28 Cdo 4734/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce: Holman Business Partner, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Baarova
395/1, zastoupen Mgr. Petrou Hruškovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Hybernská
24, proti žalovaným: 1) Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu, se
sídlem v Praze 1, Na Františku 32, 2) Česká republika – Ministerstvo financí,
se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupena JUDr. Alanem Korbelem, advokátem
se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3, o 8.264.586,- Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 100/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, č.j. 68 Co 383/2008-67, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, č. j. 68 Co 383/2008-67 i
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2007, č. j. 21 C 100/2005-44 se
zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. rozsudku
potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2007, č.
j. 21 C 100/2005-44, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po
obou žalovaných zaplacení částky ve výši 8.264.586,- Kč. Ve výroku I. rozsudku
odvolací soud rovněž potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ohledně
náhrady nákladů řízení mezi žalobcem a prvým žalovaným; současně změnil výrok
III. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a
druhým žalovaným tak, že jejich výše činí 185.544,80,- Kč. Ve výroku II.
rozsudku odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ve věci se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 8.264.586,- Kč z nesprávného
úředního postupu na žalované České republice, resp. jejích organizačních
složkách - Ministerstvu průmyslu a obchodu a Ministerstvu financí. Žalobce
tvrdil, že v období od května 1996 do října 1996 obchodoval na základě smluv
uzavíraných v souladu s ustanovením § 409 a násl. obch. zák. s daňovým
subjektem, prokazujícím se občanským průkazem J. Z. V souladu s § 19 zákona č.
588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (ve znění zákona č. 133/1995 Sb.),
uplatňoval nárok na odpočet daně na vstupu. Na základě provedené finanční
kontroly za období květen až červenec 1996 mu byla, na základě rozhodnutí
Finančního ředitelství v Praze ze dne 10. 1. 2002, č.j. 10220/01-130, doměřena
DPH ve výši 3.640.342,- Kč s tím, že daňové doklady nevystavil J. Z., ale
„neznámá“ osoba. Dalšími třemi dodatečnými platebními výměry ze dne 13. 7. 2004
mu byla doměřena DPH za srpen až říjen 1996 (6.206.767,- Kč) a poté daňové
penále šesti platebními výměry ze dne 15. 10. 2004 celkem na částku 9.719.596,-
Kč; žalobce uhradil 8.264.586,- Kč. Po provedené daňové kontrole bylo zjištěno,
že skutečný J. Z. ztratil svůj občanský průkaz v únoru 1996 a ztrátu nahlásil o
měsíc později (v březnu 1996). Žalobce tedy obchodoval s „neznámou“ osobou,
které byl dne 17. 4. 1996 vydán živnostenský list, znějící na jméno J. Z.,
zrušen byl podle § 58 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
(dále též „živnostenský zákon“) dne 2. 10. 1997.
Žalobce požadoval výše specifikovanou náhradu škody po první žalované z důvodu
nesprávného úředního postupu, když se mělo postupovat při vydání živnostenského
listu v rozporu s ustanovením § 47 odst. 1 živnostenského zákona; druhá
žalovaná měla žalobci způsobit škodu porušením ustanovení § 33 odst. 10 a § 36
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, když řádně neprověřila údaje
sdělené mu daňovým subjektem ani při jeho registraci, ani ve své následné
vyhledávací činnosti.
Soud prvního stupně žalobcův návrh zamítl. Po provedeném dokazování dospěl k
závěru, že první žalovaná neporušila zákonem stanovené povinnosti při vydávání
živnostenského listu, když oznámení živnosti, které učinil údajný J. Z.,
obsahovalo všechny náležitosti, uvedené v § 45 a násl. živnostenského zákona
(ve znění zákona č. 95/1996 Sb.). V případě druhé žalované soud uzavřel, že
žalobce nemůže požadovat náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem,
ale z důvodu vydání nesprávného úředního rozhodnutí; Finanční úřad v Dobříši
vyzval žalobce k doložení dokladů opravňujících jeho nárok na daňový odpočet,
žalobce však výzvám nevyhověl a byly proto vydány výše uvedené platební výměry.
Proti nim žalobce podal opravný prostředek, včetně ústavní stížnosti a využil i
opravné prostředky proti všem dodatečným platebním výměrům. V žádném z těchto
případů však žalobce neuspěl. Soud rovněž citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 21 Cdo 154/99 a jelikož žalobce nebyl v žádném z řízení úspěšný, žádné
z rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno a žalobci nemohla v souladu s
ustanovením § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění
zákona č. 58/1969 Sb.) vzniknout škoda. Žalobce by navíc musel prokázat
příčinnou souvislost mezi vznikem škody a zrušeným či změněným pravomocným
rozhodnutím, což neučinil. Ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního
stupně soud rozhodl tak, že první žalované žádné nevznikly; ohledně druhé
žalované soud žalobci uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 155.919,-
Kč. Odvolací soud se v meritu věci plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Soud pouze doplnil, že s ohledem na přechodné ustanovení § 36 zákona č. 82/1998
Sb., kterým byl zrušen zákon č. 58/1969 Sb., je třeba věc posoudit podle
předpisu účinného v době jeho vydání, tj. podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. V souladu s ustanovení § 20 tohoto zákona je rovněž nutné posuzovat
příčinnou souvislost na základě ustanovení § 420 obč. zák. Soud dovodil, že
žalobce neprokázal zákonem dané předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nesprávným úředním postupem první žalované; příslušný
živnostenský odbor neporušil při vydání předmětného živnostenského listu žádnou
svou zákonnou povinnost. Námitku žalobce týkající se úředního ověření plné moci
zástupce a povinnosti rozhodování na základě spolehlivě zjištěného skutkového
stavu (§ 47 živnostenského zákona) soud posoudil jako nepřiléhavou. Vydání
živnostenského listu není podle závěrů soudu výsledkem rozhodovací činnosti
úřadu, ale jeho povaha je pouze deklaratorní, tj. potvrzující splnění podmínek
pro jeho vydání. Ohledně námitek žalobce týkajících se výpisu z rejstříku
trestů a náležitosti ohlášení bydliště ohlašovatele soud uzavřel, že
živnostenský úřad nemohl ověřovat, resp. zpochybňovat obsah výpisu z rejstříku
trestů; živnostenský úřad se o ztrátě občanského průkazu dozvěděl až v prosinci
roku 1997. Jak v případě údajů při ohlášení živnosti, tak v případě výpisu z
rejstříku trestů, se „neznámá“ osoba prokázala stejnými údaji (podle občanského
průkazu J. Z.). Ohledně druhé žalované odvolací soud rovněž potvrdil závěry
soudu nižší instance, tedy že tvrzená újma mohla být způsobena pouze nesprávným
úředním rozhodnutím. K námitce žalobce ohledně vydání osvědčení o registraci
soud dodal, že toto osvědčení je svou povahou rozhodnutím (vydaným podle § 33
zákona č. 337/1991 Sb.) a je proti němu přípustné odvolání; žalobce však žádný
opravný prostředek nevyužil (řízení o vydání osvědčení navíc nebyl ani
přítomen). Ohledně dalších rozhodnutí druhé žalované, resp. Finančního
ředitelství v Praze, soud potvrdil závěry soudu prvního stupně, když v případě
rozhodnutí ze dne 10. 1. 2002 došlo pouze k následnému snížení celkově,
dodatečně vyměřeného DPH.
Odvolací soud v závěru odůvodnění pouze změnil výrok
o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a
druhou žalovanou, a to s ohledem na skutečnost, že právní zástupkyně druhé
žalované je plátkyní DPH (došlo tedy ke zvýšení částky o 29.624,80,- Kč na
185.544,80,- Kč); v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to proti jeho celému
znění, tj. proti všem výrokům rozsudku. Podle názoru žalobce se odvolací soud
nevypořádal s námitkou týkající se doručování živnostenského listu; jestliže
nebyl vyzvednut osobně, nemohl by být nikdy doručen. Doručování se podle jeho
názoru dělo do vlastních rukou, a to s ohledem na žalobcovo označení této
písemnosti jako důležité (§ 24 tehdejšího správního řádu); mělo by tak podle
jeho názoru dojít k serióznímu ověření totožnosti neznámé osoby, včetně
vizuálního přezkoumání podobizny z fotografie a podpisu na občanském průkazu. Dále namítal, že soud vůbec nehodnotil rozhodnutí o registraci DPH, jenž
zaměnil s rozhodnutím Finančního úřadu Dobříš, a nemohl se tak dostat k otázce
prověření údajů z registrace k dani Finančním úřadem v Praze 10. V předmětné
věci nesprávný úřední postup nevyústil ve vyměření daně, ale v registraci
neexistujícího subjektu k DPH. Dále zdůraznil, že ČR věděla v dané době o
ztrátě občanského průkazu J. Z.; při tomto žalobce stát označil za jeden
subjekt práv a povinností a bylo irelevantní, která jeho organizační složka o
odcizení občanského průkazu věděla. Žalobce jednal v důvěře ve správnost
vydaných listin, jejich platnost si ověřil. V podaném dovolání ocitoval
rozsudek Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/06, čl. 36 Listiny základních práv a
svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Na závěr uvedl, že soudy byly povinny
zkoumat žalobu podle obsahu a nikoliv podle formy; i kdyby tedy nebyl v řízení
vznik škody prokázán, je zřejmé, že ze strany státu došlo k bezdůvodnému
obohacení. Žalobce navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu
prvního stupně k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí, a to s ohledem na značnou výši již přiznaných nákladů. Žalované se k podanému dovolání nevyjádřily. Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání včas
(§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobce dovozoval
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (otázka zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí). Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci soudem). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným i důvodným. Podle ustanovení § 45 odst. 2 živnostenského zákona (ve znění zákona č. 237/1995 Sb. a 286/1995 Sb.) fyzická osoba v ohlášení živnosti mj. uvede: jméno
a příjmení, státní občanství, bydliště, rodné číslo, bylo-li přiděleno, jinak
datum narození a údaj, zda jí soud nebo správní orgán uložil zákaz činnosti
nebo zda u ní trvá jiná překážka týkající se provozování živnosti. Podle ustanovení § 46 odst. 1 živnostenského zákona (ve znění zákona č. 237/1995 Sb. a 286/1995 Sb.) připojí fyzická osoba k ohlášení mj. výpis z
rejstříku trestů ne starší šesti měsíců. Podle ustanovení § 47 odst. 1 (ve znění zákona č. 237/1995 Sb. a 286/1995 Sb.),
zjistí-li živnostenský úřad, že ohlášení má náležitosti podle § 45 a 46 a
podnikatel splňuje podmínky stanovené živnostenským zákonem, vydá nejpozději do
15 dnů ode dne, kdy mu bylo ohlášení živnosti doručeno, živnostenský list. Podle § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle
odstavce 2 má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním
postupem způsobena škoda. Ustanovení zakládá objektivní odpovědnost státu (bez
ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění
tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná
souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Protože zákon č. 82/1998 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem
státu blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba
v této otázce vycházet z ustanovení občanského zákoníku. Podle § 442 odst. 1
obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., se nárok na náhradu škody uplatňuje u
úřadu uvedeného v § 6 tamtéž. Podle ustanovení § 33 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění účinném do 30. 4. 2004), je daňový subjekt při plnění své registrační nebo oznamovací
povinnosti povinen sdělit své plné jméno nebo název, bydliště, místo podnikání
nebo sídlo, rodné číslo, identifikační číslo organizace, jakož i údaje
osvědčující povolení nebo oprávnění.
Jde-li o právnickou osobu nebo fyzickou
osobu, která je podnikatelským subjektem, též čísla účtů u bank, na nichž jsou
soustředěny peněžní prostředky z její podnikatelské činnosti. Dále uvede údaje
potřebné k určení místní příslušnosti správce daně, druhu daňových povinností,
které u ní přicházejí v úvahu, a své organizační jednotky. Podle odst. 10
tamtéž prověří správce daně údaje sdělené daňovým subjektem při registraci a v
případě pochybností o jejich správnosti nebo úplnosti vyzve daňový subjekt, aby
údaje blíže vysvětlil, změnil, doplnil a doložil a zároveň určí lhůtu, v níž je
daňový subjekt povinen na výzvu odpovědět. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010,
se škodou míní újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného
(spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná
všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím
majetkového plnění, především penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým
prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného,
které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na
pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Cpj 87/1970,
publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Charakter ušlého zisku má i majetková újma představovaná ztrátou majetkového
přínosu, který poškozený jakožto věřitel mohl od svého dlužníka očekávat při
obvyklém sledu událostí, nebýt nesprávného úředního postupu. Vznik škody na
straně věřitele v takovém případě předpokládá, že jeho právo na plnění proti
dlužníkovi není uspokojeno, resp. že jeho pohledávka se stala nevymahatelnou
(srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo
145/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 1820). Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na
náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby
byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době,
kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. V tomto případě rovněž platí obecné
pravidlo, na základě kterého nárok na náhradu škody způsobené nesprávným
úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li
poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je
mu povinen plnit (srov. usnesení NS ČR ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo
1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 3031). Nejvyšší soud nárok žalobce proti prvnímu žalovanému posoudil, a to mj. s
ohledem na ustanovení § 134 o. s. ř., obsahujícím definici veřejných listin. Podle něj jsou veřejnými takové listiny, které jsou vydané státními orgány v
mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy
prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu,
který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich
osvědčeno nebo potvrzeno.
Pokud jde tedy o předmětný živnostenský list, který
byl vydán „neznámé“ osobě, živnostenský úřad neporušil žádnou z povinností,
které jsou mu ukládány příslušnými zákonnými ustanoveními a jako takový tedy
vydal živnostenský list, mající charakter veřejné listiny. Citované ustanovení
občanského soudního řádu konstruuje vyvratitelnou právní domněnku pravdivosti
obsahu veřejné listiny, tj. i živnostenského listu. K povaze živnostenského
listu jako veřejné listiny se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku
ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 5 Afs 5/2007. Ten dospěl k závěru, že výpis z
živnostenského rejstříku podle § 60 odst. 5 živnostenského zákona je veřejnou
listinou, neboť jde o listinu vydanou zákonem stanoveným orgánem v rámci své
pravomoci a při plnění své administrativně právní funkce, osvědčující či
potvrzující určité skutečnosti a je vydána ve formě, kdy je z ní patrna její
autenticita (je opatřena razítkem příslušného orgánu a podpisem osoby oprávněné
jménem tohoto orgánu jednat). Tento závěr je možné analogicky použít i na
živnostenský list, který byl v roce 1996 vydáván jako osvědčení o vydání
živnostenského oprávnění příslušnému podnikateli. Ústavní soud ve svém nálezu
ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 814/06 hovoří o živnostenském oprávnění
rovněž jako o veřejné listině. Jestliže tedy žalobce, resp. osoba oprávněná za
žalobce jednat uzavírala s „neznámou“ osobou, prokazující se občanským průkazem
J. Z., obchody v domnění, že je uzavírá s podnikatelem, činila tak v dobré víře
v pravost a pravdivost předloženého živnostenského listu. S ohledem na
závažnost této skutečnosti není možné tvrdit, že žalobce mohl a měl vědět, že
jeho smluvní partner není osobou, za kterou se vydává, či dokonce, že se
nejedná o podnikatelský subjekt. Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 277/96 určil, že i občanský průkaz
je veřejnou listinou, pro kterou platí presumpce správnosti. Platí tedy, že
obsah osvědčení odpovídá skutečnosti, pokud nebyl prokázán opak. Pokud jde o postup druhého žalovaného, dovolací soud se ztotožňuje se shodným
názorem soudů nižších instancí v tom, že tvrzená újma nemohla být způsobena
nesprávným úředním postupem, ale pouze v závislosti na nesprávném úředním
rozhodnutí. K tomu dále dodává, že druhý žalovaný, (stejně jako prvý žalovaný)
pouze prověřuje údaje sdělené mu daňovým subjektem při registraci; v zákoně
není nikde uvedeno, že by měl jinak prověřovat současně i příslušnou osobu
(daňový subjekt). Nejvyšší soud je navíc tohoto názoru, že škoda žalobci, v
souvislosti s postupem pouze druhého žalovaného vzniknout nemohla. K tomu, aby
vznikla škoda, by bylo zapotřebí, aby druhý žalovaný postupoval při výkonu
činnosti v rozporu s povinnostmi stanovenými mu právním předpisem, případně
vydal takové rozhodnutí, které by bylo následně pro jeho nezákonnost zrušeno či
změněno – což se nestalo (žalobce toho nedosáhl). Je třeba provést závěrečné shrnutí. Nižší instance dosud náležitě nezkoumaly,
zda žalobce splnil ty podmínky vzniku nároku, které vyplývají z relevantních
zákonných ustanovení i judikatury Nejvyššího soudu. Ve světle rozhodnutí sp. zn.
25 Cdo 1404/2004 a návazných není podle okolností případu reálné, aby se
žalobce domohl tvrzené náhrady proti dlužníku, tedy proti osobě, s kterou
obchodoval. Nižší instance však též neposuzovaly, zda žalobce uplatnil svůj
nárok v rámci tvrzeného nesprávného úředního postupu žalovaných podle § 6 a §
14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Jestliže tak neučinil, pak žaloba nemůže být
důvodná. Pokud by tato podmínka byla splněna, pak dovolací soud souhlasí se
žalobcem potud, že by neměl nést odpovědnost a měla by mu náležet náhrada
plynoucí z právního stavu, který on sám nezavinil, ale jednal v dobré víře. Pak
ovšem z obou žalovaných lze spíše (aniž by byl předjímán další průběh řízení)
dovodit odpovědnost první žalované. U té sice nelze spatřovat zavinění, jak
ostatně shora vyloženo, ale vystavením živnostenského listu neoprávněné osobě
vznikl protiprávní stav a podle § 2 citovaného zákona je odpovědnost státu za
škodu objektivní, bez možnosti liberace. Ze shora vyslovených právních závěrů plyne, že uplatněný dovolací důvod byl
naplněn a dovolací soud proto věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). V dalším průběhu řízení, v němž bude rozhodnuto též o nákladech řízení o
dovolání, bude odvolací soud vázán právním názorem dovolací instance (§ 243d
odst. 1 a návazná ustanovení o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.