28Cdo 4397/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobce D. M., proti žalované E. D., zastoupené JUDr. Vladislavou
Halodovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara
II. 123/36, o zaplacení částky 52.207,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 15 C 434/2009, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2010, č. j. 19 Co
32/2010-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek
Okresního soudu ze dne 30. 10. 2009, č. j. 15 C 434/2009-118, kterým byla
žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci částku 52.207,- Kč. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalovaná bez právního
důvodu v období od prosince 2007 do května 2009 užívala byt, jehož nájemcem a
později vlastníkem byl žalobce. Rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 9. 9. 2008, č. j. 19 Co 1710/2008-197, byla uznána povinnou
byt vyklidit do 15 dnů po zajištění bytové náhrady. Právní vztah mezi žalobcem
a žalovanou je podle odvolacího soudu třeba posoudit analogicky podle § 712a
obč. zák. Žalovaná má proto povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši,
která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání předchozího nájemního vztahu
a to do doby, kdy jí bude žalobcem zajištěn náhradní byt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedla,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítala,
že:
a) žalobce neunesl břemeno tvrzení, z jakého titulu a za jaké období je
požadována žalovaná částka. Potřebná tvrzení soud dovodil z listin přiložených
k žalobě,
b) odvolacího soudu měl řízení přerušit do rozhodnutí Nejvyššího soudu o
dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9.
2008, č. j. 19 Co 1710/2008-197, kterým jí byla uložena povinnost vyklidit
předmětný byt,
c) je nájemkyní předmětného bytu, přičemž své právo odvozuje od
společného nájmu předmětného bytu spolu se zemřelým manželem.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání může být v projednávané věci založena jen za podmínky
upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Podle §
237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
1. K námitce ad a) – otázka unesení břemena tvrzení.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo
215/2003, či ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod číslem 35/2003) vylíčení rozhodujících
skutečností může mít – zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou
žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby
výslovně odkáže. Jestliže v projednávané věci soudy obou stupňů dospěly k
závěru, že žalobce splnil svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní tím, že
veškeré relevantní skutečnosti uvedl v žalobě, v jejích přílohách a popř.
doplnil v průběhu řízení, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odklánět.
2. K námitce ad b) – otázka správnosti rozhodnutí o nepřerušení řízení.
Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná
opatření, může řízení přerušit, jestliže […] probíhá řízení, v němž je řešena
otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k
takovému řízení podnět […]. Podle uvedeného ustanovení může soud (zejména z
důvodu hospodárnosti řízení) postupovat namísto postupu podle § 135 odst. 2 o.
s. ř., podle něhož […] otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu [s
výjimkami uvedenými v § 135 odst. 1 o. s. ř.], může soud posoudit sám (srov.
např. Drápal, Bureš, a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I díl. Praha, C.H.
Beck 2009, s. 752). Jestliže se v projednávané věci odvolací soud rozhodl
posoudit otázku, zda je žalovaná nájemkyní předmětného bytu, sám, postupoval v
souladu se zákonem.
3. K námitce ad c) – otázka, zda je žalovaná nájemcem předmětného bytu.
Podle § 704 odst. 1 obč. zák. stal-li se některý z manželů nájemcem bytu před
uzavřením manželství, vznikne oběma manželům společný nájem bytu uzavřením
manželství.
Ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem plyne, že manžel žalované K. D.
se stal nájemcem družstevního bytu a členem bytového družstva před uzavřením
manželství s žalovanou, a proto nelze aplikovat § 703 odst. 2 obč. zák., podle
něhož vznikne-li některému za manželů za trvání manželství právo na uzavření
smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i
společné členství manželů v družstvu […]. Uzavřením manželství manželům sice
vznikl společný nájem bytu, nevzniklo však zároveň jejich společné členství v
bytovém družstvu (jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 1997,
č. j. 2 Cdon 1408/96-86, kde Nejvyšší soud rozhodoval ve věci žalobkyně).
Členem bytového družstva byl pouze manžel žalované, nikoli však žalovaná.
Podle § 707 odst. 2 obč. zák. […] jestliže zemřel manžel, který nabyl právo na
družstevní byt před uzavřením manželství, přechází jeho smrtí členství v
družstvu a nájem družstevního bytu na toho dědice, jemuž připadl členský podíl.
[…].
Dědicem, jemuž připadl členský podíl, však byla podle zjištěného skutkového
stavu nikoli žalobkyně, nýbrž E. D. mladší, která se tak stala i výlučnou
nájemkyní družstevního bytu. Žalovaná tak smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.)
pozbyla práva společného nájmu bytu.
Rovněž z hlediska právního posouzení otázky, zda je žalobkyně nájemkyní
předmětného bytu, nelze odvolacímu soudu nic vytknout.
Protože žádná ze vznesených námitek nezakládá závěr o zásadním právním významu
dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud podané dovolání podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci žádné
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 2. března 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu