28 Cdo 4573/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce:
Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ:
6979111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému:
TRANSPORT BAU, s.r.o., identifikační číslo osoby 27231241, se sídlem v Praze
10, Upravená 248/15, zastoupenému JUDr. Jiřím Dukátem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení 96.000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 209/2015, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2016, č. j. 15 Co
118/2016-70, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 12. 2015, č. j. 26 C
209/2015-43, ve výroku II změněn tak, že se žaloba o zaplacení 96.000,- Kč s
příslušenstvím zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a žalobci bylo
uloženo, aby žalovanému nahradil náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši
72.112,30 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno
není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž
vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal
důvody k jejímu jinému právnímu posouzení. Dovolatel předestřel otázku, zda k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého
bezesmluvním užíváním (částečně připloceného) pozemku ve vlastnictví žalobce,
sloužícího jako manipulační plocha a příjezdová komunikace ke stavbě haly,
vlastněné osobami odlišnými od žalujícího vlastníka pozemku, na němž je hala
zbudována, je pasivně věcně legitimován žalovaný, coby nájemce haly, nebo
spoluvlastníci této haly. Mínil, že uvedená otázka v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Judikatura Nejvyššího soudu se přitom ustáleně přiklání k názoru, že plněním
bez právního důvodu, případně protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou za
skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“,
resp. § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, dále též jen „o. z.“ (žalobcem požadované bezdůvodné obohacení vzniklé
v době od 1. 4. 2013 do 31. 12. 2013 se řídí ustanoveními občanského zákoníku,
účinného do 31. 12. 2013, a uplatňované bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. 1. 2014 do 31. 3. 2014 se řídí ustanoveními občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014; viz § 3028 odst. 1, 3 o. z.), je i stav, kdy je cizí pozemek užíván
subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného
titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění
realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž
nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo.
Nejvyšší soud
současně dospěl k závěru, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka
pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho
oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem
své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se
zároveň ale konsolidovala i v názoru, že jde-li o pozemky funkčně související s
určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě
její vlastník (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, nebo jeho usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016). Citovaná judikatura je pak se zřetelem k
obdobnému znění ustanovení § 451 obč. zák. a § 2991 o. z. použitelná i v
poměrech občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (srov. k tomu již
odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2113/2016). Jestliže tedy odvolací soud za skutkového stavu, kdy pozemek, jehož užíváním
mělo vzniknout bezdůvodné obohacení, je částečně připlocen k jinému pozemku ve
vlastnictví žalobce, zastavěnému halou spoluvlastněnou jinými osobami, přičemž
slouží jako manipulační plocha a (položenými panely vytvořená) přístupová cesta
k dotčené hale, dovodil, že bezdůvodné obohacení vzniká na straně
spoluvlastníků haly, a to již ze samotného titulu vlastnického práva, které
zakládá jejich oprávnění stavbu haly umístěné na pozemku žalobce užívat, a to
včetně předmětného se stavbou funkčně souvisejícího pozemku vlastněného
žalobcem, a že tudíž osobou pasivně věcně legitimovanou k vydání bezdůvodného
obohacení (bez ohledu na to, jakým způsobem je vlastnické právo ke stavbě haly
realizováno) není žalovaný, coby nájemce haly, nýbrž jsou jimi spoluvlastníci
dotčené stavby, odpovídají závěry odvolacího soudu ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu, dle níž osobou pasivně věcně legitimovanou k vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku funkčně souvisejícího s
určitou stavbou je její vlastník, a nikoliv nájemce či jiný detentor. Nastolenou otázku přitom se zřetelem k výše uvedenému není důvodu řešit jinak. Vzhledem k výše uvedeným závěrům o nedostatku pasivní věcné legitimace na
straně žalovaného jsou pak již nerozhodné námitky dovolatele, že provedené
důkazy umožňují učinit závěr o tom, že předmětný přístupový pozemek užíval
právě žalovaný. Kritika dovolatele se ostatně v uvedeném směru nenese v rovině
nesprávného řešení právních otázek, nýbrž toliko v rovině skutkové. Uvedené
námitky tak (jediný) zákonný důvod způsobilý založit přípustnost dovolání,
totiž nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nepředstavují. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř.).
Napadá-li konečně dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladovém výroku
II, neuplatňuje ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku v rozporu s ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř. navíc žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv
rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v
dovolání - § 242 odst. 3 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci,
kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému, jenž se k dovolání
nevyjádřil, za dovolacího řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.