28 Cdo 4638/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., ve věci žalobce Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy –
Asociace svobodných odborů České republiky, IČ: 00006033, se sídlem v Praze 2,
Tyršova 6, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem
ve Velkém Meziříčí, Náměstí 18, proti žalované Základní organizaci Odborového
svazu KOVO STS Roudnice nad Labem, IČ: 71220836, se sídlem v Roudnici nad
Labem, Boženy Němcové 1345, zastoupené obecným zmocněncem JUDr. Zdeňkem
Procházkou, bytem v Mělníku, Nemocniční 2629, o vydání účetních dokladů, vedené
u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 243/2005, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2009, č. j. 10 Co
825/2006-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Odvolací soud změnil žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zamítl žalobu co do povinnosti žalované vydat žalobci účetní doklady týkající
se rekreačního zařízení zapsaného na LV č. 191 pro katastrální území Č. H. v
K., obec J., blíže specifikované v rozsudku odvolacího soudu. Jinak rozsudek
soudu prvního stupně, v rozsahu, v němž tento soud uložil žalované vydat jiné
účetní doklady, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení i řízení
před soudem prvního stupně.
Žaloba byla založena na tvrzeném vlastnickém právu žalobce k nemovitostem
(rekreačnímu zařízení). Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7.
2006, č. j. 7 C 22/2006 – 86, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 13. 3. 2009, č. j. 12 Co 761/2006 – 139, jenž nabyl právní moci
dne 1. 6. 2009, byla zamítnuta žaloba téhož žalobce proti téže žalované na
určení žalobcova vlastnického práva k nemovitostem, ohledně jejichž účetní
dokumentace se jedná v souzeném sporu. Pravomocným rozsudkem mezi týmiž
účastníky bylo o vlastnickém právu k předmětným nemovitostem věcně rozhodnuto,
a tímto rozsudkem byl soud v tomto řízení vázán. Žalobce tedy požaduje vydat
účetní doklady týkající se nemovitosti, kterou nevlastní a k níž jiné než
vlastnické právo netvrdí. Jeho žaloba je tedy zjevně nedůvodná.
Proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, podal žalobce dovolání, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proti výše zmíněnému rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 12 Co 761/2006 – 139, ze dne 13. 3.
2009 podal žalobce taktéž dovolání, přičemž má za to, že vlastnické právo k
nemovitostem, o jejichž účetní dokumentaci se jedná, svědčí jemu. Jednou ze
základních povinností organizačních jednotek žalobce (tedy základních
odborových organizací, kterou v minulosti byla i žalovaná) bylo vést
účetnictví, a to podle přesných pokynů žalobce či usnesení sjezdu nebo
ústředního výboru a předsednictva žalobce. K převzetí těchto účetních dokladů
neměla žalovaná žádné právo, neboť nástupnickou organizací je žalobce a po
ukončení činnosti výše uvedené základní odborové organizace měly být tyto
doklady předány žalobci. Žalovaná se prohlásila za nástupnickou, to znamená, že
převzala veškeré doklady a je zřejmé, že tyto doklady má neoprávněně ve svém
držení. Odvolací soud si nesprávně vyložil § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť
„nelze vše vázat jen na vlastnictví nemovitostí…“. Dovolatel v závěru upozornil
na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž se ztotožnil, a navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího v napadené části a v tomto
rozsahu aby vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že žalobce se neustálým vedením účelových soudních
sporů snaží získat nemovitosti základních organizací k řešení svých finančních
problémů. Žalobcem vyžadovaná účetní evidence nebyla nikdy součástí jeho účetní
evidence, ani součástí jeho daňového přiznání či podkladem pro něj. Tyto
dokumenty nemají pro žalobce žádný význam a nelze je považovat za jeho movitý
majetek. Předmětem vydání by měly být pouze doklady týkající se činnosti
základní organizace a nikoliv doklady spojené s podnikatelskou činnosti –
provozem rekreačního zařízení. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
„odmítnul“.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě bylo dovolání shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání však není důvodné.
Dovolací soud nejprve z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy
není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Řízení takovými vadami
zjevně podle obsahu spisu nebylo zatíženo. Odvolací soud se zcela přiléhavě
vypořádal i se závazností rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7.
2006, č. j. 7 C 22/2006 – 86, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 13. 3. 2009, č. j. 12 Co 761/2006 – 139, jenž nabyl právní moci
dne 1. 6. 2009. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro
účastníky řízení a popřípadě i jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (§
159a odst. 4 o. s. ř.), tedy jak správní orgány, tak i soudy. Soudy (a jiné
státní orgány) jsou týmž výrokem vázány i ve smyslu prejudiciálním (viz David,
L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský
soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, str.
724).
Namítá-li žalobce, že ve vztahu k těmto rozhodnutím je před Nejvyšším soudem
vedeno dovolací řízení, pak je nutno poukázat na to, že o dovolání v tomto
případě bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3716/2009
(dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), a to
tak, že dovolání žalobce bylo zamítnuto jako nedůvodné.
Ve vztahu k interpretaci odvolacím soudem aplikovaného § 126 obč. zák. lze
uvést jen tolik, že žalobce v řízení o vydání věci musí prokázat, že nastaly
skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva,
případně jiného práva, o něž lze opřít žalobu na vydání věci (tzv.
reivindikační žalobu). V daném případě žalobce opíral důvodnost své žaloby o
to, že jako právní nástupce zaniklé Základní organizace Odborového svazu
pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů STS Roudnice nad
Labem je vlastníkem všech účetních dokladů týkajících se činnosti této
organizace. Nejvyšší soud však ve sporu mezi týmiž účastníky uzavřel, že
žalobce není právním nástupcem této organizace, nýbrž že tato organizace v
rámci realizace svého práva svobodně se sdružovat vystoupila ze žalobce a
vstoupila do jiného odborového svazu (Odborového svazu KOVO), a to včetně
majetku, jenž byl v jejím vlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn.
28 Cdo 3716/2009).
Žalobce přitom netvrdil, a tím méně prokazoval, jiné skutečnosti, na jejichž
základě by měla být jeho žaloba shledána důvodnou.
Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání
za nedůvodné, a proto jej podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s.
ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142
odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu