28 Cdo 4513/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského
ve věci žalobkyně K. b., a. s., proti žalovaným: 1) České republice – České
správě sociálního zabezpečení, a 2) České republice – Ministerstvu financí,
žalovaný 2) zastoupený advokátem, o zaplacení 127.752,32 Kč s příslušenstvím a
70.740,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
5 C 30/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. 5. 2007, č. j. 69 Co 110/2007-91, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2007, č. j. 69 Co 110/2007-91, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 9. 2006, č. j. 5 C 30/2006-59,
se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
s příslušenstvím, a ve výrocích II. a III. odvolací soud rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně (b.)
vedla běžný účet povinné, M. B. Při provádění pěti za sebou jdoucích exekucí
přikázáním pohledávky z účtu povinné žalobkyně pochybila a provedla výplatu nad
rámec finančních prostředků, které byly na účtu povinné či které tam v průběhu
času došly, a vymáhané plnění poskytla „z vlastních prostředků“. Takto
žalobkyně zaplatila na daňovou exekuci proti povinné finančním úřadům navíc
70.740,- Kč a České správě sociálního zabezpečení 127.752,32 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením soudu prvního stupně, jenž
dospěl k závěru, že byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení
podle
§ 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“), neboť žalobkyně plnila za povinnou to, co měla povinná
plnit po právu sama.
Odvolací soud k tomu uvedl, že předpokladem naplnění skutkové podstaty
bezdůvodného obohacení zakotvené v § 454 obč. zák. je, že mezi osobou, která
plnění poskytla, a osobou, které bylo plnění poskytnuto, bylo zřejmé, že je
plněn určitý závazek jiné povinné osoby, která měla povinnost sama plnit. V
takovém případě ten, kdo plnil za jiného, má právo požadovat vydání
bezdůvodného obohacení pouze od toho, za koho plnil, a nikoliv od toho, komu
plnil. V daném případě existovala mezi osobou povinnou a žalovanými právní
povinnost k plnění. Žalobkyně sama nemajíc platební povinnost vůči žalovaným
měla v rámci vedeného výkonu rozhodnutí vymáhanou pohledávku odepsat z účtu
povinné a poukázat ji oprávněným (žalovaným). Žalobkyně však vlastní chybou
poukázala žalovaným i další peněžní prostředky, které již na účtu povinné
nebyly. Žalobkyně v době plnění vycházela z toho, že plní dluh povinné vůči
žalovaným a až posléze zjistila, že při provádění exekuce pochybila a plnila,
namísto z prostředků uložených na účtu povinné, z vlastních prostředků. Z
uvedeného vyplývá, že žalobkyně plnila určitý závazek povinné osoby namísto
této povinné osoby, čímž byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení
podle § 454 obč. zák. Žalobkyni tak vzniklo právo domáhat se vydání
bezdůvodného obohacení pouze na tom, za koho plnila, tedy na osobě povinné,
nikoliv na žalovaných. Žalovaní proto v souzeném sporu nejsou pasivně věcně
legitimovaní.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v
zásadní právní významnosti otázek řešených v napadeném rozhodnutí. Rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení
předcházející vydání tohoto rozsudku bylo též stiženo vadou, jež mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Otázkou zásadně právně významnou podle dovolatelky je, zda lze na skutkový
základ souzeného sporu aplikovat ustanovení § 454 obč. zák. či zda se jedná o
vztah z bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 obč.
zák. Dovolatelka poukazuje na to, že obdobnou otázkou se již Nejvyšší soud
zabýval, a to především v rozhodnutí ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo
1208/2000, a také v rozhodnutí ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 33 Cdo 973/98
(správně 32 Cdo 973/98). Soud prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními se
odvolací soud ztotožnil, vzal za prokázané, že na úkor dovolatelky došlo k
bezdůvodnému obohacení a že dovolatelka dopisy ze dnů 12. 2. 2003 a 17. 2. 2003
požádala žalované o vrácení omylem uhrazených částek. Soud prvního stupně vzal
také za prokázané, že k části plnění v rámci výkonu rozhodnutí došlo nikoliv z
prostředků povinné, nýbrž z prostředků dovolatelky, tedy z jejího majetku.
Dovolatelka přitom neměla vůči žalovaným platební povinnost a k poukázání
prostředků ve prospěch žalovaných došlo pouze vlastní chybou dovolatelky. Z
toho je nepochybné, že dovolatelka neplnila ze svého majetku v rámci výkonu
rozhodnutí s úmyslem plnit za klientku (povinnou), nýbrž že se tak stalo
nevědomě a pouze kvůli chybnému a nesprávnému postupu.
Procesní pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že zmíněný soud
se nevypořádal se všemi jejími argumenty, zejména se nevypořádal s argumentací
obsaženou ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 973/98
(správně 32 Cdo 973/98). Odvolací soud dále nijak nezdůvodnil, jakým způsobem
dospěl k závěru, že dovolatelka v době plnění plnila dluh klientky, resp.
neučinil k této stěžejní otázce konkrétní zjištění a nepřihlédl ke konkrétním
okolnostem jednání účastníků. Ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího
soudu je nutné pro závěr, že bylo plněno za jiného, prokázat vědomost tohoto
plnění, resp. úmysl plnit za jiného. Vzhledem k uvedeným skutečnostem
dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z
toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho
přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není
měnícím § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na
základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť mu byla předložena k
posouzení právní otázka, která v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu
nebyla explicitně vyřešena, a která tak naplňuje podmínky zásadní právní
významnosti. Tato otázka se vztahuje k posouzení, zda na daný skutkový stav
dopadá ustanovení
§ 451 odst. 2 či § 454 obč. zák., jak bude specifikováno níže. Zodpovězení této
otázky přitom bezesporu může mít dopad i do jiných před soudy České republiky
souzených sporů, což dokládá její potřebný judikatorní přesah.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka v tomto ohledu namítá, že odvolací soud se nevypořádal se všemi
jejími argumenty, ani s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným ve výše
uvedeném rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 973/98. Nejvyšší soud nepovažoval tuto
námitku za důvodnou, neboť odvolací soud se k tomuto rozhodnutí Nejvyššího
soudu (stejně jako k rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1208/2000) vyjádřil s tím, že na
projednávanou věc nedopadá, protože vychází z naprosto odlišného skutkového
stavu.
Jestliže je v dovolání dále namítáno, že odvolací soud nijak nezdůvodnil, jak
dospěl k závěru o tom, že dovolatelka v době plnění plnila dluh své klientky,
resp. neučinil žádná skutková zjištění o vědomosti, resp. úmyslu dovolatelky
plnit dluh za povinnou, pak Nejvyšší soud konstatuje, že tento postup
odvolacího soudu pramenil z jeho právního názoru ohledně aplikace a
interpretace § 451 odst. 2 a § 454 obč. zák. Správnost úvah odvolacího soudu v
tomto směru se přitom stala předmětem vlastního dovolacího přezkumu, neboť, jak
již bylo uvedeno výše, pokládá Nejvyšší soud otázku týkající se aplikace a
interpretace citovaných ustanovení na zjištěný skutkový stav za zásadně právně
významnou.
Odvolací soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že jestliže banka v rámci
výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu peněžního ústavu (§ 303 a násl.
o. s. ř.) omylem poskytne při vyplacení pohledávky osoby povinné osobě
oprávněné vlastní peněžní prostředky, jedná se o plnění toho, co měla po právu
plnit tato osoba povinná, a tedy o naplnění skutkové podstaty bezdůvodného
obohacení ve smyslu § 454 obč. zák. Jestliže se banka následně domáhá vydání
bezdůvodného obohacení po osobě oprávněné, nikoliv po osobě povinné, není na
straně žalované dána pasivní věcná legitimace.
Ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. stanoví, že „kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“
Ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. stanoví, že „bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“
Ustanovení § 454 obč. zák. stanoví, že „bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž
bylo plněno, co po právu měl plnit sám.“
Je předně nutno vyslovit souhlas s názorem odvolacího soudu, že v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1208/2000, byla řešena
poněkud jiná právní otázka vyplývající z jiného skutkového základu daného
sporu. V tomto řízení byla předmětem posouzení dovolacího soudu pasivní věcná
legitimace osoby oprávněné (finančního úřadu) z výkonu rozhodnutí přikázáním
pohledávky z účtu povinného (společnosti E.) u peněžního ústavu, avšak za
situace, kdy žalobce převedl omylem peněžní prostředky na bankovní účet osoby,
vůči níž neměl žádný finanční závazek, a na tento účet byl výkon rozhodnutí
veden. Nejvyšší soud zde uzavřel, že „nelze dovodit, že by žalobce poskytl
plnění finančnímu úřadu, a to za společnost E. k úhradě jejího dluhu.“ Podle
dovolacího soudu tak došlo ze strany žalobce k poskytnutí plnění finančnímu
úřadu (osobě oprávněné) bez právního důvodu, a tedy k naplnění skutkové
podstaty bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák.
Od tohoto rozhodnutí se navíc judikatura Nejvyššího soudu odklonila v rozsudku
velkého senátu obchodního kolegia ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, sešit č.
6, jako R 50/2006 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách
Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). V něm Nejvyšší soud dospěl k závěru vyjádřeném
v právní větě, že „osoba, které byly jako oprávněné z výkonu rozhodnutí
přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu vyplaceny za účelem
uspokojení její vykonatelné pohledávky vůči povinnému peněžní prostředky z účtu
povinného u peněžního ústavu, není pasívně věcně legitimována ve sporu, ve
kterém se třetí osoba domáhá zaplacení (vrácení) peněžních prostředků, které na
tento účet povinného poukázala omylem.“
Pro další posouzení současného sporu však právní závěry v těchto rozhodnutích
dovozené či reprodukované nezůstávají, i přes svůj rozdílný skutkový základ,
zcela bez významu.
V uvedeném rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu tak
byl citován rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo
1774/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001,
sešit č. 1, pod č. R 4/2001, veřejnosti též dostupný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. V tomto rozhodnutí bylo dovozeno, že „účet
zřizuje peněžní ústav pro jeho majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném
účtu (srov. § 708 až § 715 obch. zák.). Obchodní zákoník používá v ustanoveních
§ 708 a násl. termín „majitel účtu“, i když účet sám o sobě nemá majetkovou
hodnotu a peněžní prostředky na něm uložené jsou v majetku peněžního ústavu. Za
majitele účtu je třeba z pohledu ustanovení obchodního zákoníku o běžném a
vkladovém účtu považovat osobu, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě
smlouvy účet. Na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu je peněžní ústav
povinen přijmout na účet peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby
uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních
prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají. Oprávnění (nároky)
majitele účtu spočívající – obecně vzato – v tom, aby jemu nebo jím určeným
osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popřípadě při splnění
sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek účtu,
představuje „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“, kterou lze postihnout
výkonem rozhodnutí podle § 303 až § 311 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že výkon
rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu se týká pohledávky, kterou má majitel
účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu ústavu, vyplývá z výše uvedeného
mj. to, že je zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet
uloženy. Předmětem výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního
ústavu není – jak uvedeno výše – věc (a ani jiný majetek), ale nárok majitele
účtu na výplatu peněžních prostředků z účtu (pohledávka z účtu).“
V následujícím rozsudku ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, sešit č.
10, pod č. R 75/2002 (veřejnosti též dostupném na internetových stránkách
Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), Nejvyšší soud myšlenku uvedenou v předchozím
odstavci doplnil tak, že „peněžní ústav je povinen přijmout na účet peněžité
vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez
zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem
na účet ukládají; skutečnost, kdo byl majitelem peněžních prostředků uložených
na účtu, tu opět není významná. Nařízením výkonu rozhodnutí soud vstupuje do
závazkového vztahu mezi majitelem účtu
a peněžním ústavem, přikázáním pohledávky z účtu majitel účtu pozbývá svoji
pohledávku z účtu až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím a peněžní
ústav ji vyplatí oprávněnému jako osobě, která přikázáním pohledávky majitele
účtu získala právo uspokojit se z peněžních prostředků uložených na jeho účtu.
Z výše uvedeného vyplývá mimo jiné to, že je nerozhodné, komu náležely peněžní
prostředky uložené na účet (vyjma účelově určených prostředků podle § 310 o. s.
ř.), podstatná z tohoto hlediska je jedině skutečnost, kdo je majitelem účtu,
neboť jedině on má pohledávku
z účtu u peněžního ústavu, kterou lze postihnout výkonem rozhodnutí podle
ustanovení § 303 až § 311 o. s. ř.“.
Z právě uvedeného je zřejmé, že výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu
u peněžního ústavu je postižena pohledávka osoby povinné za peněžním ústavem.
Peněžní ústav je pak povinen tuto pohledávku vyplatit osobě z tohoto výkonu
rozhodnutí oprávněné. Výši pohledávky osoby povinné vůči peněžnímu ústavu
přitom představuje pouze souhrn finančních prostředků připsaných ve prospěch
účtu osoby povinné ve smyslu § 306 a násl. o. s. ř. a jen z těchto prostředků
mohou a musí být pohledávky peněžním ústavem vyplacené osobě oprávněné.
Cokoliv je osobě oprávněné plněno (vyplaceno) nad rámec finančních prostředků
představujících pohledávku osoby povinné za peněžním ústavem, je plněno bez
právního důvodu, a osobě oprávněné tak vzniká bezdůvodné obohacení, neboť výkon
rozhodnutí směřuje toliko k postižení pohledávky (majetku) osoby povinné,
nikoliv pohledávek (majetku) jiného subjektu. K obdobnému závěru dospěl
Nejvyšší soud v již citovaném rozsudku ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo
973/98. Dovolací soud – na rozdíl od soudu odvolacího – přitom považuje právní
závěry v tomto rozhodnutí dosažené za aplikovatelné i na současný spor.
Nejvyšší soud zde uvedl, že „předpokladem aplikace uvedeného ustanovení (rozum.
ustanovení § 454 obč. zák.) je především to, že ten, kdo plnil za jiného to, co
měl po právu plnit sám, plnil povinnost jiného vědomě, tj. že mezi osobou,
která plnění poskytovala a osobou oprávněnou k přijetí plnění bylo zřejmé, že
je plněn určitý závazek jiné (povinné) osoby, nikoliv závazek osoby poskytující
plnění ve vztahu k osobě přijímající plnění (tj. osoby oprávněné ve vztahu k
osobě jiné - povinné).“
Odvolací soud v právě souzeném sporu sice dovodil, že „žalobce (správně
žalobkyně) v době plnění vycházel z toho, že plní dluh povinné vůči
žalovanému“, avšak tím měl zřejmě namysli pouze to, že vyplacením pohledávek
osoby povinné žalovaným mělo dojít k nucenému plnění dluhu osoby povinné.
Odvolací soud totiž dále zdůrazňuje, že „žalobce…plnil namísto prostředků
uložených na účtu povinné z vlastních prostředků“, a dále výslovně připouští,
že k tomuto vyplacení došlo omylem.
Pokud tedy v daném případě žalobkyně neměla vůli plnit za osobu povinnou to, co
měla po právu plnit sama, a jestliže – jak již bylo řečeno – výkon rozhodnutí
směřuje pouze proti majetku osoby povinné (zde postižením pohledávky za
žalobkyní), nemohlo dojít k plnění ve vztahu k osobě oprávněné na základě
právem uznaného důvodu, neboť výkon rozhodnutí nesměřoval k postižení majetku
žalobkyně a žalobkyně zároveň nevyjádřila vůli plnit za osobu povinnou její
dluh vůči osobám oprávněným. Žalobkyně sama pak vůči žalovaným neměla žádný
právní vztah, z něhož by pramenila její povinnost plnit žalovaným jakoukoliv
finanční částku ze své majetkové sféry. V tomto ohledu je situace obdobná jako
v dovolatelkou uváděném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn.
32 Cdo 973/98.
Nejvyšší soud z výše vyložených důvodů nepokládal za přiléhavou aplikaci
ustanovení § 454 obč. zák. na zjištěný skutkový stav, neboť na straně
žalovaných došlo k přijetí plnění od žalobkyně bez právem uznaného důvodu, tedy
ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., a pasivní věcná legitimace žalovaných je
proto dána.
Právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je proto nesprávné,
a dovolání je tedy nutno přiznat důvodnost. Nejvyšší soud tudíž postupoval
podle
§ 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek soudu
odvolacího zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, se vztahují
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s.
ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. července 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu