28 Cdo 3716/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., ve věci žalobce O. s. p. z. a v. – A. s. o. Č. r., zastoupeného
advokátem, proti žalované Z. o. O. s. K. S. R. n. L., zastoupené obecným
zmocněncem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 22/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2009, č. j. 12 Co
761/2006-139, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že
žalobce je vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných v tomto rozhodnutí,
tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.
Soud prvního stupně dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že organizační jednotky
žalobce nejsou právnickými osobami, ale v rámci omezené způsobilosti, vymezené
ústředním výborem, je jim delegovaná vymezená způsobilost k právům a
povinnostem. Organizační jednotka žalobce proto nebyla oprávněna disponovat s
nemovitostmi a převést je do jiného odborového svazu. S tímto právním závěrem
se odvolací soud neztotožnil.
Předmětem odvolacího přezkumu byla učiněna problematika vypořádání vlastnického
práva mezi odborovým svazem a jeho organizační jednotkou. Odvolací soud při
řešení této problematiky poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1.
2009, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007, z něhož nadále vycházel, neboť dospěl k závěru,
že skutková zjištění včetně znění stanov a právních úkonů účastníků nejsou v
dané věci odlišná. V projednávané věci byla žalovaná základní organizací, a
tedy i součástí organizační struktury žalobce. Byla zároveň jeho členem.
Stanovy žalobce přitom vykazovaly v části o skončení či zániku členství
základní organizace v odborovém svazu mezeru, neboť neobsahovaly ustanovení o
vystoupení základní organizace, ani o jejím majetkovém vypořádání se svazem.
Nutno připustit, že za této situace se zánik členství žalované omezil na změnu
identifikačního čísla, aniž proběhlo řádné vypořádání. Mezi účastníky v souzené
věci bylo nesporné, že předmětné nemovitosti získal původně do vlastnictví na
základě kupní smlouvy Závodní výbor ROH Strojní a traktorové stanice v R. a
usnesením mimořádného všeodborového sjezdu o ukončení existence Revolučního
odborového hnutí a právním nástupnictví, byl podle bodu 4 převeden majetek
tohoto hnutí, ke kterému měly právo hospodaření závodní výbory, do vlastnictví
základních, popř. místních odborových organizací. Základní organizace se tak
stala vlastníkem předmětných nemovitostí a při vstupu do odborového svazu
zůstala subjektem s omezenou právní subjektivitou. Žalovaná učinila svým
rozhodnutím projev vůle nesetrvávat v dosavadním odborovém svazu, přičemž
důsledkem tohoto rozhodnutí nebyl zánik právní subjektivity žalované, neboť
členská základna fyzických osob základní organizace i její majetek zůstaly
zachovány a na základě registrace se žalovaná stala součástí jiného odborového
svazu (Odborového svazu KOVO). Vhledem ke skutečnosti že stanovy žalobce
neupravují alternativu „vystoupení ZO“, nutno připustit, že postupem žalované
došlo k realizaci práva obecně formulovaného v § 3 odst. 1 zákona č. 83/1990
Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
83/1990 Sb.“). Pokud žalovaná zvolila „ukončení členství“ v odborovém svazu
formou vystoupení a stanovy žalobce upravují pouze zánik ZO, nelze hodnotit k
její tíži, pokud nehodlala setrvat ve stávajícím odborovém svazu, aby se vzdala
věcí v jejím vlastnictví a ponechala je ve stávajícím odborovém svazu. Takový
postup by byl v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To
proto, že žalovaná vnesla předmětné nemovitosti do majetkové sféry žalobce,
tyto nemovitosti nabyla do svého vlastnictví dávno před vznikem odborového
svazu a po celou dobu členství v něm je spravovala a hospodařila s nimi.
Chovala se k nim jako vlastník, i když s omezenou právní subjektivitou a
omezenou dispozicí právě po dobu členství v příslušném odborovém svazu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání uvedl, že
jeho stanovy „v žádném případě nevykazují mezeru při skončení či zániku ZO v
Odborovém svazu“, že „řádné vypořádání proběhlo na Delimitační komisi a
organizace měla možnost případné usnesení této komise řešit soudní cestou, což
však neučinila“ a že „stanovy v žádném případě neumožňují přechod odborové
organizaci do jiného odborového svazu, nýbrž pouze v rámci organizace žalobce“.
Základní organizace odborového svazu žalobce předmětným rozhodnutím členské
schůze zanikla, a ztratila dosavadní právní subjektivitu. „Odborová organizace
STS R. byla vždy organizační složkou žalobce. Na tomto základě jí také bylo
převedeno rekreační zařízení ze všeodborového majetku.“ Tento majetek tedy
nikdy nebyl ve vlastnictví žalované. „Původní základní odborová organizace
jako organizační jednotka žalobce neměla právní subjektivitu – tuto má pouze
žalobce.“ Organizace neukončila činnost v souladu se stanovami a usneseními
svazu, ani v souladu se právními předpisy. Žalovaná, původně organizovaná pod
odborovým svazem žalobce, zanikla a „následně se nově vzniklá žalovaná základní
odborová organizace svévolně a protiprávně prohlásila za nástupnickou a
fakticky zcizila, resp. odcizila, majetek žalobce, se kterým přešla pod jiný
odborový svaz.“ Žalobce též vyjadřuje svůj zásadní nesouhlas s rozhodnutím
Nejvyššího soudu, z něhož v daném případě odvolací soud vycházel a poukázal na
další soudní rozhodnutí, v nichž podle svého vyjádření uspěl. Odvolací soud se
některými skutečnostmi vůbec nezabýval a zjištěné skutečnosti nevzal dostatečně
v úvahu při svém rozhodování. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření podaném prostřednictvím obecného zmocněnce s
právnickým vzděláním uvedla, že „žalobce neustálým poukazování na předchozí
jednání ve věci vlastnictví nemovitostí se snaží ovlivňováním soudů dosáhnout
výhody, aniž připouští, že důvody nejsou ve všech případech stejné.“ Žalovaná
se neztotožňuje s argumenty žalobce, a to zejména ohledně tvrzení, že rekreační
zařízení nebylo nikdy ve vlastnictví základní organizace a že žalovaná
„zcizila, resp. ukradla“ majetek. Žalobce neprokázal nabytí předmětných
nemovitostí ani jejich užívání, nepředložil žádný doklad opravňující ho k
tvrzení, že je jejich vlastníkem. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání
odmítl.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou v
souladu s § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval otázkou jeho
přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se dovolací soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož
dovolatel žádné vady řízení nenamítal a z obsahu spisu se takové vady
nepodávají, zabýval se dovolací soud posouzením důvodnosti dovolání z hlediska
hodnocení právních otázek předložených v předmětném dovolání.
Dovolací soud se již ve svých předchozích rozhodnutích meritorně zabýval
případy, v nichž se jednalo o majetkoprávní spory při ukončení činnosti
některých ze základních organizací žalobkyně a s jejich přechodem do jiných
odborových svazů. Nejdetailněji tomu bylo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007 (veřejnosti dostupném na internetových
stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), z nějž vycházel v souzeném případě i
odvolací soud.
V uvedeném rozhodnutí dovolací soud vycházel ze stanov žalobce v totožném
znění, jako je tomu v současném řízení, a to při shodných skutkových
okolnostech. Jednalo se též o případ, kdy rozhodnutím členské schůze základní
organizace již nesetrvávat v dosavadním odborovém svazu znamenalo, slovy stanov
žalobce, „zánik“ členství ZO v odborovém svazu. Kterak však konstatoval
dovolací soud, záměrem rozhodnutí ZO však nebyl zánik právní subjektivity
žalovaného (základní organizace) jako takové. Dovodil, že „stanovy žalobce
vykazují v části o skončení či zániku členství mezeru. Na rozdíl od řady stanov
jiných odborových svazů neobsahují ustanovení o vystoupení ZO, včetně jejího
majetkového vypořádání se svazem.“ Tato mezera přispěla k tomu, že se zánik
členství žalované (základní organizace jakožto právnické osoby) omezil na změnu
identifikačního čísla, aniž proběhlo jakékoliv vypořádání. Stanovy žalobce
přitom nepočítají s alternativou, kdy se základní organizace stane součástí
jiného odborového svazu.
V citovaném rozhodnutí se dovolací soud přiklonil k závěru, že „vedlejší
spolek“ (tedy i ZO) s vlastní právní subjektivitou je právnickou osobou zcela
plnoprávnou, tedy právnickou osobou „se vším všudy.“ Nejvyšší soud proto
dovodil, že základní organizace jakožto právnická osoba může přistoupit k
realizaci práva formulovaného v § 3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., tedy ze
sdružení (odborového svazu) svobodně vystoupit. Zcela zásadní závěr pak
Nejvyšší soud vyslovil v citovaném rozhodnutí v odstavci č. 16, kde
konstatoval: „Opustila-li formou, kterou lze vyložit jako vystoupení (stanovy
žalobce hovoří pouze o zániku ZO, ale obecnou úpravu v zákoně č. 83/1990 Sb.
nelze ztratit ze zřetele), základní organizace odborový svaz, nelze ji nutit,
aby se „zřekla“ věcí ve svém vlastnictví a ponechala je ve stávajícím odborovém
svazu. Dovolací soud je přesvědčen, že takový postup by se dostal do rozporu s
článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má vlastnické
právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu.“
I v souzeném sporu se přitom jedná o situaci, kdy žalovaná, která byla právním
subjektem v rámci dosavadního odborového svazu a kontinuálně jím zůstala i po
svém vstupu do jiného odborového svazu, vnesla předmětné nemovitosti jako
vlastnictví základní organizace do majetkové sféry odborového svazu (žalobce).
Tyto nemovitosti nevznikly a ani nebyly zakoupeny v době členství žalované v
tomto odborovém svazu. Žalovaná nabyla předmětné nemovitosti na základě kupní
smlouvy v roce 1961 (viz notářský zápis sp. zn. N 478/61 sepsaný dne 12. 8.
1961, kde jako kupující vystupoval Závodní výbor ROH Strojní a traktorová
stanice v R.) a na základě usnesení mimořádného sjezdu o ukončení existence ROH
a právním nástupnictví ze dne 2. 3. 1990, dle něhož přešel majetek revolučního
odborového hnutí, ke kterému měly právo hospodaření závodní výbory ROH do
vlastnictví základních, popř. místních odborových organizací. Nabytí
vlastnického práva pak bylo potvrzeno dopisem Majetkové správní delimitační
unie odborových svazů ze dne 11. 12. 1991. Není tedy pravdou, jak tvrdí
žalobce, že tento majetek tedy nikdy nebyl ve vlastnictví žalované.
I v souzeném sporu je možno nepochybně hodnotit usnesení členské schůze ZO OS
pracovníků zemědělství a výživy Asociace svobodných odborů České republiky SRS
R. ze dne 26. 4. 2004 jako projevení vůle vystoupit z dosavadního odborového
svazu (žalobce) a vstoupit do jiného odborového svazu, a to s veškerým svým
majetkem. Jedná se tedy o postup, jenž byl Nejvyšším soudem v citovaném
rozhodnutí označen za realizaci práva formulovaného v § 3 odst. 1 zákona č.
83/1990 Sb., potažmo tedy práva svobodně se sdružovat zakotveného v čl. 20
Listiny základních práv a svobod. Nelze klást k tíži žalované (základní
organizace), že stanovy žalobce neupravují vypořádání majetku v případě
podobného projevu vůle základní organizace (člena odborového svazu). Absence
takové úpravy ve stanovách ještě neznamená, že je tím suspendováno právo člena
sdružení garantované právním řádem České republiky. V takovém případě se
nejedná – jak namítá žalobce – o nepřípustný zásah státní moci do spolkové
samosprávy, nýbrž o poskytnutí ochrany právu upravenému platným a účinným
právním předpisem.
Dovolací soud však nadále trvá na tom, že závěry zde vyslovené jsou závazné
pouze pro účastníky sporu a nelze je zobecnit. Jsou odvislé od znění stanov
konkrétního svazu, právních úkonů účastníků a ostatních skutkových okolností.
Nelze vést paralelu mezi těmito závěry a vztahy ZO jiných odborových svazů k
těmto svazům (viz i výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo
5099/2007).
Vycházel-li tedy za daných skutkových okolností odvolací soud z právních závěrů
vyslovených již v několikráte citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, je nutno
dovoláním napadené rozhodnutí považovat za správné a souladné s ustálenou
rozhodovací praxí českých soudů. Naopak poukaz dovolatele na jiná rozhodnutí
Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 180/2008 či 28 Cdo 3716/2008) je nepřípadný,
neboť jednak jde o rozhodnutí nemeritorní povahy a jednak se v nich Nejvyšší
soud zabýval poněkud jinou problematikou založenou na jiných skutkových a
procesních okolnostech.
Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání
za nedůvodné, a proto jej podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s.
ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda
senátu