28 Cdo 4413/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Hl. m. P., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným: 1) P. f. ČR, 2) M. J., o určení vlastnického práva a o uložení
povinnosti převést vlastnické právo k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4, pod sp. zn. 19 C 26/2006,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 13 Co 18/2008-72, takto:
I. V rozsahu, v němž byl napaden výrok o náhradě nákladů řízení, se dovolání
odmítá.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl
žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby jednak bylo určeno, že
vlastnické právo k pozemku, blíže specifikovanému ve výroku I. rozsudku soudu
prvního stupně, svědčí žalovanému 1), a jednak aby žalovanému 1) byla uložena
povinnost převést vlastnické právo k témuž pozemku podle § 5 odst. 1 zákona č.
95/1999 Sb. na žalobce. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto
tak, že žádný z účastníků na ni nemá právo.
Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně. Žádost o bezúplatný převod vlastnického práva k předmětnému
pozemku podal žalobce u žalovaného 1) již dne 10. 7. 2001. Tato žádost byla
nepochybně způsobilá přivodit zamýšlené následky a byla řádnou žádostí o
bezúplatný převod pozemku podle § 5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách
převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve
znění účinném do 24. 7. 2001 (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“). Žalobci tak
vzniklo právo na bezúplatný převod předmětného pozemku. Žalovaný 1) však vznesl
námitku promlčení. Vzhledem k tomu že žalobcem uplatňovaný nárok na bezúplatný
převod pozemku by měl v případě jeho uskutečnění zcela jednoznačný dopad do
majetkové sféry žalobce, jedná se nepochybně o majetkové právo. Při absenci
speciální úpravy promlčení v rámci zákona č. 95/1999 Sb. je třeba na délku
promlčecí doby a počátek jejího běhu uplatnit obecná ustanovení občanského
zákoníku. Žalobce uplatnil svoje právo podáním žádosti
o bezúplatný převod pozemku dne 10. 7. 2001 a následujícího dne mohl již právo
na tento převod uplatnit u soudu. K uplynutí promlčecí doby došlo dne 12. 7.
2004.
Podal-li žalobce žalobu, v níž svůj nárok uplatnil až 14. 2. 2006, a žalovaný
1) vznesl včas a řádně námitku promlčení, nebylo možno dospět k jinému závěru,
než že nárok žalobce na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětného
pozemku je promlčen. Na tom nemění nic ani skutečnost, že žalovaný 1) je podle
§ 11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. povinen předložit návrh smlouvy o
bezúplatném převodu bez zbytečného odkladu. Nejedná se totiž o lhůtu, jež by
byla s to prodloužit zákonnou promlčecí dobu nebo by posunovala počátek jejího
běhu. Nebylo možno přisvědčit ani argumentu žalobce, že námitka promlčení byla
uplatněna v rozporu s dobrými mravy,
i když žalobce odkazoval na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 643/2004. V
daném případě nejsou žalobce, ani žalovaný v žádném příbuzenském či jiném
obdobném vztahu. Žalobce navíc nechal marně uplynout promlčecí dobu jen proto,
že s ohledem na běžnou praxi předpokládal, že jeho nárok bude dříve či později
uspokojen, a to aniž k tomu měl jakékoliv věrohodné podklady. S ohledem na to
že byla úspěšně vznesena námitka promlčení, nelze přiznat právo na uzavření
dohody o bezúplatném převodu předmětného pozemku. Za takové situace ovšem na
jeho právní postavení nemá
a nemůže mít vliv skutečnost, který subjekt je vlastníkem této nemovitosti, a
žalobce tak na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem. To je nezbytnou
podmínkou pro úspěšnost určovací žaloby podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jež napadá v celém rozsahu. Jeho
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost dovolání
spatřuje žalobce v tom, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního
posouzení věci. Právo, jehož se žalobou v tomto řízení domáhá vůči žalovanému
1), není právem majetkovým, které by se ve smyslu § 100 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“) promlčovalo. Pokud by bylo žalobě vyhověno, vlastnické právo k
předmětnému pozemku žalobce nenabude na základě rozsudku, nýbrž jej nabude
převodem, na základě smlouvy o bezúplatném převodu pozemku. I kdyby toto právo
žalobce podléhalo promlčení, nemůže promlčecí doba běžet ode dne následujícího
po dni podání žádosti, jelikož z § 11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. je zřejmé,
že v tento den žalovaný 1) ještě není v prodlení s plněním své povinnosti. V
nálezu, sp. zn. I. ÚS 643/04, Ústavní soud specifikoval mimořádné situace, za
nichž může být uplatnění námitky promlčení výjimečně shledáno výrazem zneužití
práva, přičemž mezi podstatné znaky takovýchto situací dle textu nálezu nepatří
to, že se musí jednat o vztah mezi příbuznými. Je přitom zcela běžné, že k
převodu pozemků dochází s více než tříletým zpožděním po podání žádosti obce,
přičemž za celou dobu účinnosti zákona č. 95/1999 Sb. až do roku 2007 nebylo
promlčení ze strany žalovaného 1) nikdy namítnuto. Na straně žalobce bylo dáno
legitimní očekávání, že nárok na bezúplatný převod předmětného pozemku nebude
žalovaným zpochybňován. Toto legitimní očekávání je dle názoru žalobce důvodem
na straně žalobce, pro nějž své právo včas neuplatnil ve smyslu uvedeného
nálezu. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek
soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) k dovolání žalobce uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu
považuje za věcně správný a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko
na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud v daném případě shledal dovolání přípustným, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu jím napadené řeší právní otázku, která nebyla v rozhodování
dovolacího soudu dosud vyřešena. Jedná se o posouzení otázky, zda se právo obce
na bezúplatné vydání pozemku podle § 5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., promlčuje
v obecné promlčecí době.
Dovolání však dovolací soud shledal nedůvodným.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se dovolací soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2
písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel
však žádné vady řízení nenamítal a ze spisu se nepodávají, pročež se dovolací
soud zabýval věcným řešením předmětného sporu v rozsahu vymezeném v dovolání.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí dovolací soud vycházel ze znění
následujících ustanovení:
- § 5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb.
„Nebrání-li převodu práva třetích osob, převede Pozemkový fond na
základě písemné žádosti obce do jejího vlastnictví zemědělské pozemky v jejím
katastrálním území
a) v současně zastavěném území obce,
b) v zastavitelném území takto vymezeném schválenou územně plánovací
dokumentací,
c) určené rozhodnutím o umístění stavby k zastavění,
d) zastavěné budovami nebo stavbami uvedenými v § 1 písm. a) bodech 2 a 3,
pokud jsou tyto budovy a stavby ve vlastnictví obce. Pozemky podle písmen a),
b) a c) určené k zastavění veřejně prospěšnou stavbou nebo stavbou pro bydlení
a pozemky podle písmene d) převede P. f. do vlastnictví obce bezúplatně.“
- § 11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb.
„P. f. předloží nabyvateli návrh kupní smlouvy nebo smlouvy
o převodu zemědělských pozemků bez zbytečného odkladu. Pokud nabyvatel smlouvu
neuzavře do 45 dnů od převzetí návrhu smlouvy nebo od jeho doručení do
vlastních rukou na adresu uvedenou nabyvatelem, není P. f. tímto návrhem vázán.
Pro účely tohoto zákona se použijí ustanovení zvláštního předpisu o doručování
do vlastních rukou přiměřeně.“
- § 100 odst. 1 a 2 obč. zák
„Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené
(§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se
dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není
dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná
pohledávka.“
- § 101 obč. zák
„Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá
a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.“
Dovolací soud vychází z toho, že v § 5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., je
zakotvena povinnost žalovaného 1) za podmínek specifikovaných v návětí tohoto
ustanovení uzavřít s příslušnou obcí smlouvu o převodu nebo o bezúplatném
převodu vlastnického práva k pozemkům vymezeným tamtéž. Jinými slovy řečeno,
zákon ukládá žalovanému 1) povinnost uzavřít s obcí smlouvu o převodu
vlastnického práva k pozemkům, jestliže jej o převod těchto pozemků obec
písemně požádá a jestliže tyto pozemky nejsou dotčeny právy třetích osob.
Teorie práva i právní praxe obecně dovozují, že určitému existujícímu
subjektivnímu právu musí odpovídat i určitá existující subjektivní povinnost.
Tento princip nepochybně platí i naopak, tedy že existující subjektivní
povinnosti koresponduje existující subjektivní právo. V daném případě tedy výše
vymezené subjektivní povinnosti žalovaného 1) odpovídá subjektivní právo obce
na to, aby jí byla žalovaným 1) předložen příslušný návrh smlouvy.
Takové právo žalobce (obce) je přitom nepochybně charakteru majetkového, neboť
v případě jeho uskutečnění dochází v konečném důsledku k převodu (nabytí)
vlastnického práva k nemovitosti.
Jedná-li se tedy o právo majetkové povahy a nestanoví-li zvláštní právní
předpis něco jiného, použijí se pro účely posouzení promlčení práva k námitce
dlužníka ustanovení § 100 a násl. obč. zák., z nichž vyplývá, že všechna
majetková práva s výjimkami uvedenými v § 100 odst. 2 a 3 se promlčují, a to –
není-li stanoveno jinak – ve tříleté promlčecí době. Tato doba přitom počíná
běžet ode dne, kdy mohlo být příslušné právo vykonáno poprvé. Tímto dnem je
zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu
neboli, kdy se právo stalo nárokem. V daném případě se právo žalobce stalo
nárokem v souvislosti s uplatněním písemné žádosti o převod předmětného pozemku
a jejím doručením žalovanému 1), a to za předpokladu, že vydání pozemku
nebránily skutečnosti předvídané v § 5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. (pokud by
převodu bránilo právo třetí osoby, nemohlo by dojít ke vzniku nároku žalobce,
neboť na převod takového pozemku by žalobce neměl právo), ve dnech
následujících po dni doručení písemné žádosti žalovanému 1) (§ 122 odst. 1 obč.
zák.) počala tedy běžet tříletá promlčecí doba. Jak vyplývá z rozhodnutí
odvolacího soudu, žalobce svoje právo uplatnil u soudu až po uplynutí této
doby, čímž se stal jeho nárok podmíněným. Vznesl-li žalovaný 1) v průběhu
soudního řízení námitku promlčení, stal se tím nárok žalobce promlčeným a soud
nemohl právu žalobce poskytnout ochranu.
Na tomto závěru nemění nic ani to, že žalovaný 1) měl na základě § 11 odst. 3
zákona č. 95/1999 Sb. předložit příslušný návrh smlouvy žalobci bez zbytečného
odkladu, neboť neurčitě vyjádřená lhůta „bez zbytečného odkladu“ je lhůtou
pořádkovou, s jejímž uplynutím právní předpisy nespojují výslovně žádné právní
následky. I kdyby však byla zohledněna, nemůže mít vliv uplynutí promlčecí
doby v dané věci, kde žalobce přikročil k podání žaloby až s prodlením jeden a
půl roku po tříleté promlčecí době, taková doba jistě překračuje lhůtu bez
zbytečného odkladu, jež měla k činnosti povinovat prvého žalovaného.
Dovolací soud se neztotožňuje ani s argumentací dovolatele, že námitka
promlčení vznesená žalovaným 1) byla v rozporu s dobrými mravy. Je zde nutno
upozornit na judikaturu dovolacího soudu, v níž bylo dovozeno, že „oprávnění
aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo náležet
převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by měl tuto právní
otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti
relevantních úvah soudů v nalézacím řízení“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, veřejnosti dostupné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Vzhledem k tomu, že odvolací soud
při posouzení této problematiky vycházel z relevantní judikatury Ústavního
soudu (zejm. z již citovaného nálezu, sp. zn. I. ÚS 643/04, publikovaného ve
Sbírce nálezů a usnesení pod č. 171, svazek 38, veřejnosti dostupném na
internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz) a vzhledem k
tomu, že i judikatura dovolacího soudu se přiklonila k závěru, že námitku
promlčení lze shledat rozpornou s dobrými mravy jen za zcela výjimečných
okolností (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1839/2000, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, sešit č. 6,
ročník 2004, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz), dospěl soud dovolací i v tomto případě k závěru, že úvahy soudu
odvolacího ohledně možné rozpornosti námitky promlčení žalovaného 1) s dobrými
mravy nelze považovat za nepřiměřené.
Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné
a dovolání žalobce za nedůvodné, a proto jej v rozsahu, v němž směřovalo proti
výroku odvolacího soudu ve věci samé, podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá v celém
rozsahu, zabýval se dovolací soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti
výroku II. v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je
začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o.
s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska
úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §
237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť
usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání
proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a §
239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně
vyjmenovaných případů. Dovolací soud tedy v tomto rozsahu dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobce, jenž nebyl v dovolacím řízení úspěšný, nemá na náhradu
nákladů řízení právo a žalovaným 1) a 2) v dovolacím řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2009
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu