28 Cdo 4657/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause, v právní věci
žalobce C. K., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem
Olomouc, Riegrova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 15 648
497,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19
C 342/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci ze dne 13. 7. 2010, č. j. 69 Co 160/2010-133, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. 7. 2010, č.
j. 69 Co 160/2010-133, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 3. 2010,
č. j. 19 C 342/2009-111, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k
dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 22. 5. 2009 u Okresního soudu v Olomouci domáhal
zaplacení částky 15 648 497,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že
byl v letech 2003 až 2007 stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu
pokusu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 zákona č.
140/1961 Sb., trestního zákona; trestní stíhání bylo ukončeno až usnesením
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2007, č. j. 3 To 25/2007-1978. Tímto
usnesením byl potvrzen zprošťující rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci, přičemž odvolací soud uvedl, že v žalobě označený skutek není
trestným činem. Žalobce žalovaný nárok odůvodnil v částce 13 000 000,- Kč jako
ušlý zisk, v částce 2 588 819,- Kč jako škodu na majetku zabaveném v
souvislosti s trestním stíháním a v částce 59 678,50 Kč jako náklady obhajoby.
Žalobce dále uvedl, že podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního
stíhání je ryze formální záležitost, že byl po celou dobu trestního řízení
aktivní a že dne 29. 10. 2003 učinil návrh na zastavení řízení, přičemž
nevyhovění tomuto návrhu dokumentuje, jak by bylo naloženo s případnou
stížností proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 3. 2010, č. j. 19 C 342/2009-111,
žalobu zamítl. Dle skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, o
nichž mezi účastníky nebylo sporu, bylo dne 11. 4. 2003 Policií ČR vydáno
usnesení o zahájení trestního stíhání proti žalobci pro pokus trestného činu
porušování závazných pravidel hospodářského styku, a jelikož žalobce proti
tomuto usnesení nepodal stížnost, nabylo usnesení dne 17. 5. 2003 právní moci.
Dne 17. 12. 2003 byla žalobci v této věci doručena obžaloba. Rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 2. 2007, č. j. 28 T
8/2003-1914, byl žalobce zproštěn obžaloby s tím, že skutek, z něhož byl
obžalován, není trestným činem. K odvolání státního zástupce byl usnesením
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2007, č. j. 3 To 25/2007-1978, rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen. Dle soudu prvního stupně bylo sice prokázáno, že
v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, náhradu škody
však lze přiznat pouze za předpokladu, že poškozený využil všech procesních
prostředků, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Námitku žalobce, že
stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal proto, že by jí
jistě nebylo vyhověno, shledal soud prvního stupně jako spekulaci, a uvedl, že
domněnky žalobce, jak by bylo s jeho stížnosti naloženo, jsou irelevantní. Soud
prvního stupně dále uvedl, že přiznání náhrady škody není podmíněno úspěšností
podaného opravného prostředku. Obava žalobce, že by stížnosti nebylo vyhověno,
není ani okolností hodnou zvláštního zřetele podle § 8 odst. 2 zákona č.
82/1998 Sb.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, rozsudkem ze
dne 13. 7. 2010, č. j. 69 Co 160/2010-133, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Dle odvolacího soudu ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. na
rozdíl od trestního řádu výslovně spojuje s nepodáním stížnosti proti usnesení
o zahájení trestního stíhání negativní důsledky. Žalobce netvrdí a z obsahu
spisu se ani nepodávají žádné okolnosti mimořádného významu, pro které by se
pro účely odpovědnosti státu za škodu podání opravného prostředku nevyžadovalo.
Případem zvláštního zřetele hodným ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.
nečiní posuzovanou věc ani úvaha žalobce vycházející z porovnání relevance
důsledků případně i úspěšně podané stížnosti proti usnesení o zahájení
trestního stíhání oproti relevanci těchto důsledků při žalobcem podaném návrhu
na zastavení trestního stíhání, kterému nebylo vyhověno. Odvolací soud dále
uvedl, že zákon podmiňuje nárok poškozeného na náhradu škody využitím opravného
prostředku bez ohledu na to, jak o něm bylo rozhodnuto.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dne 27.
10. 2010 dovolání. Z obsahu dovolání plyne, že dovolatel spatřuje přípustnost
dovolání v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a že rozhodnutí odvolacího soudu dle
názoru dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř./. Dovolatel v dovolání konkrétně namítal, že právní názor, dle
kterého mu náhrada škody nenáleží jenom proto, že ač byl jinak v trestním
řízení aktivní, nepodal stížnost proti zahájení trestního řízení, je nesprávný.
Dle dovolatele je smyslem zakotvení povinnosti užití opravných prostředků jako
podmínky pro přiznání náhrady škody zajištění plnění prevenční povinnosti. V
rámci prevence by však měly být činěny pouze kroky, které mohou (alespoň
teoreticky) vést k zastavení trestního řízení, stížnost směřovaná do usnesení o
zahájení trestního stíhání však takovým úkonem není. Dle dovolatele k
požadovanému výsledku naopak vede návrh na zastavení trestního stíhání, který
podal dne 29. 10. 2003. Nelze nevidět, že byl v trestním řízení aktivní, přesto
však odvolací soud až přepjatě formalisticky uzavřel, že svou prevenční
povinnost nenaplnil. Obviněný má právo si zvolit jakoukoliv taktiku své
obhajoby a nemůže být přímo či nepřímo nucen podrobovat tuto taktiku jiným
kritériím. Dovolatel spatřuje okolnosti hodné zvláštního zřetele vylučující
podmínku podání stížnosti proti zahájení trestního stíhání v tom, že byl v
trestním řízení aktivní, nebyl poučen o tom, že v případě nevyužití opravného
prostředku se zbavuje možnosti uplatnit nárok na náhradu škody, dále pak v tom,
že požadovaná škoda není jen náhradou nákladů obhajoby, ale také náhradou za
škodu na zabavených a poškozených věcech. Za okolnost zvláštního zřetele hodnou
označil také skutečnost, že trestní stíhání pro něj znamenalo nutnost přestat
podnikat. Dle dovolatele je rovněž nutno posoudit, zda se rozhodnutí nižších
soudů jeví jako spravedlivé.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané v ust. §
241a odst. 1 o.s.ř.
Protože dovolání dovolatele směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud
potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost
dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj.
pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V projednávané věci dospěl dovolací
soud k závěru, že věc má být po právní stránce posouzena jinak, než ji
posoudily soudy nižších stupňů. Dovolání je proto přípustné.
D. Důvodnost
Podle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném před novelou č.
160/2006 Sb., tj. v době trestního stíhání dovolatele, lze nárok na náhradu
škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený
využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky,
odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen
"řádný opravný prostředek"), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.
Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za
škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo
pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok
výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z
úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je
považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy
správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního
stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního
stíhání. Jde o odpovědnost objektivní, tj. bez ohledu na zavinění, to však
neznamená, že by nemusely být splněny všechny zákonem požadované podmínky
vzniku odpovědnosti.
Již za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. soudy dovodily, že právo na náhradu
škody způsobené usnesením o vznesení obvinění lze uplatnit zpravidla v
případech, kdy toto rozhodnutí nebylo zrušeno, ale trestní stíhání příslušné
osoby bylo zastaveno nebo tato osoba byla zproštěna obžaloby; smyslu právní
úpravy odpovědnosti státu za škodu totiž odpovídá, aby každá majetková újma,
způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické
osobě), byla odčiněna. Systematickým a logickým (extenzívním) výkladem byl
proto učiněn závěr, že stejný význam (důsledky) jako zrušení pravomocného
usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a
zproštění obžaloby. Při takovém výsledku trestního stíhání je totiž třeba
vycházet z toho, že občan trestný čin nespáchal, a že tedy trestní stíhání
nemělo být ani zahajováno, resp. usnesení o vznesení obvinění nemělo být vydáno
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90,
publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991).
Novela trestního řádu provedená zákonem č. 292/1993 Sb., který nabyl účinnosti
dne 1. 1. 1994, přinesla změnu v tom, že trestní stíhání se zahajovalo zásadně
sdělením obvinění (§ 160 odst. 1 trestního řádu), které nemá formu rozhodnutí,
nýbrž opatření, proti němuž nebyl opravný prostředek. Na přístupu k
odpovědnosti státu to však nic nezměnilo a i nadále soudní judikatura
dovozovala, že jde o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. Ten, kdo byl zproštěn
obžaloby z důvodu, že skutek, pro který mu bylo po 1. 1. 1994 sděleno obvinění,
není trestným činem, nebyl tedy vyloučen z uplatňování nároku na náhradu škody
jen proto, že v důsledku změny trestních procesních předpisů mu bylo obvinění
sděleno formou opatření a nikoliv rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1800/98, publikovaný v časopisu
Soudní judikatura pod č. 29/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001,
sp. zn. I. ÚS 367/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek 23, ročník 2001, pod č. 23). I za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. se
nárok na náhradu škody způsobené sdělením obvinění posuzuje podle § 5 písm. a),
§ 7 a § 8 tohoto zákona, přičemž z hlediska splnění podmínky zrušení rozhodnutí
pro nezákonnost v případě zastavení trestního stíhání se i tehdy vycházelo ze
závěru, že zastavení trestního stíhání má v takovém případě stejné důsledky
jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle ustanovení § 8 odst. 1 uvedeného
zákona. Podmínka vyčerpání opravných prostředků poškozeným (§ 8 odst. 3) pak
nebyla vyžadována z jednoduchého důvodu - proti sdělení obvinění nebyl upraven
opravný prostředek, který by bylo možno využít (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru
civilních rozhodnutí NS pod C 1813). S účinností od 1. 1. 2002 (novela
trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb.) je nicméně trestní stíhání
opět zahajováno usnesením, proti kterému může obviněný podat stížnost.
Podle § 160 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném v době trestního stíhání žalobce,
se trestní stíhání zahajovalo usnesením, tedy stejnou formou rozhodnutí jako
před 1. 1. 1994. Podle uvedeného ustanovení, nasvědčují-li prověřováním podle §
158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin,
a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne
policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako
obviněného. Podle § 160 odst. 7 tr. ř. je proti usnesení o zahájení trestního
stíhání přípustná stížnost, o které rozhoduje dozorující státní zástupce.
Z ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. plyne, že k závěru o spáchání trestného činu
určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který musí být
konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn, není však nutné, aby
trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jako je tomu u obžaloby.
Závěr, že byl tento skutek spáchán obviněným, není však konečný a nemusí být
ani hodnověrný (srov. Šámal, P., Trestní řád. Komentář. Díl I. 5. vyd., Praha,
C. H. Beck 2005, str. 1214). Usnesením o zahájení trestního stíhání se totiž
rozhoduje pouze o tom, zda jsou dány podmínky pro postup do další fáze
přípravného řízení, v němž bude výše uvedený závěr podrobně prověřen, a to za
možné aktivní účasti obviněného, kterému právě doručením uvedeného usnesení
vzniká právo účinně se hájit.
Velký senát OOK za tohoto procesního stavu v rozsudku ze dne 4. 11. 2009, sp.
zn. 31 Cdo 3489/2007, dospěl k závěru, že právo na obhajobu je ústavně
garantovaným právem, které je v trestním procesu realizováno celým souborem
institutů trestního práva (např. právo zvolit si obhájce, právo nevypovídat,
apod.) a má dopad právě do poměrů trestního řízení. Jeho využití slouží k
vyrovnání postavení obviněného proti profesionálně působícím a vybaveným
orgánům činným v trestním řízení a nesmí mu přinést újmu právě v řízení
trestním. Využití tohoto procesního práva však za určitých okolností může vést
k důsledkům v hmotněprávní rovině, tedy například právě v oblasti nároků na
náhradu škody proti státu. I když tedy podání stížnosti proti usnesení o
zahájení trestního stíhání je právem (a nikoliv povinností) obviněného, s jehož
nevyužitím trestní řád nespojuje žádné pro obviněného negativní důsledky, zákon
č. 82/1998 Sb. na rozdíl od toho v ustanovení § 8 odst. 2 právní důsledky
výslovně formuluje. Není přitom v rozporu s právním řádem demokratické
společnosti, aby se z téhož jednání odvíjely rozdílné právní důsledky, resp.
aby různé předpisy stanovily odlišné podmínky pro samostatné nároky z toho
plynoucí. Takovýto výklad tedy nemůže být v rozporu s ustanovením čl. 40 odst.
2, 3 Listiny, neboť neomezuje právo na obhajobu z hlediska průběhu a výsledku
trestního řízení; týká se totiž samostatného občanskoprávního nároku na náhradu
škody.
Velký senát v rozhodnutí dále dovodil, že není tedy správný závěr, že
zákonodárce neměl v úmyslu učinit podání řádného opravného prostředku podmínkou
přiznání nároku na náhradu škody za všech okolností, dovozovaný z toho, že od
této podmínky lze odhlédnout v případech zvláštního zřetele hodných. Ani úprava
obsažená v návětí § 8 odst. 2 (nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné) o
žádném takovém úmyslu nesvědčí, neboť je tzv. tvrdostní klauzulí použitelnou
pro kterýkoliv nárok. Jde o normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou, která
ponechává na úvaze soudu, aby v každém konkrétním případě dovodil a zdůvodnil,
zda existovaly takové okolnosti (ať přímo na straně účastníka či byly dány
objektivně), pro které se pro účely odpovědnosti státu za škodu podání
opravného prostředku nevyžaduje. Žádné takové okolnosti však žalobkyně netvrdí
ani neprokazuje. Její přesvědčení, dojem či obava, že by podání opravného
prostředku bylo bezvýsledné, nečiní její případ zvláštního zřetele hodným ve
smyslu § 8 odst. 2 zákona. Přiznání náhrady škody není podmíněno úspěšností
podaného opravného prostředku proti rozhodnutí, jež se posléze stalo
nezákonným. Při splnění ostatních zákonných předpokladů zákon podmiňuje nárok
poškozeného na náhradu škody využitím opravného prostředku bez ohledu na to,
jak o něm bylo rozhodnuto. Ostatně pokud by stížnost žalobkyně proti usnesení o
vznesení obvinění byla úspěšná, náklady obhajoby, jejichž náhrady se domáhá, by
jí ani nevznikly, popř. by nevznikly v takové výši, jak se stalo.
Velký senát uzavřel, že nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné,
obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo
řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti
usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost.
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací vyšly z výše uvedených závěrů
velkého senátu OOK Nejvyššího soudu a dovodily z nich, že bez ohledu na
skutečnost, zda podání stížnosti mohlo reálně vést ke zrušení usnesení o
zahájení trestního stíhání, lze obviněnému, který byl v trestním řízení
zproštěn obžaloby, přiznat nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. jen tehdy, podal-li obviněný proti
usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Jinými slovy, soudy nižších
stupňů dovodily, že podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního
stíhání je nezbytnou formální podmínkou, jejíž naplnění podmiňuje uplatnění
nároku na náhradu škody i tehdy, je-li zřejmé a nepochybné, že by stížnosti
stejně nebylo vyhověno (i pokud by byla podána). V souladu s tímto závěrem se
soudy již nezabývaly námitkou žalobce, že stížnost proti usnesení o zahájení
trestního stíhání nepodal proto, že by jí jistě nebylo vyhověno.
Taková interpretace ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění
účinném před novelou č. 160/2006 Sb. však s ohledem na zásadu vyjádřenou v
článku 89 odst. 2, dle kterého vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou
závazná pro všechny orgány i osoby, a aktuální judikaturu Ústavního soudu,
konkrétně nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10,
nemůže obstát. Ústavní soud v tomto rozhodnutí odkázal mimo jiné na svůj
dřívější nález ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. IV.ÚS 618/08, v němž uvedl, že
podmínka obsažená v ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., tzn. podmínka
vyčerpání řádných opravných prostředků, vychází z obecné právní zásady
prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený
nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Současně
však citované ustanovení umožňuje soudu zohlednit specifika konkrétního případu
a nesplnění této podmínky prominout. Ústavní soud v již označeném nálezu ze dne
10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, uzavřel, že za situace, kdy podle soudem
zjištěného stavu pro skutek označený v usnesení o zahájení trestního stíhání,
který stěžovatel nikdy nepopíral, o němž však od počátku tvrdil, že není
trestným činem (v kterémžto tvrzení mu soud v zprošťujícím rozsudku dal za
pravdu), státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení
dohlížet z úřední povinnosti [§ 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu) obžaloba podána
byla, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti
zahájeného trestního stíhání, lze vycházet z předpokladu, že stěžovatelova
stížnost by úspěšná nebyla. Stejně jako v nálezu sp. zn. IV. ÚS 618/08, i v
této věci se tak jeví trvání na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako
přepjatý formalismus, zakládající nejen porušení práva na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ale rovněž i práva na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny,
neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č.
82/1998 Sb. způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny.
I v posuzované věci byla státním zástupcem podána obžaloba pro skutek označený
v usnesení o zahájení trestního stíhání, o němž se následně ukázalo, že byl
sice dovolatelem spáchán, ale není trestným činem, čímž i v tomto případě dal
státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného
trestního stíhání (toto přesvědčení dal najevo i podáním odvolání proti
zprošťujícími rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5.
2. 2007, č. j. 28 T 8/2003-1914), a lze proto vycházet z předpokladu, že
stěžovatelova stížnost by úspěšná nebyla. Za této situace lze uzavřít, že
závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS
3193/10, jsou aplikovatelné i na posuzovanou věc s tím důsledkem, že i v této
věci se trvání na vyčerpání tohoto opravného prostředku jeví jako přepjatý
formalismus.
Z uvedených důvodů nezbylo Nejvyššímu soudu než rozsudek odvolacího soudu bez
jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
zrušit. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§
243b odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při
rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§
243d odst. 1 o.s.ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na
internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 10. května 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu