U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce města Česká Lípa, IČ: 00260428, se sídlem v České Lípě, T. G.
Masaryka 1, zastoupeného Mgr. Petrem Trejbalem, advokátem se sídlem v
Litoměřicích, Lidická 10, proti žalované VETT, a. s., IČ: 25404717, se sídlem v
Zákupech, Nádražní 287, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v
Praze 5, Smíchov, Ke Klimentce 2186/15, o zaplacení částky 70.512.023,68 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C
203/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci ze dne 11. března 2010, č. j. 29 Co 393/2009-346, a proti
usnesení téhož soudu ze dne 23. března 2010, č. j. 29 Co 144/2010-352, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne
11. 3. 2010, č. j. 29 Co 393/2009-346, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v
Liberci ze dne 23. 3. 2010, č. j. 29 Co 144/2010-352, se odmítá.
Okresní soud v České Lípě mezitímním rozsudkem ze dne 20. 4. 2009, č. j. 13 C
203/2007-288, rozhodl, že nárok žalobce na zaplacení částky 70.512.023,68 Kč s
příslušenstvím je co do základu důvodný. Žalobou uplatněné právo odůvodňoval
žalobce tvrzením, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila ve výši
žalované částky tím, že na základě neplatného právního úkonu – „Smlouvy o
závazku veřejné služby k zajištění dopravní obslužnosti města Česká Lípa podle
§ 19c zákona č. 111/1994 Sb.“ ze dne 1. 3. 2002 (dále jen smlouvy) od něho
přijala finanční podporu za účelem rozvoje dopravní obslužnosti města.
Uvedenému rozsudku předcházelo usnesení okresního soudu ze dne 18. 5. 2009, č.
j. 13 C 203/2007-287, jímž soud připustil rozšíření žaloby na částku uvedenou v
záhlaví a současně rozhodl, že námitka věcné nepříslušnosti není důvodná.
Okresní soud uvedl, že jde-li o nárok na vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého plněním z neplatné smlouvy, je jeho pravomoc dána i přesto, že
samotný závazek ze smlouvy platně uzavřené by měl charakter veřejnoprávního
vztahu a byl by přezkoumatelný správním orgánem. V odůvodnění mezitímního
rozsudku pak okresní soud dovodil, že účastníci chtěli uzavřít smlouvu o
závazku veřejné služby dle § 19a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě,
představující veřejnoprávní smlouvu spadající pod právní úpravu obsaženou v
zákoně č. 500/2004 Sb., správním řádu, jelikož však součástí smlouvy nebyl
dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty vyžadovaný §
19b zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném k datu
uzavření smlouvy, je třeba smlouvu pro tento nedostatek zákonné náležitosti
považovat za neplatnou. Plnění na základě neplatné smlouvy přitom má za
následek vznik bezdůvodného obohacení, z čehož lze usoudit, že žaloba je co do
základu důvodná.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad
Labem, pobočka v Liberci a usnesením ze dne 11. 3. 2010, č. j. 29 Co
393/2009-346, je zrušil a řízení zastavil (výrok I.), současně rozhodl, že po
právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému úřadu pro Liberecký
kraj jako správnímu orgánu věcně a místně příslušnému (výrok II.) a dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací
soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že se jedná o spor z veřejnoprávní
smlouvy, jenž je v souladu s ustanovením § 169 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, povolán rozhodovat správní orgán, nemají dle § 7 odst. 1 o. s.
ř. soudy pravomoc o věci rozhodovat v občanském soudním řízení. Nebyla tak
splněna základní podmínka řízení, a odvolacímu soudu proto nezbylo, než
mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušit, řízení zastavit a věc postoupit
příslušnému orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost je
podle něj dána ustanovením § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Napadené rozhodnutí
dovolatel považuje za zásadně právně významné, neboť v dané věci posuzovaná
otázka pravomoci soudu ve sporu účastníků o vydání bezdůvodného obohacení,
které vzniklo při plnění z neplatné smlouvy o závazku veřejné služby k
zajištění ostatní dopravní obslužnosti podle § 19c zákona č. 111/1994 Sb., o
silniční dopravě, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, jejíž neplatnost
nastala v období před nabytím účinnosti zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu
(dále jen správní řád), doposud nebyla Nejvyšším soudem řešena. Dovolatel
zdůraznil, že smlouva podepsaná účastníky dne 13. 2. 2002 postrádá povinnou
součást předepsanou § 19b zákona č. 111/1994 Sb., a to dopravcem předložený
předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty za celé období, na něž se závazek
veřejné služby sjednává. Upozornil současně, že před účinností nového správního
řádu neexistovala žádná obecná právní úprava veřejnoprávních smluv a neplatná
smlouva představující vůli účastníků odkazovala na použití obchodního zákoníku,
tedy předpis práva soukromého a nikoliv veřejného. Z přechodného ustanovení §
182 odst. 2 správního řádu vyplývá, že jeho ustanoveními se řídí i
veřejnoprávní smlouvy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti s tím, že vznik
těchto smluv, jakož i nároky z nich vzešlé přede dnem nabytí účinnosti zákona
se posuzují podle dosavadních právních předpisů, což by mělo být náležitě
zohledněno při řešení problematiky vzniku, resp. platnosti či neplatnosti
předmětné smlouvy, a následně i otázky pravomoci k projednání sporu. V daném
případě pak podle tvrzení dovolatele vůbec nedošlo ke vzniku smlouvy, a spor
tedy nelze řešit před správními orgány, neboť se nejedná o spor z veřejnoprávní
smlouvy. Dovolatel dále poukázal na usnesení zvláštního senátu při Nejvyšším
správním soudu ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. Konf 132/2005, a usnesení tohoto
senátu ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. Konf 18/2007, z nichž plyne, že je-li podání
dle svého označení a obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší
o něm rozhodovat soudu v občanském soudním řízení. Nové projednání sporu před
správním orgánem by pak mohlo mít pro dovolatele nepříznivé dopady – hrozba
promlčení části žalovaného práva a značné oddálení konečného řešení sporu, což
s ohledem na postupný úbytek majetku žalované může vést ke ztížení
vymahatelnosti žalovaného nároku. Svými dalšími námitkami dovolatel poukázal na
vady napadeného rozhodnutí, jež podle něj spočívají v chybné argumentaci
směřující k tomu, že žalované právo se opírá o smlouvu o závazku veřejné služby
a zcela přehlížející skutečnost, že žalobní tvrzení jednoznačně vymezovala
požadované právo jako nárok z bezdůvodného obohacení.
Za vadu je třeba
považovat i skutečnost, že odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl, že se
žalobce k odvolání vyjádřil, ačkoliv dovolatel řádně podal vyjádření k odvolání
žalované a není mu známo, z jakého důvodu k němu nebylo odvolacím soudem
přihlédnuto, a proto připojil k dovolání i vyjádření k odvolání žalované, v
němž polemizuje s jejím názorem, že postup žalobce je v rozporu s dobrými
mravy, a dále upozorňuje na stanovisko obsažené v usnesení Ministerstva vnitra,
jímž byl návrh na zahájení řízení postoupen příslušnému krajskému úřadu. Závěrem dovolatel zdůraznil pochybení odvolacího soudu, jenž zcela přehlédl, že
v době uzavření předmětné smlouvy neexistovala obecná právní úprava
veřejnoprávních smluv. Za těchto okolností pak otázky spojené s jejím právním
režimem nelze bezvýhradně posuzovat podle ustanovení nového správního řádu,
který je možné aplikovat pouze v rozsahu uvedeném v § 182 odst. 2 správního
řádu. Dovolatel současně připomněl i nedostatek odůvodnění napadeného
rozhodnutí, z nějž není nijak zřejmé, proč soud nezohlednil výše zmiňovaná
rozhodnutí zvláštního senátu. S ohledem na předestřené argumenty dovolatel
navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost tvrzení
dovolatele a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl,
popřípadě jako nedůvodné zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadeným usnesením
odvolacího soudu byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, řízení bylo
zastaveno a věc byla postoupena Krajskému úřadu v Liberci, je přípustnost
dovolání v souladu s ustanovením § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dána za
předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
zásadní právní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak.
V daném případě lze dovolateli přisvědčit, že k dovolacímu přezkumu předestřená
otázka, zda je dána pravomoc soudů řešit v občanském soudním řízení spory
týkající se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním v důsledku
předpokládané existence veřejnoprávní smlouvy, nebyla Nejvyšším soudem doposud
řešena a současně nelze této otázce upřít možný vliv na rozhodování soudů v
obdobných sporech. Rozhodnutí odvolacího soudu na této otázce spočívající lze
tudíž považovat za zásadně právně významné, a dovolání tedy za přípustné.
Dovolání je zároveň třeba pokládat za důvodně podané. Odvolací soud ve svém
rozhodnutí vyšel z předpokladu, že jde o spor z veřejnoprávní smlouvy, který je
v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu a současně i s rozhodovací
praxí zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, při Nejvyšším správním soudu a s relevantní
judikaturou Nejvyššího soudu povolán rozhodovat správní orgán. Odvolací soud
přitom přehlédl odlišný charakter sporů z bezdůvodného obohacení a sporů ze
smluv. Zatímco u sporů ze smluv jde o náležitý výklad smluvních ujednání a
vymezení práv a povinností, které ze smluv plynou pro jejich účastníky, u sporů
z bezdůvodného obohacení jde pouze o zjištění, zda bylo plněno na úkor jiného
bez odpovídajícího právního titulu. Ve sporech z veřejnoprávní smlouvy bude
tedy zapotřebí autoritativně řešit neshody týkající se práv a povinností v
oblasti veřejného práva, jež jsou těmito smlouvami upravovány (srov. § 159
odst. 1 správního řádu), a je tedy zcela na místě, aby o těchto sporech
rozhodovaly orgány, jimž je na daném úseku svěřena veřejná správa (srov. § 169
správního řádu), a proto i aplikace relevantních zákonných ustanovení. Jde-li
však o spor z bezdůvodného obohacení, je třeba zkoumat, zda bylo poskytnuto
majetkové plnění, zda existoval odpovídající právní titul pro jeho poskytnutí a
zda tím došlo na cizí úkor k majetkovému prospěchu z bezdůvodného obohacení
povinné osoby, a vznikl tak v souladu s ustanoveními § 451 a § 489 obč. zák.
závazkový vztah, jenž je v souladu s § 2 odst. 1 obč. zák. vztahem
občanskoprávním, a tedy podléhajícím pravomoci civilních soudů dle § 7 o. s. ř.
Ustanovení občanského zákoníku upravující vztahy z bezdůvodného obohacení
přitom nijak neodlišují situace, bylo-li mezi stranami plněno na základě
domnělého titulu z oblasti veřejného či soukromého práva, a není tak důvodu
soudu upírat právo posouzení, zda právní titul z oblasti veřejného práva byl či
nebyl dán, neboť ustanovení § 135 o. s. ř. výslovně počítá s možností, aby si
soud učinil úsudek o otázkách, o nichž jinak přísluší rozhodovat jinému orgánu.
Jak plyne rovněž z rozhodnutí soudu Ústavního, i v případě, že pro danou otázku
není dána pravomoc soudů v civilním řízení, není vyloučeno, aby se jí civilní
soudy zabývaly jako otázkou předběžnou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 3116/07) v řízení, v němž je dána jejich pravomoc.
Odlišnosti sporů ze smluv platně uzavřených a sporů o vydání bezdůvodného
obohacení byly přitom reflektovány i v rozhodovací praxi zvláštního senátu
zřízeného při Nejvyšším správním soudu (např. usnesení ze dne 20. 9. 2007, sp.
zn. Konf 18/2007, nebo usnesení ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. Konf 117/2009),
jenž se ve svých rozhodnutích přidržel názoru vysloveného v usnesení ze dne 30.
6. 2006, sp. zn. Konf 132/2005 (publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 955/2006/I.), že „je-li podání podle svého obsahu i
označení žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší o něm rozhodovat
soudu v občanském soudním řízení. Soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto,
že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití
prostředků správního (resp. daňového) řízení“. Rovněž Nejvyšší soud (srov.
usnesení ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1532/2005) již dříve vyslovil
názor, že vychází-li žalovaný nárok ze skutkových tvrzení, že bylo poskytnuto
plnění jinému, aniž by mezi účastníky existoval odpovídající smluvní vztah, a
dovozuje-li se tak vznik závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, je dána
pravomoc soudů v civilním řízení, nehledě na to, že v případě platně uzavřené
smlouvy by byl povolán rozhodovat spor správní orgán. Z uvedeného je zřejmé, že
vymezoval-li dovolatel již od počátku řízení svůj nárok jako povinnost žalované
plynoucí ze závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, tedy ze vztahu
občanskoprávního, nelze závěr, že není dána pravomoc soudů rozhodnout o věci v
občanském soudním řízení dle § 7 o. s. ř., akceptovat jako správný.
Argumentoval-li dále dovolatel tím, že s ohledem na přechodné ustanovení
obsažené v § 182 odst. 2 správního řádu je třeba posoudit vznik
veřejnoprávních smluv, jakož i nároky z nich vzniklé, přede dnem nabytí
účinnosti správního řádu podle dosavadních právních předpisů, lze podotknout,
že význam tohoto ustanovení bude třeba zohlednit až při pokračování v řízení
při posuzování existence řádného právního titulu pro poskytnuté plnění a
Nejvyšší soud nyní nemůže předjímat rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru.
Na okraj však lze uvést, že za významnou pro posouzení náležitého vzniku
veřejnoprávní smlouvy lze v obecné rovině považovat nejen otázku dopadu
přechodných ustanovení, ale i úvahu, zda i za účinnosti právní úpravy obsažené
v novém správním řádu (výslovně vylučujícím použití ustanovení občanského
zákoníku týkajících se neplatnosti smluv - srov. § 170 správního řádu) nemůže
být vznik veřejnoprávní smlouvy stižen takovými zásadními nedostatky, jež by
měly za následek, že ke vzniku smlouvy vůbec nedojde (k této úvaze srov. např.
Jemelka L., Slováček J., Veřejnoprávní smlouvy. Právní rozhledy. 2007, č. 11.
s. 394), třebaže správní řád stanoví jako obecný nástroj sloužící k odklizení
vadné veřejnoprávní smlouvy její zrušení správním orgánem pro rozpor s právními
předpisy (srov. § 165 správního řádu). Bude tedy na odvolacím soudu, aby se
zaměřil jak na určení relevantní právní úpravy pro posouzení vzniku smlouvy,
tak popřípadě i na charakter tvrzených nedostatků smlouvy a jejich možného
dopadnu na řádný vznik smlouvy.
Je-li dovolání shledáno přípustným, přihlíží dle § 242 o. s. ř. Nejvyšší soud
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V tomto ohledu je třeba
usměrnit tvrzení dovolatele, jenž převážnou částí svých námitek dovozoval vady
z nesprávné a neúplné právní argumentace odvolacího soudu. Jde o nedostatky,
jež vyústily v nesprávné právní posouzení věci, jež bylo odvolacímu soudu
vytknuto již v předchozích odstavcích, a nikoliv o nedostatky procesní, a není
tedy třeba se jimi zvláště zabývat nad rámec toho, co již bylo výše řečeno.
Vytýkal-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí nijak
nezohlednil jím podané vyjádření k odvolání žalované, je možno konstatovat, že
tím odvolací soud nedostál zákonem uložené povinnosti (srov. § 211, § 167 odst.
2 a § 157 odst. 2 o. s. ř.) uvést, jak se vyjádřil účastník řízení, v čemž by
sice bylo možno spatřovat vadu řízení, lze však mít pochybnosti o tom, zda lze
bez dalšího usuzovat na vadu, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Vycházíme-li ze zásady, že soud zná právo (iura novit curia), tak by
odvolací soud měl i v případě, že se výslovně nezabývá právní argumentací
(nikoliv tedy argumentací skutkovou či skutkově právní) obsaženou ve vyjádření
k odvolání, dojít k posouzení souladnému s relevantní právní úpravou a za
těchto okolností by bylo možno toto opomenutí jen stěží označit za vadu řízení
s potenciálním vlivem na správnost rozhodnutí ve věci. Přesvědčivé právní úvahy
obsažené ve vyjádření mohou být pro soud i vhodným vodítkem s tím, že jsou-li
skutečně přiléhavé a soud je ve svém rozhodnutí nijak nereflektuje, může tento
postup vést – jak tomu bylo i v tomto případě, kdy části tvrzení obsažené
původně ve zmíněném vyjádření dovolací soud přitakal - k nesprávnému právnímu
posouzení věci. Pochybení odvolacího soudu je však i v tomto případě dáno
především v rovině jeho právních úvah, neboť bez ohledu na podané vyjádření,
měl při svém rozhodování zohlednit i výše uvedenou právní argumentaci. Samotné
nepřihlédnutí k vyjádření k odvolání (založeném na čistě právní polemice) tedy
nelze označit za vadu, jež by v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) a
§ 242 odst. 3 o. s. ř. měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci.
Již z výše uvedeného je však zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, neboť
usnesení odvolacího soudu se opírá o nesprávné právní závěry, pročež Nejvyšší
soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3, věty první, o.
s. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu o zastavení řízení a postoupení věci a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V průběhu řízení se žalovaná s ohledem na jí tvrzený nedostatek pravomoci
civilních soudů rovněž domáhala, aby bylo zrušeno předběžné opatření vydané
soudem prvního stupně podle § 102 odst. 1 o. s. ř., jímž bylo žalované zakázáno
do právní moci rozhodnutí o věci samé zcizit či právně zatížit nemovitosti
blíže specifikované v níže uvedeném usnesení. Tento návrh však Okresní soud v
České Lípě neshledal důvodným a usnesením ze dne 1. 9. 2009, č. j. 13 C
203/2007-309, jej zamítl. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci k
odvolání žalované přezkoumal toto usnesení a s ohledem na svůj právní názor
(viz výše) o nedostatku pravomoci civilních soudů k projednání tohoto sporu
usnesením ze dne 23. 3. 2010, č. j. 29 Co 144/2010-352, napadené rozhodnutí
zrušil, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o postoupení věci Krajskému úřadu
pro Liberecký kraj (výrok II.). Toto usnesení napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost opírá o § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž důvodnost vymezil
obdobně jako u shora zmíněného (v pořadí prvého) dovolání.
Žalovaná zpochybnila přípustnost tohoto dovolání a navrhla, aby je Nejvyšší
soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., shledal, že dovolání proti tomuto usnesení není
přípustné. Přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení odvolacího soudu,
že dovolání proti jeho rozhodnutí lze podat, nýbrž je vždy třeba zkoumat, zda
rozhodnutí náleží mezi ta, proti nimž je v souladu s příslušným ustanovením
občanského soudního řádu dovolání skutečně přípustné. Přestože tedy odvolací
soud chybně poučil účastníky, že proti jeho rozhodnutí je dovolání přípustné
dle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není tím Nejvyšší soud ve svých právních
úvahách jakkoliv vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS
pod C 1457, svazek 21/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002,
sp. zn. 26 Cdo 707/2002).
Ač formulace výroku rozhodnutí odvolacího soudu vyznívá tak, jako by rozhodnutí
o předběžném opatření bylo předmětem samostatného řízení, nelze ztrácet ze
zřetele, že předběžné opatření je prozatímní úpravou právních poměrů účastníků
činěnou soudem v souvislosti s předpokládaným nebo již probíhajícím soudním
řízením (srov. § 102 a § 74 o. s. ř.), jež zaniká ex lege, nebylo-li návrhu
vyhověno (srov. § 102 odst. 3 a § 77 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), není přitom
rozhodující, zda byla žaloba odmítnuta, zamítnuta či zda bylo řízení zastaveno
(srov. David L., Ištvánek F., Javůrková N., Kasíková M., Lavický P. a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, Praha: Wolters Kluwers, 2009, str. 341,
nebo Drápal L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1- § 200 za.
Praha: C. H. Beck, 2009, str. 467). Bylo-li řízení ve věci zastaveno usnesením
odvolacího soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 29 Co 393/2009-346, zaniklo
předběžné opatření dnem právní moci tohoto usnesení. Napadené usnesení již
nemohlo nijak ovlivnit právní poměry účastníků, které tedy nemohou být
ovlivněny ani jeho zrušením. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 30.
října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
pod číslem 28, sešit 3, ročník 1998, jakož i v dalších svých rozhodnutích,
formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv.
subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší. Napadeným usnesením odvolacího soudu (učiněným až po té, co
bylo řízení ve věci samé zastaveno) nenastala v poměrech žalobce žádná újma, a
z tohoto důvodu je dovolání žalobce subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k
němu není oprávněn), a Nejvyšší soud je jako takové již z tohoto důvodu podle §
243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. v naznačeném rozsahu odmítl.
Nadto je možno uvést, že rozhodnutí o předběžném opatření je rozhodnutím
procesní povahy představující prozatímní úpravu řešené otázky – jde pouze o
uplatnění nároku z procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002), u nějž tedy nelze zvažovat přípustnost v
intencích ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. týkajícího se rozhodnutí ve věci
samé. Rozhodnutí o předběžném opatření nelze podřadit ani dalším ustanovením
občanského soudního řádu upravujícím přípustnost dovolání proti usnesení
odvolacího soudu (srov. § 238 až § 239 o. s. ř.), a nebylo by tak možné i z
tohoto důvodu dospět k závěru o přípustnosti dovolání (k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1338/2001,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1533/2001,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 62/2002 civ,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 1574/2006).
Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Nejvyšší soud závěrem podotýká, že v průběhu dovolacího řízení bylo proti
žalované zahájeno dne 13. 9. 2010 insolvenční řízení, účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení však v souladu s ustanoveními § 142 a § 146
odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, zanikly
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci o zamítnutí
insolvenčního návrhu Ing. E. H. a usnesením téhož soudu o zastavení
insolvečního řízení ve vztahu k městu Česká Lípa, obě zveřejněná v insolvenčním
rejstříku dne 18. 11. 2010, pročež Nejvyšší soud k zahájení tohoto řízení
nepřihlížel.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu