28 Cdo 4659/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a
JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště O., proti žalovanému O. – J. H.,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu
v Přerově pod sp. zn. 10 C 59/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. dubna 2007, č. j. 40
Co 1351/2006 – 240, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
před tímto soudem a rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po procesní
stránce se soud prvního stupně nedopustil žádných procesních vad, které by
zakládaly zmatečnost,
a odvolací soud nezjistil ani jiné vady, které by mohly přivodit nesprávnost
rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu vyplývá, že skutková zjištění a závěry,
které soud prvního stupně na základě svého dokazování přijal, jsou správné,
neboť korespondují s obsahem spisu. V souzeném sporu jde o žalobu na určení
vlastnického práva a jeho podstata se koncentruje do řešení předběžné otázky
absolutní neplatnosti dohody o navrácení majetkových práv ze dne 9. 9. 1991,
kterou jako důvod podané žaloby uvádí žalobkyně. Státní příspěvková organizace
Okresní správa kin v H., na níž bylo převedeno právo hospodaření k předmětným
nemovitostem, nebyla povinnou osobou k navrácení majetkových práv dle
ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb.,
o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy
týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací (dále jen zák. č. 173/1990
Sb.),
a § 2 zákona č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv
vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb. (dále jen zák. č. 232/1991 Sb.).
Rozhodující pro právní posouzení věci je v daném případě dekret prezidenta
republiky č. 50/1945 Sb., o opatřeních v oblasti filmu, jenž nabyl účinnosti
dne 28. 8. 1945. Citovaný dekret ve svém § 2 provedl zestátnění veškerých
předmětů provozu, provozních prostředků, zásob surovin a jiného materiálu,
jakož i veškerého provozního zařízení podniků včetně provozoven v oboru výroby,
rozšiřování a veřejného promítání filmů. V projednávané věci došlo na základě
protokolu ze dne 8. 8. 1946 k přechodu předmětné budovy na stát. Dle ustálené
judikatury k ustanovení § 2 citovaného dekretu prezidenta republiky lze
dovodit, že do vlastnictví státu přešel veškerý majetek podniku provozujícího
uvedenou činnost nejen jako celek, ale i v jednotlivostech, a i když formální
vlastnictví k majetku citovanému v tomto dekretu přechází na stát teprve dnem
odevzdání (8. 8. 1946), stal se veškerý filmový majetek dnem 28. 8. 1945
specifickým účelovým jměním vyhrazeným státu. Nelze akceptovat argumentaci
žalovaného, že na základě citovaného dekretu bylo znárodněno kino jako provoz
se všemi movitými věcmi sloužícími k tomuto provozu, nikoliv však budova kina.
Podle § 2 odst. 2 dekretu č. 50/1945 Sb. přechází veškerý majetek podniků
uvedených v § 1 odst. 1 a 2 dekretu dnem odevzdání do vlastnictví státu, který
jej může přenést vcelku nebo v částech na právní subjekty jím zřízené, v daném
případě na Československý státní film. Podle § 4 uvedeného dekretu se pak
zmocňuje Ministerstvo informací a osvěty, aby do doby, než budou vydány
předpisy k jeho provedení, činilo přechodná opatření k provedení nezbytná.
Jestliže tedy Ministerstvo informací a osvěty potvrdilo dne 11. 6. 1951, že
budova kina v H. („S.“), tj. část domu č. p. 368, postavená na části stavební
parcely č. kat. 328, označené v geometrickém plánu ze dne 25. 4. 1951 jako
parcela č. kat. 328/2, zapsaná ve vložce č. 358 pozemkové knihy katastrálního
území H., je provozním prostředkem sloužícím k veřejnému promítání filmů, a
vztahují se na ni proto ustanovení dekretu č. 50/1945 Sb., nelze pochybovat, že
jednalo v mezích své kompetence, a tudíž je jeho potvrzení listinou vkladovou
dle § 33 písm. d) tehdy platného knihovního zákona. V předmětném sporu pak bylo
mezi jeho účastníky nesporným, že uvedená budova je v současné době samostatnou
stavbou, a je proto způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Je najisto
postaveno, že nemovitost jako celek přešla do vlastnictví státu na základě
dekretu prezidenta republiky č. 50/1945 Sb. a teprve stát v postavení vlastníka
nemovitost rozdělil geometrickým plánem ze dne 25. 4. 1951 a oddělenou část
nemovitosti, označenou jako parc. č. 328/1 – stavební plocha dům, převedl do
vlastnictví Československé obce sokolské a tato část nemovitosti předmětem
restituce ani určovací žaloby není. Neobstojí ani námitka žalovaného, že
povinným subjektem může být i stát za předpokladu, že se převzetím majetku
odňatého podle uvedených zákonů stal právním nástupcem organizace uvedené v § 2
zákona č. 68/1956 Sb. (od 1. 1. 1957 to byla ČSTV) a tento majetek držel i ke
dni 1. 6. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 173/1990 Sb. Nemovitosti, jež jsou
předmětem tohoto řízení – objekt kina a pozemek, na kterém je postaven, nebyly
nikdy majetkem ČSTV, neboť s účinností od 8. 8. 1946, kdy na základě protokolu
o předání a převzetí byly tyto nemovitosti odevzdány do vlastnictví státu, byly
vždy ve vlastnictví státu, a to i ke dni 9. 9. 1991, kdy byla uzavřena dohoda o
navrácení majetkových práv, jejíž absolutní neplatnosti se žalobce v tomto
řízení domáhá. Dohoda ze dne 9. 9. 1991 byla uzavřena v rozporu se zákonem, a v
důsledku toho je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Zákonným důsledkem
takového závěru je určení vlastnického práva žalobkyně k budově, která je
předmětem tohoto řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání s tím, že „napadá oba výroky
rozsudku odvolacího soudu“. Napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní
význam, neboť odvolací soud rozhodl o právních otázkách, které dle názoru
dovolatele nebyly dosud dovolacím soudem řešeny a jejich řešení by mohlo mít
význam také z hlediska rozhodovací praxe v některých jiných soudních případech.
Napadené rozhodnutí řeší některé právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Dohoda ze dne
9. 9. 1991 o navrácení majetkových práv je platná, neboť ji v souladu s
příslušnými restitučními předpisy za stát podepsal subjekt, který byl v den
doručení výzvy k navrácení majetku držitelem žalovaného majetku a vykonával
vůči němu veškerá práva jménem státu jako vlastníka. Nebylo tedy možné, aby
žalovanému dohodou vydal předmětný majetek kdokoliv jiný než Okresní správa
kin, zastoupená ředitelem jakožto statutárním orgánem. Není správný právní
závěr odvolacího soudu, že státní příspěvková organizace Okresní správa kin v
H. nebyla povinnou osobou k navrácení majetkových práv podle ustanovení § 2
zák. č. 173/1990 Sb. a § 2 zák.
č. 232/1991 Sb. Dovolatel dále poukazuje na nález Ústavního soudu ČR č. 24/1997
Sb., podle kterého se navracejí majetková práva odňatá zákony č. 187/1949 Sb.,
č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., a to podle stavu k 31. 3. 1948 s tím, že
povinným právním nástupcem je každý subjekt, který takový majetek ke dni
účinnosti zák. č. 173/1990 Sb. držel. Dle dovolatele nelze souhlasit s tím, že
stát v daném případě není povinnou osobou k vydání předmětného majetku a že
dohoda ze dne 9. 9. 1991 je neplatná. Odvolací soud taktéž dospěl k nesprávnému
právnímu závěru, že § 2 dekretu prezidenta republiky č. 50/1945 Sb. lze
vykládat v souvislosti s tehdy platným občanským zákoníkem, zejména
ustanoveními o příslušenství a součásti věci. O nemovitosti ani její části není
v předávacím protokolu ze dne 8. 8. 1946 žádná zmínka, neboť se v něm hovoří
pouze o předání kina jakožto provozu se všemi movitými věcmi sloužícími tomuto
provozu. Movité věci nemohou být příslušenstvím nemovitosti, a proto nedošlo „k
zestátnění budovy č. p. 368, tím méně pozemku st. p. č. 328/2. Potvrzení
Ministerstva informací a osvěty vydané 11. 6. 1951, které potvrzuje, že budova
v H. („S.“), tj. část domu č. p. 368, spadá pod ustanovení dekretu č. 50/1945
Sb., bylo tedy vydáno zcela účelově a v rozporu se skutečným zabráním
kinematografického podniku dne 8. 8. 1946, při kterém nemovitosti zestátněny
nebyly. Je třeba též upozornit na to, že odvolací soud již při prvním
projednávání odvolání v této věci vyslovil v rozsudku, č. j. 40 Co 295/2001-98,
ze dne 18. 2. 2003 pro soud prvního stupně závazný právní názor, že již v tomto
stádiu řízení lze konstatovat, že bude nutné provést důkaz Stanovami z roku
1930. Tímto důkazem chtěl a měl žalovaný prokázat svoji existenci k 31. 3.
1948. Přes tento závazný pokyn odvolacího soudu však při opětovném projednávání
věci soud prvního stupně tento důkaz jako údajně nadbytečný neprovedl a
odvolací soud se s tímto spokojil s odkazem na zásadu volného hodnocení důkazů.
Dovolatel byl po celou dobu (tedy od roku 1991 do roku 2000, kdy žalobce podal
předmětnou žalobu) v dobré víře, že mu vydaný majetek náleží a podle toho též s
těmito nemovitostmi nakládal. Nedomáhal se proto navrácení těchto nemovitostí
cestou soudního řízení dle zákona č. 173/1990 Sb. do konce roku 1992. Z výše
uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dále se tedy
zabýval jeho přípustností.
Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není
měnícím [ust. § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem
zrušen [ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
V souzeném sporu vyskytnuvší se právní otázky jsou spojené především s
posouzením platnosti dohody o navrácení majetkových práv ze dne 9. 9. 1991
uzavřené mezi Okresní správou kin a Jednotou československého o. v H., jejímž
nepřímým předmětem byly nemovitosti, o než v tomto řízení jde. Tuto dohodu
uzavřely uvedené osoby dle zákona č. 173/1990 Sb. a zákona č. 232/1991 Sb.
Odvolací soud dospěl k závěru, že tato dohoda platná není, a to dle ustanovení
§ 39 o. z., neboť vydávající osobou nebyla osoba povinná ve smyslu výše
citovaných zákonů. Předmětné nemovitosti totiž – dle závěrů odvolacího soudu –
nebyly nikdy ve vlastnictví ČSTV, což bylo nutné ve vztahu k určení povinné
osoby; to předpokládá ustanovení § 2 zák. č. 173/1990 Sb. i § 2 odst. 1 zák. č.
232/1991 Sb.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že osobami
povinnými dle citovaných zákonů jsou pouze právní nástupci organizace uvedené v
§ 2 zákona č. 68/1956 Sb. Právním nástupcem této organizace (ČSTV) přitom není
každý subjekt, který majetek ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb. držel,
nýbrž pouze ten, jemuž svědčí hlediska právního nástupnictví vyjádřená v
usnesení mimořádného sjezdu Československého svazu tělesné výchovy ze dne 25.
3. 1990 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon
1360/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999,
sešit č. 5, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1996, sp. zn. 3 Cdon
1172/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 1997, pod číslem 34, nebo i nález Ústavního soudu ČR ze
dne
2. května 2000, sp. zn. I. ÚS 368/98).
Za daných okolností je výklad odvolacího soudu souladný i s nálezem Pléna
Ústavního soudu uveřejněným ve Sbírce zákonů pod číslem 24/1997, jímž
argumentuje dovolatel. Ústavní soud v tomto nálezu podal rozšiřující výklad
uvedených ustanovení, když konstatoval, že „povinným subjektem může být i stát,
pokud se převzetím majetku odňatého podle uvedených zákonů stal právním
nástupcem organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. a tento majetek držel
v den účinnosti zákona č. 173/1990 Sb., tedy 1. června 1990.“ Ze skutkových
zjištění provedených soudem prvního stupně
a potvrzených soudem odvolacím však vyplynulo, že předmětné nemovitosti nebyly
nikdy ve vlastnictví ČSTV, a tudíž stát nemohl být ve vztahu k nim právním
nástupcem této organizace. Ani ve světle výkladu podaného v uvedeném nálezu
Ústavního soudu tak není možné dospět k závěru, že stát, jednající státní
příspěvkovou organizací Okresní správy kin v H., byl povinnou osobou k vydání
předmětných nemovitostí.
I ve vztahu k posouzení přechodu předmětných nemovitostí na stát v roce 1946 na
základě dekretu prezidenta republiky č. 50/1945 Sb., o opatřeních v oblasti
filmu, považuje dovolací soud výklad soudu odvolacího za souladný s příslušnými
právními předpisy. V ustanovení § 2 odst. 1 citovaného dekretu je jasně
uvedeno, že „dosavadní provozovatelé podniků uvedení v § 1 odst. 1 a 2 jsou
povinni odevzdati ministerstvu informací všechny předměty provozu,…….. včetně
provozoven, to znamená objektů, v nichž byla předmětná činnost, specifikovaná v
ustanovení § 1 téhož předpisu, provozována. Jestliže v předmětném sporu soud
prvního stupně i soud odvolací dospěly na základě provedeného dokazování k
závěru, že dané nemovitosti přešly v roce 1946 na stát, není dovolací soud
oprávněn tento závěr přezkoumávat, neboť se jedná
o skutkové zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Ve vztahu k námitce dovolatele, že soud prvního stupně přes závazný pokyn soudu
odvolacího neprovedl důkaz listinou (stanovami právního předchůdce žalovaného z
roku 1930), jíž měla být prokázána existence právního předchůdce žalovaného ke
dni 31. 3. 1948, je třeba uvést, že se jedná o dovolací důvod podřaditelný
ustanovení
§ 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu není možné z hlediska tohoto dovolacího důvodu zvažovat
přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť na
závěr zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam, lze usuzovat jen z pohledu otázek právních, tedy z důvodu vymezeného v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 31).
Vzhledem k tomu, že dovolatel výslovně napadá oba výroky rozsudku odvolacího
soudu, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání je přípustné proti
výroku II., kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve
vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu
usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně
jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání
proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta
je obsažena v ustanoveních § 237 až
§ 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení
o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti
nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o.
s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných
případů. Dovolání do výroku o nákladech řízení je tedy nepřípustné.
Dovolateli se nepodařilo vymezit otázku zásadního právního významu. Dovolání
dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odst. 3 tohoto ustanovení
není tedy přípustné, a protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání
byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243b odst.
5, věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo
a žalobkyni v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu