28 Cdo 4697/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce J. P., správce konkurzní podstaty úpadce ZEMA J. Hradec, spol. s
r.o. v likvidaci, se sídlem Jindřichův Hradec, Jarošovská 1142/II, proti
žalovanému DOČEŠ spol. s r. o., sídlem Jarošov nad Nežárkou, Silo, zastoupenému
JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem se sídlem České Budějovice, Jeremiášova 18,
o zaplacení částky 4. 475. 000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově
Hradci pod sp. zn. 6 C 52/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2010, č. j. 7 Co 1402/2010 – 238,
I.Dovolání se odmítá. II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2010, č. j. 7 Co
1402/2010 – 238, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze
dne 16. 2. 2010, č. j. 6 C 52/2006 - 158, kterým byla žalovanému uložena
povinnost zaplatit žalobci částku 4.475.000,-- Kč. Odvolací soud se ztotožnil
se skutkovým zjištěním i právním posouzením soudu prvního stupně, dle kterého
se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil tím, že od něj na základě
neplatné kupní smlouvy ze dne 14. 6. 1996, jejímž předmětem byly nemovitosti
pozemek p. č. 109, pozemek p. č. 110, dům č. p. 158 a dům č. p. 159, vše v k. ú. J. H. (dále jen „předmětné nemovitosti“), obdržel jako kupní cenu žalovanou
částku 4.475.000,-- Kč. Dle soudů nižších stupňů nelze k námitce promlčení v
posuzovaném případě s ohledem na § 107 odst. 3 obč. zák. přihlížet. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dne 26. 10. 2010 dovolání,
jehož přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako
dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci /§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./. Dovolatel konkrétně namítal, že soudy
neměly aplikovat § 107 odst. 3 obč. zák., protože se nikdy nestal vlastníkem
předmětných nemovitostí, nemohl tedy vlastnické právo dále převést na
kupujícího (žalobce) a vzájemné vrácení plnění mezi účastníky neplatného
právního úkonu (kupní smlouvy) proto nepřipadá v úvahu. Dovolatel rovněž
namítal, že žalobce předmětné nemovitosti dále zcizil, za což inkasoval kupní
cenu, kterou nikdy nevrátil; přijetí vráceného plnění od dovolatele by za této
situace představovalo obohacení žalobce v rozporu s obecnými představami o
spravedlnosti. Dle dovolatele nelze přehlédnout ani to, že na základě neplatné
kupní smlouvy zaplatil za předmětné nemovitosti Fondu národního majetku České
republiky a kupní cena mu vrácena nebyla, přičemž Obvodním soudem pro Prahu 1
byl jeho nárok zamítnut. Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou
k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů
uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Přípustným však podle uvedeného
ustanovení není, neboť dovolatelem vznesené námitky nemohou založit zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 100 odst. 2 věty první obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s
výjimkou práva vlastnického. Podle 107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy
povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce
promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec 2). Podle 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. V rozsudku ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 velký senát
Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dovodil, že ustanovení §
457 obč. zák. upravuje kromě způsobu i rozsah povinností účastníků neplatné
nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na
základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany plnily. Typicky
oboustranně zavazující smlouvou je smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou
účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné
jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná
nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z
právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či
zrušené smlouvy. Jde o jejich synallagmatická práva ve smyslu ustanovení § 560
obč. zák., podle nějž mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se
domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je
připraven jej splnit. Rozdíl oproti § 457 obč. zák. je v tom, že jde-li o
vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, není synallagmatický vztah
založen smlouvou, jako je tomu v § 560 obč. zák., ale vyplývá přímo ze zákona. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze
strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní
ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li
smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci,
ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit;
vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu
převodu zůstává prodávajícímu. Velký senát dále uvedl, že z hlediska aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., dle kterého „jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni
vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení
jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat“, není tedy
rozhodující, že se převod vlastnictví právě z důvodu neplatnosti smlouvy
neuskutečnil a žalobkyně tak vlastnictví k věci podle smlouvy platně nenabyla,
a není rozhodující ani ta okolnost, zda se již kupující fakticky ujal držby
věci či nikoliv. Ustanovení § 107 odst. 3 obč.
zák., jehož smyslem je zachování
rovnováhy práv obou smluvních stran neplatné či později zrušené smlouvy, dopadá
na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona. Ostatně opačný
závěr, totiž že v případě absolutně neplatné kupní smlouvy nejde o
synallagmatický vztah dle § 457 obč. zák., by činil ustanovení § 107 odst. 3
obč. zák. v části pamatující na „neplatné smlouvy“ zcela nadbytečným. Velký senát v citovaném rozsudku odkázal i na dřívější judikaturu (např. R
4/1988, str. 21-22) v niž dospěl k závěru, že účastník neplatné smlouvy splní
povinnost vrátit přijaté plnění podle § 457 obč. zák. také tehdy, jestliže vydá
věc poškozenému (tj. vlastníkovi). Tento názor zastává Nejvyšší soud i v
dalších rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo
2432/99; nebo v usnesení ze dne 31.1.2007, sp. zn. 25 Cdo 663/2005, podle nichž
„kupující z neplatné smlouvy tím, že věc vydá nikoliv účastníku smlouvy, nýbrž
přímo vlastníku, splní povinnost vydat věc vlastně za prodávajícího, a tím také
současně splní i svoji povinnost vyplývající mu ze synallagmatického závazku
vůči prodávajícímu, který není vlastníkem převáděné věci.“
Z výše uvedeného pro posuzovaný případ plyne, že pokud si účastníci podle kupní
smlouvy ze dne 14. 6. 1996 plnili (prodávající převzal kupní cenu a vlastnické
právo kupujícího k předmětným nemovitostem bylo zapsáno v katastru), vznikl
mezi nimi synallagmatický závazek ze zákona dle § 457 obč. zák., a obě strany
byly povinny si tato plnění vzájemně vrátit. Na charakteru jejich
synallagmatického závazku nic nemění ani okolnost, že předmětné nemovitosti,
které žalovaný neplatně převedl na žalobce (jelikož žalovaný se nikdy nestal
jejich vlastníkem), byly na základě pravomocného rozsudku „vráceny“ nikoliv
smluvnímu partnerovi žalobce (žalovanému), ale skutečnému vlastníku, tj. Fondu
národního majetku České republiky. „Vrácením“ předmětných nemovitostí žalobce
splnil svou povinnost vyplývající ze synallagmatického závazku. Dále dovolací
soud uvádí, že za situace, kdy se vlastnické právo v souladu s § 100 odst. 2
obč. zák. nepromlčuje, nemůže žalovaný v důsledku § 107 odst. 3 obč. zák. namítat promlčení částky, která mu byla zaplacena z titulu úhrady kupní ceny. K námitce dovolatele, že samotný žalobce předmětné nemovitosti dále prodal F. D.i, za což inkasoval kupní cenu, kterou nikdy nevrátil, a proto jeho nárok na
vrácení kupní ceny proti žalovanému je za této situace v rozporu s dobrými
mravy, dovolací soud uvádí, že nic nebrání, aby se F. D. svého nároku domáhal v
budoucnu (např. poté, co se seznámí s tímto rozhodnutím nebo v něm citovanou
judikaturou), protože usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18. 9. 2006, č. j. 4 C 1/2006-76, kterým bylo zastaveno řízení o vrácení kupní
ceny, nelze pokládat za rozhodnutí zakládající překážku věci rozsouzené (rei
iudicatae) ve smyslu § 159a o.s.ř.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že pokud
by se ztotožnil s touto dovolací námitkou, znamenalo by to, že v případě,
dojde-li v důsledku neplatné kupní (darovací, směnné aj.) smlouvy k řetězové
reakci způsobem, jakým tomu bylo v posuzovaném případě, mohl by se soudně
domáhat vrácení kupní ceny uhrazené na základě absolutně neplatné kupní smlouvy
pouze poslední domnělý vlastník předmětu kupních smluv. Teprve poté, co by se
mu podařilo domoci se svého nároku, mohl by být uplatněn nárok na vrácení kupní
ceny osobou, od které byl vymožen. Výsledkem takovéhoto výkladu by byla
dlouholetá právní nejistota především osob stojících na počátku řetězce
neplatných kupních smluv a současně by se oddaloval okamžik narovnání
majetkových vztahů mezi všemi účastníky takových na sebe navazujících
neplatných smluv. Především by se však zvyšovalo riziko, že některý z účastníků
se stane insolventním nebo dokonce zcela zanikne a nebude proto schopen svůj
závazek splnit. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že jeho nárok proti
Fondu národního majetku České republiky byl zamítnut Obvodním soudem pro Prahu
1. Pokud totiž dovolatel neuspěl se svým nárokem z důvodu své procesní
neobratnosti, nelze to přičítat k tíži žalobce. Jestliže neuspěl proto, že soud
prvního stupně rozhodl ve věci v rozporu s výše citovanou a dnes již konstantní
judikaturou (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4166/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 28
Cdo 3041/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4551/2010), bylo rovněž věcí dovolatele, aby toto rozhodnutí napadl odvoláním;
pokud tak neučinil, jeho nečinnost taktéž nemůže být přičítána k tíži žalobce. Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti
napadenému rozhodnutí není přípustné. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů
obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního
spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. S ohledem na výsledek dovolacího řízení se dovolací soud již nezabýval návrhem
na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné
náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 5. května 2011