cdo 4362/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy

Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní

věci žalobce Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou

se sídlem Praha 5, Renoirova 624, proti žalované České pojišťovně, a. s., IČ

45272956, sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o zaplacení částky 420 000,- Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 105/2006,

o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č.

j. 69 Co 367/2008 – 142, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. 69 Co 367/2008 – 142,

se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalobce se žalobou ze dne 29. 8. 2005 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1

domáhal po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 420 000,- Kč s

příslušenstvím. Vznik bezdůvodného obohacení odůvodnil tím, že plnil žalované,

protože ta plněním ve výši 420 000,- Kč podmiňovala výmaz zástavního práva,

ačkoliv žalované již zaplatil částku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 11. 2007, č. j. 21 C 105/2006 –

69, žalobě v plné výši vyhověl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce

byl s žalovanou ode dne 3. 10. 1997 v právním vztahu založeném smlouvou o

obchodním zastoupení. Dne 29. 6. 2000 účastníci uzavřeli kupní smlouvu o

převodu vlastnictví jednotky v obci Praha v k. ú. Libuš (dále jen „byt“) a

zřízení zástavního práva (dále jen „kupní smlouva“). Kupní cena byla stanovena

na 485 125,- Kč; první část kupní ceny ve výši 200 000,- Kč měla být zaplacena

do jednoho měsíce od podpisu kupní smlouvy, zbytek kupní ceny ve výši 280 125,-

Kč se žalobce zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 12

926,- Kč. V čl. III. kupní smlouvy bylo ujednáno, že způsob placení kupní ceny

včetně úroků je platný pouze po dobu trvání výkonu činnosti jednatele. V

případě zániku této činnosti se kupující zavázal uhradit prodávajícímu rozdíl

mezi splacenou části kupní ceny a pořizovací cenou; v článku II. bodě 2) kupní

smlouvy byla kupní cena vypočtena jako 60% z pořizovací ceny; pořizovací cena

tedy činila 800 208,- Kč. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobce na jaře

roku 2003 několikrát neúspěšně žádal žalovanou o výmaz zástavního práva,

nicméně následně dne 29. 8. 2003 uzavřel s žalovanou dohodu o zaplacení závazku

s uznáním dluhu obsahující v čl. II. uznání dluhu v částce 320 083 Kč s

příslušenstvím; v čl. I. bodě 4) je pak mimo jiné uvedeno, že (žalobce) ukončil

činnost jednatele pro společnost Česká spořitelna, a. s. dne 30. 4. 2001. Soud

prvního stupně dále zjistil, že dle potvrzení vydaného žalovanou dne 15. 5. 2003 žalobce dne 31. 7. 2002 zaplatil za koupi bytu 480 125 Kč a že žalovaná na

základě této platby dne 31. 10. 2003 vydala potvrzení o zániku zástavního

práva. Dle soudu prvního stupně žalovaná neprokázala, že by žalobci doručila

platně výpověď, a to s tím důsledkem, že závazek uvedený v čl. III. dohody ze

dne 29. 6. 2000 a v čl. II. dohody o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne

29. 8. 2003 (tj. doplatit rozdíl mezi pořizovací a kupní cenou) nevznikl. Soud

prvního stupně dále dospěl k závěru, že dohoda o zaplacení závazku s uznáním

dluhu ze dne 29. 8. 2003 (včetně čl. II. o uznání dluhu) byla uzavřena v tísni

a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť manželka žalobce se jako podnikatelka

dostala do finančních potíží, které byly řešitelné prodejem bytu

realizovatelném pouze v případě zrušení zástavního práva váznoucím na bytu. Následně soud prvního stupně uzavřel, že dohoda ze dne 29. 8. 2003 je neplatná. K odvolání žalované Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2008, č. j.

69 Co 367/2008 – 90, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na

zaplacení 420 000,- Kč s příslušenstvím v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud

dospěl k závěru, že žalovaná doručení výpovědi prokázala a pracovní vztah tak

skončil ke dni 30. 4. 2001. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce nebyl schopen

doložit, že by v období od 30. 4. 2001 uzavřel pro žalovanou nějakou pojistnou

smlouvu. Dle odvolacího soudu dohoda o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne

29. 8. 2003 nebyla uzavřena ani v tísni, ani za nápadně nevýhodných podmínek. Dále dovodil, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky nezakládají neplatnost

smlouvy, ale pouze právo účastníka od takové smlouvy odstoupit, k čemuž však v

daném případě nedošlo. Odvolací soud uzavřel, že dluh, který žalobce dne 29. 8. 2003 uznal, v době uznání existoval. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo

2653/2010, rozsudek odvolacího soudu zrušil. Dle dovolacího soudu dospěl

odvolací soud k opačnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, aniž by

však zopakoval provedené důkazy, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále dovolací soud uvedl, že odvolací

soud pominul důkaz založený ve spise (ceník pošty), který úzce souvisel s

věrohodností údajů zapsaných v knize odeslané pošty, a v jehož světle se část

argumentace odvolacího soudu ukazuje jako nelogická. Dle dovolacího soudu

samotná skutečnost, že účastník uzavře smlouvu (dohodu) v tísni za nápadně

nevýhodných podmínek, nečiní smlouvu neplatnou, ale zakládá takovémuto

účastníkovi pouze právo od smlouvy odstoupit. S ohledem na skutečnost, že ve

věci nebyl doposud řádně zjištěn skutkový stav, označil dovolací soud řešení

otázky, zda dohoda o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 je

neplatná pro rozpor s dobrými mravy, za předčasné. Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne ze dne 6. 4. 2011, č. j. 69 Co 367/2008

– 142 rozsudek soudu prvního stupně opětovně změnil tak, že žalobu na zaplacení

420 000,- Kč s příslušenstvím v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud zopakoval

výslech svědků J. V. a svědkyně J. K. Dále odvolací soud provedl důkaz knihou

odeslané pošty, z níž zjistil, že žalobci byla dne 26. 1. 2001 odeslána

doporučená zásilka v ceně 19,40 Kč. Z ceníku České pošty, s. p. (dále jen

„Česká pošta“) odvolací soud zjistil, že cena doporučeného psaní do 20 g činila

v rozhodné době 14,40 Kč, z dopisu České pošty pak odvolací soud zjistil, že

cena za doplňkovou službu dodejka činila v rozhodné době 5 Kč. Ačkoliv v knize

nebyla zásilka specifikována, již z časové návaznosti lze dle odvolacího soudu

dovodit, že jejím obsahem byla skutečně výpověď. Argumentaci žalobce, že mezi

účastníky probíhal častý poštovní styk, považoval odvolací soud za účelovou a

uvedl, že žalobce ani neuvedl, jaké jiné doporučené psaní mu v rozhodné době

mělo být zasláno. Částka uvedená v knize odeslané pošty (19,40 Kč) dle

odvolacího soudu koresponduje s částkami účtovanými Českou poštou (14,40 Kč + 5

Kč).

Jako nedůvodné posoudil odvolací soud i námitky žalobce, že údaje v knize

odeslané pošty byly přepisovány, neboť z daného zápisu je zřejmé, že zásilka

byla adresována žalobci. Na základě těchto skutečností odvolací soud dospěl ke

skutkovému závěru, že smlouva ze dne 3. 10. 1997 byla skončena na základě

výpovědi zaslané žalobci dne 26. 1. 2001. Skutečnost, že smlouva ze dne 3. 10. 1997 byla ukončena, a tedy i doručení výpovědi koncem ledna roku 2001, žalobce

výslovně potvrdil i v dohodě o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003. K námitce žalobce, že tato dohoda byla uzavřena v tísní za nápadně

nevýhodných podmínek, odvolací soud uvedl, že tyto skutečnosti zakládají pouze

právo účastníka od dohody odstoupit; žalobce však netvrdil, že by takový úkon

učinil. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že dohoda o

zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 se příčí dobrým mravům, k

čemuž dále uvedl, že za situace, kdy smlouva o výhradním obchodním zastoupení

byla ukončena, nelze přisvědčit, že žalovaný si výmaz zástavního práva jakkoliv

vynutil podpisem dohody o uznání dluhu a zaplacení závazku. Odvolací soud

uzavřel, že z výslechů svědků, jakož ani účastnické výpovědi žalobce,

nevyplynuly žádné rozhodné skutečnosti. Výpověď žalobce sice koresponduje s

jeho žalobními tvrzeními, nicméně s ohledem na jeho zainteresovanost na věci

nelze jeho výpověď považovat za věrohodnou. Odvolací soud nepovažoval za

přesvědčivou ani výpověď svědkyně J. K., což odůvodnil tím, že udržuje s

žalobcem přátelský vztah a že její výpověď byla provázena značnými pochybnostmi

i o časových souvislostech jejího vlastního pracovního zařazení u žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dne 19. 7.

2011 dovolání, které doplnil podáním ze dne 20. 7. 2011 a podáním ze dne 6. 2.

2012 (k tomuto podání však Nejvyšší soud, jak bude vysvětleno dále, nemohl

přihlížet). Přípustnost dovolání spatřoval dovolatel v § 237 odst. 1 písm. a)

o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.

b) o.s.ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle

obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3

o.s.ř.). Dovolatel v dovolání rozsáhle polemizuje se způsobem, jakým odvolací

soud hodnotil jednotlivé důkazy, vyčítá odvolacímu soudu logické nesrovnalosti

při hodnocení důkazů, že přehlédl skutečnosti rozhodné pro posouzení věci a že

na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Odvolací

soud dle dovolatele rovněž porušil zásadu rovnosti zbraní a nezopakoval všechny

důkazy, ze kterých vycházel. Dovolatel ve svém dovolání především konkrétně

namítá, že

a) odvolací soud opatřil za žalovanou důkaz, že zásilka, kterou měla být

dovolateli zaslána výpověď, byla zaslána na dodejku,

b) ze záznamu v knize odeslané pošty nelze dovozovat, že by výpověď byla

doručena dovolateli; záznam v knize odeslané pošty je navíc dodatečně

přepisován,

c) odvolací soud vyvodil ze svědeckých výpovědí nesprávné závěry,

d) odvolací soud označil výpověď dovolatele za nevěrohodnou, aniž by

však zopakoval jeho výslech,

e) ačkoliv se ve spise nachází kopie odstoupení žalobce od dohody o

zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003, odvolací soud

konstatoval, že žalobce od této dohody neodstoupil,

f) dohoda o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 byla

uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a

g) tato dohoda je navíc v rozporu s dobrými mravy.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání ze dne 26. 9. 2011 uvedla, že odeslání

výpovědi žalobci bylo prokázáno prostřednictvím doloženého originálu odeslané

pošty a dále pak zjištěním provedeným u České pošty, dle něhož cena

doporučeného psaní do 20 g činila v rozhodné době 14,40 Kč a cena za tzv.

dodejku 5 Kč. Žalobce nikdy netvrdil, že odstoupil od dohody o zaplacení

závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003. Tuto dohodu nelze považovat za

neplatnou ani pro rozpor s dobrými mravy.

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání ze dne 19. 7. 2011 (stejně jako jeho

doplnění ze dne 20. 7. 2011) je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou

advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 1

o.s.ř. K doplnění dovolání ze dne 6. 2. 2012 však dovolací soud v souladu s §

240 odst. 1 o.s.ř. nemohl přihlížet, protože bylo podáno opožděně – konkrétně

více něž šest měsíců po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty.

Dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního

stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1

písm. a) o.s.ř.

D. Důvodnost

1. K námitce ad a) týkající se opatření důkazu, že zásilka, kterou měla

být dovolateli zaslána výpověď, byla zaslána na dodejku

Podle Čl. II. bodu 10 přechodných opatření zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „zákon č. 7/2009 Sb.“),

odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem účinnosti

tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle tohoto zákona se projednají a

rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Podle § 120 odst. 3 o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009

Sb. nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2 (tj. jde-li o sporná řízení), může

soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich

provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li

účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při

zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zákon za určitých okolností připouští,

aby soud i ve sporném řízení provedl i jiné než účastníky navržené důkazy

(přičemž v řízeních, jež se projednají podle občanského soudního řádu ve znění

před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., není soud při provádění těchto

důkazů omezen pouze na důkazy vyplývající z obsahu spisu). Oprávnění soudu

provádět důkazy z vlastní iniciativy však není bezbřehé, ale zákon ho omezuje

pouze na případy, kdy potřeba provedení jiných než účastníky navržených důkazů

vyšla v řízení najevo. Je možné zopakovat, že odvolací soud označil v

odůvodnění svého prvního rozsudku za právně nevýznamný závěr soudu prvního

stupně, že běžná cena doporučené zásilky papíru A4 činila v rozhodném období

14,40 Kč, zatímco cena doručované zásilky dle knihy odeslané pošty činila 19,40

Kč, k čemuž uvedl, že cena doručovaných zásilek je mimo jiné určována i váhou

zásilky. Jelikož však ceník České pošty založený ve spise částku 19,40 Kč vůbec

nezahrnoval (jak již bylo také uvedeno, z ceníku plynulo, že Česká pošta si v

rozhodné době za doporučené psaní do 20 gramů účtovala 14,40 Kč, do 50 gramů

18,- Kč a do 200 gramů 21,- Kč), označil Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu

za logicky rozpornou. Za této situace lze považovat za adekvátní a v mezích

stanovených ustanovením § 120 odst. 3 první větou o.s.ř., pokud se odvolací

soud obrátil na Českou poštu s dotazem, zda v době kolem 26. 1. 2001 mohla být

cena za doporučenou zásilku 19,40 Kč, či nikoliv (srov. č. l. 120). Nelze

ostatně ani bez dalšího usuzovat, že by popsaný postup odvolacího soudu byl v

prospěch toho, či druhého účastníka řízení. Pokud by totiž odpověď České pošty

na položenou otázku byla záporná, vypovídací hodnotu knihy odeslané pošty

jakožto důkazu by to značně snížilo. Pro úplnost lze rovněž připomenout, že to

byl právě dovolatel, který v řízení navrhoval, aby si soud vyžádal výpis z

ceníku České pošty (srov. vyjádření právní zástupkyně dovolatele založené na č.

l. 64a).

2. K námitce ad b) týkající se vypovídací hodnoty záznamu v knize

odeslané pošty a přepisování tohoto záznamu a námitce ad c) týkající se

hodnocení svědeckých výpovědí

Podle § 132 o.s.ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz

jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě

přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným

důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota

zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska

jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani

neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší

pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu

zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie,

která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů,

neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává

ustanovení § 132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Z popsané

zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu

nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na spravedlivý

proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, přitom vyplývá,

že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by

měly při hodnocení důkazů vycházet (srov. BUREŠ, J. in DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a

kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009. s. 913 an.). V souladu s uvedeným nemůže dovolací soud soudům nižších stupňů

předepisovat, jak hodnotit provedené důkazy, např. tedy kterému svědkovi uvěřit

apod. Pokud proto odvolací soud v napadeném rozsudku např. uvedl, že v případě

svědkyně Jarmily Kratochvílové lze hovořit o jisté zainteresovanosti, což

odůvodnil tím, že s žalobcem udržuje přátelský vztah, kdy jsou ve velmi častém

kontaktu, nemůže mu dovolací soud uložit, aby považoval výpověď této svědkyně

za věrohodnou (srov. v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 524/05, bod 18). Obdobně, pokud odvolací soud označil

námitky týkající se přepisování údajů v knize odeslané pošty za neopodstatněné

s tím, že z daného zápisu je zřejmé, že zásilka byla adresována dovolateli,

není na dovolacím soudu, aby přezkoumával, nakolik se přepis údajů v knize

odeslané pošty mohl projevit na věrohodnosti tohoto důkazu. Je přitom

nepochybné, že zodpovězení této otázky bude záviset především na tom, jakým

způsobem a v jakém rozsahu byl záznam v knize odeslané pošty přepisován, což z

podstaty věci nelze zjistit bez toho, aniž aby soud tento důkaz provedl

(přičemž je možno připomenout, že dovolací soud ani nemá tento důkaz k

dispozici). I přes výše uvedené je však odvolacímu soudu možno vytknout, že z provedených

důkazů dovozuje závěry, které z nich objektivně dovozovat nelze.

I pokud by

totiž odvolací soud na základě provedených důkazů, konkrétně knihy odeslané

pošty, ceníku České pošty, dopisu České pošty ze dne 14. 2. 2011, výslechu

svědků, popř. na základě dalších provedených důkazů, dospěl k závěru, že

žalovaná skutečně dne 26. 1. 2011 odeslala dovolateli výpověď, nelze z toho bez

dalšího dovozovat, že mu tato výpověď také byla doručena. Takovýto závěr totiž

odporuje všeobecné lidské zkušenosti, dle které nikoliv všechny poštovní

zásilky dosáhnou svého adresáta (ať již z důvodu, že zásilka se „ztratí“ během

přepravy, nebo proto, že adresát doporučené poštovní zásilky není zastižen

poštovním doručovatelem a zásilku si následně nevyzvedne apod.). Ostatně ani

český zákonodárce účinky výpovědi neváže na odeslání výpovědi, ale na její

doručení (srov. např. § 500 odst. 2, § 515, § 532 odst. 3, § 575 odst.1 obch. zák.). Stejně tak i právní doktrína dospěla k závěru, že výpověď se stává

perfektní nikoliv jejím odesláním, ale až jejím doručením (srov. ŠKÁROVÁ, M. in

ŠVESTKA, J., SPÁČIL., J., ŠKÁROVÁ., M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008. str. 1 543; obdobně TOMANČÁKOVÁ, B. in

ELIÁŠ, K. a kol., Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2 svazek. Praha:

Linde, 2008, s. 1 701). Výše uvedené pak platí tím spíše za situace, jestliže

odvolací soud v posuzované věci vycházel ze závěru, že žalobkyně odeslala

dovolateli výpověď doporučeným dopisem opatřeným dodejkou. Pokud by totiž byl

myšlenkový postup odvolacího soudu obecně akceptován (tj. nebylo by třeba

dokazovat doručení písemnosti, ale toliko její odeslání), ztratila by dodejka,

jejímž prostřednictvím je možné spolehlivě a s vynaložením minimálních nákladů

vyvrátit veškeré pochybnosti o tom, zda určitá zásilka byla, či naopak nebyla,

skutečně doručena jejímu adresátovi, jakýkoliv smysl. Je možné shrnout, že

pokud odvolací soud ztotožnil odeslání poštovní zásilky s jejím doručením (k

této problematice srov. také rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 27. 5. 1957, sp. zn. II ZR 132/56, jenž je k dispozici např. v časopise Neue

Juristische Wochenschrift, ročník 1957, s. 1230 a v informačním systému

beck-online.de; ve zkrácené formě pak bezplatně např. na www.webshoprecht.de),

vycházel při svém rozhodování ze skutkového zjištění, které nemělo oporu v

provedeném dokazování.

3. K námitce ad d) týkající se účastnické výpovědi dovolatele

Dle § 213 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě

kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy

zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému

zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

Jak dovolací soud uvedl již ve svém prvním rozsudku v této věci, je

nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedeného

soudem prvního stupně, aniž by důkaz sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný

podklad pro případné odlišné zhodnocení důkazů. Z předchozího rozhodnutí

dovolacího soudu (a z ustálené judikatury, na kterou dovolací soud ve svém

rozhodnutí odkazoval) rovněž plyne, že dodržování této zásady má význam zvláště

u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů

spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například

způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.),

které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být

vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na

věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z

toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto

výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy

sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil. Odkázat lze v

této souvislosti rovněž na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle které ve

smyslu ustanovení § 213 o.s.ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací soud

vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní

odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě

svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy

svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné

zhodnocení svědeckého důkazu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5.

2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98 nebo nález ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS

3725/10). Pokud proto odvolací soud posoudil účastnickou výpověď dovolatele

jako nevěrohodnou, aniž by však dovolatele jako účastníka řízení vyslechl

[přičemž je nepochybné, že vyjádření žalobce učiněné před odvolacím soudem dne

2. 3. 2011 (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 122 a 123)

za výslech účastníka považovat nelze (srov. BUREŠ, J. in DRÁPAL, L., BUREŠ, J.

a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009.

s. 910)], zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci. V této souvislosti je rovněž nutné zdůraznit, že důvodem k

odmítnutí a neprovedení důkazu nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o

věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132

o.s.ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl

dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo

2893/2000, uveřejněný pod č. 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

4. K námitce ad e) týkající se odstoupení od dohody o zaplacení závazku

s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003

Podle § 120 odst. 1 o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání

svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

Jak nepochybně plyne z druhé věty citovaného ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř.,

soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne. Pokud

se však rozhodne některý z navržených důkazů neprovést, musí se s tím v

odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat a svůj postup řádně odůvodnit (srov.

nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99). Pokud proto

právní zástupkyně žalobce v průběhu soudního jednání konaném dne 30. 3. 2011

předložila odvolacímu soudu kopii listiny označené Odstoupení od dohody o

zaplacení závazku s uznáním dluhu (srov. protokol o průběhu jednání před

odvolacím soudem na č. l. 134 a 135 a tuto listinu založenou v přílohové

obálce), bylo povinností odvolacího soudu se s tímto důkazem vypořádat, tj. buď

jej provést (přičemž důkaz listinou se v souladu s § 129 odst. 1 o.s.ř. provede

tak, že jí nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její

obsah), nebo tento důkazní návrh neakceptovat a tento postup řádně vysvětlit (k

tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS

359/05). Jestliže však odvolací soud tento důkaz zcela přehlédl (ačkoliv se k

němu vyjadřovala i právní zástupkyně žalované, srov. protokol o průběhu jednání

před odvolacím soudem na č. l. 134 a 135) a v odůvodnění svého rozsudku toliko

uvedl, že dovolatel nikdy netvrdil, že by odstoupil od dohody o zaplacení

závazku s uznáním dluhu, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci.

5. K námitce ad e) týkající se skutečnosti, že dohoda o zaplacení

závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 byla uzavřena v tísni za nápadně

nevýhodných podmínek, námitce ad f) týkající se rozporu této dohody s dobrými

mravy a dalším v odůvodnění blíže nespecifikovaným námitkám dovolatele

Za situace, kdy odvolacím soudem nebyl doposud řádně zjištěn skutkový stav (jak

bylo objasněno výše, v řízení je nadále sporné např. to, zda došlo k ukončení

právního vztahu založeného smlouvou o obchodním zastoupení ze dne 3. 10. 1997

výpovědí nebo zda dovolatel odstoupil od dohody o zaplacení závazku s uznáním

dluhu ze dne 29. 8. 2003), je posouzení těchto právních otázek opět předčasné.

Ze stejného důvodu je v tuto chvíli předčasné, aby se dovolací soud vyjadřoval

ke všem dalším námitkám, kterými dovolatel zpochybňoval dílčí skutková zjištění

učiněná odvolacím soudem, jakož i dovolatelem namítaným logickým

nesrovnalostem, jíž se měl odvolací soud dopustit při hodnocení důkazů.

Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením § 242

odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami

uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv.

zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou další než výše uvedenou vadu

neshledal.

S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavírá, že odvolací soud jednak

zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, jednak jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle

obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud

proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle §

243b odst. 2, věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d

odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o

nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1

o.s.ř.).

Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na

internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského

soudního řádu.

V Brně dne 6. března 2012

JUDr. Iva B r o ž o v á

předsedkyně senátu